On the road 2013

Minulý rok touto dobou jsem se rozhodl podniknou zajímavý výlet, a to dojet do Mongolska na motorce. Sám bez jakékoli podpory. Všechno o cestě, včetně příprav a detailního blogu lze najít na http://www.zivotnamotorkach.cz

V tomto cestopisu bych rád zmínil pouze nejzajímavější okamžiky cesty. Bezpochyby sem patří země Tádžikistán, Kyrgystán a Mongolsko.

Tak tedy začněme po 14-ti dnech cesty v Tádžikistánu.

Trávím na hotelu v Dushanbe celkem tři noci. V hotelu, který má odhadem 250 pokojů, jsem dle mého názoru pouze já a jedna další rodina. Každou chvíli se střetáváme na jedinném místě, kde funguje Wi-Fi. Během těch dvou dní jsem měl naplánováno přezout pneu na hrubší vzorek, zkontrolovat přední kolo, pokouknout se po městě a navštívit zdejší bazar.

Na přezutí jsem si našel místní pneu servis. Pánové mě požádali, abych kola z motorky sundal, že oni nevědí jak, ale pak už to byla vyloženě profesionální práce. Za půl hoďky přezuto a ještě mi pomohli přivázat ty staré zpět na moto. Celkem za 150 Kč. Bylo tak půl páté a já se rozhodl vyrazit na bazar. Před hotelem stál místní taxikář Jackie. Když jsme chtěli odjet, auto nenastartoval. Snažili jsme to opravit snad půl hodiny. Různě přepojoval dráty a já zkoušel startovat. Nic, no necháme to na další den. Takže poslední věc byla zkontrolovat přední kolo. Od toho nárazu v Uzbekistánu lehce hází při brždění. Problém byl vyřešen tím, že jsem dal kotouč stejně jak je na druhé straně, tzn. značkou ven. V té tmě v Uzbekistánu to nebylo vidět. Zkušební jízda a všechno je v naprostý pohodě.

Je pátek ráno a já balím věci na hotelu v Dushanbe. Rychlá návštěva bazaru a může se vyrazit do hor. Vyjíždím z města o půl desáté. Před odbočkou na Khorog potkávám opět skupinku Angličanů, oni ale pokračují rovně, takže si jenom popřejeme hodně štěstí a opět se rozloučíme. Tady už začínají hory. Projíždím prvním sedlem, které je 3260 metrů nad mořem. Jezdí tu hodně kamionů, ale cesty jsou vcelku široké a přehledné. Přijíždím do městečka Qalai-Khumb, zastavuji na křižovatce, sundávám si helmu a chci se jít zeptat místních na ubytování. To se ale strážníkovi nelíbí a pobízí mě, abych alespoň popojel z křižovatky. V tom se ale ozve místní a nabízí mi nocleh a stravu. Tak to bychom měli. Popojíždím asi 200 metrů, parkuji motorku u domu a beru z ní pár věcí. Dávám si sprchu a následuje večeře. Zatím v pohodě, ale nemám ponětí o ceně. Potkávám tu jeden pár on je Španěl a ona ze Švédska. Zjišťuji, že mají stejnou trasu se mnou až do Oše. Nicméně oni taky nevědí cenu za ubytování. Ještě večer posedíme, sdílím jim internet a jde se spát.

Dnešním cílem je Khorog. Ihned na nejbližším místě tankuji, beru 15 litrů od místního pumpaře. Pak následuje 100 kilometrů horší cesty. Tak akorát široká na jeden kamion, hodně se vlnící, nepřehledné horizonty a povětšinou uježděný štěrk. Pak se ale situace mění, cesta je opět v pohodě, řadím i pětku a šestku. V poledne zastavuji u malého krámku uprostřed ničeho. Kupuji si vodu. K motorce přicházejí tři pánové. Zvou mě na polední čaj, pozvání příjmám. Dostane se mi černý čaj a meruňky. Vodku odmítám, protože v tomhle teple ( 32 stupnů ), bych toho už moc nenajel. Ještě dostávám příslib, že pokud zůstanu přez noc, zabijí kvůli mě berana a večír bude hostina. V tu chvíli mi příjde den jako příliž velká ztráta, když vůbec nevím, jaké budou dole na jihu cesty. Takže se loučím a odjíždím do Khorogu. Cestou ještě potkávám skupinku němců na lehkých 250-tkách. Jedou takový kolečko z Oshe přez Pamír zpět do Oshe.

Když přijíždím do Khorogu, potkávám dvojci ze včerejška. Říkají mi, že mají ubytování za 25 dolarů na osobu/noc. Já už však ale našel ubytování za poloviční cenu, a tak se jenom ptám kam půjdou na večeři, že bych se přidal. Nicméně než se ubytuji a zavolám domů, uběhne hodinka a tak hledám večeři sám. Dvou chodová večeře, kterou jsem nebyl schopen sníst za 120 Kč. Jsem příjemně unavenej, jdu se ještě projít parkem, pak zpět na pokoj a spát.

Ráno vztávám kolem šesté, ale než se nasnídám, zabalím věci a vyrazím, tak je půl deváté. Dnešek nemá cíl, protože vůbec netuším jaké budou cesty. Cesty jsou daleko lepší než jsem myslel. Často zastavuji, fotím a filmuji. Je půl třetí a já jsem urazil 220 km. Ještě chci jet tak 3 hodinky. Potom se cesta zhoršila, asfalt zmizel a bylo to neustálý stoupání, ujel jsem asi 30 km a měl jsem toho dost. Do nejbližší vesnice je to 100 km a jestli bude cesta taková, tak tam dojedu za tmy. Takže se rozhoduji přespat tady v horách. Nacházím takovou skrýš pro ovce, ze tří stran vysoké kamenné zdi, takže motorka ani stan nebudou z cesty vidět. Vařím si poprvé jídlo a koukám se do náherné krajiny. Usnout ale moc nejde, protože mě bolí hlava. Je to jasný, dnes jsem vyrazil z 2000 m. n. m. a teď jsem ve 3500. No ale únava je silnější a usínám. Během noci se několikrát probudím, zkontroluji všechny věci a zase usínám.

Ráno mám budík na pátou, ale vztávám až v šest. Všechno balím a když chci odjet, tak je motorka proti. Nevím proč, ale nechce chytnout. Dala si říct až po přidání plynu při startování a ze začátku to vypadalo, jako kdyby neměla výkon. Po ujetí pár metrů bylo všechno v pohodě, jenom doufám že už to neudělá. Dnes bych chtěl dojet k jezeru Kara-kol, které je 50 km před hranicemi z Kyrgystánem, celkem asi 340 km. Uvidíme, jak se to podaří. Cesta pokračovala stejně, jak večer zkončila. Lehčí off road, občas písek nebo vrstva štěrku, ve které se motorka bořila, ale nic, co by nevyřešila větší rychlost. Takže, když jsem viděl, že se blíží písek, přidal jsem plyn a to jednoduše to přeletěl. Pak už jsem si to vůbec neuvědomoval, ale na tomto terénu jsem měl často rychlost atakující 100 km v hodině. Možná proto jsem měl tento úsek cesty za sebou neskutečně brzo. Projíždím další passo, tentokrát něco kolem 4300 metrů nad mořem. Po pár minutách přijíždím zpět na Pamír Highway a je nutno podotknout, že odsud to skoro dálnice byla. Asfaltka na který jsem měl stejnou rychlost jako v evropě ( 110 km/h ).

Projíždím nádhernou krajinou a každou chvíli zastavuji a pořizuji fotky. Přijíždím do mestečka Murghab a beru benzín. Dalších 15 litrů, sice bych už teď do Kyrgystánu dojel, ale ještě mi zbývají nějaké Sumoni, tak beru tady. Ještě koupit nějakou vodu a může se vyrazit k jezeru Kara-kol vzdálené asi 130 km. Cesta byla opět nádherná jenom asfalt a stoupání do nevyššího sedla. Nadmořská výska dle mapy je 4655 metrů nad mořem. Potkávám dvě skupinky cyklistů, ale rozhodně jim to nezávidím, takovej krpál bych šlapat nechtěl. Alespoň že je to trochu chladněji, celodenní průměr je pod patnácti stupni. Od sedla to bylo asi 20 km horších, ale to mě už nerozhází. Přijíždím k jezeru a stejnojmennému městečku. Nacházím ubytování s večeří a se snídaní za 240 Kč, to nejde odmítnout. Jsou čtyři hodiny odpoledne a já mám pro dnešek hotovo. Koukám to mapy a plánuji další dny. Zítřek je jasný, dojet do Oshe.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE