Sen o Maroku

3. Samé NEJ

    Před Errachidou se pokocháme další přehradou Hassan I. Pokračujeme úrodným údolím řeky Ziz až do Meski. Je vedro, tak se těšíme na koupačku v modré laguně, na kterou nás místní upozorňovali. U brány do kempu nás překvapí mladík, který mluví slušně česky. Nejsem si jistý, že rozumí všemu, ale napodobovat umí dobře i naše "ř". Je sice teprve 5 odpoledne, ale rozhodneme se zůstat a přenocovat s vidinou opakované koupačky v krásné průzračně čisté vodě a stojí to za to. (50 MAD za 1 stan, 2 motorky a 2 kusy.) Hned nám přinesou rohož pod stan, abychom neměli všechno od písku a zvou nás na čaj. Dnes je svátek a všude je plno lidí. Pramen ve skále je hodně silný a překvapivě hodně studený, takže se koupe sotva pět domorodců. My se nakonec také jednou přemůžeme a osvěžíme, ale opakovaně do té ledárny pak už nevlezeme. Večer proběhne výměnný obchod u konvičky s výborným berberským (nikoliv mátovým) čajem a pak se vnoříme do večerní atmosféry marocké osady.

    Tady je ráno velice příjemné - ani vedro ani zima. Po snídani na břehu potoka, kde pozorujeme hejna ryb se vydáváme  opět na cestu. Míjíme několik muzeí a prodejen s fosíliemi a za Alfoud stavíme u gejzíru. Tryská to tu podobně jako doma v Karlových Varech, jen ta voda je tu studená. V Erfoud natankujeme plnou nádrž a po přejetí brodu za městem začíná ta pravá pouštní krajina s písečnými dunami. Odbočíme mimo silnici a dojedeme k malé prázdné přehradě El Beida, kde kromě dvou palem a suchého koryta není žádná vlhká stopa po vodě. Na jaře tu však může být pěkně velké jezero. Kousek dál se zdvihají krásné oranžové duny Erg Chebbi.

    Odpoledne dorazíme do Merzougy, zaparkujeme u kavárny, kde inzerují WIFI na kávičku a kolu a ladíme telefony, abychom si zavolali domů. Funguje to přes Viber i Messenger. Po chvilce se k nám přifaří černoušek a nabízí ubytování a vnutí nám vizitku. Je barmanem okřiknut, aby nás neotravoval, tak čeká venku. Před kavárnou se pak dohodneme, že se pojedeme na jeho nabídku podívat. On šlápne do pedálů svého kola a za chvilku nás zavede do příjemného berberského motelu s vlastní kuchyní. Za 150 MAD / osobu ubytování s polopenzí, sprcha, klima, čisto.      Hned sundáme bagáž a jedeme na dunu Erg Chebbi s vidinou fotky na motorce na jejím vrcholu. Nádhera a euforie je vystřídána nádherou a zklamáním jaký jsme motyky. Po 10-ti metrech v duně se zapíchneme do měkkého písku a motorky nepotřebují ani stojánek. Nechceme upouštět pneu, takže kousek popojdeme pěšky, užíváme si jemného písku a pak se dáme do řeči s asi padesátiletým Němcem, který je tu na lehké krosce s podhuštěnými pneumatikami. Ten nám ukáže, že to na písku umí a s úsměvem přizná 30 let praxe v motokrosu. Na dunách však řádí hlavně čtyřkolky, které se tak neboří do písku a nemusí držet balanc. Tři chody k večeři pod hvězdnou oblohou nás totálně zaplní, spraví nám náladu a postele jsou fajnový.

    Ráno jedeme na kraj městečka, kde je stanoviště OiLibya rallye. Motorky, osobáky i kamiony včetně české Tatry nás míjejí v ostrém tempu. Bez bagáže jedeme na jih do Taouz proti trase rallye. Jak zastavíme na pár fotek, hned se nám nabízí místní průvodce na mopedu, tak dáváme řeč a potom i společnou kolu. Oplátkou nás zve k sobě domů, kde nám ukazuje fotky z různých rallye, kde dělal průvodce, a michelinskou mapu Maroka, kterou jsme nikde nepotkali. No prodat jí nechce. Nabízený výlet po stopách Dakaru na 5 dnů za 200 E je lákavý, ale tolik času ani éček nemáme.

   Cestou zpět zajedeme trénovat na menší duny. Nejdřív je nám hodně vedro, jak se s tím pereme, ale po chvíli už nám to celkem jde. A to je konec pro Petra, který si vyjel na vyšší písečnou hranu, nedobrzdil ani neskočil, padá asi ze tří metrů a už se válí pod GSem. Pomáhám mu na nohy a na motorku a jedeme zpět do motelu. Hodnotíme situaci. Já tipuji zlomenou klíční kost a konec cesty, ale Petr se tváří na jen zhmožděné rameno a mírné zkrácení cesty. GSo je pojízdné, má jen ulomený blinkr. Berberští majitelé motelu jsou velice vstřícní a nabízejí odvoz do nemocnice do Erfoud. Petr nechce do nemocnice ani nikam k doktorovi. Rušíme jen plánovaný výlet na velbloudech do pouště na noční bivak a Petr volí odpolední klid na lůžku.

    Já jedu ještě na dunu Erg Chebbi udělat pár fotek. Cestou pěšky vyhřátým pískem se náhodou potkáme s Matějem z kapely Wohnout, tak vylezeme společně kus na dunu a trochu pokecáme při západu slunce a východu měsíce. Vzpomeneme i na Jardu Šímu, jehož články z afrických cest mě také inspirovali. Matěj ho zde před týdnem potkal, ale my jsme se s ním o pár dnů minuli. Večer ještě vytáhnu bolavého Petra na večeři, ale moc zdravě nevypadá.              
 

    Ráno se ale Petr tváří statečně, a že pojedeme dál. Tak si zahraju na mámutátu (jako doma) - zabalit kufry, obléci Petra, nasadit přilbu, rukavice, posadit ho na motorku, vyvážit ho a pak už jede sám. Bingo! (Ještě, že nemusím měnit plenky...) Škrtáme z itineráře Západní Saharu i Agadir a vydáváme se na pomalou okružní cestu zpět. Míříme do soutěsky Todra.  Tam chvilku relaxujeme a při rozjezdu to Petr složí znovu na levé bolavé rameno a přiznává i bolesti v pravém zápěstí zvláště při brzdění. Za pomoci domorodců zvedneme GSo na kola. Meditujeme, zda nemá zlomenou lopatku, ale pak opět statečně pokračuje v krasojízdě. Nekonečná aglomerace od Dades na jihozápad je docela očistec. Hustý provoz, pomalá rychlost a pořád ve střehu. Škrtáme z plánu jakékoliv terénní vložky, Marrakes i všechna větší města s hustším provozem. Pozorujeme jak tu funguje hustá síť taxíků. Muži mají svoje a ženy také svoje. Kousek před Skourou odbočujeme k řece a rozbalujeme stan. Kousek od nás poskakuje pár velbloudů se svázanými předními nohami.  Hrozně tu fouká a Petr mi musí aspoň přidržovat oka stanu, jinak bych ho v tom fučáku sám nepostavil. Sotva se nasoukáme do spacáků, vítr ustane jako když utne. Noční obloha je plná hvězd v modrošedém odstínu ozářená Mléčnou dráhou.   

    Dopoledne projedeme umělé umělecké Quarzazate, kde jsou filmová studia, a míříme na Col du Tichka 2260 m.n.m. Atlas je tu nádherný. Konečně pestré a barevné hory a alpské zatáčky. Tak trochu otravuji s focením. Obchodnící s fosiliemi v průsmyku jsou ze začátku celkem dotěrní, ale když vidí, jak sundavám Petra z motorky a postupně ho odstrojuji, tak dají pokoj. Cestou dolů potkáváme v serpentinách prvního Maročana na regulérní silniční šestistovce Honda Hornet. Je to tu skutečně nádherné. Máme trochu hlad, tak nabízím Petrovi sojový suk, ale odmítá - zřejmě ještě není nejhůř... Nicméně do Marrakeše si netroufá, takže odbočujeme na vedlejšku na Abaddou a vyhlídkovou cestu máme téměř jen pro sebe. Bohužel mi začne vypadávat navigace v mobilu, tak jedeme naslepo po čichu až narazíme na přehradu Moulay Youssef hlídanou vojáky. Na bivak to tu nevypadá, benzínu pomálu, tak pokračujeme s kopce až dojedeme na hlavní silnici a k čerpačce. Kousek ještě popojedeme, abychom se před soumrakem utábořili v sadu.

    Ráno vstáváme na pohodu a po snídani zamíříme k vodopádům Ouzoud. Nevím v čem jsou zrovna největší, ale jsou vysoké a nádherné. Určitě stojí za zajížďku a lepší je to až odpoledne, kdy jsou pěkně nasvícené sluncem. Než zaparkujeme nad vodopádem, už se nám nabízí průvodce. Domluvíme cenu, vezmeme plavky, ručník a ostatní věci nám pohlídají jeho známí na parkovišti. Průvodce se hlásí k původnímu berberskému obyvatelstvu, které obývalo i blízké jeskyně. Ukáže nám vodopád shora, zespoda i orvané stalaktity na úbočí, které chamtivci pak prodávají na trzích ve velkých městech turistům. Voda v kaskádě je opět ledová jako křen. Petr na břehu lehce chladí rameno, ale já jsem bez výmluvy, takže se vrhám osvěžit do silného ledového proudu. Je zde okolo několik výborných restaurací, z nichž nám průvodce jednu s výhledem na vodopád doporučí pro pozdní oběd a rozloučí se s námi.    
 

 Pohybuju se zde v plavkách a tričku s kalhotami přes rameno, ale jak vystoupáme ze stezek opět na dlážděné chodníky, tak mě odchytí nějaký místní průvodce a požaduje, abych se v muslimské zemi oblékl, takže radši vyhovím. Na parkovišti je vše OK, tak pokračujeme pohořím západního Atlasu k severu. Je tu minimum aut a opět nádherné výhledy. Bohužel mi tu definitivně zkolabovala nabíječka na mobil, takže ho zapínám jen pro nahlédnutí do mapy, abychom zhruba drželi směr. 

Při průjezdu Beni-Mellal nás zláká vůně pouličních grilů a stavíme na večeři. Mají tu zavěšené obrovské pestrobarevné kýty z různých druhů zvířat, ale při bližším pohledu je vidět, že jsou z polystyrenu a sádry. Petr objednává, ale netrefí zamýšlené masové šišky a dostáváme jehněčí žebírka, která jsou také dobrá. Aglomerace kolem města je nudná. Pomalu se suneme vpřed a před západem slunce odbočíme do hor, abychom si našli nocleh. Je tu všude husté osídlení, ale pak se podaří najít plácek pod starým olivovníkem. Nedaleko je kamenolom, který maká až do večera do osmi. Sotva postavíme stan, přijde domorodec z nedalekého stavení s asi osmiletým synem a zve nás k sobě domů. Sympatická arabská pohostinnost. Bohužel umí jen arabsky, tak posunky vysvětlujeme, že děkujeme, ale chceme zůstat pod hvězdami. Podarujeme je a rozloučíme se s nimi. Dnes jsme ujeli málo km, ale nachodili asi nejvíc km.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE