Sidecar Ride - Itálie, Francie, Śpanělsko

Přejet Evropu a dostat se až do Gibraltaru, k trajektu do Afriky, to kupodivu i v době dnešních moderně rychlých dopravních prostředků dost trvá. Zvlášť, když se jedná o výpravu dvou motocyklů, jejichž posádky chtějí nejen hltat kilometry, ale i sem tam něco vidět.

Sidecar Ride - Itálie, Francie, Śpanělsko
Třetí den cesty je od rána ve znamení deště. Jsme navlečení do nepromokavého, ale přes kapkami pokrytá plexiskla přileb je špatně vidět a ruce v namočených rukavicích nepříjemně mrznou. Kus plánované trasy ukrajujeme po italské dálnici, aby to rychleji ubíhalo, ale ukazuje se, že to nebyl ten nejšťastnější nápad. Namočená dálnice klouže a tak v jednom momentě, kdy se sbíhají dva pruhy do jednoho, protože se tu něco opravuje, vyjíždí přede mě nečekaně a bez blinkrů jedno vozidlo z řady! Musím tvrdě na brzdy, abych do něj nenajel, brzdím i očima a už skoro stojím, když předek ujede a motorka se pokládá. Odneslo to plexi, pravá stupačka a sklo reflektoru. Jako obvykle, už to znám z pádu v Kazachstánu, motorku zachraňují boční kufry Giwi, které náraz tlumí. Výsledek je jen lehoučká kosmetická odřenina na jednom z nich. Rychle ji zvedám, startuji a zastavujeme až na nedaleké benzínce, kde místo uražené stupačky montuji stupačku zadní, popraskané plexi slepuji lepicí páskou a na rámeček reflektoru natahuji místo rozbitého skla kus igelitového pytlíku. Motorka je opět v pohodě, jede a funguje.

Den je opravdu nevlídný, končíme ho v nočním Janově, kde až někde na kopci hledáme hostel „Ostello de la gioventu“, který byl naplánován jako varianta pro horší počasí. Jezdíme dost dlouho kolem, než se nám v dešti a tmě daří najít tu správnou uličku, klikatící se k němu. Překvapením je cena za ubytování, která je skoro dvojnásobná proti tomu, co slibovala předběžná informace. Ale napravuje to ráno paní recepční, která se omlouvá a říká, že ti mladí jsou k ničemu, že mladík, co měl službu večer, všechno popletl. S úsměvem nám říká cenu původní, navýšenou jen o snídani, kterou si dáváme hned vedle recepce…
Zdeněk, který si cestu doopravdy užívá, si dává kakao, baštíme pečivo s balenými hotelovými máslíčky a zavařeninkami a já si samozřejmě točím do hrnku pořádné kafe. Tady je naštěstí samoobsluha, takže je jen na mně, kolik si ho dám. Jinak je totiž v Itálii zvykem šáleček kávy sice silné, ale válí se ho po dně doslova jen kapka…
Hurá, po ránu je dneska pěkně! Sjíždíme dolů do přístavu, kde se chce Radek zeptat na trajekt do Maroka ze Sete, protože prý o téhle variantě mluvil s marockým vyslancem. Snad se dal slyšet, že by nám ho sponzorsky uhradil. Nechce se mi tomu věřit a samozřejmě to také nevychází. Tak pojedeme dál, až na jih Španělska. Jen ještě nakoupit v supermarketu něco málo k jídlu. Shodujeme se v tom, že z celého Janova se nám nejvíc líbí historická plachetnice, zakotvená dole v přístavu. Zdeněk říká, že to by bylo něco a vypravuje, jak občas řádí s partou postižených na raftech. Dneska si bude moci užívat motocyklového adrenalinu v té nejpěknější podobě. Bez boudy na sajdkáru, a taky bez toho, že by mu zatékalo za krk, nebo mrzly ruce v promočených rukavicích. Máme v plánu něco přes čtyři sta kilometrů, abychom se dostali do městečka Salon de Provence, kde má Zdeněk chuť dnes přenocovat v hotelu Formule 1.
Bouračka na dálnici mě stála kromě rozbitého skla reflektoru i rozbitou žárovku, takže Yuki nesvítí. Zkoušel jsem ji koupit na dvou benzínkách po sobě, ale tenhle typ neměli. Až odpoledne, když v malém francouzském městečku míjíme prodejnu motocyklů Aprilia, je tu na vývěsním štítě i čínská značka Kymco. Radek brzdí a kouká na mě z průzoru přílby tázavým pohledem. Přikyvuji. Když je tu Kymco, budou určitě mít i starý typ žárovek, které Číňani dodnes montují!
Otáčíme přes silnici a zajíždíme k prodejně. Uvnitř sedí a za pultem vládne už od pohledu zlá šéfová. Na kus papíru kreslím žárovku, kterou potřebuji, baba jde dozadu a přináší krabici, kde kromě několika jiných jsou i ty, co potřebuji. Vzal bych rovnou dvě, ale když mi říká, nebo spíš na papír píše, cenu 6,95 Euro, trochu se potácím a na druhou žárovku si dávám zajít chuť. Venku rozlepuji provizorně poslepovaný reflektor, nasazuji žárovku – a ono to svítí! Zkouším ještě vlézt do dílny, kde dva chlapi pracují na motorkách, abych se zeptal, jestli by se tu nenašlo nějaké sklo ze staršího reflektoru. Ale vrata jsou zavřená a chlapi ukazují, že musím okolo, přes prodejnu, tudíž přes onu nepříjemnou madam. Jenže ta rezolutně vrtí rukou i hlavou a do dílny mě nenechává ani nakouknout!
Dál jedeme po okreskách, žádnou dálnicí, aby Zdeněk z cesty něco měl. Svítí slunce, ale protivítr je neskutečný. Šikmo zepředu, nejhorší možnost, jaká může být, i na plný plyn to nejde víc jak stovkou, motor na to nestačí a navíc neskutečně žere. U nás by se to pokládalo za vichřici… K večeru skutečně dorážíme k naplánovanému hotelu Formule 1 a protože to vypadá, že v noci bude pršet, je přenocování za deset euro na osobu momentálně nejrozumnější řešení.
Do stanů lezeme až příští večer, to už nedaleko městečka Prados, kdy máme za sebou průjezd částí Pyrenejí a už jen asi sto kilometrů do Andorry. Na plácku za supermarketem je několik velkých přívěsných karavanů a jsou tu přivázaní asi tři koně. To přeci znám, to jsou francouzští cikáni, kteří takhle kočují i dnes! Už jsem je zažil dávno před lety, když jsem v devět osmdesátém roce mířil na válečném Harleyi po vlastní ose na 45. výročí oslavy vylodění spojenců do Normandie. Těm naše stanování vadit nebude. Pro formu se ptám chlapíka, který tu právě vodí koně, ale ten se jen usmívá a ukazuje, že místa je tu dost.
Zdeněk, ač na vozíku, staví svůj stan sám a má ho skoro dřív než já. A než definitivně zalézáme, dáváme si v družné pohodě francouzské červené z pětilitrového plastového kanistru, který se celý den vezl přivázaný u sajdkárového kola. Pohodička. Z vedlejšího karavanu zaznívá dlouho do noci hlasitá techno muzika, ale ve spacáku se usíná dobře. Zítra už bychom měli dorazit do Španělska…
Přejeli jsme Itálii, přejeli jsme Francii a na obzoru se začínají objevovat černé siluety obrovských španělských býků. Jsou to kulisy, vysoké jak třípatrové domy. Postavené do krajiny navozují dojem, že tady jste skutečně v tom pravém a nefalšovaném Španělsku. A o kus dál projíždíme kolem cedule, na které stojí, že právě vjíždíme do kraje podivuhodných dobrodružství dona Quichota, což dokreslují na kopci po pravé straně tři větrné mlýny, které v poryvech větru pomalu máchají svými křídly.
Už zase řádně leje. Řekl bych, že je načase přejmenovat naši expedici na „Mokré dobrodružství českého vozíčkáře až do Casablanky“, protože Zdeněk v sajdě má dvě možnosti: buď se nechat nepříjemně máčet deštěm přímo, nebo být zavřený v boudě se zamženými okýnky, do které v koutech stejně zatéká a všechno kolem něj pomaloučku vlhne a vlhne. Zatím jsme od začátku zažili pouze dva dny, kdy na nás nepadal mokrý a nevlídně studený příval vody shora – a to není zrovna ten nejlepší způsob, jak někomu dopřávat radosti ze svezení na motocyklu. Jenže Zdeněk je tvrďák, to tedy klobouk dolů! Celodenní cestování ve stěstnaném prostoru sajdy snáší dobře a od samého začátku je v permanentně dobrém rozmaru.
Dosáhli jsme Madridu, pak dojeli do Granady, kde jsme přenocovali v penzionu na kopci, ve staré části města. Krásné prostředí, plné uzoučkých uliček jak ze středověku, bylo pro nás příležitostí navštívit večer místní nevelkou hospůdku, kde už při příchodu hosta vítají dvěma miskami specialit – krevetami a šneky. Radek toho měl po celodenním řízení sajdkáru dost, takže zalehnul a my se do hospůdky vypravili se Zdeňkem sami. Ani on, ani já, jsme šneky nikdy nejedli. Ale zkušený a znalý hoteliér okamžitě přichází a přestože on hovoří jen španělsky, což my ani slovo, je to snadné. Názorně předvádí, jak vařené masíčko ze šnečí ulity párátkem vylovit, naznačuje, že Zdeněk má jen otevřít pusu a delikatesu mu pokládá přímo na jazyk.
Odkoukaným způsobem lovím šneka taky – a přesto, že mám vůči podobným specialitám celoživotní zábrany, ono to chutná neuvěřitelně dobře! Šneci jsou uvaření v nějakém ochuceném nálevu a jsou vynikající. Stejným způsobem dostáváme instruktáž, jak loupat a konzumovat krevety. A to vše je v téhle hospůdce gratis, pozornost pro hosta. Až pak si objednáváme večeři, jenže když se snažím v anglicky psané verzi jídelníčku vybrat spíš něco tradičnějšího, už je tu šéf zas a s úsměvem, ale rezolutně vrtí hlavou. Zapichuje prst rovnou do své speciality! Po tom, jak sympaticky a dobře nám poradil před chvílí, se Zdeňkem na sebe jen mrkneme a necháváme to skutečně na něm. Ukazuje, že pro oba bude bohatě stačit jediná porce a má pravdu. Za chvíli je před námi mísa s vepřovými medailonky, doplněnými vařenými ústřicemi, malými humry a česnekovými plátky. A k tomu dvě hnědé láhve zdejšího piva Granada s rokem založení pivovaru 1925. Opět nám poradil dobře, jen to pivo neodhadl. Třetinky jsou málo, musíme si dát ještě dvě…
Po ránu chvíli trvá odeslat poštu. Internetová kavárnička, které tu vládne mladý Marokánec, se otevírá až v jedenáct dopoledne. To ale na druhou stranu dává příležitost udělat pár fotografií zdejších uliček i lidí.
Do deště vyjíždíme prakticky až v poledne a míříme k Sierra Nevadě, kterou má Radek v plánu cesty. Silnice, která se vine zatáčkami do kopců, je značená jako stará cesta z Granady do Sierry Nevady. Vede národním parkem a dnes je samozřejmě rozšířená a dobře vyasfaltovaná. Jenže jak stoupáme, na protějších úbočích kopců je vidět, jak s výškou přibývá sněhu. Za chvíli už jsou bílé krajnice i kolem nás. Tabule ukazuje, že tady se silnice kvůli sjízdnosti solí, takže je jen mokrá, ne zasněžená. V zatáčkách dělají problémy strašně silné poryvy větru, zejména s mou lehčí Yuki to vždycky hodí o půl metru do strany, je těžké udržet ideální stopu. Radkův sajdkár je na tom o poznání lépe.
Sierra Nevada se nachází ve výšce 2075 metrů. Po levé straně příjezdové silnice visí na nehybném laně malé kabinky lanovky, před námi je po kopci rozložený komplex horských hotelů. Odbočujeme doleva a stoupáme dál, odhadem tak do výšky skoro 2200 metrů, kde je kvůli šedým nízkým mrakům chvílemi špatně vidět. Radek zastavuje a říká, že jeho džípíeska tvrdí, že tudy se dál projet nedá. Že se musíme vrátit zpět do Granady a do Algecirazu, kde bychom se rádi večer nalodili na trajekt do Afriky, to vzít úplně jinou cestou. No dobrá! Sierru Nevadu jsme viděli, tak můžeme po mokré silnici (a opět v poryvech větru) zpátky.
Odpoledne zastavujeme u benzínky Repsol, natankovat a zahřát se. Radek se Zdeňkem si dávají teplý pozdní oběd, Zdeněk dokonce dvakrát. Já si pro zahřátí kupuji kornout zmrzliny. Než to kluci v klidu vychutnají, přijíždí španělská svatba. No, slavit svatbu v restaurantu na benzínové pumpě, to by našince asi nenapadlo. Ale proč ne? Nevěsta je v úzké, dole se efektně rozšiřující černé rybičkové sukni a ona i její kamarádka mají dlouhé černé vlnité vlasy. Zato korpulentní mamá je napasovaná do tělově béžového kostýmu, zdobeného světlou krajkou…
K trajektu dojíždíme ve slejváku večer, ale aspoň odbavovací a nakládací prostor je pod střechou, takže zatím co jsem se Zdeňkem u motorek, Radek jde v suchu koupit lodní lístky. Odplouváme vzápětí, moře je rozvlněné. To díky počasí, které je prý touhle dobou naprosto netypické. Trajekt sebou cloumá, od přídě stříkají vlny až přes okna horní paluby. Ještě, že jsem mou Yuki, která má jen boční stojánek a tudíž žádnou velkou stabilitu, přivázal v podpalubí pořádným popruhem k nějaké rouře. Po trochu delší půlhodince se trajekt obrací a k pobřeží Afriky přistává zadkem. Jsme v Ceutě. Teď jen najít příhodné přenocování a zítra dál do Tangeru. Ač už na africkém kontinentě, Ceuta je stále ještě španělská. Opravdové Maroko, to bude až Tanger, který máme v plánu zítra…

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist