Je to tady, jedu do Mongolska!

 Před příjezdem na ruské hranice ještě stihnu rychle navštívit úžasný Truso kaňon a slavný kostel Gertgeti. Na hranicích však přichází komplikace, kde když vyndám pas, Rusové nějak nemohou pochopit, jak je možné, že mám byznys vízum a přitom jsem turista. Četníkovi to u budky nějak nejde vysvětlit a tak jsem odveden k výslechu, kde trávím dvě hodiny odpovídáním na nejrůznější otázky typu – Co jedeš dělat do Ruska? Kde budeš spát? Co dělají tvoji rodiče? Máš nějaké české peníze? Fajn, sbíráme peníze z jiných zemí… Dáš si ještě vodu? Kam až jedeš? Aha, takže jedeš navštívit strýce, co dělá na české ambasádě? Dáš si ještě vodu? Už chceš jet? Pokud chceš pomoct vyplnit strachovku, rádi ti pomůžeme… Takže nakonec po třech hodinách v úmorném vedru opouštím hranice a mířím pomalu do Astrachaně. Cesta je fakt nuda a ještě k tomu je 45 stupňů. V Astrachani využívám poprvé a naposledy couchsurfing a navíc mám takové štěstí, že lidi u kterých spím, jsou motorkáři. Takže při otázce, kde zde seženu, tak holčina sedá na motorku a jedem spolu do motorkářského obchodu, kde kupuji olej. Ale teď kde ho vyměnit? Beru 5 litrovou petku a pomocí videa na youtube měním olej na sídlišti v Astrachani poprvé v životě sám. Motorka šlape a tak šup do Kazachstánu, kde potkávám další Čechy, kteří mi doporučují, abych vynechal značnou část Uzbekistánu, protože tam je téměř nemožný sehnat benzín a když ho seženu, tak je v příšerný kvalitě. Bohužel je poslouchám – bohužel, protože pak nakonec zjistím, že to až takový problém není, ale já se vydal směrem na Aktobe, kam by měla vést hlavní silnice a 500 kilometrů, které na mě čekají bych měl zvládnout maximálně za dva dny. Cesta, teda pokud se tomu tak dá říkat, tam ale není skoro žádná a já zmiňovaných 500 kilometrů jedu tři dny. Všude je jen písek a je to poprvé a naposled, co si cestu tolik neužívám. Zpětně jsem však ale za tenhle moment hrozně rád, protože jinak by ta cesta byla až moc jednoduchá. Z Aktobe už si to už ale šinu směrem na Taškent přes Bajkonur a hranice do Uzbekistánu, jsou trochu otravný, ale v pohodě. Už jsem se naučil tak nějak počítat s tím, že přes hranice asi nikde už nebudu za půl hodiny. Hned za hranicemi zastavuji v restauraci a než se stačím posadit, tak už mě skupinka Uzbeků pozve k sobě ke stolu. Je to báječný, dostávám skvělý šašlik a mám i vyřešené přespání. Jsem pozvaný k rodině jednoho z chlapů a odjíždíme tedy společně k němu domů. Cestou kupujeme ještě nějaké pivo a já zažívám opět skvělé chvíle s místními a já poznávám, jak skvělý Uzbekistán je. V Uzbekistánu jsem nakonec strávil asi jen 13 hodin… docela málo na to, že jsem za víza dal něco kolem 7 tisíc.

Do Tadžikistánu jsem se hrozně těšil a hned při příjezdu na hranice jsem se musel smát. Všichni celníci spali a já musel všechny vzbudit, abych se mohl odbavit. Vše probíhalo v pohodě, až do té doby, než se u okýnka objevila Němka Lena s batohem a otázkami, jestli nejede nějaké taxi do 450 kilometrů vzdáleného Dušanbe. Odpověď zněla, že sice jo, ale ať to radši neriskuje, protože tady všichni řidiči smrdí, ale tady ten mladík na motorce tam jede a určitě tě rád vezme. Já bych jí tam rád vzal, ale neměl jsem místo pro spolujezdce a ani helmu. Ale v Tadžikistánu není nic problém a tak jako sedačka pro Lenu posloužil polštář, na kterém před chvílí ještě spali celníci, a helma? Jsi přece v Tadžikistánu, tady helmu nepotřebuješ, a tak Lena se mnou absolvovala 450 kilometrů Tadžikistánem až do Dušanbe v tričku , kraťasech a teniskách. Společně jsme si dali i offroadovou cestu k jezeru Islanderkul ve Fánských horách. Bylo příjemné mít společnost na dva dny, ale i tak jsem spíše samotář. V Dušanbe jsme se objali, vyměnili kontakt a popřáli si šťastnou cestu. Je báječný poznávat nové lidi, nový lidi, od kterých nemusíte nic očekávat a být upřímní od začátku až do konce a když prostě přijdou neshody, tak se rozloučíte a bez výčitek jedete dál. V tom je to kouzlo sólo cestování.

V Dušanbe trávím dva dny v motorkářském hostelu Green House, kde potkávám spoustu podobně praštěných lidí a oba večery trávíme u piva povídáním našich historek z cest. Mezitím ještě v Dušanbe stihnu v nedalekém servise vyměnit zadní pneu, která ve vysokých teplotách dostala pořádně zabrat, a ještě se lehce opiju se skupinkou českých horolezců. Další den vyrážím za doprovodu francouzského páru a Švýcara Daniela na bájnou Pamír Highway. Prvních pár kilometrů z Dušanbe není nic moc. Počasí špatný a jen asfalt, takhle jsem si to nepředstavoval, ale po 200 kilometrech konečně končí asfalt a přes polorozpadlý most pokračujeme bahnitou cestou do hor! Prší a dost to klouže. Všichni několikrát padáme na jílovité cestě, ale nic vážného. Francouzi jedou neustále hrozně pomalu, a tak se s Danielem odpojujeme. Na to nemáme nervy. Po dvanácti úžasných hodinách v sedle přijíždíme za tmy do městečka Kalaikhum, které leží už na hranicích s Afgánistánem. Ubytováváme se v hostelu a po pár pivech jdeme spát. Ráno nás budí muzika z vedlejšího domu a my míříme na snídani, když v tom zahlídnu povědomý obličej. A jak už to na hostelech chodí, tak se bez ostychu jdu zeptat, odkud daný povědomý pochází. Když říká, že je ze Švédska, je mi to jasné… já totiž před pěti lety potkal na Karlově mostě skupinku švédských cyklistů, kteří jeli na kolech do Thajska a když jsem se s nimi tehdy dal do řeči, v životě by mě nenapadlo, že se s Christophem potkám v Tadžikistánu. Ten svět je opravdu malý. Oba jsme z toho byli totálně nadšení a nemohli jsme tomu uvěřit. Ale bylo na čase jet zase dál, a tak už jen s Danielem pokračujeme podél afgánských hranic až do Khorogu. Cesta celou dobu kopíruje řeku Panj a já opět zažívám ty čiré okamžiky štěstí! Je to dokonalá nádhera! Cestu do Khrorogu jsme zvládli celkem dobře a večer trávíme opět v hostelu. Není totiž důvod stanovat tu někde, když za hostel dávám 5 dolarů i se snídaní. Večer ještě trávíme nad mapou a přípravami na Wakhan valley. Tankujeme tedy plnou nádrž, kupujeme jídlo a každý bereme 5 litrový barel vody. Cesta opět kopíruje řeku a nám se naskýtá nádherný pohled na Afgánistán, když mi do toho hraje skvělá muzika v helmě mám slzy v očích! Večer stanujeme s vodopádem za zády a s úžasným výhledem na místní šesti tisícovky. Následující tři dny jsou ve znamení dokonalosti a Tadžikistánu si užívám naplno. Navštívím město Murghab a vysokohorská jezera Karakul a Rangkul a pomalu se již blížím do Kyrgyzstánu. Tam už ale pokračuju sám, jelikož bylo na čase rozloučit se s Danielem, který mě už začal celkem štvát. Hned za hranicemi ve městě Sary-Tash si dávám docela nevábný oběd a večer už jsem v Oshi, kde si opět dopřávám hostel za pár dolarů. Když však ráno balím věci a chystám se vydat k jezeru Song-kul, ještě u hostelu se mi motá hlava a vím, že něco není v pořádku. Jdu tedy zpět na recepci s tím, že si odfrknu a zůstanu tu ještě den. Za hodinu a následující tři dny jsou ve znamení běhání na záchod a nedokážu udržet ani decilitr vody. Jsem úplně vyřízenej, Endiaron nefunguje a personál hostelu už mě chce vzít do nemocnice. Jako poslední možnost zkouším místní léky, které naštěstí zabírají a po třech hrozných dnech konečně udržím trochu vody v sobě. Na hostelu nakonec trávím ještě další dva dny, abych se dal dohromady, před odjezdem ještě děkuju všem z personálu, kteří se o mě starali nejlépe jak mohli. DÍKY!

Dál už konečně pokračuju k jezeru Song-kul. Krajina v Kyrgyzstánu je neskutečná! Hlavně díky tomu, že příroda snad každých 50 kilometrů vypadá úplně jinak. Člověk tam má pocit, že na 300 kilometrech projel půlku světa, a když pak cesta, která vypadá jako v Alpách, vystoupá do 3000 m.n.m a otevře se rozlehlá planina, která připomíná Mongolsko, vím, že jsem u jezera Song-kul. Úžasné jezero, kolem kterého je plno jurt, hotelů, koní a dobytka! Před západem slunce si stihnu ještě vyběhnout jeden kopec, abych na tu krásu měl ještě lepší výhled a hodinu a půl sedím s otevřenou pusou a kochám se. Když zapadne slunce a nastane tma, tak nevím, co je lepší, protože tolik hvězd jsem v životě neviděl! Noc je chladná a v jurtě, ve které spím, není moc teplo, takže ráno mám dost nevyspalou náladu a pokračuju k jezeru Issyk-kul. Ten den mám opravdu naprd náladu a nic mě nebaví, ale vše se změní, když míjím českou Toyotu a poznávám Jolču s Luďou, kteří mají namířeno až do Magadanu. Po chvíli povídání navrhuji koupit pivo a jet kempovat na pláž. Nacházíme skvělé místo a trávíme zde nakonec dva skvělé dny plné piva, bramboráků a srandy! Zpětně to beru jako jeden z nej okamžiků cesty, protože potkat tak skvělé lidi na cestě je prostě výhra a vím, že se spolu budeme vídat často i doma!

Poté mířím na sever, zpět do Kazachstánu a to konkrétně do města Almaty, kam už se těším asi tři týdny, protože vím, že tam na mě čeká orosená plzeň a svíčková! Rozrazím dveře od Kolkovny, která vypadá přesně jako u nás, jen s tím rozdílem, že mi pivo nese Kazach. Objednávám tlačenku, plzeňský guláš, svíčkovou a jako dezert opět tlačenku a Kazaši nevěří svým očím, no nějak ty kila, co jsem ztratil v Oshi, musím nabrat zpátky. Společnost mi dělá pár českých horolezců a šéfkuchař Kolkovny a já mám radost z toho, že zase chvíli nejsem sám. Kolkovnu jsem nakonec opustil až v pozdních hodinách a fakt máme to nejlepší pivo na světě! 

Opět ale na mě čekalo pár set nudných kilometrů Kazachstánem a hlavně rozhodnutí, jestli navštívit zpívající duny a pokračovat rovnou směrem do Ruska a přes město Semey, anebo si zajet asi 500 kilometrů a navštívit rodinného známého v Astaně. Naštěstí pro mě vybírám druhou možnost, jelikož pár set kilometrů před Astanou mi odchází spojka a já tři hodiny stopuji auto, které by mě odvezlo společně s motorkou. Když se dostanu konečně do Astany, mám už od strejdy domluvený servis, kde však chtějí neskutečné peníze za rozborku a zborku motorky. Naštěstí ale nacházíme ještě jednoho mechanika, který motorky opravuje u sebe doma, a ten si říká ani ne pětinu ceny. Mám obrovské štěstí, že se mi tohle stalo u Astany, kde mám známého, mám kde bydlet a Vašek mi se vším pomůže, a ne někde uprostřed ničeho, kde bych byl úplně vyřízenej. Ale to největší štěstí přijde z Čech! Píšu totiž na mojí facebookovou stránku, co se mi stalo, a že budu potřebovat novou spojku. Obratem se mi ozývá Honza Žlábek (kterému stále dlužím pivo), že mi spojku i s přítlačákama pošle hned v pondělí do Astany s DHL za 280 euro. Říkám si, je tady EXPO, to by sem mohl někdo letět! Využívám proto opět Facebook a mojí prosbu sdílí několik tisíc lidí! A za tři hodiny už mám i poslíčka! Jiřinku, která letí v pondělí odpoledne do Astany. Předání spojky v Česku si organizuje sama a já v úterý ráno mám novou spojku v Astaně. Za kafe! DÍKY!!!  Lidi jsou vážně skvělý všude na světě! V Astaně jsem nakonec do pátku a největší díky patří ale stejně Vaškovi, protože bez jeho pomoci bych byl v koncích. Nevím, čím jsem si takové štěstí zasloužil, ale je skvělý ho mít! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE