Okolo západní Evropy a Maroka

Den 13. (13.6.2013):

V pět ráno na mě ze stěny vedle záchodu „zaútočila“ asi 20cm dlouhá stonožka nebo co to bylo za příšeru. Zaplatil jsem klukům kemp (45 MAD) a jel jsem na jih do pouště. Od jedné pumpy jsem jel vedle kluka v autě, který se mě za jízdy vyptával, odkud jsem a přál mi příjemný pobyt. Pěkný byl přejezd hor, kde byl průsmyk Col du Zad (2178 m n. m.). Na jedné vyhlídce za mnou zastavil Maročan, a když viděl SPZ, tvrdil, že zařizuje pro Čecha, který pořádá zájezdy na motorkách do písečných dun v Merzouga (tam jsem se chystal), ubytování, jízdu na velbloudech a přespání v poušti. Představil se jako Mohamed (jak jinak) a když opravdu vytáhnul česky psaný popis programu i s fotkami, uvěřil jsem mu. Dal mi vizitku, že v jeho hotelu bude jeho bratr, ať tam určitě jedu. Jistě to může být fajn, ale po tom spát v hotelu, jet na noc na velbloudech do pouště a ráno se vrátit, jsem netoužil. Další má zastávka byla v pustině u opuštěné hliněné boudy, kde jsem si chtěl dát jídlo a napít se. Nechápu odkud, ale po pár minutách za mnou přijel na mopedu domorodec. Nejdřív se představil (uměl jen arabsky), pak se mi snažil vysvětlit, že nemá benzin, že bude muset šlapat. Já jsem mu vysvětlil, že taky nemám benzin, že nejspíš budeme tlačit spolu. Pak ještě zkoušel vyžebrat nějaké peníze. Dostal žvýkačku, kterou si dal do pusy až po mně. Nejspíš se bál, abych ho neotrávil. Čím jsem byl jižněji, tím silnější vítr byl. Písek se vál přes silnici a tvořil jazyky. Po příjezdu do Merzouga jsem našel kemp přímo na okraji dun. Po příjezdu jsem dostal „whiskey berber“, což je tradiční čaj. Po smlouvání o ceně za kemp, večeři a snídani jsem se vydal podívat do vesnice, kde jsem koupil nějaké pohledy a pár dárků domů. Bez smlouvání vás každý oškube i na vodě. V 7 večer jsem se šel projít do dun, respektive se vydrápat na nejvyšší z nich. Stále bylo 38°C, což v kombinaci se stoupáním na cca 100m vysokou dunu bylo celkem náročné. Na vršku jsem potkal místní kluky sjíždějící dolů na snowboardu. Po příchodu jsem dostal výbornou večeři o třech chodech.
Ujeto: 485/6126/11503
Počasí: ráno 18°C mlha, přes den jasno v horách 25°C, na jihu v poušti až 46°C
Trasa: Volubilis-Meknes-Rissani-Merzouga

 

Den 14. (14.6.2013):

Příliš jsem se nevyspal, protože v noci bylo kolem 30°C. Po 14 dnech jsem měl pořádnou snídani, která byla fakt výborná. Vyjel jsem v 8 h směr Marrakech. První cíl dnešního dne byla soutěska Todra. Nepochopím, proč k tak navštěvované soutěsce nejsou schopni udělat normální silnici. Něco jako asfalt tam je, ale je to hrůza. Soutěskou vede silnice, takže jsem zastavil přímo tam. Okamžitě u mě byl „hlídač“, který u mě nepochodil. Cestou zpět jsem zastavil na vyhlídce, kde pětiletý klučina dával lidem zvířata složená z trávy. Jel jsem dál do vedlejší soutěsky Dades. Tady je perfektní povrch, hodně zajímavé skalní útvary a v závěru pěkné zatáčky. Vrátil jsem se na hlavní silnici a pokračoval jsem přes Quarzazate, kde jsem zastavil na ulici a chtěl jsem se podívat do mapy. Přišel šmudla v reflexní vestě s nataženou rukou za parkování. Rychle a jasně jsem ho poslal do pryč. Další zastávkou bylo město Ait Ben Haddou, kde se natáčelo spoustu filmů např. Gladiátor. 

 Do Marakéše jsem jel přes průsmyk Tizi n´Tichka (2260 m n. m.). Na vršku mě vábili prodejci zkamenělin ze všech stran. Dokonce uměli pár slov česky. Před Marakéšem jsem hledal kemp, ale nikde nic. Těsně před městem byla značka kempu. Jel jsem kousek po kamenité cestě, ale nikde nic. Zeptal jsem se kluka u jednoho z domů. Ten bez váhání skočil na skútr a vedl mě. Cesta to byla strašná, navíc přes nějaké ghetto. Když jsem tam přijel, vypadalo to luxusně. Hlídač mi otevřel bránu a zavolal recepční. Z té vypadlo, že mají bazén, saunu atd. To mě ani tak nezajímalo jako to, kolik chce za noc. Za 190 MAD v Maroku noc v kempu? Ne, díky. Za tmy zpět přes ghetto, po hrozné cestě, nic moc. Ptal jsem se ještě několika lidí na kemp, ale každý říkal něco jiného. Zadal jsem do navigace směr Imlil a jel jsem. Projíždět večerním Marakéšem je opravdu zážitek. Za městem jsem sjel ze silnice na šotolinu a z šotoliny na pole. Nikdo se na mě nepřišel podívat, i když šotolinová cesta byla celkem frekventovaná.

Ujeto: 716/6842/11503
Počasí: ráno 29°C jasno, přes den 38°C jasno
Trasa: Merzouga-Tinghir-Boumalne Dades-Ait Ben Haddou-Marrakech

 

Den 15. (15.6.2013):

Za svítání jsem odjížděl pryč, snídani jsem dal až na benzince. Tohle ráno nebylo úplně povedené. Nejdřív mě navigace prohnala sice asi nejkratší, ale zato nejhorší cestou, kde se mi do lýtka skoro zakousl toulavý pes. Po najetí na hlavní silnici jsem málem najel na želvu, která si to namířila přes silnici. Do třetice jsem jen těsně minul prolétávajícího opeřence. Dneska jsem měl v plánu najít parkování pro motorku v Imlil a vyjít na chatu pod horou Jebel Toubkal (4167m n. m.), což je nejvyšší hora pohoří Atlas. Asi 2 km od Imlil jsem viděl u baráku auto s francouzskou značkou a tak jsem se šel zeptat, jestli bych tu nemohl zaparkovat. Majitelem byl Ital, kterému to nevadilo. Zaparkoval jsem motorku v jedné z garáží, převlékl jsem se, nabalil jsem krosnu na 2 dny a vydal jsem se vzhůru. Startoval jsem ve výšce 1630 m n m a chata byla 3200 m n. m. Po cestě se mi každý snažil prodat mapu, čepici, suvenýry, jídlo nebo třeba odvoz batohu k chatě na koni. Nejčastěji jsem slýchával: „hello my friend, how are you?“ Následovalo přemlouvání, ať se jdu podívat do jejich krámku. Po 6 hodinách a 7 litrech vypité vody jsem dorazil na chatu. Zaplatil jsem si pokoj (100 MAD), uvařil jsem si a na chvíli jsem si lehnul. Večer jsem se šel projít okolo chaty a pokecal jsem s Polákama, kteří se ráno také chystali na vrchol. Večer na pokoji přibyli španělští spolubydlící, kteří byli na vrcholu dnes.
Ujeto: 75/6917/11503
Počasí: ráno 16°C mlha, přes den 30°C jasno/ na chatě 6°C
Trasa: Marrakech-Asni-Imlil

 

Den 16. (16.6.2013):

Budík mi zazvonil ve 4:30. Před pátou hodinou už jsem čekal před chatou na skupinu, které bych se chytil. Byla tma, těžko bych hledal cestu, i přes to, že jsem měl baterku. Chytil jsem se skupiny asi 5 Francouzů s místním průvodcem, podle kterých jsem držel cestu i tempo. Ze začátku jsem se vůbec nemohl rozejít, musel jsem se celkem přemlouvat, abych s nimi udržel tempo. Po hodině nás předešla větší skupina Španělů s průvodcem. Zkusil jsem se držet jich. Pod vrcholem se zvyšovala četnost přestávek a snižovalo mé tempo, ale i přesto jsem (hlavně díky nim) byl na vrcholu za 3 hodiny. Dal jsem svačinu, zbytek doutníku a vyfotil jsem pár fotek. Dolů to byla sranda, na chatě jsem byl za hodinu a půl, pobalil jsem krosnu a za další 4 hodiny jsem byl dole u motorky.

 Když jsem přišel k domu, kde jsem nechal motorku, byl jsem lehce v šoku. Všechny garáže byly otevřené a vařili v nich tradiční pokrmy. Naproti na louce bylo posezení, kde se bavily marocké rodiny. Ulevil jsem si, když poslední garáž, kde jsem měl motorku, byla zamčená. Ptal jsem se po Italovi, nakonec přišel jeho bratr (kterého mi včera představil) a odemkl mi garáž. Když jsem vše nabalil na motorku a převlékl jsem se, přišel Ital a ptal se, jestli je vše v pořádku. Řekl si o 10 E. Ještě jsem ho zkusil na 5 E + 2 česká piva, která jsem vezl. Dal jsem mu s radostí 10 E a jel jsem zpět do Marakéše. Kemp se nacházel 10km za městem ve směru na Casablancu. Zaplatil jsem na recepci 41 MAD a šel jsem se zabydlet. V kempu bylo jen pár karavanů a jeden osobák se stanem. Byl to francouzský pár, který mi vychvaloval krásy Prahy. Večer jsem měl v plánu si projít náměstí Jemaa el Fna v Marakéši. Riskovat parkování motorky někde v centru jsem nechtěl, tak jsem se šel zeptat recepčního, jestli tu jezdí autobus nebo kolik stojí taxi. Recepční řekl, že tu autobus nejezdí a že taxi stojí 50 MAD tam a že si ho mám stopnout u silnice. V Maroku jezdí jedině staré Mercedesy 2.5D, většinou vezoucí 6-7 lidí. Stopoval jsem asi 15min, ale všichni taxikáři na mě jen mávli, že mají plno. Zastavila u mě dodávka a řidič se ptal, jestli chci vzít. Byla velká škoda, že uměl jen francouzsky. Nemohl jsem se připoutat, protože pás nebylo kam zacvaknout, ale řidič ukazoval, ať pás přidržuju. Byla tam totiž policejní kontrola, kterou když jsme projeli, plácli jsme si. Chlápek mě hodil zadarmo asi 5 km na okraj města a dokonce mi domluvil taxi až k náměstí. Bohužel taxikář mě vyhodil po dalších 3km (za 5 MAD), že jede jinam. Stopnul jsem si další taxík, který mě konečně dovezl za 12 MAD k náměstí. Na náměstí jsou trhy, různí umělci, můžete si tam ulovit místo ryb flašky Coly nebo Fanty. Na každém rohu mačkali z pomerančů džus. Byl opravdu výborný. Koupil jsem pohledy, nějaké suvenýry domů a vydal jsem se hledat odvoz do kempu. Taxikáři se nabízeli sami, jenže za 200 MAD. Šel jsem dál od náměstí, aby cena byla přijatelná, ale nejméně jsem se dostal na 120 MAD. Nakonec jsem našel taxikáře, se kterým jsem se po dlouhém smlouvání dohodl na 60 MAD. Jízda je zážitek, protože přednost si řidič vynutí troubením a blikáním. Zastavil mi asi 1,5 km od kempu, že za 60 MAD dál nejede. Chvíli jsem se s ním dohadoval, ale nemělo to smysl. Do kempu jsem ten kousek už došel.

Ujeto: 77/6994/11503
Počasí: Marrakech 37°C jasno
Trasa: Imlil-Marrakech

Den 17. (17.6.2013):

Ráno jsem nikam nespěchal, vstal jsem až v 9, vypral jsem si oblečení a v klidu jsem si zabalil. Před 12. hod. jsem vyrazil do Casablanky, kde se zatáhlo a mírně sprchlo. Projíždět skoro třímilionové město je zážitek. Pomalu jsem se dostal k pobřeží, kde stojí mešita Hassana II., jejíž minaret dosahuje výšky 210 m! Pokračoval jsem podél pobřeží směr Tanger. Po cestě jsem se stavil na obědě v restauraci, ve které jsem si dal salát s plackou a grilované kuřecí maso. Před Kenitrou jsem začal hledat kemp. Nejdříve jsem se ptal 3 policajtů a ti mi poradili, že kemp je o 500 m dál. Nic tam nebylo, a když jsem se ptal dalších lidí, o žádném nevěděli. Vrátil jsem se k policajtům, že jsem žádný nenašel, tak jeden z nich někam volal a řekl mi, že tu vlastně kemp není. Pokračoval jsem za šera směr Tanger a hledal jsem místo na přespání. Sjel jsem ze silnice na písečnou cestu, z tého cesty jsem sjel na cestu v lese, kde jsem našel plácek na přespání. Po pár minutách jsem uslyšel křupání větví a kousek ode mě procházela postava. Maročané jsou úplně všude, najít klidné místo tu prostě není možné! :-) Pozdravili jsme se a já se mu snažil vysvětlit, jestli tu můžu přespat. Gestikuloval, že mu to nevadí, ale že mám jet za ním, že zná lepší místo. Odjet jsem mohl vždycky, byl jsem zvědavý, kam mě dovede. Ukázal mi místo pod vysílačem, kde svítilo světlo. Naznačoval mi, že mám v 6 odjet, že tu budou chodit lidi a zmizel v lese. Měl jsem trochu pochyby, jestli se nevrátí s partou kamarádů pro peníze nebo moji motorku, ale dopadlo to dobře.
Ujeto: 409/7403/11503
Počasí: ráno 20°C jasno, přes den 23°C zataženo
Trasa: Marrakech-Casablanca-Rabat-Kenitra

Den 18. (18.6.2013):

Ráno jsem se v 5:30 snažil odjet, ale se silniční motorkou se v písku moc dobře nejezdí. Než jsem přijel k silnici, málem jsem motorku několikrát položil. Kousek od přístavu v Tangeru jsem koupil lístek zpět do Evropy za 61 E. V přístavu jsou otravní „urychlovači“, kteří pak požadují peníze. Stačí nebýt líný, vyplnit opět lístek o sobě a dojít k okénku sám. Člověk neví, kdo je a kdo není zaměstnanec, protože i urychlovači mají reflexní vesty přístavu. Celník, kterému jsem dal papíry od motorky a můj pas, se cítil hodně důležitě. Schválně to prodlužoval, než mi vrátil vše zpět. Poté jsem musel projít kontrolou zavazadel. 3 celníky se psem zajímal obsah všech kufrů. Naštěstí jsem nemusel nic vyndávat. Hodinu jsem čekal na loď, a když přijela, začala auta najíždět do útrob lodi. Při vjezdu do lodi celník kontroloval jen pasy, ale u jedné dodávky si nechal otevřít (od řidiče o berli) zavazadlový prostor a pořád koukal i pod auto. Najednou celník zařval, ozvala se rána a z pod auta vylezl ušmudlaný mlaďas. Okamžitě začal utíkat zpět do přístavu. Přitom ho stihl přetáhnout svou berlí majitel auta. Celník nic neřešil, auto nechal zajet do lodi a začala najíždět další. Loď se dost houpala, byla menší, ale jela 47 km/h. Za hodinu jsem byl ve Španělsku. Začal jsem hledat benzinku celkem pozdě a málem jsem tlačil. Jedna pumpa byla zavřená a další až po 40 km. Zabydlel jsem se v kempu (15,5 E) kousek pod Sevillou. 
Ujeto: 464/7867/11503
Počasí: ráno 15°C déšť, přes den 22°C jasno
Trasa: Kenitra-Tanger-Tarifa-Dos Hermanas

  Den 19. (19.6.2013):

Ráno jsem vyrazil do města Huelva hledat muzeum Kolumba. Vstup za 3,75 E za to rozhodně stojí, protože v muzeu mají mimo jiné 3 repliky lodí. Měl jsem tam celkem veselo, jelikož ve stejnou dobu tam přijely 2 autobusy plné dětí. Jel jsem dál do Lisabonu. Za poplatek 1,6 E jsem se mohl projet po 25 de Abril Bridge a dále jsem pokračoval k Torre de Belém (Belémská věž). Kousek za Lisabonem se nachází nejzápadnější bod Evropy – Cabo da Roca. Turisty tam přiváží jeden autobus za druhým. Celkem se divili, když na útesu foukal silný vítr a bylo jen 17°C. Nakoupil jsem si v supermarketu kilovou plechovku tuňáka, prostě jsem na něj dostal hroznou chuť. Vrátil jsem se zpět do Lisabonu, kde jsem se ubytoval v kempu (15,75 E). Večer jsem se pustil do tuňáka a zapíjel jsem ho plzní.

Ujeto: 590/8457/11503
Počasí: ráno 14°C jasno, přes den 22°C polojasno
Trasa: Dos Hermanas-Huelva-Beja-Lisabon

 

Den 20. (20.6.2013):

Vstal jsem v 7 h, udělal jsem si snídani a po osmé hodině jsem odjížděl z Lisabonu směrem Guarda. Tento den jsem zahájil přesun domů. Čekalo mě 3046 km. Svezl jsem se kousek po portugalské dálnici, kde byl nějaký elektronický odečet mýtného, ale neřešil jsem to. U města Covilha jsem vyjel na nejvyšší horu pevninského Portugalska – Torre (1993 m n. m.). Všem, kdo tudy pojedete, vřele doporučuji. Před španělskou hranici jsem byl svědkem brutálního
vybržďování a vytlačování dvou aut. Tento den jsem dojel do kempu u Burgos. Zaplatil jsem 12 E za kemp a dalších 7 E za tortilu a pivo v restauraci. 
Ujeto: 831/9288/11503
Počasí: ráno 12°C jasno, přes den 24°C jasno
Trasa: Lisabon-Guarda-Burgos

Den 21. (21.6.2013):

Ráno se mi při balení věcí na motorku snažil Francouz z vedlejšího karavanu vysvětlit, že volal domů a že tam jsou povodně, ať tam vůbec nejezdím. Zas tak žhavé to nebylo, jak jsem později zjistil. Pršelo mi celý den, navíc mi, i při opatrné jízdě, několikrát ustřelilo zadní kolo. Vyzkoušel jsem si brzdění na vodě, když mi jedno auto nedalo přednost. Večer jsem zůstal v kempu ve vesnici Chateau-Renault, která se nachází asi 200 km od Paříže. Skvělý kemp, navíc za směšnou cenu 5,5 E. S recepční jsem se dohodl, že mi otevře bránu v 8 h. Dojedl jsem tuňáka a šel jsem spát. Věděl jsem, že následující den to natáhnu až domů. 
Ujeto: 814/10102/11503
Počasí: ráno 12°C déšť, přes den 17°C déšť
Trasa: Burgos-Bordeaux-Tours-Chateau Renault

Den 22. (22.6.2013):

Vylezl jsem v 7 h, rychle pobalil, protože mrholilo a čekal jsem na otevření brány. Francouzský důchodce, který bydlel vedle se hrozně divil, že jedu na motorce až z Čech. O Maroku jsem se radši nezmiňoval, aby to s ním neseklo. Kolem 11 h jsem dorazil do Paříže, kde jsem objel Eiffelovu věž, dále jsem se podíval k vítěznému oblouku a pokračoval jsem domů. Na německé hranice jsem jel po dálnici, mýto činilo 20,3 E. V Německu jsem využil možnosti jet neomezenou rychlostí a tak moje cestovní pohodlná rychlost byla okolo 180km/h. I tak jsem tam byl spíše pomalejší účastník provozu. Ještě za světla jsem byl v Rozvadově. Domů jsem dorazil ve 23:30.
Ujeto: 1401/11503/11503
Počasí:
Trasa: Chateau Renault-Paříž-Metz-Norimberk-Rozvadov-Křesetice

Video z cesty:

Shrnutí:

Maroko je krásná země, která jistě stojí za navštívení, ale v případě jízdy na silniční motorce je potřeba se vyhnout silnicím nižších tříd. Řidiči nejsou agresivní, ale neustále předjíždějí i kam nevidí. Viděl jsem po cestě několik desítek krizových situací. Policie je vidět doslova na každém kroku. Nebylo nic zvláštního potkat za den deset hlídek, které si k sobě postaví stopku a každé auto u nich musí zastavit. Upozornění na policii tam však funguje výborně, takže jsem neměl problém. Velmi často je omezení na 60 km/h i na pěkné okresce a to se držet nedá. Smlouvá se skoro o všechno, a všude se dá dostat na minimální ceny, ale je to zdlouhavé. Dále je potřeba se obrnit trpělivostí proti různým hlídačům, urychlovačům a prodejcům. Nic tu není zadarmo a to ani rada.
Po cestě jsem dojel na nejjižnější a také na nejzápadnější bod Evropy, dále jsem dojel na okraj Sahary a vystoupil jsem na svou první čtyřtisícovku.
Motorka běžela bez problému celou cestu, i když na jihu Maroka se ani za jízdy nestačila chladit. Průměrná spotřeba činila 6,4 l/100 km. Nejnižší byla 5,5 l v Maroku a nejvyšší 7,8 l v Německu na dálnici. Pneumatiky Pirelli Angel ST mají skvělý nájezd, jelikož na zadní pneu je po 12000 km pořád cca 2 mm vzorku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE