Motoúlet 2013

Den 4 - 9. 7. 2013

Při snídani nás Asterix obšťastňuje oznámením, že nabírá směr severovýchod – domů. Chápeme ho, že nehodlá riskovat, že se porucha s čerpadlem ozve znovu ještě dál od domova. Loučíme se s ním a naše výprava ztrácí 25% obsahu. Později se dovídáme, že po 980 km dojel šťastně bez komplikací až domů. Rozhodujeme se dohnat ztrátu včerejšího dne, vynechat Brienz a vést směr přímo na Chamonix. Bereme silnici číslo 19 a pak 9 s přejezdem přímo do Chamonix-Mont-Blanc. Moc nevíme, co nás čeká. Cesta Švýcarskem se však ukazuje jako velmi příjemná a krásná. Přes Obralppass (2046), Furkapass (2436), nádherná panoramata, sníh, sjezdy a výjezdy, prostě krása. V Bringu tankujeme a po tankování zjišťuji, že můj Caponord nechce nastartovat. Vypadá to na vybitou baterku. Ale proč? Že by odešel regulátor či alternátor, či dokonce obojí? U Caponordu všechno možné. S černými představami sundávám sedlo a zjišťuji, že šroub, kde je uzemněná baterka je drasticky povolený… utahuju ho. Přemlouváme jednoho Švýcara, aby použil své startovací kabely na mého Caponorda, stalo se a Aprilka naskočí… teď jenom nechcínout až do Čech… Po cca 100 km té krásné jízdy Švýcarskem nás čeká poslední passo před Francií: Forclaz. Dohání nás déšť. Rozhodujeme se, že chvíli počkáme a tak mačkám chcípák. Za cca 20 minut je po dešti a vracíme se ke strojům, s obavou startují, ale Capouš naskočí, jako by nic… zdá se, že závada je opravena, všechno funguje, baterie dobitá. Na cestě do Chamonix nás ještě jednou zastihuje déšť, do kempu přijíždíme promoklí jako myši. Déšť zase přestal, tak stavíme stan a jdeme na cca 2 km procházku do Chamonix… hledat bankomat. Zpáčení cestou se nám naskytne pohled na červeně ozářené hory zapadajícím sluncem. Jsme tam, tam někde pod nejvyšší horou Evropy = dosažen další cíl naší cesty. Mile nás překvapil holandský spolubydlící v kempu, který nám přišel nabídnout křesílka k zapůjčení, s radostí jsme přijali.
K večeři rýže s masem a něčím červeným (prý taky boloňská)
Trasa: (původně plánovaná)   Brienz – Chamonix (241 km), realizovaná: Chur - Chamonix
Ujetá vzdálenost: 364 km
Přenocování: 11,- €
Ostatní náklady: 1,20- € kafíčka, 1,85 € pivka

Den 5 - 10. 7. 2013

Ráno nás vítá krásným počasím, ostatně jako vždy. Ve vycházejícím slunci rozkládáme všechny hadry, a když na ně svítí slunce, vesele z nich stoupá pára. Na sušení není čas a tak se soukáme do mokrého a vyrážíme na další cestu. Logicky se rozhodujeme nejet tunelem za 27,50 € (to je jedna celá nádrž), ale vzít to objížďkou cca 60 km.  Ukazuje se, že to vůbec nebylo marné. Maličký Col de Saisier nabízí krásnou zkratku a krásné vyhlídky. Pak sjíždíme do Beaufort a před Cormet de Roselend (1968 – prodávali tam skvělé francouzské sušené maso a klobásky) (kolem krásného jezera) směrem přes Val- d’Isere se pomalu blížíme k dalšímu cíli naší cesty: druhému nejvyššímu průsmyku Alp Col de l’Iseran (2770). Iseran je úplně jiný kafe než Stelvio, cesta není tak ostrá, zatáčky u výjezdu i sjezdu si člověk víc vychutná a nahoře není žádný teátr, ale klid… kostelík… krásná vyhlídka… a bufet, kde si může člověk dát sendvič a koupit samolepku. Návdavkem další cestou na jih ještě projíždíme Col de Galibier (2642) a klesáme na jih, co nejblíže městu Embrun, kde plánujeme zakotvit na noc. To se nám úplně nedaří a tak bereme za vděk náhodně trefeným kempíkem, který se nám odvděčuje vlídnou cenou, klidem a prostorem (jenom ten hajzlpapír na záchodech není). Večer ještě vaříme kávičku s Balantýnkou a pak jdeme spát před vrcholovou etapou naší cesty.
K večeři těstoviny s omáčkou sýr a slanina
Trasa: Chamonix – Col de l’Iseran – (původně až Embrun, ale zůstali jsme cca 25 km nad ním v jednom malém kempíku)
Ujetá vzdálenost: 327 km
Přenocování: 7,- €
Ostatní náklady: 5,- € sendvič na Iseranu, samolepka 2,80 €, dálnice 1€

Den 6 - 11. 7. 2013

Tohle má být den tří velkých cílů naší cesty. Proto vstáváme brzy ráno a vydáváme se hledat cestu k tunelu Parpaillon, kterým chceme projet směrem k Jausiers. Najít cestu se po maličkém bloudění podaří a už stoupáme údolím. Z přípravy víme, že nás čeká offroudová vložka naší cesty. 9 km stoupaní lesní cestou, pak mezi pasekami a loukami, brodem, až do náhorní planiny. Jede to pomalu, ale cestu nám kříží krávy, ovce, syslové. Vikingovo silničně cestovní RS tiše trpí, ale trpělivě se brodí. Postupujeme pomalu nahoru a vpřed a říkáme si, každou chvíli se musí vynořit portál tunelu Parpaillon. Jenže za jednou zatáčkou je jasné, že naše cesta asi skončila. Sněhová závěj, co tu zbyla ze zimy, zakrývá celou cestu. S naším vybavením (ani endur = bez špuntů) projetí možné není. Ze zvědavosti se jdeme podívat, co je za zatáčkou a tam na nás kouká portál tunelu. Naše cesta skončila cca 100 od tunelu, před kterým byla další metrová závěj zimních radovánek. Francouzský cyklista, který z tunelu vyjel, cosi vykládal o ledu na straně druhé, ukazoval svoje rozbité a krvácející koleno a říkal, že cesta na motocyklu dál není možná. Alespoň se dotýkáme dalšího cíle naší cesty. No nic… projdeme se tunelem… uděláme fotky… zamáčkneme slzu a vracíme se ke strojům. Z výšky v poslední zatáčce vidíme gázík z majáčkem. Policajti, říkáme si, a už spřádáme plány, kdo je na nás zavolal (protože přísně vzato sem byl zákaz vjezdu) a přemýšlíme, jak se budeme vymlouvat, že jsme o něm nevěděli. Gázík zastavuje pod první závějí, kterou jsme my na motorkách ještě projeli (zasahovala jenom ¾ cesty) a vyskakují z něj turisti. S úlevou zjišťujeme, že se jedná o službu, která vyváží turisty k tunelu. Cestou dolů, kromě syslů a ovcí potkáváme motorkáře i autaře… všichni se ptají, jestli je tunel otevřen… Ano, tunel je otevřen, říkáme, ale zapomeňte na to, že jím projedete. Nabíráme šílené zpoždění.
Vracíme se do Embrunu a objíždíme masiv s tunelem po státovce a míříme na Col de Bonette (2802 silnice, 2860 vrchol) = nejvyšší průsmyk Alp, další cíl naší cesty. Cesta na Bonette je úchvatná. Kolem dokola je čistá pustina rozdroleného kamení. Podél cesty žádná svodidla, maximálně malý kamenný val z drobných šutrů. Jak to končí, když najedete na krajnici, jsme mohli vidět na vlastní oči těsně pod vrcholem. Sanitka, která sjížděla na úpatí hory, pravděpodobně odvážela řidiče motocyklu, který se tam válel na cca 45% svahu cca 30 metrů pod silnicí, a policejní auto ho vytahovalo na silnici. Zkoušeli jsme najít jiné myšlenky výstupem na vrchol Bonette, nádherné panorama 360 stupňů.
Z Bonette jsme nabrali cestu Route de Nice (do cíle zbývalo cca 100 km). Cesta je to nádherná, klikatá a přitom dost rychlá, neustále se svažuje, až cca 20 km před pobřežím se mění v přímku k moři. Na této cestě klesnete z 2860 m.n.m. na cca 2 m.n.m i na nulu, pokud chcete. Nice nás uvítalo gigantickým provozem a teploměr na Capru znovu přesáhl třicítku. Projeli jsme riviéru a zamířili k vrcholu naší cesty: Monacu. A v tom se mi to stalo… na přeplněné křižovatce, kdy jsem špatně odbočil po Čárově výzvě teď doleva a tam byla jednosměrka, jsem na příští křižovatce zazmatkoval, zpocená ruka mi sjela ze spojky (už chvíli jsem jel bez rukavic) a skok a chcíp a motocykl se kácí na stranu. Pokud s tím máte zkušenosti, už víte, že se to nedá zachraňovat, už se dají jenom tlumit následky, tak jsem Capra uprostřed křižovatky v Nice položil na silnici jako do peřinky (ani škrábaneček ). To by ještě nebylo tak zlý. Vrhl jsem se k němu, abych všechno napravil a vůbec mi nedošlo, že tu 250 kilovou naloženou svini nemůžu zvednout. Zabral jsem a nic. Kolemjdoucí určitě sledovali bezmoc a vyděšení v mých očích… Tak to ne… takhle to zůstat nemůže… volal adrenalin a tak beru za Capra ze všech sil a vidím, jak se staví na své dvě pneumatiky… jenže v tu chvíli se také někde zezadu ozvalo takové tiché RUP. Šťasten, že Capr zase stojí na svých… jako by nic… a trochu překvapen z toho divného zvuku zezadu… vedu motku k chodníku a teprve teď si uvědomuji, co jsem to vlastně zezadu slyšel: ruplo mě v zádech. Využívám euforie a síly adrenalinu, nasedám, startuji (povede se to až po dvou třech minutách odpočinku) a doháním kolegy, kteří vzorově čekají za blokem. Zastavuji, okamžitě se snažím v kolébce na zemi uvolnit tuhnoucí záda, a tlumočím jim svoje zážitky. Od této chvíli se pro mne cesta mění na cestu za záchranou života (a to ještě není všechno).

Jedeme do Monaca. Zastavujeme v centru a policista nám radí zaparkovat v garážích, protože všude v Monaku jsou garáže pro motocyklisty zdarma. Krátká procházka, pár fotek, a hupky zpět na stroje a cestovat do kampu, který je pár kilometrů v nedaleké Itálii. Chvíli ho hledáme a nakonec využíváme navigaci ve Vikingově mobilu. Je nám přidělena příslušná ohrádka. Je to jeden z kempů, který není zrovna levný, motorky se nedají parkovat u stanů a na wc nemají hajzlpapír.

Dnešním dnem byly dosaženy všechny cíle naší cesty a proto je čas vrátit se domů.
K večeři rizoto s vepřovým
Trasa: neznámý kempík – tunel Parpaillon – Embrun – Jansiers – Col de Bonette – Route de Nice – Monaco - Ventimiglia
Ujetá vzdálenost: 337 km
Přenocování: 14,40,- €
Ostatní náklady:  4,02 € Lidl, 1€ dálnice

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE