WayAway - Na Bramboře kolem světa, část 2.

V předešlém cestopisu jsme psali o výjezdu z rodné hroudy a o tom, jak jsme rychlostí blesku přejeli Evropu, a co jsme zažili v Evropské části Ruska. Pojďme se tedy podívat zase o kus dál. Čeká nás Kazachstán a část Mongolska. Jak naše výprava vlastně pokračovala?

WayAway - Na Bramboře kolem světa, část 2.

Kapitoly článku

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, se já František Nykl a moje lepší polovička Kateřina Kadlusová právě nacházíme v hornaté Kolumbii. Jsme již více než rok na cestě kolem světa na naší Bramboře (rozuměj BMW R 1150 GS z r. 2002). Naši výpravu jsme pojmenovali WayAway – Na Bramboře kolem světa. Za tu dobu, co cestujeme, máme na kontě 18 projetých zemí a více jak 60 000 km v sedle. V předešlém cestopisu jsme psali o výjezdu z rodné hroudy a o tom, jak jsme rychlostí blesku přejeli Evropu, a co jsme zažili v Evropské části Ruska. Pojďme se tedy podívat zase o kus dál. Jak naše výprava vlastně pokračovala?

Bramboru milují všechny děti, ty kazašské nevyjímaje...

Blížíme se ke kazašským hranicím. Frontou aut nejsme nijak zaskočeni a suverénně předjíždíme celou kolonu. Vyplňujeme několik papírů, projdeme pasovou kontrolou i kontrolou bagáže. Při vyřizování papírů pro motorku jsme úředníkem ujištěni, že nic jiného pro vstup do země nepotřebujeme. Vše jde až podezřele hladce. A tak se brzy ocitneme na druhé straně hranice, kde se na nás sesype banda místních veksláků nabízejících výměnu peněz. Vzrušeným davem rychle projíždíme a najíždíme na krásný asfalt vedoucí směrem na hlavní město Astanu.

Okolní příroda je tady na severu Kazachstánu absolutně plochá, jen s minimem porostu a kopců. Krajina to ovšem i přesto není vůbec nudná. Tuhle je na poli jezírko ze včerejšího deště, táhle se pase stádo krav, čas od času políčka a pastviny vystřídá jablečný sad. Občas se kolem nás prožene policejní Superb s vystrčeným palcem z okýnka. Jaká to krásná idylka. To by bylo, aby se něco … nepokazilo.

Rovina a zeleň - tak vypadá sever Kazachstánu.

Přijíždíme na téčkovou křižovatku, uprostřed které se nachází policejní stanice. Ideální místo na odchyt v podstatě každého vozidla. „Stop!“ zastavuje nás zcela očekávaně policista. „Kudá vy jédětě“, spustí na nás rusky usmívaje se. „Do Argentiny,“ odpovídáme taktéž s úsměvem popravdě. „Čérez Kazachstán?!“ Nechápe, ale stále se usmívá. „Ano, jedeme přes Kazachstán, Mongolsko a Rusko. A pak přes celou Ameriku.“ Policista si cosi zamumlá pod vousy, poklepe si prstem na čelo a s úsměvem dodává: „Strachóvky u vas jesť?“ Děláme, že nerozumíme. „Insurance“ vychrlí ze sebe naučené slovíčko. Tahám potvrzení o cestovním pojištění, to ho však nezajímá. Chce vidět pojištění vozidla. Zkouším před ním mávat zelenou kartou, kterou si policista důkladně pročítá. Nakonec se ale rozzáří jako sluníčko. Lámanou angličtinou, kombinovanou s ruštinou a kazachštinou nám vysvětluje to, co my už samozřejmě dávno víme. A sice, že zelená karta je nám na území Kazachstánu k ničemu. „Sledujtě za mnoj!“ vyzývá vás nepřestávaje se při tom potutelně usmívat. Sesedáme z Brambory a následujeme jej na policejní stanici.

Tihle strážníci se naštěstí úplatku nedožadovali. Jediné, po čem toužili, bylo se s námi vyfotit.

Uvnitř malé kanceláře se tísní tři muži v uniformách. Za největším stolem na pohodlné židli sedí ten nejtlustější z nich. Knoflíky přes velké břicho má sotva dopnuté a já se bojím, abych při rozhovoru s ním náhodou nepřišel o oko. Také jeho uniforma se svým vzhledem liší od uniforem jeho kolegů, z čehož logicky vydedukujeme, že tento pán tomu tady s největší pravděpodobností velí. Pan velitel se dožaduje dokladů od motorky, mého řidičáku a 130 éček pokuty. Potupně se omlouváme a ptáme se, kde se dá pojištění vyřídit. Je nám odpovězeno, že na 40 kilometrů vzdálených hranicích. Aha, že nám na hranicích tvrdili, že nic víc již vyřizovat není potřeba, zamýšlím se. Velitel mi náhle vytrhne doklady z ruky s tím, že si ono pojištění máme zajet vyřídit a až se vrátíme, zaplatíme pokutu a doklady nám budou vráceny. Ovšem je tu samozřejmě i varianta B. Pakliže nechceme jet tak daleko, lze to řešit samozřejmě i na místě, a to za určitý poplatek (rozuměj úplatek). Jsme nervózní, toto je naše první zkušenost s korupcí. Netušíme, co dělat. V tom Kačka dostane spásný nápad. „Jsme žurnalisti, píšeme o naší cestě do časopisů a na internet“ pohotově sykne. Atmosféra v místnosti jako by se rázem úplně změnila. S policajty to cukne. Dají hlavy dohromady jako hráči amerického fotbalu, když probírají strategii. Okamžitě obrací, a variantu šmahem B škrtají. Vrací nám doklady a přejí nám šťastnou cestu s tím, že tento rozhovor se nikdy neuskutečnil. Rychle sedáme na motorku a mizíme dřív, než si to pánové stihnou rozmyslet, anebo než je napadne vyžadovat nějaký novinářský průkaz, který samozřejmě nevlastníme. Při nejbližší příležitosti kupujeme za pár stovek pojištění a s policajty od té doby není problém.

Sever Kazachstánu - rovinatý, ale přesto krásný.

Stmívá se a v ploché krajině je problém najít místo na kempování tak, abychom nemohli být zpozorováni ze silnice. Po několika desítkách kilometrech se však před námi konečně objeví jediné kopečky široko daleko. Chytáme příležitost za pačesy a stavíme stan. I přesto, že jsme celkem dobře kryti od zvědavých zraků, tak jako tak jsme uprostřed noci objeveni místními sedláky, kteří nám jezdí auty okolo stanu a baví se neustálým troubením. Ráno nám náladu zlepšuje krásný východ slunce. Balíme, snídáme a vyrážíme dál směrem k hlavnímu městu.

Naše první a taky poslední stanovní v Kazachstánu. Ale ten západ a východ slunce za to fakt stál.

Je už večer a my přijíždíme do města s plánem najít nejbližší hotel. Nedaří se. V Astaně se totiž ruské nápisy, anebo nedej bože nápisy v latince, nenosí. A my jaksi kazachštinou nevládneme. Město jako by někdo začaroval. Jezdíme sem a tam, ale po hotelích zkrátka ani památky. Rozhodujeme se tedy nakonec Astanou jenom projet a zkusit štěstí za městem. Na to, že je všední den, je tu neskutečný ruch a taky hustý provoz. A tak se tímto zasmogovaným rušným městem prodíráme až do brzkých ranních hodin, než se nám ho konečně podaří opustit. Až k ránu nacházíme ošuntělý motel pro tiráky, kde se rozhodneme trochu proti svému zdravému rozumu přenocovat. Pokoj vypadá jako po velké party, jaké známe z amerických filmů pro teenagery. Zdemolovaný nábytek, špinavé a smradlavé povlečení, na matraci je podezřelá hnědá skvrna a z pokoje se line smrad moči, kouře a semene. Světlo v pokoji bliká jako o život, to v koupelně už dávno umřelo. Parkujeme motorku pod rozbité okno, a raději, než na posteli, si ustýláme na zemi.

Tak tady v tom městečku jsme čekali téměř hodinovou frontu na bankomat. Vítejte v Kazachstánu.

Ráno rychle opouštíme toto doupě hříchů a bereme to opět směrem k ruským hranicím. Ještě pár dní se pohybujeme na severu Kazachstánu. Ochutnáváme místní speciality (což v reálu vypadá asi tak, že zkrátka prstem náhodně píchneme někam do jídelního lístku – jak už bylo řečeno, kazachsky neumíme), a dokonce se nám daří najít cenově dostupné, nesmradlavé a celkem útulné ubytování. Nakonec se nám ten Kazachstán celkem i zamlouvá. Je však čas posunout se dál, čeká nás ruský Altaj, na který už se dlouho těšíme, a pak už Mongolsko. Ovšem nepředbíhejme...

"Boršč" na kazašský způsob - chuťově úplně jiný, než ten tradiční ruský, ovšem výborný!

Jídlo v restauracích v Kazachstánu vychází vcelku lacino, pořád je tu ale o krapet dráž než ve vedlejším Rusku.

Malá pohraniční budka dává tušit, že byrokratický proces na kazašsko-ruských hranicích proběhne jako po másle, a tak se není třeba zabývat vyprazdňováním našich útrob ještě před hranicemi. Proběhne to rychle, říkáme si. Omyl. Zatímco Kačce stačí hezký úsměv na celníka a prochází bez problémů, mě si berou bokem do kanclu a něco po mě chtějí. Nerozumím, to Kačka je tu přes jazyky. V hloubi duše doufám, že mě rychle propustí. Potřebuju na malou. Rozhovor, kdy oni na mě kazašsky a já na ně česky, trvá desítky minut, přičemž celník mě nehodlá pustit na záchod. Čůrky potu mi tečou po zádech někam hluboko mezi půlky a mě už se honí hlavou myšlenky, který roh místnosti asi tak označkuju. Celník nakonec po dlouhých minutách konečně pochopí, že se mnou nehne a ku mé úlevě mě nakonec propouští. Vybíhám a ulevuji si do blízkého křoví, a to pěkně před zraky všech ostatních zřízenců celního úřadu. Holt, když musíš, tak musíš. Nedá se nic dělat.

Pokud v Rusku něco vážně umí, pak jsou to "sušky" - tedy sušenky, které se tradičně podávají k čaji. 

Bělokuricha - patnáctitisícové lázeňské město v Altajském kraji. Tady už se ty kopečky začínají pomaličku zvedat.

Trvá to dva dny jízdy, než se před námi pomalu začne formovat majestátní pohoří Altaj. Krajina se rychle mění a spolu s ní i silnice. Ruský asfalt se konečně začíná svojí kvalitou podobat tomu evropskému. Údajně je tomu tak proto, že si tuto oblast velice oblíbil Putin, a tak se také zasloužil o to, aby zde byla silnice v tom nejlepším stavu. Krajina se tu razantně mění doslova za každou zatáčkou. Mění se barvy, druh i množství porostu. Jedna hora je zelená, další skalnatá. Tu se pase kráva, tam zase koně. V dálce je možné spatřit zasněžené vrcholky těch nejvyšších hor. Množství dravých potoků a řek s průzračně čistou vodou.

Jedna z mnoha tváří pohoří Altaj.

Altaj je zkrátka překrásný.

Někde uprostřed Altaje potkáváme partu Francouzů na starých bavorácích, kteří jedou ze své rodné vlasti až do Vietnamu. Trávíme s nimi několik dní. Já jim opravuju motorku, Kačka za ně vyřizuje formality na ruské a mongolské hranici. Za naše „služby“ nám pak oni hned za hranicemi zmizí z dohledu a regulérně ujedou, ačkoli jsme se bavili o tom, že bychom ty nejtěžší úseky v Mongolsku mohli dát společně. No, nic.

Osm Francouzů, jeden Korejčan a dva Češi v ruské Altaji. Zajímavá sebranka...

Už na mongolské hranici si všímáme podivného zlozvyku Mongolů. To, že chodí kolem motorky a všechno okukují vcelku nevadí. Co nám ovšem zvedá mandle je to, když motorku začnou okopávat, jako kdyby kopali do pytle brambor. Jednou kopnou do gum, potom do motoru, nakopnou kufr, anebo zvědavě kroutí se zrcátky. Nestačíme je od motorky odhánět. Slítají se na ní jako mouchy na trus. Nakonec je necháváme ať si hrají, když jim to dělá radost.

První pohled na Mongolsko - roleta, na vrcholcích kopců sníh. No, pěkně nám to začíná.

Za hranicí okamžitě mizí asfalt a začíná roleta. Před námi se rozprostírá pustá krajina s párem čerstvě zasněžených kopečků, je zima a vypadá to, že brzy začne pršet nebo sněžit. Nedokážeme se shodnout, která varianta pro nás v tuto chvíli bude horší. A protože jsme vyřizovali papíry za osm Francouzů, dostala se na nás řada až pozdě odpoledne. K tomu ještě navíc celníci, ačkoli v ruce drželi naše ČESKÉ pasy, si patrně díky Kaččině francouzštině domysleli, že jsme také Francouzi, a naše papíry nám domršili. Celý proces jsme tedy byli nuceni podstoupit ještě jednou, a tak když jsme se konečně oficiálně dostali na území Státu Mongolsko, začalo se již pomaličku smrákat.

Občas bylo potřeba Bramboře maličko odfouknout...

Nám však nezbývá než pokračovat podmáčeným terénem se směrem na Tsagaannuur, kam dojíždíme už skoro za tmy. Je zima a začíná sněžit. Vůbec si nedokážeme představit, že tady teď budeme někde do bahna rozkládat stan. V tom na nás z hloučku dětí, vyčnívaje vysoko nad ostatní, mává ruka jednoho pastevce. Přichází k nám a krkolomnou angličtinou říká „I have a bed for you. 20 dolars each. Is ok for you?“. „No to teda není!!“ ohradím se česky, ale pastevec dobře chápe, která bije. Stačí chvilka, a nakonec domlouváme cenu v přepočtu asi za 100 českých korun za oba. Chlapsky si na to plácneme a následujeme pastevce do jeho chatrče. Očekáváme pro Mongolsko tradiční jurtu, ale ukazuje se, že chlapík je původem Kazach a tato menšina si zde staví domy z kamení s plochou střechou. Představuje nám svoji rodinu a zve nás na večeři. Mezitím, co čekáme, až se ohřejí zbytky od oběda, on přikládá do kamen sluncem vysušená kravská lejna, přičemž poté nám stejnýma rukama podává chleba a servíruje jídlo. No co, máme hlad? Máme! A tak trochu znechuceně žvýkáme vejce s rýží a přikusujeme k tomu zesmrádlý chleba. Pastevcova žena ovšem u plotny připravuje ještě něco dalšího. Těšíme se, že si oproti suchému chlebu maličko přilepšíme.  Za chvíli již před nás se vší pompou slavnostně předkládají hrnek bílého moku. Prý tradiční mongolský čaj. Jedná se v podstatě o směs povětšinou jačího mléka, černého čaje, soli a pepře. Občas do směsi přihodí rýži, anebo vymění jačí mléko za kozí či kravské. Když člověk zavře oči, nedýchá a představuje si, že pije Earl Grey, tak se to dá jakž takž přežít. Je to vůbec poprvé, co se tímto mokem na cestě Mongolskem setkáváme, rozhodně však ne naposledy. Od té chvíle nám jej servírují takřka všude, kam se hneme. Na konci našeho pobytu v Mongolsku už tento pro naše chuťové buňky nesnesitelný patok nemůžeme ani vidět, natož cítit. Později navíc zjišťujeme, že tradiční mongolská polévka je v podstatě nemlich to samé, akorát namísto čaje na dně plave nejčastěji jačí či skopové maso a kusy sádla. V průběhu večera nám pastevec a jeho bratr voják doporučují nejvhodnější trasu do hlavního města. V současné době, kdy taje sníh z hor, je podle jejich mínění severní trasa vůbec tou nejlepší variantou. Zahrnujeme tedy novou trasu do našeho itineráře a ráno se vydáváme doporučeným směrem. Až později zjišťujeme, že by bývalo bylo dobré se jich zeptat, kolikrát v životě vlastně touto trasou do toho Ulanbataru dojeli. Jejich rady byly totiž asi tak stejně dobré, jako ten jejich čaj...

Toto, moji milí, se oficiálně nazývá AH4 - tedy Asian Highway 4. Promiňte, ale já žádnou dálnici nevidím. Vy snad ano?

První menší brod zdárně za námi a spoustu dalších před námi.

Cesta směrem na Khovd je tak trošku schizofrenická. Místy člověk jede po překrásném novém asfaltu, jaký bychom mohli Mongolům závidět i u nás v kotlině České, po pár kilometrech však vždy asfalt zmizí, aby jej vystřídal lehký offroad. Nakonec však i prašná cesta končí, a následuje středně těžký až těžký offroad, pro nás i Bramboru první větší zatěžkávací zkouška, kterou ovšem kupodivu celá posádka zvládá bez větších potíží. Brzy chápeme, jak je třeba na místních pláních jezdit. To prostě stačí zadat nějaké souřadnice do navigace a jet. Pakliže se před vámi objeví pohoří či jiná úskalí na trase, anebo vám GPS vypoví službu, nejlepší, co můžete v dané situaci udělat, je následovat elektrické dráty – ty vás totiž zaručeně vždycky dovedou k lidem.

Nevíš-li kudy, následuj dráty!

Pasáček ovcí cestou na Khovd. Příroda je tady na severu Mongolska vážně překrásná.

Městečko Khovd je známo především díky svému buddhistickému klášteru. 

Buddhistický klášter ve městě Khovd.

Tradiční mongolská jurta hned vedle buddhistického kláštera. 

Cestou na Khovd potkáváme dva Italy, Sandra a Claudia. Jsou to milí chlapíci, se kterými si okamžitě padneme do oka. Oni si navíc po dlouhé společné cestě už poněkud lezou krkem, a tak jsme pro ně milým zpestřením. Rozhodují se, že kus cesty pojedou s námi. Město Khovd nás překvapuje skvělým asfaltem. Ten ovšem okamžitě za branami města končí. Podle rady našeho kazašského hostitele se odtud vydáváme směrem na Ulaangom. Jedeme místy dosti hlubokým pískem pustinou, která připomíná poušť. Široko daleko nic, žádný porost, žádná vesnice, žádní lidé. Jen tři motorky a čtyři blázni z Evropy. Přední kolo se místy zaboří do hlubokého písku, nepomáhá rychlá jízda ani podhuštění pneumatik. Jsme zkrátka na tento terén moc těžcí. Stavíme s tím, že si potřebujeme dát krátkou pauzu na pití a poradit se, jak co možná nejlépe po těchto cestách necestách jet. Sandro na svém Transalpu parkuje pár metrů za námi. Chvíli se upřeně dívá na Bramboru a pak s děsem v očích a tradiční italskou dramatičností v hlase zvolá: „Avete bucato, ragazzi!“ „Co říkal?“ obracím se na Kačku. Ta zívne a s tradiční českou klidností v hlase prohlásí: „Prej jsme píchli...“. Opravdu? Slézám z Brambory a jdu se na tu spoušť podívat. No jo, fakt.

Kde nic, tu nic, jen krovák uprostřed pustiny.

Ven šel lehce, poradit si ovšem s tou škodou, kterou napáchal, bylo nad naše možnosti.

Tohle nepochopíš. Široko daleko nikde nic, nejbližší město přinejmenším sto kiláků na každou stranu, a tady, uprostřed ničeho, v písku nastražený krovák jako kráva.  Taháme hřebík ven a smějeme se, že oprava zabere jen pár minut. Omyl. Tahám z nářadí trny a hned jeden cpu do díry po hřebíku. Uchází. Není možný. Dávám další. Furt uchází. Takto vyplýtváme všechny trny, které jako skupina dáme dohromady. Holt není díra jako díra. Jediná možnost je použít duši, kterou si vezeme z Čech. A to se nám pár motorkářů smálo, k čemu prý nám ty duše na cestě budou... A teď nám to tady zachrání krk. Claudio bere duši, píchlé kolo, a rozjíždí se polopouští zpátky do několik desítek kilometrů vzdáleného Khovdu. Nezbývá nám než čekat. Je šílený vedro. Slunce vysoko nad námi nás pomalu vysušuje, přičemž široko daleko není strom, který by poskytoval tolik vytoužený stín. Takhle jsme si to cestování zrovna dvakrát nepředstavovali.

Oprava gumy v plném proudu. A široko daleko jen pustina.

Zatímco my se trápíme s opravou píchlé gumy, přijíždí k nám další Mongolové na motorkách. Rozbalí si pivo a nevěřícně koukají na tu komedii.

Asi po třech hodinách najednou slyšíme někde v dáli řev motoru. Tohle ale není Claudiova Tenerka, to bude nějaká malá čínská mrcha, na kterých tu jsou místní schopni převézt cokoli, třeba celou rodinu i s kozou. A opravdu. Za chvíli se na horizontu zjeví malá motorka a na ní Mongol se svou družkou. Zastavují u nás a tváří se, že nám chtějí pomoci. Usmívají se, okukují motorky a snaží se s námi komunikovat. Ceníme si jejich snahy, a tak z poslední vody vaříme čaj, o který se s nimi s vděčností dělíme. Jsme rádi za tak milou společnost v tak obtížné situaci. Když dopijí čaj, pokyvem hlavy poděkují. Ptáme se, kde je asfalt. Do písku napíšou 20 km a ukážou rukou kamsi do neznáma, načež se loučí a odjíždějí v dál. Po pár minutách se vracejí, zda u nás nenechali pumpičku k jejich motorce. Když zjišťují, že jí zde opravdu nenechali, odjíždějí podruhé mávajíce nám po celou dobu až do té doby, než zmizí za horizontem.

Oblíbený transport místních? Koně a "malé čínské mrchy".

Sandro se zvedá ze země a snad z dlouhé chvíli začne chodit kolem svého stroje. Za vteřinu už se z jeho rtů linou nejrůznější hanlivé výrazy a nadávky, doprovázeny temperamentní gestikulací. Divíme se, co to do našeho přítele vjelo, ale nakonec nám dochází, co se stalo. Ten „milý“ páreček Sandra i nás v nestřeženém okamžiku okradl o pár kusů nářadí. Byli jsme přespříliš důvěřiví a dobrosrdeční. Dali jsme jim svoji poslední vodu a Claudio se stále nevrací. Zaříkáváme se, že už si příště dáme větší pozor. Opíráme se o motorky, kryjeme si hlavy na ochranu proti slunci kusem hadru a čekáme dobré další tři hodiny. Když už jsme natolik dehydrovaní, že už nemáme ani co potit, najednou z dáli opět slyšíme zvuk motoru. Fata morgána, halucinace, pomyslím si. Ale ne, on je to skutečně náš amico Claudio. Rachtavý zvuk rozvodového řetězu Tenerky to potvrzuje. Claudio se přiřítí s opraveným kolem, spoustou vody a večeří. Líbáme mu ruce, nasazujeme kolo a mizíme hledat vhodné místo na kempování.

Ve dvou se to táhne dobře, ve čtyřech ovšem ještě líp.

Tak a teď kudy jako?!

"Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína..."

Naše asi milionté položení v hlubokém písku. Ten den jsme si teda vážně dali... 

Cesta ubývá vcelku rychle, protože se písečná pustina po 50-ti kilometrech za krátkým pasem mění ve vyjeté koleje mezi pastvinami. Užíváme si proplétání se mezi množstvím vyjetých kolejí. Občas probrodíme menší potok, nebo překonáme nějaký ten kamenný pahorek. Za dalším pasem se ale krajina opět mění, a místo relativně pevného podkladu nastupuje hluboký písek kam se podíváš. Během asi dvaceti metrů každý několikrát odkládáme svoje stroje. A tak zvedáme, padáme, zvedáme, padáme. Jako z nějaké grotesky. Nepomáhá ani jízda kačeřím stylem. Nakonec to vzdáváme a rozkládáme stany někde uprostřed pouště. Večer u hrnku nudlové polévky nevalné chuti Kačka radostně oznamuje: „Jelikož je poslední květen, Fanda má dnes narozeniny.“ To je asi to poslední o čem zrovna teď přemýšlím, říkám si. Všichni mě unaveně popřejí a jdeme spát. Jediný, co si přeju já, jsou už žádný defekty a čistý a hladký asfalt. To jsem se ale sakra přepočítal. Mongolsko nám připraví ještě spoustu dobrodružství. Do dneška tuto zemi považujeme za jednu z nejtěžších částí naší výpravy kolem světa. Ale o tom až zase příště…

Balíme to, dnes už nedáme ani kilometr. 

Naše aktuální zážitky a postřehy z cest můžete sledovat na našich oficiálních stránkách www.wayaway.cz nebo na Facebooku www.facebook.com/wayawaycz. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist