Sidecar Ride - Napříč Marokem

Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku. Budeme v něm docela sami, tady ještě nezačala sezóna. Motorky nás majitel nechává zaparkovat ve zvláštní místnosti před hotelem, která v sezóně slouží jednak jako prodejna suvenýrů, jednak i jako sklad potravin pro hotel.

Sidecar Ride - Napříč Marokem
Kulíme oči na desítky malých, z kůže ušitých, figurek velbloudů, na náhrdelníky z leštěných kamínků, ale také na celý regál čistících prostředků a na po šesti balené láhve pitné vody. Podlaha je pokrytá těžkým orientálním kobercem a mě se ani nechce věřit, že na něj můžeme vjet našimi zaprášenými pneumatikami. Ještě, že ani z bavoráka, ani z mojí Yuki olej ani nekápne…
Dostáváme vybrat, který z vyzdobených pokojů chceme a ještě než usneme, majitel by rád věděl, ve které ze tří restaurací ve dvoře hotelu si budeme přát snídani, která je samozřejmě v ceně: „Pojďte se podívat, kde budete chtít trávit vaše ráno…“
A až ráno vidíme, jak krásný to vlastně hotýlek je! Dvorek dělá čest jménu podniku, je plný růží různých barev a vůní a protéká jím rychlý potůček vody z nedaleko se zvedajících kopců. Tam máme namířeno, ale až po snídani, ke které patří nezbytná miska s olivami, ošatka s čerstvým placatým chlebem a teprve pak spousta dalších dobrot. Vypadá to, že z téhle expedice prostě hubenější a krásnější domů nepřijedu…
Než kluci nabalí sajdkár a připevní na něj dvěma popruhy Zdeňkův invalidní vozík, jdu s Olympusem v ruce o pár domů dál. Udělat pár záběrů z ulice, ale hlavně zajít do voňavého krámku, kde se prodávají produkty z růžového oleje a místních bylin. Kluci si koupili opalovací krém už včera, já až teď zjistil, že mám obě předloktí i obličej připálené tak, že by to něčím ošetřit potřebovalo. S prodavačem se domlouváme posuňky - a tak mně rozpřaženýma rukama zkouší dát najevo, že ať si vyberu co si vyberu, všechno jeho zboží je na mou kůži dobré! No, resignuji a ukazuji tedy na jednu lahvičku. Ale on vrtí hlavou, dává mi jinou a ještě než ji platím, malou kapku z ní mi roztírá po spáleném předloktí. Jestli bude hojivá, to nevím, ale voní pěkně. Aby ne, když je na ní velká červená sedmička a francouzsky napsáno, že to je kapilární olej ze sedmi bylin…
 
Cesta stoupá do kopců a hned za první zatáčkou se nám přímo pod kola řítí mírně ošumělý chlapík, který proti nám vztahuje ruce, ve kterých něco červeně svítí. Kameny! Má v ruce dvě půlky nádherné rozštípnuté geody, šutru, který je zvenku ošklivý jak strupatý brambor, ale uvnitř má jeskyňku plnou červeně zářících krystalů. Podařilo se nám chlapíkovi i koupi kamenných suvenýrů vyhnout, ale po pravdě, jen v té první zatáčce. V asi třetí už nám to nedá a zastavujeme, abychom si tu nádheru u dalšího prodavače alespoň prohlédli. Ten nám pod nos nastrkuje pro změnu geodu, jejíž krystaly září zeleně a zlatě! A ještě něco: nevelkou, ale nápadně dokonalou černě matnou kouli, drženou pohromadě gumičkou. Když gumičku sundává a rozštípnutá koule se v polovině otevírá, je plná krystalů stříbrných. Jakoby kovových. Nenapadá mě nic jiného, než že tohle musí být čertí vejce…
Ani nás nemusí dlouho přemlouvat a každý z nás se stává majitelem prvního pokladu. Ale jak stoupáme v ostrých serpentinách do pohoří Atlasu (na některých okolních vrcholech se rýsuje sníh), stoupá v nás i touha prohlédnout a možná i koupit drahokameny další. Protože ta krása je uchvacující.
Je to, jakoby v člověku propukla zlatá horečka. Zvlášť, když po prvních zkušenostech zjistí, že všechno se dá koupit i za méně než polovinu, co na neznalém cizinci zkoušející prodavači chtějí. V některých místech jsou u silnice celé stánky, dlouhé stoly, plné vystavených průhledných krystalů silimanitu i zkamenělin. Obrovské kroucené zkamenělé lastury prý pocházejí z někdejšího moře a trilobitů, štírů a zkamenělých ještěrek je tu habaděj. Kopce Atlasu i pouštní písky začínající Sahary jsou prostě pokladů plné.
V jednom místě, kde zastavujeme si ulevit, vidím, že jsem nádherný krystal silimanitu málem pokropil! Trčí přede mnou ze země a hned vedle vidím další. Narazili jsme na místo, kde je stačí sbírat, nemusíme je ani kupovat. Jenže co si s tím vším počít? Motorky těžknou, stávají se hůře ovladatelné a místo pro jakékoliv další suvenýry prostě není.

Na kraji vesničky na nás mávají dva místní chlapíci u stolku před kavárničkou. Máme prý přisednout. Dávají si pozdní snídani, chleba s olivami a totéž, ale s kouskem sýra, staví i před nás. Jeden mizí vzadu, mátový čaj, když posedíme, prý bude hned. Namlsali jsme se se Zdeňkem v Marákeši, tak říkám, že máme žízeň a jestli by nebyl oranžový džus? Druhý se jen usmívá a jde k pultu oloupat a vylisovat dobrou desítku pomerančů. Tihle dva nás dostali! Když totiž po skoro hodině družného posezení odjíždíme a já se ptám, co za občerstvení budeme platit, sympatičtí Marokánci, kteří se prodejem občerstvení živí, říkají, že přece pozvali oni nás, takže nic! Bylo prý jim radostí…
Večer stavíme stany v lese, na rozšířeném plácku vedle zatáčky. Od stavení, které prosvítá kousek dál mezi stromy, přichází místní asi osmnáctiletý mladík a bez hnutí a beze slova stojí u nás a až do chvíle, kdy zalézáme a zatahujeme zipy stanů, nás pozoruje. Vzpomínám, jak o tom psal Elstner. Když stavěli na své cestě Populárem stan, také je mlčky pozoroval celý shromážděný domorodý kmen až do chvíle, než usnuli…

Pohoří Atlas v nás zanechalo spoustu dojmů. Jízda serpentinami kopců, krása tamních polodrahokamům i fosílií, setkání s místními lidmi, to všechno už se nebude opakovat. Teď je ještě v plánu dojet až do města Maadid, kde je domluveno setkání s partou portugalských motorkářů a návštěva nedalekých dun písku západní Sahary.
Dopoledne nejdřív míříme do známé soutěsky Todra, cíle většiny turistů, kteří chtějí vidět marocké zajímavosti. Než tam dorážíme, míjíme plácek u silnice, odkud je výhled přes údolí na hliněnou marockou vesnici a jsou tu velbloudáři. To je pro Zdeňka příležitost vyzkoušet, co je lepší, jestli koukat na svět z výšky, zpoza velbloudího hrbu, nebo z nízkého sajdkáru. Říká, že je to pro něj nová životní zkušenost. Že to rád zkusil, ale ještě raději se vrátí zpět, do útulného závětří Velorexu.
A pak už sjíždíme mezi kopci dolů. Nedlouhou, snad asi dvou set metrovou soutěskou Todra protéká stejnojmenná říčka, po jejíž jedné straně je asfaltka a na druhé straně jsou do úzkého prostoru natěsnány dva hotýlky s restauracemi pro cizince. Celé je to sevřeno mezi dva velmi vysoké skalní útvary. Slunce, pokud nestojí přímo nad, téměř nemá šanci do soutěsky nakouknout. Zkoušíme náš průjezd tudy natočit na videokameru. Tedy přesněji řečeno, zkouším to já. Kameru držím v ruce poprvé. Kluci mi vysvětlují, kde se spouští a že to, co chci natočit, uvidím na displeji. Já zas vysvětluji jim, že to, co chci natočit, na displeji neuvidím. Tak dobré brýle že s sebou nemám. No, myslím, že výsledek bude odpovídající. Já raději fotografuji…

Všichni návštěvníci soutěsky se po pokoukání, eventuelně poobědvání v oněch dvou hotelech a nakoupení v hojných stáncích suvenýrů, vracejí. My ovšem ne. Radek startuje bavoráka, Zdeněk opět zaujímá místo v sajdě (při průjezdu soutěskou totiž řídil on) a na rozdíl od ostatních turistů míříme ze soutěsky opačným koncem. Cesta stoupá přes kopec a potom se vine podél koryta říčky. Tudy nejezdí skoro nikdo. Silnice je místy z poloviny zřícená, jinde zas do poloviny zasypaná kamením, spadlým z okolních skal. Na některých místech se na jejím opravování pracuje, takže musíme čekat, až buldozery, odklízející spadlé skály, nás vezmou na vědomí a na chvilku uvolní průjezd. Zcela jednoznačně je to nejtěžší úsek cesty, který tady, v Maroku, zatím projíždíme. Chtělo by to spíš terénní motorky, nízko postavený podvozek sajdkáru, ani můj chopper Yuki na cestovních pneumatikách, nejsou pro tyhle podmínky nejvhodnější. V zatáčkách je povrch posypaný kamínky a pískem, takže jízda, zvlášť na sólové motorce, vyžaduje velké soustředění a opatrnost.
Ale to není všechno, c o máme dnes zažít, přicházejí brody! První ujde, prudká voda je hluboká jen asi dvacet centimetrů a proudí přes pevnou silnici. Druhý už je horší. Je hlubší a jeho dno je vymleté. Tvoří ho kameny a oblázky, po kterých přední kolo ujíždí a odskakuje nečekaně do stran. Mám v jedné chvíli namále, abych zachránil stabilitu, musím si šlápnout do vody. I bez toho ale mám boty namočené od stříkanců vody a Radek zrovna tak. Brodů je na příštích kilometrech asi třináct, nejhorší je předposlední. Je ze všech nejširší, v různých místech různě hluboký a když k němu přijíždíme, zrovna z něj místní vytlačují osobák, který v něm uvízl. Radek odhaduje situaci a pak do brodu vjíždí ne právě ideální stopou. Když je uprostřed, motorka maličko zaváhá, protože kolo sajdy zadrhává o větší kámen. V té chvíli, místo aby pořádně zatáhl za plyn a bavoráka ze sevření vyrval silou všech jeho koní, ubírá a už je v tom! Motor zhasl, kluci zůstali stát uprostřed proudu. Z protější strany vjíždí do brodu tmavý chlapík na mopedu. Dívám se, kudy projíždí a pak stejnou stopou hravě rozhrnují předním kolem vodu, až jsem „suchou nohou“ na druhé straně. Tu suchou nohu si ale vzápětí namáčím, protože motorku odstavuji a lezu do vody pomoci Radkovi se Zdeňkem.
Ne, dobrý reportér ze mě prostě nebude! Místo, abych fotil a namáhat se nechal místní Marokánce, kteří se ochotně vrhli do brodu sajdu vytáhnout, na foťák úplně zapomínám. Do půl lýtek ve vodě ukazuji, kde za co vzít a jak přes onen osudný kámen sajdové kolo přizvednout. A tak z toho nakonec žádnou pořádnou fotku nemám…
Poslední obtíží se ukazuje to, že hladina benzínu klesá a benzínka v dohledu žádná. Projíždíme jen docela malé vesnice a mě by docela zajímalo, kde berou šťávu všichni ti mopedisté, kteří tu jezdí? Dusím to, z kopce vypínám, šetřím jak to jde a když konečně k pumpě dojíždíme, mám na jedno naplnění nádrže ujeto přímo rekordních 219 kilometrů! To se mi zatím ještě nepovedlo…

S natankování zapadá slunce a Radek říká, že je potřeba dojet. Že v Maadidu nás čekají Portugalci, kterým za mne slíbil druhý díl vypravování o cestě Čínou na motorce Yuki.
Tak jedeme. Potmě, po neznámé silnici, skrz vesnice, kde běhají houfy dětí a kde pasáčci ženou po silnici domů stáda koz a ovcí. V jedné chvíli vletím do takové díry, že vzadu se mi nárazem otevírá boční kufr a z něj vylétá do tmy navrch ležící spacák. Asi po sto metrech se mi daří zastavit, vracím se, ale v chabé záři reflektoru ho nemám šanci najít. Červené koncové světlo kluků zatím mizí v dálce, tak otáčím, nechávám spacák spacákem a doufám, že je dohoním…
Ještě nás čeká úsek, kde až do poloviny silnice se táhnou jazyky sypkého navátého písku, které jsou jak nastražená past pro moje přední kolo. Přednáška, kterou Radek překládá do angličtiny, nakonec začíná až v jedenáct večer. Sotva stojím na nohou a v duchu závidím Zdeňkovi, který zůstal na hotýlku a už dávno spí. Tenhle den toho bylo příliš.
Mě, až se vyspím, čeká opravit upadlou páčku řazení, dopsat deník cesty a připravit další reportáž. Zdeněk se těší, že s Radkem zajedou k písečným dunám, že se tam povozí na půjčené čtyřkolce…

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist