reline_unor



Expedice Moldova 2016

Další letní bláznivá cesta na motocyklech Jawa 50. "...odkud jsou ty slunečnicová semínka, které právě jím? Moldavsko? Kde to je? Tam se musíme podívat na Pinckovi!"

Kapitoly článku

Pinckem po světě uvádí: Jedéééém

Během příprav nejvíce překvapil Krťouz, po x letech vyvíjení vlastního elektronického zapalování na Pincka, si koupil Vape. K tomu vyměnil karburátor za Simsoňácký, aby tolik neukapával. My ostatní jsme vzali úpravy volněji – vesměs nám postačil výbrus válce.

1. den  10.7.2016 Neděle

Sraz na koupališti v Podhorním Újezdě v 10 hod. Nestíhám, přijel jsem o čtvrt hodiny později. Máme tu dva fanoušky. Do půl hodiny dojedou ostatní členové expedice a včetně rodin a pár přátel. Vyrazili jsme směrem na Hradec. Doprovodili nás kluci na třindách, kteří přijeli už ráno ke koupališti. V Hradci se oddělili a my pokračovali dál směrem na Žamberk. Dali jsme svačinu a opravili Bilčusův stojánek a seštelovali karburátor.

 

Dál jsme pokračovali do Šumperka přes Červenou vodu a Suchý vrch. Byli zde skvělé zatáčky, které jsme projížděli. Poté, co mi kluci naladili předstih a opravili pružinu stojánku. Před Šumperkem ode mě chtěl jeden chlápek koupit Pincka. Dostal jsem i vizitku.

Projeli jsme Bruntál, následně Opavu. Devátá večerní se blížila. Frčeli jsme, jako o závod. Za tmy se výkon strojů snad ještě zvýšil. Potkáváme dvoje příslušníky pořádku. Nevšímají si nás. Na kruhovém objezdu jsem špatně odhadl situaci a musel jsem rázně brzdit. Prošlápl jsem zadní brzdu. Z Frýdku-Místku je to do Jablunkova opravdový kousek. Krťouz zajel přímo před panelák, kde necháváme Pincky. Jdeme přesně na půlnoční guláš. Dnes 372 km.

2. den  11.7.2016 Pondělí

Po Chlebíčkové snídani jsem si vyměnil prasklé lanko zadní brzy a vyjeli jsme k dalším příbuzným tisknout kopii mezinárodního ŘP pro Víťu. Na hranicích jsme povídáním o našich cestách udivili další lidi. Kvalita silnic se rapidně snížila. V Žilině jsme byli hned. Udělalo se hrozné teplo. Pokud jsme jeli místem se širokou krajnicí, netvořili jsme dlouhé kolony. Sváťa vyměnil trysku za menší. V Martinově, kousek před cedulí dostal Krťouz broukem do oka. Projíždíme v okolí Malé Fatry. Odpojujeme se z hlavní silnice a pokračujeme na Poprad. Víťovi se zdá, že mu to nejde podle jeho představ. Příležitostně zastavujeme a nastavujeme předstih s odtrhem. Vše začalo zvyšováním jehly v karburátoru. Na jedné z dalších zastavení si Krťouz všimnul, že mám prasklé sklo v předním světle.

Po nočních snímcích Spišského hradu jsme se uvelebili na hradní louce. Než jsme šli spát, otočil jsem se na benzínce pro Šariš a bagetu. Dnes 256 km.

3. den  12.7.2016 Úterý

Vstali jsme do slunečného dne a vyrazili ke gravitační anomálii v Lačnově. Stále jsme pokračovali po staré silnici, lemující dálnici. Z hlavní cesty jsme se oddělili až 10 km před osadou a pokračovali snad +12% stoupáním do Lačnova. Na kraji obce jsme se poptali právě přijíždějícího auta. Po chvíli přišel 82 letý pán, vypadající o 20 let mladší. Pověděl nám spoustu věcí a poradil nám i gravitační anomálii – jedná se o optický klam. Místo bylo hnedka u parkoviště před jaskyňou Zla Diera. Kam jsme se šli vzápětí podívat. Slečna průvodkyně nám ihned nabídla kafe, které jsme neodmítli. Expozice obsahovala krom nekonečného množství spíše menších krápníků i mnoho průrev, kostry zatoulaných zvířat (od toho ji místní nazvali Zlá diera) a jedno dračí vejce. Průvodkyně Kateřina byla očividně ráda, že jsme přijeli – alespoň nějaké rozptýlení po 14 dnech nepřetržité práce. Součástí prohlídky je slézání po skále mimo schody i podplazení skalní trhliny, kam se nevejdou ti velcí (já) nebo ti co mají tričko s břichem (Víťa). Celou prohlídku umocňovaly karbidové svítilny pro každého, kdo neměl fotoaparát.

 

Během další jízdy jsem chtěl obohatit směs a malou podložkou jsem si zvednul jehlu ještě víc, než dovolují zářezy. To se mi nevyplatilo, jelikož při plném otočení rychlopalu, vyskočila jehla z futýrka a jel jsem na plný. Dvoustavovou regulaci momentu motoru jsem pár kilometrů prováděl vypínačem na světle.

Kousek před hranicemi (Vyšné Německé) jsme zastavili na odpočívadle a zavolali domů ještě za ceník Evropské Unie.

Čekáme na hranicích s Ukrajinou a povídáme si s Japoncem a pak i Slovákem, který nás pošle před frontu. Čekáme, čekáme.  Než si vyzvednou naše pasy, zjišťujeme přibližnou polohu Kolčavy. Jelikož já a Víťa stále nemáme (a dobrovolně nikdy nebudeme mít) přepsané Pincky na sebe, upozornili nás, že potřebujeme na Ukrajinu potvrzení o zapůjčení vozidla do zahraničí. Vidět ho nechtěli. Na Ukrajinské hranici jsme již poctivě čekali frontu. Čekáme na několik kontrol a prohlídek. Odstaví nám Pincky a kontrolují papíry, ale spíš se nás každý celník vyptává, kam jedeme a jak dlouho atd. V posledním okýnku se nás paní ptá, na adresu, cesta apod. Na to, že doklad o zapůjčení vozu, nemáme úředně potvrzený poví: „chalani, chalani“ A trochu se zamračí. Snažil jsem se ji vysvětlit, že na internetových stránkách českého ministerstva zahraničí psali, že nemusí být úředně potvrzený.  Celý proces trval asi 2,5 hodiny.

Za hranicí jsme se oblékli a projeli Užgorodem.  Kvalita cest se opět zhoršila. Přibližně stejnou měrou, jako přechod ČR/SK. První co mě překvapilo, byly ženy chodící i v temných uličkách bez doprovodu, pak v celku dost neosvětlených cyklistů bez odrazek a na závěr neosvětlený žigulík, ve kterém strejda koukal, že nic nevidí, ale jel a nevadilo mu to. Spící člověk vedle cesty/ chodníku je taky celkem běžný pohled. Benzín stojí okolo 22 hřiven, cigarety 15 hřiven a vodka 50 hřiven (kurz přibližně 1 k 1 s Kč). Za úplné tmy jsme to zapíchli na neposekané cestě mezi vinohradem a polem s ovsem. Dnes 195 km.

4. den  13.7.2016 Středa

V noci foukal silný vítr, který přihnal mraky. Naštěstí ráno už byly pryč. Na okraji Mukačeva, jsem se zeptal chlápka, jestli neví, kde je Koločava. Detailně mi vysvětlil dvě varianty cesty a u obou popsal města s odbočením. Taky nás varoval před trasou, kde to máme vzít radši oklikou. GPS ukazovala 120 km. Po hlavní cestě byl opět velký provoz a silnice s vyjetými kolejemi. Sváťa nás samozřejmě navedl na cestu, které jsme se měli vyhnout. Silnice to snad ani nebyla. Spíš kamenitá polňačka se stoupáním podle mě větším než 14°%. Díry, že se to na Pinckovi nedá vyjet. A taky že jsem to nevyjel. Po třech zatáčkách jsem musel vyměnit kolečko sekundárního řetězu za 11 zubové. Kluci na mě čekali skoro nahoře a opravovali Krťouzův vysunutý výfuk. Po extra rozbitých cestách místy asfaltových místa z kačírkových spravovaných ničím jsme pokračovali asi ještě 30 km. Kousek za přehradou na řece Terebjia jsme Krťouze hecli k přejezdu přes řeku po dřevěném mostě zavěšeném na laně. Ještě nebyl ani v půlce a most se naklonil. S problémy to zmáknul, jen na konci opět utrhl výfuk.

Na první křižovatce v Koločavě jsme ihned zastavili a začali prohlížet obec – stejná, jako okolní, jen má památník Ivana Olbrachta. Místní somrák nám začal povídat něco málo, co tu je za památníky.

Dále je zde opravená četnická stanice, ve které je Čechy provozovaná Česká hospoda. Nechali jsme mezi sebou kolovat ochutnávku toho, co nabízí. Dnes tu bylo 30°C. Natankovali jsme a odfrčeli hledat místo k přespání. Silnici byla místy opět neuvěřitelně děrovaná. Nejprve vzal Víťa jednu pořádně předním kolem jednu. Možná trochu vyosil přední ráfek. Krávy se pásly, podél silnice, na fotbalovém hřišti, krávy se pásly všude. Nedlouho poté se v zatáčce objevil kamión a Víťa vzal pořádně ještě 3 hluboké díry. V té poslední zůstal viset na mtooru.

Při stoupání z vesnice jsme se uvelebili na tábořišti, které za tmy připomínalo loupežnické doupě. Dnes 211 km.

5. den  14.7.2016 Čtvrtek

Po klidné noci lehce po 7 zařval Krťouz:“ vstávejte“. Blížil se mrak. Co nejrychleji jsme se přesunuli pod přístřešek a čekali, kdy to začne. Pomalu jsme se sbalili a vyjeli. Pršet nezačalo. Každou chvíli na nás někdo mával. Několikrát nám pohrozil mrak deštěm, ale vždy jsme ujeli. Při pozdním odpoledni, jsme zastavili v Horodence. Královské jídlo pro všechny jsme pořídili za 72 hřiven.

Po stovce rozbitých cest a asi 10 km nerozbitých cest jsme se dokdrcali až k Černivci – opět natankovat a utratit poslední hřivny. Během hodinové zastávky nám sprchlo. Po chvíli cesty  se mi začal zadírat píst, zřejmě jsem nenalil dostatek oleje do benzínu. Večer jsme ujeli ještě asi 40 km a upíchli se na louce. Z dálky se blížila bouřka – stále se někde blýskalo. Přeparkovali jsme Pincky a uprostřed podepřeli nataženou plachtu stativem. Expressmenu nám bodlo a šli jsme v klidu spát.

Občas jsem se vzbudil a sledoval blesky. V půl 4 se mi zdál sen a najednou mě zasypala hromada kamení – reálně na mě spadl Pincek. Volal jsem kluky o pomoc a Sváťa mi Pincka narovnal. Dnes 288 km.

6 .den  15.7.2016 Pátek

Do rána nesprchlo. Posnídali jsme polévku a vyrazili k Moldavským hranicím cca 30 km vzdáleným. Po vedlejších cestách Sváťa píchnul přední kolo. Výměna proběhla rychle, jen jsme potřebovali opravit i pumpičku a to jak šlaufek, tak středovou tyčku.

Dojeli jsme na hranice (Mamaliha-Criva), prvotní registrace proběhla v pohodě. Po druhém okýnku museli Krťouz a Víťa rozbalovat bagáž. Z Ukrajiny jsme vyjeli a registrujeme se. Pasy – OK, TP Pincka – OK, jen vyžadují plnou moc majitele vozu k zapůjčení do zahraničí. Máme sice potvrzení, ale nemáme ho potvrzené u notáře. Oba Martinové mohou jet do Moldavska, my Bilčusové nemůžeme. Stále nám povídá o razítku. Paralelně řešíme dvě možnosti. Sháníme razítko a voláme na českou ambasádu. Chlápek z ambasády nám tvrdí, že můžeme jet, ale pohraničník (Adrian Malarciuc) nás nepouští. Skoro to vzdáváme a vracíme se k ukrajinské celnici, v tom ale opět zavolal chlápek z celnice. Až budeme na hranici opět u moldavce, kterému chybí naše kulaté razítko, máme zavolat. Voláme, ale nic nepomáhá. Nabízí nám možnost, nechat na hranici pasy, dojet do Kišiněva pro kulaté razítko a pak se vrátit zpět pro pasy. Pár lidí nám doporučuje mazat 10€, 20€ ale i 50€, což se nám moc za jeden stroj, tedy dvakrát nechávat nechce. Za nedlouho přijde jiný chlápek jedoucí do Moldavska a nabídne nám kulaté razítko Geocashing – FOUND IT. Otiskneme ho na anglickou verzi dokladu o zapůjčení a malinko ho rozmázneme. Jdeme opět za celníkem. Až neuvěřitelně zkoumá razítko a stále se ptá, zda je od notáře. Snažíme se mu vysvětlit, že je z městského úřadu. Celník s naším papírem obejde postupně dvě budovy. Asi za půl hodiny je u nás zpět, že posílal sken do Kišiněva a prý to není uznatelné razítko notáře. Vzdáváme se a jedeme zpátky na Ukrajinu. Asi za 5 minut volá česká ambasáda – přes šéfa cizinecké policie nám domluvili vstup do země. Bohužel už nejsme na hranicích, takže zkoušíme v internetové kavárně zajistit v Čechách sken potvrzení s kulatým razítkem. Povedlo se.  Dáme si bagetu se šašlikem a jedeme tisknout, což se nám povedlo asi po 10 km v obchodě s počítači. Cestou jen potřebuju oškrábnout ze svíčky škvarky, jinak to frčí.

Ke hranici Ukrajinsko-Rumunské jedeme ještě asi 30 km po cestě skládající se z tzv. rolety, čili středně zvlněného ztvrdlého kačírku, dále pak po krajích jemného bořivého štěrku. Takže třetí převodový stupeň téměř nevyužíváme. Sem tam se objeví náhlé prudké stoupaní, které se mi nepodaří vyjet – spojkuji, odstrkávám se, tlačím. Kdykoli zastavíme, zastaví nám i auto a vysvětluje, kudy máme jet. Občas předjedeme i auto, ale převážně jen koňské povozy.

Natankováním utratím poslední Hřivny, které jsem měnil na hranicích, když nás nevpustili. Jdeme na dnešní druhý pokus vstoupit do jiné země (Terebleče - Siret). Z Ukrajinské strany neočekáváme problém. Jen tu je všude neuvěřitelně dlouhá fronta, kterou jako motorkáři předjíždíme u všech okýnek. Strašně nás překvapilo, co tu chodí pěšáků. Zhruba každých 5 minut přijde 20 nových lidí a nacpou pasy dopředu. Než zjistíme, jak to chodí (že se musíme taky cpát), prohlížíme si alespoň 3 pěkné mladé pohraniční strážkyně. Když odevzdáme kontrolní lístek a jedeme k Rumunské frontě. Zde si nás všimne rovnač fronty, který nás zavede až před závoru. Po chvíli si celníci přišli pro pasy a ještě s námi pokecali o Pinccích. Jsme v Rumunsko a bez problémů. Protokol o zapůjčení  o zapůjčení po nás  nikdo nechce. Hledáme nocleh, který najdeme pod pár kilometrů vzdáleným mostem. Jdeme spát bez večeře okolo půlnoci. Dnes 135 km.

7. den  16.7.2016 Sobota

Vstáváme před devátou a vaříme čaj. Podiskutujeme o podepření dřevěných desek klacky ve spodku mostu. Na hranice s Moldavskem nám zbývá necelých 100 km. První zastávka je u nekonečného pole slunečnic. Zhruba v půlce cesty zastavujeme na oběd - expressmenu s rýží a máváme na spousty koňských povozů. Uvaříme i jedno kafe. Silnice je trochu rozbitá a spravovaná, přiblížil bych to klasické české okresce před 10 lety.

Výjezd z Rumunska proběhl hladce a v celku rychle (přechod Stanca – Costeti). Žádnou frontu jsme ani předjíždět nemuseli. Po výjezdu z brány je to do Moldavska cca 2 km po hrázi přehrady. Užíváme si krásný výhled na vodu. Moldavci si vyberou naše pasy a techničáky. Čekáme, s čím přijdou. Nikam nespěchají. Anglicky tu mluví jen jeden člověk, který náhodně projíždí hranice. Překládá nám slova pohraničníka- že naše originální technické průkazy jsou zde neplatné, po exspiraci a dodává nutný úplatek. Tady to tak prostě chodí. Na ambasádu už volat nechceme. Strážce hranic vždy cca po 20 minutách přijde skoro k nám a prohlíží stroje, případně se optá na jasnou věc: "e to Jawa?". My mezitím přemýšlíme, kolik dát, 20€, 15€? Když si nás zavolal do okýnka, říká, ať se tu nezdržujeme a jedeme, ale je to jen další připomenutí ať zaplatíme. Když k nám pohraničník přijde znovu, rychle mu podáme 2 řidičáky, pod kterými je po 10€. Okamžitě je zavře do starého techničáku a odchází. Přemýšlíme, zda to bude stačit a když to nebude stačit, tak jak to bude probíhat dál. Zanedlouho začnou padat razítka do pasů. Počkáme na chvíli, kdy máme pasy v rukou a vyměníme moldavské peníze. Až komicky působí všude vylepené plakáty na téma: „Setkali jste se s korupcí? Volejte.“

Po přejezdu hranic se projevila rapidní změna počasí. Teplota se nedá skoro vydržet. Také krajina je úplně jiná. Vypadá jako step na fotkách z Afriky. Téměř všude se pasou koně a krávy.

Po natankování jsme se několikrát vyhýbali policistům. Nechtěli jsme zbytečně rozdávat úplatky. Na další pumpě jsme koupili benzín a flašku Muškátu za 40 Lei která večer padla i s Bilďákovou slivovicí a kouskem rumu. Dnes 197 km.

8. den  17.7.2016 Neděle

Vstáváme na budík přesně v půl mezi Moldavskou 7 hodinou a tou naší. Za nedlouho vyjedeme k nejvyšší hoře Moldavska. Krťouz chce zůstat dole hlídat Pincky. My si vyšlápneme zhruba 2 Km do kopce na takovou homoli, ze které stejně není extra rozhled. Nabereme tedy alespoň ve studni vodu.

Krťouz se mezitím seznámí s Andrejem, který nám pak přinesl kafe a sušenky. Na oplátku mu zachutnala naše slivovice. V místním obchodě jsme si dali každý ještě jednu kávu a zmrzlinu za 2,5 Lei.

 

Před Kišiněvem jsme zastavili u jezera s koupalištěm – nejlepší zastávka při 35°C! Po občerstvení jsme zajeli k české ambasádě – byť byla zavřený, pohlídali nám tam Pincky a my vyrazili po památkách do města. Parky, fontány, pivko, kostel… po západu Slunce se vracíme pro Pincky. Vyfotíme se ještě u válečného památníku a jedeme hledat místo na spaní. Vinice by byla ideální, kdyby mezi řádky nebylo čerstvě zoráno. Přesto jsme ji vzali. Ulehli jsme bez večeře. Dnes 141 km.

9. den  18.7.2016 Pondělí

Dneska jsem celou noc hlídal Pincka, aby na mě zase nespadl. K ránu začal foukat vítr. Bez snídaně jsme odjeli na českou ambasádu, kde už na nás v podstatě čekali. Úplatky jsou naprosto normální, jen ambasador nás nemůže navádět k provozování této činnosti. Hold jsme asi „zkažení“ zápaďáci, když úplatky neznáme.

Při odjezdu z Kišiněva jsme zastavili na benzínce, kde jsme se celkem zdrželi. Kluci z myčky si půjčili naše Mustangy a jezdili okolo nás.

Po příjezdu do Miestii Mici nám jen potvrdili internetovou „fámu“. Prohlídka velkolepého podzemního vinařského komplexu je možná jenom autem, kde je volné místo i pro průvodce. Zavrhujeme variantu šestimístného taxíku i variantu vrátit se do Kišiněva a vypůjčit si auto na jeden den. Jdeme se tedy raději schovat před deštěm do jednoho z výdechů podzemního komplexu.

Jen co se počasí trochu umoudřilo, vyrazíme do "mafiánské" části Moldavska – Podněstří. Funguje zde silná samospráva, hlídané hranice i vlastní peníze. Jen téměř žádné státy toto území nechtějí uznat za stát. Na hranicích chvíli přemýšlíme, jestli do toho jdeme znovu. Jdeme! Registrace, jako turisty nás pustí do města na 12 hodin. Následně proběhla kontrola TP a pasu. Pohraničníci se na nás občas usmějí. Toto jsou první hranice, kde umí anglicky a pomůžou nám zřídit pojištění na silnice - neplatí tu zelená karta. Místo 10€ volíme 180 Lei Moldavských za všechny.

Vjeli jsme do města Bender, bohužel pevnost má v pondělí zavřeno. Zajedeme tedy k neposekanému parku, kde se poptáme na centrum a šašlik. Padla trefa do černého! V restauraci si dáme šašlik a dokonce nám navrch přidají místní pokrm - bramborovou kaši (chutnala spíš, jako kuskus), jogurt, slaný sýr a vepřové výpečky. S mladým personálem se celkem rychle skamarádíme. Doprovodí nás na poštu, jen je bohužel zavřená. Odjíždíme z Podněstří. Na výstupní kontrole se dozvím, že mám krásnou (červenou) Jawu. Paní co kontroluje průběh kontrol, zřejmě sbírá zahraniční měnu - řekla si o českou korunu a od kolegy se nechala vyfotit s Pinckem. Na Moldavské straně zkontrolují, pouze zda máme už moldavské razítko v pasu - máme - pokračujeme dál. U jednoho obchodu zastavíme a ochutnáme kvas (černé pivo s kofolou). Blíží se černý mrak a za chvíli se začne stmívat. Paní vypadala, že by nás nechala přespat na kryté verandě, ale kluci chtějí jet dál. Po pár desítkách minut špatně odhadneme situaci a neoblékneme do nepromoků. Do další vesnice dojedeme na 40% mokří a zastavujeme u dalšího obchodu s přístřeškem. Večeříme další kvas, sušenky a čaj. Paní nevadí, když zůstaneme přes noc. V půl 11 přijede auto a paní zavře krám. My jdeme spát. Trochu mokří, ale teplo ve spacáku vše spraví. Dnes 211 km.

10. den  19.7.2016 Úterý

V půl 4 v noci nás vzbudí červenomodré majáčky. Kontrolují nám moldavské razítko v pasu a nechají nás na pokoji. Za 2 hodiny, když už je světlo nás vzbudí znovu, ať už zmizíme pryč. Odjeli jsme na konec druhé vesnice, kde jsme uvařili expressmenu k snídani. Po celou dobu jedeme proti větru. Cesta vede buď do prudkého kopce, nebo prudce z kopce. Předjíždíme přeložené kamiony z kopce i do kopce. Kolem poledního jsme dojeli do Cahul. Napsal a poslal jsem svatební pohledy - turistické neměli. Český velvyslanec nám zajistil hladký přechod na hranicích. Z Moldavska nás pustí hned, jen se poptají, kudy jsme do země vjeli a jestli se nám líbí Moldavské dievušky. Na Rumunské hranici ukazujeme jednu batožinu, dle našeho výběru. Celnice se podiví, že nevezeme žádné cigarety.

Za hranicemi začne cesta rapidně měnit charakter - rázně stoupá a klesá až několik kilometrů, serpentýny nás nutily klopit stroje až na mez, co dovolily stupačky. Po cca 20 km se cesta relativně srovná. Po Ukrajině a Moldavsku si užíváme neděrovaného hladkého asfaltu. Téměř všude jsou u cesty prodejci melounů. Na kraji vesnice zastavíme na žlutý meloun za 5 Lei (1 lei =  6 Kč). Zadarmo nám ho nakrájí a můžeme se do něj pustit. S prodejcem se dáme do řeči, byť mu moc nerozumíme. Zeptáme se ho na papričky a cibuli. Zadarmo to nechceme, takže za 2 lei dostaneme pytel pálivých červených a zelených papriček. Než odjedeme, pozve nás chlápek k sobě do krámu, kde nám dá kávu, chleba se šunkou... oplatíme to jablkovicí. A dostaneme panáka jeho pálenky. On ani jeho žena nechápou, proč chceme jet přes hory, když se dají objet. Radši mizíme, jinak už nikam nedojedeme. Po nějaké době si Krťouz všimne plandajících drátu v zadním kole i Víti. Je jich 6. Sváťa se chce dát do oprav až za pár kilometrů v horách. Natankujeme a vyrážíme do hor. Téměř vše bere druhý rychlostní stupeň, zatáčky jsou několika esíčkovité, prudké, prostě nádhera. První místo na opravu nám nevyšlo, pod most se nelze dostat. Zastavíme tedy na travnatém odpočívadle v zatáčce u potoka nedaleko města Vidra. Nádherné místo. Víťa zjistí, že mu praskly další 2 dráty a do noci je montuje. Krťouz vaří večeři, my ostatní montujeme. Spát jdeme po flašce sladkého vína Dnes 275 km.

11. den  20.7.2016 Středa

Od rána pokračujeme v opravách. Já jdu vařit gulášovku s cibulí. Víťa pokračuje v dotahování drátů v kolech a pilováním ostrých hran. Sváťa kouká Víťovi na spojku, která již několik dní za studena prokluzuje. Závadu jsme neobjevili. Odjíždíme před polednem a stále stoupáme do kopce. Celkem bez problémů dojedeme k nejvyššímu bodu přírodního parku Putna-Vrancea, kde se dáváme do řeči s cestovatelem z Bulharska. Jsme zhruba 1200 metrů nad mořem. Odhadem sjedeme do oblasti náhorní plošiny zhruba 500 metrů vysoké. Frčímě, jako o závod v celku po rovině. Svačíme v Targu Secuiesc, kde si Víťa posadí malého kluka na blafajícícho stojícího Mustanga. I když je benzínka vedle, netankuji, myslím si, že dojedu až do 40 km vzdáleného Brašova. Nezdařilo se, Krťouz musel odtočit 2 deci na posledních 5 km. Opět jedeme na plný plyn po hlavní silnici na Fargaras. Začíná šeřit. Oblékneme se, Víťa si vyndá jehlu - prý, aby to víc jelo. Za nedlouho odbočujeme na známou silnici Transfagaras a za prvním městem to zapíchneme v kopci na odbočce do lesa. Začínám se bát, jelikož Krťouzovi přeběhnul přes cestu pravděpodobně medvěd. Natáhneme plachtu, kdyby pršelo a vyplatilo se. Naštěstí byl déšť mírný a plachta naprosto postačila. Dnes 264 km.

12. den  21.7.2016 Čtvrtek

Posnídáme rajskou a jedeme stoupat výše. Víťa, jako jediný rozmázne lejno na lesní cestě. Dvojka už mi to místy nebere, řadím níže. Lesy Pomalu zmizí a objeví se serpentinovité stoupání s panoramaty. Často zastavujeme a kocháme se, na lanovku, na stádo ovcí, na potoky... Téměř všichni na nás mávají. Jsme nahoře 2047  m. n. m. Vše si důkladně prohlédneme, k svačině si dáme kozí sýr, zabalený v bramborovém těstíčku opečený v alobalu na grilu... Dáme se do řeči s motorkáři z Itálie. Už nevíme, jak je ještě pobavit, tak tahám pálivé papričky a nabízím. I když Krťouz ukazuje málo, málo, paní ukousne řádně. Čekáme, co bude dál… Nic, od její kamarádky se dozvíme, že je závodně pojídá pálivé papričky. Kocháme se tedy pohledem na ostatní, které jsme nelákali na papričku.

My pokračujeme dál tunelem, na konci kterého nás čekala nepříjemná zatáčka a klesání dolů. Bohužel Sváťa si v ní přibrzdil přední brzdou a na štěrku mu podjelo přední kolo. Když jsme dojeli my ostatní, už se sbíral... Rozbité zrcátko a světlo, ulomená stupačka a naražený kotník a velká boule nad ním.

Mustanga připravíme na jízdu - Sváťa dostane ledový obklad a prášky proti bolesti. Krťouz rozhodne, že se vrátíme zpátky dolů a pojedeme do nejbližšího většího města na rentgen. Sibiu je vzdálené cca 65 km, prvních 25 km klesáme z průsmyku, pak pálíme 40 km po rovině. Krťouz vyměnil pro Sváťův komfort svého pekáče za nabouraného Mustanga. Nemocnici jsme našli rychle. Krťouz vyrazil se Sváťou a já s Víťou hlídáme stroje. Wifi připojení jsem v širokém okolí nemocnice nenašel, tak alespoň samoobsluhu, kde jsem dvou slečnám vyhnal z obchodu holuba a mohl jsem si za to dobít fotoaparát a notebook.

Snad po dvou hodinách přijde Krťouz, že Sváťa má zlomenou lýtkovou kost a sádru kus nad koleno. Odjezd na Pinckovi je nemožný. Najdeme mu kolík od malého stromku a na něm ho odneseme z nemocnice (kde nedostal berle) k našemu stanovišti. Vlak do Budapešti jede až za 5 hodin z 300 m vzdáleného nádraží, máme tedy relativně čas vymyslet, další postup.

Pokud se chceme někde domluvit, nejde to, anglicky nikdo nemluví, rusky nepremává, občas bychom se chytli němčinou, ale v té ovládám pouze pozdrav. Nemluvíme a ukazujeme.

Snad samo nebe nám poslalo svého vyslance, který venčil psa a zahleděl se na nás. Místní pán Dori Dobrota uměl anglicky, nabídl nám místo v pár stovek metrů vzdálené garáži a ještě autem dovezl Sváťu na nádraží. Za nedlouho za ním přijedeme i my a povídáme si do odjezdu vlaku.

Jen co Sváťu odvezl vlak, z Krťouze vypadlo, že spěchá na oslavu a v sobotu musí být doma. Na zhruba 1300 km máme dva dny, dvě noci. Uzavřeme dohodu, že pokud se zastavíme u Balatonu, uděláme vše proto, abychom to stihli. Za Sibiu natankujeme a zapíchneme to na opuštěné benzínce u staré silnice okolo půl jedné v noci. Dnes 114 km

13. den  22.7.2016 Pátek

Vstáváme v 5 ráno našeho času, zde je 6 a začíná se šeřit. Bez jídla vyrážíme ihned za Krťouzem na benzínku dát si ranní kávu. Když zastavujeme okolo 9 ráno znovu natankovat a máme najeto téměř 150 km. Rychle se najíme a pokračujeme dál. Po poledni jsme na hranicích v Nadlac - Nagylak. Rumunsko opouštíme snadno a rychle. Na vstupu do Maďarska pouze ukážeme české občanky. Asi nám věří, že v taškách uprchlíka nemáme. Při 40°C to letíme po rovinkách, co to jde. I hned za hranicemi mě zaujme veslařský kanál, ale nemáme čas, takže nezastavujeme.

Rovinky jsou nekonečné, snad se blíží i délce dvaceti km. Pokud nás kdykoli předjede kamion, ještě za 10 minut je vidět před námi někde v dálce vpředu. Rychlost, kterou se přesouváme z bodu A do B se blíží udržitelné šedesátce, což je krásné číslo při tak naložených Pinccích.

Proti únavě a spánku neustále žvýkám žvýkačku, dokud mě extrémně nebolí pusa.

Za celý den jsme 5 krát tankovali, naposled asi 70 km od dnešního orientačního bodu – Balatonu. Správnou odbočku jsme přejeli, takže při západu Slunce jsme uhnuli na vedlejší asfaltku, která se změnila v cestu z bořivého písku – alespoň nějaké zpestření. O Sváťovi se dovíme, že je v teple domova.

Při každém našem oblékání byl Krťouz nervózní stále víc a víc. Za úplné tmy jsme okolo 10 dojeli do obce Balatonvilágos. Už jsem nechtěl za tmy a vyčerpání pokračovat dál a zároveň jsem chtěl okusit trochu Balaton, takže jsme s Víťou poslali Krťouze, jako předvoj do ČR. Asi za hodinu se nám ozval, že spí na zavřené benzínce 50 km od nás. S Víťou jsme prošli přístav a šli se vykoupat. Hospody zavírali v 11, takže jsme se uvelebili v zapadlejší části parku nad kempem. Dnes 650 km.

14. den  23.7.2016 Sobota

V noci přišla silná bouřka se stovkami blesků – přesunuli jsme se pod přístřešek zrušeného obchodu a spali až do svítání. Po vykoupání v klidu vyjedeme směrem na Veszprém, kde tankujeme a snídáme. Silnice nečekaně stoupá, nás však nic nezastaví. Až v Győru zastavujeme v centru a jdeme na guláš. V první hospodě neberou karty, takže utratíme poslední forinty za dvě třetinková piva a hledáme dál. Po výborném obědě přejíždíme prázdné hranice, za kterými se Víťa dá s chutí do řeči s policisty. Pincky velmi dobře znají a skoro nám nevěří naši cestu. Dovídáme se o tom, že Slováci netíhnou tolik k technice – důvod proč Jawa 50 není u našich sousedů nikde vidět.

Znovu tankujeme v Bratislavě, Víťa zkušeně nalepí izolepou na nádrž Mustanga telefon s navigací. Neposloucháme Krťouzovy rady a jedeme po staré silnici (on to projel po dálnici). Do ČR vstupujeme Lanžhotem.

Kamarád v Kobylí je stále nejistý – nebere telefon, ale zjistím jeho adresu, takže přijedeme až před barák. V tom mi zavolá, že se právě vrátil domů. Nadšení z naší nijak neskrývá. Při menší hostině vyprávíme zážitky z cesty až do půlnoci. Dnes 313 km.

15. den  24.7.2016 Neděle

Budík na sedmou ranní je krutý, zažívám snad nejklidnější spaní za celou expedici, ale vstáváme. Po snídani odmontuju bagáž a jdeme s Romčou projet vinné sklepy v Bořeticích. Následně nám vytáhne svoje dvě ČZ 250, na kterých se krátce projedeme. Nikdo z nás by neměnil. Už jen rychlá rozlučka a vyrazíme na cestu. Na první benzínce okolo 10 dopolední zjistí Víťa, že mu praskly řídítka uprostřed pod svařeným T. Svařovat to nikde nechce - už to prý dojede domů.

Brnem nás Víťa vyvede bez zaváhání. Dále pokračujeme na Kuřim. O pár km dál malinko zaváhám u Víru, neodbočíme a objedeme téměř okruh. Nespěcháme a spíš se snažíme cestu si užít. Pod přehradou nás zaujme mlha nad potokem – pohled, jako z pohádky. V Borové u Poličky tankujeme a obědváme v hospodě. Při mírném dešti nám to určitě zlepší náladu. Zjišťujeme, že domů už to opravdu není daleko. Přes Vysoké Míto dojedeme do Hradce Králové. Opět začíná mrholit. Už se neoblékáme a jen v Milovicích se schováme v největším dešti pod benzínkou.

Jsem doma, přibližně den po Krťouzovi a dva dny po Sváťovi. Odstrojím Pincka, s Víťou rychle posvačíme a frčíme ještě do Jičína, kde se u lazara (Martina) všichni sejdeme a sesumírujeme poslední dny expedice. Dnes 267 km.

Opravdový závěr

Kdyby se tento příběh odehrál v době dávno minulé a vznikla by z něj pohádka, mohl bych nyní napsat, že pokud se Pincek od samého stání neuchlastal k smrti, tak tam v Rumunsku u Doriho DObroty stojí dodnes… Avšak toto není pohádka, takže existuje reálné pokračování. Přibližně dva měsíce po události se naskytlo volno v podobě státního svátku 29. září. Martin měl nohu zahojenou, a dokonce přišla nějaká koruna z pojistky. Vzal tedy taťku, švagra a starší VW Caravel. Společně vyrazili na výlet do Rumunska. Samozřejmě, že cílem bylo dovézt Pincka zpět domů. Vše se zdařilo. Vyzvedli Mustanga u Doriho Dobroty – D.Ě.K.U.J.E.M.E (za lidský přístup, úschovu i za další služby). Následně pak navštívili Drákulův hrad a projeli zbytek horských silnic u Transfagarasanu a s pořízenou se vrátili domů.

 

Pincek to je Stroj
pinckemposvete.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (39x):
Motokatalog.cz


TOPlist