Maroko aktuálně - duben 2016

Docela se nám motocestovatelům úží výběr bezpečných zemí pro naše cesty. Kromě Íránu je Maroko jednou z posledních zemí, kde lze svobodně a bezpečně cestovat. Původně se mělo jet do Tuniska, ale tam to v současné době mimo hlídaná letoviska moc bezpečné není. Cestopis ukazuje, jak si lze za dva týdny (včetně cesty tam a zpět) projet motorkářsky nejznámější část Maroka.

Maroko aktuálně - duben 2016

Kapitoly článku

Maroko aktuálně – v dubnu 2016

Podle výpovědi Jirky a částečně Lukáše sepsala Jana Krutilová

Můj muž Jirka a já jsme mototrempi . Tato cesta se dost lišila od jiných našich cest. Hlavně tím, že na ni jel Jirka sám, zatímco já jsem léčila cizokrajného bacila. Také tím, že Jirka nejel na našich cestovních motocyklech (BMW 1150 GS nebo Ural 750 Turist), ale na Hondě 600 XL zvané Vrána. Protože je lehčí, má menší spotřebu, vhodnější do afrického terénu ...Jo a taky se chtěla někam podívat, že.

Další rozdíl od našich minulých cest mimo jedné přes Maroko do Senegalu a zpět ( 2013) byl, že nebyla v naší režii. Nejelo se do Španělska po ose, spávalo se po hotelích nebo kempech podstatně častěji, než z mototrampského pohledu bylo nutné, hodně času se trávilo v různých stravovnách a pak se rychle jezdilo až do večera...

Ale nakonec přijel Jirka spokojený, protože přece byl „na cestě“ a to je to hlavní a nejlepší.

1.-3. dubna, cesta do Španělska

Do Španělska se dá jet různě. My to absolvovali dvakrát po vlastní ose, jiní jezdí na motorce nebo autem do italského Janova a pak lodí do marockého Tangeru.

Tato výprava se vydala do Španělska dvěma auty se čtyřmi motocykly, pardon s pěti – Pařezem pro Tomášova „bratránka“.

Devadesátkou přes německé dálnice, první noc už ve Francii. Kamarádi spí v hotelu, kde není recepce, vše funguje na platební kartu, Jirka v autě. Druhý den ráno jsou 4 stupně, prší. Cesta se táhne, posádky komunikují přes vysílačku. V Bordeaux už je krásně a 19 stupňů. Až na jeden úsek se podařilo jet mimo placené dálnice, čímž se ušetřilo více než 100 euro.Třetí den odpoledne sestava dojela do městečka Alcuéskar a ubytovala se v chatce u Tomových příbuzných. Za sebou měli z Leškovic na Vysočině 2 692 km.

 

Večer se zúčastnili obecního pikniku, poseděli v hospůdce...

Kdo jede s Jirkou

Vůdcem byl zvolen Lukáš na BMW 1200 GS, se kterým jsme už byli v Rusku a na Kavkaze, samozřejmě taky na mnoha srazech sovětských motocyklů a společných setkáních na našich chalupách.

Dalším účastníkem je Pjotr na BMW 650, platí totéž co u Lukáše, navíc šest společných velkých cest na Uralech (Krym, Pobaltí, Albánie,Bulharsko, Polsko, Rumunsko).

Třetím je Tomáš na Jamaze Tenere. I pro něho platí to co u Lukáše, navíc s námi na Uralu absolvoval Polsko. Přistoupil nejzodpovědněji k otázce pití alkoholu v muslimské zemi. Může se dovézt jedna flaška tvrdého alkoholu. Tomášova měla obsah 1,5 litru a obsahovala 92 % špiritus. Z ní pak vařil po cestě všem dobrou náladu, když došly ostatní slivovičky.

4.den, přes Španělsko do Maroka

Několikrát, když jsme byli na jaře ve Španělsku ,sněžilo a v noci mrzlo. Nazvali jsme tento jev španělskou dekou a když nastala tentokát, byl viník hnusného počasí jasný – Jirka. Promokly i nepromoky a špičkové oblečky od Psí Hubík, nemluvě o značce Rockway...

Večer zdárně všichni dorazili po 430 km do přístavu v Algercias, v první pokladně koupili zpáteční lístky na loď za 120 euro na osobu a motocykl a počítali, že v 18,30 vyplují. To se však chlapci přepočítali. Vypluli o dvě hodiny později. Tak to tu prostě chodí. Zajímavé bylo, že na pevnině pršelo shora dolů, na moři a poté v Africe pršelo vodorovně.

 

Do Afriky dopluli v jedenáct potmě a v dešti, Lukášovi navíc praskla žárovka v reflektoru, dlouho hledali benzínku, protože nové kruháče jsou tak nové, že je nezná ani navigace. Po 30 km skončili v hotelu s podzemními garážemi a byli rádi.

5.den, první kilometry v Maroku

Ráno je čekala odměna – sluníčko, snídaně, sušení, to je člověk hned veselejší.

Nejprve hoši jeli podél pobřeží cestou nám částečně známou. Řidiči jsou ohleduplní, cesta kvalitní, jen ta móda kruháčů dorazila až sem a nikdo ji moc nemá rád. Po nějaké době se musí člověk a motocykl stočit k jihu do hor. Cílem je totiž jedno z marockých královských měst Fes, památka UNESCO.

Na kraji se na výpravu nalepil naháněč Hassan, nedal se odbýt a vykřikoval, že jeho otec (chacha) má kemp. Lukáš zjistil, že má tento kemp v navigaci, a tak se tam vydali. Kromě našich cestovatelů tu tábořil jeden asijský cyklista, další asi odolali vábení. Opodál huláká diskotéka, to by bylo něco pro mě !

Naši motorkáři si dohodli s Hassanem dokonce průvodce na příští den na návštěvu Fesu, tak si je získal. Ujeli 317 km.

6.den, do Fesu a pak přes hory

Fes je třetí největší město v Maroku, má skoro 1 milion obyvatel. Jeho medina (staré město) patří mezi čtyři největší středověká města arabského světa ( s Marrakéšem, Káhirou a Damaškem) . Turisty sem lákají barvírny kůží. Jsou to velké nádoby plné různých barev, tedy mají být plné barev.

Najatý průvodce je do města dovezl z kempu dodávkou. Provedl je po medině a jako správný nahaněč a příjemce provizí je také dovedl do prodejny koberců,kde nikdo nic nekoupil. Pak do prodejny kožených bund, kde Petr a Lukáš neodolali. A taky do prodejny stříbrných šperků, kde hoši nakoupili náušnice pro své milované ženy, které na ně čekají doma. Jirka ne, ví, že já si na to nepotrpím.

Jak to bylo s barvami ve hliněných nádobách ? Nějak tam nebyly, tak si je kluci aspoň prohlídli ve filmu.

 

Z Fesu odpoledne pokračovali 170 km přes krásné hory vysoké 2 000 metrů a náhorní plošinu a divili se, že je jen 10 stupňů. Ale i nám naposledy v horách v noci v Maroku mrzlo, a to bylo skoro o měsíc později.

V místě Zada se domluvili na benzínce, že přespí na plácku vedle, tedy po mototrempsku. Místní Berber jim rozmotal dráty, aby mohlo svítit světlo, co jim přinesl. Třikrát se ptal, zda jim něco nechybí. Berber, původní obyvatel zdejší části Afriky, je muslim a ti jsou vždy nesmírně pohostinní (teda mimo turistická centra). Chlapíci se zahřáli marockou whisky, což je mátový čaj, oblékli se do všeho, co měli s sebou. Moc toho nebylo, počítali spíš s teplem a suchem.

7.den, konečně teplo

Ráno teda ještě teplo nebylo, ale postupně cestou přes široká údolí se ztrácela zeleň, přibýval písek a stoupala teplota. Silnice jsou pěkné a hlídané policajty. Mají vždy stopku a nájezdové pásy s hřebíky. Neví se, zda tu policajti jsou kvůli buzeraci nebo kvůli zajištění bezpečnosti. Věříme, že to druhé. Jak hlásil Jirka, tento den ujeli kluci krásných 297 km a dojeli k Sahaře a jejím zlatým dunám. V cílové vesnici je zastavila černá Toyota, prý kamarád Hassana z Fesu,nabídl ubytování v hotelu a ráno výlet terénním autem na východ slunce a čtyřhodinovou vyjížďku po stopách rallye Dakar (prý). Většina souhlasí,Jirka se přizpůsobuje.

 

Spalo se tedy v hotelu s večeří a se snídaní. Večer šel Jirka s Tomášem do dun podívat se na západ, ostatní dva žhavili mobily. Civilizace není legrace, zvláště když tam mají wifinu.

 

8.den v dunách

Kvůli východu slunce chlapíci vstávali v pět hodin a po snídani vyrazili s Alím do dun.

 

Slunko stihli, v dunách si autem zajezdili černou pouští podél alžírské hranice, za ty peníze ( naše tisícovka večeře, ubytování, snídaně a výlet) dostali taky čaj u berberského obydlí, viděli důl na křemen a berberský hřbitov, poslechli si s dalšími turisty koncert černé kapely.

 

Po návratu vzali motorky a vyrazili nalehko „pískovištěm“ do dun. Místní chlápek říká, že Vrána na dunu vyjede, ostatní motocykly ne. Měl pravdu. Bohužel Jirkovi začal nahoře téct benzín. Vedro bylo veliké a Jirka dostal strach, aby nezačala Vrána hořet, tak se vrátil dolů. Tomáš objevil, že jde o prasklou hadičku ke karburátoru, a závadu po návratu k hotelu opravil, Je dobré mít na cestě kamaráda – schopného mechanika.

 

Po obědě přimontovat kufry a jede se dál. Při teplotě 27 stupňů ujeli 205 kilomterů do Tineghiru, kde se ubytovali v kempu. Na závěr krásného dne umíchal Tomáš ze svých zásobu náladu, jak to nazvali.

 

9.den, přejezd hor mezi soutěskami

V Maroku jsou dvě krásné soutěsky Todra a Dades. Posledních pár let do nich vedou pěkné asfaltky, po nich jezdí autobusy a auta s turisty . Asfaltky na kopci končí a autobusy, auta a většina motorkářů jedou zpět stejnou cestou a o kus dál zabočí do sousední soutěsky.

Mezi soutěskami jsou přes tři tisíce metrů vysoké hory. Přes hory vedou dva možné terénní přejezdy. Jižnější, ten není ani na mapě. Tudy jsme jeli v roce 2013 cestou z Dakaru, v plné polní a ve dvou. Cesta vedla korytem řeky, pak přes sedlo a kolem bydliště jeskynních lidí (fakt žili v jeskyni podobným způsobem jako v knihách Eduarda Štorcha).

Pak je cesta severnější, uvedená v některých mapách také jako silnice, ale je to taky terénní cesta. Při naší minulé výpravě ji jeli Italové.

Naše sledovaná výprava se původně rozhodla projet tyto dvě cesty sem a tam za jeden den nalehko bez kufrů.

 

Jak to dopadlo ?

Ráno se vstávalo bez budíku a vyjíždělo po desáté. Asi 100 km to bylo po pěkné asfaltce, jen místy byla šotolina – voda asi odnesla asfalt. Jelo se soutěskou Todra mezi červenými skalami, místy jsou vklíněna malá políčka a oblast vypadá docela chudě. V místě Amilchin si hoši dali oběd, zatím nejlepší tažin.. Kdo nevíte, co je tažin – maso se zeleninou dušené na ohni ve velké hliněné nádobě se špičatým vrškem. Ve tři hodiny vyrazili k jezeru k památce, kterou nenašli. A oak zamířili o půl paté na průjezd „spojovačkou“. Nakonec ne tou Jurovou, ale druhou, co se na mapě tváří jako silnice. Brzy zmizel asfalt, jelo se dlouhou nezpevněnou cestou v úbočí hory a nad propastí. Sedlo bylo ve výšce 2 912 metrů, kolem pustina, zbytky sněhu, sedm stupňů Celsia, jednu chvíli sněžilo. Off road trval celkem 60 km, před příjezdem na asfalt ještě minuli Jurovu spojovačku, jak to nazvali, a už po asfaltu dojeli do soutěsky Dades. Navigace ukázala 130 km do kempu, setmělo se a výprava projela krásnou soutěsku potmě. Takže cesta zpět přes hory se nekonala, přesto to byl nejhezčí den.

Do kempu dojeli v deset večer. Za sebou měli celkem 370 km.

 

10.den, menší dostihy západním Marokem

Naše mototrempské putování znamená jezdit maximálně devadesátikilometrovou rychlostí, aby se stihlo koukat kolem. Zastavovat na zajímavých (nejlépe neturisticky využívaných) místech jako v oblasti pěstování růží, u krásných kulatých skal a podobně.

Z cestopisů i od našich kamarádů víme, že většina cestovatelů radši jede aspoň 110 a místo častějších zastávek radši absolvují zastávek míň a delších, hlavně spojených s jídlem. Tak vypadal i tento den. Krásná místa Jirkovi známá z minula se rychle projela,.

Zastavilo se na fotku v marockém Hollywoodu na kraji města Ouarzate a na chvilku ve velké oáze u Soukry. Je to oblast s palmami a starobylými stavbami v různém stupni rozkladu zvanými kasba. Pozor – v jedné krásně opravené jsme před třemi lety spali na dvoře , i takové tu jsou. Jirka šel do města, ostatní radši obědvali mimo hradby. Někde tady končívala karavanní cesta přes Saharu, zboží se ve velkých překladištích překládalo z velbloudů na osly a muly a vozilo do královských měst.

 

Naposledy kluci přejeli pohoří Atlas a jak napsal Lukáš, přeskočili padesát let. Na severní straně hor je vše zelené, jezdí tu kamiony, luxusnější auta a člověk si připadá skoro jako v jižní Evropě .

 

Večer prohrál Jirka hlasování o tom, zda spát v hotelu nebo na krásném místě v přírodě (1:3). Spali po 316 km kousek pře městem Marrakéš.

11.den, jede se dál

150 km jeli na hlavní atrakci, vodopády Dozoud. Tam jsme s Jirkou ještě nebyli a asi nebudem. Takovým místům říkáme „Past na turisty“. Vodopády jsou opravdu pěkné, ale to kino kolem. Autobusy, davy turistů, domorodci chtějící za bakšiš hlídat motocykly, stánky prodávající předražené nesmysly, restaurace , které kámoši neodolali a měli tak nejhorší jídlo za celou cestu (aspoň podle deníku Lukáše). 

 

Lukáš zadal do navigace jediný kemp 200 km odtud, který znala. Cesta vedla městy a městečky bez hotýlků, za což byl Jirka vděčný, až je odvedla do kempu. Mezi 15,30 a 20,30 najeli nakonec 250 km. Kemp však byl nefunkční. Nějaký místní tatík se synem je pozvali na zahradu, přinesli stůl a židličky a barel s vodou na umytí. Po zahradě pobíhali psi a koně. Pak jim tatík donesl čaj a nabídl hašiš. Čaj se v deseti stupních docela hodil, hašiš odmítli. Po 400 km, asi 70 km před hlavním marockým městem Rabat, byli rádi, že mohou jít spát.

 

12.den, poslední celý den v Maroku

Chlapíci a jejich motocykly dorazli k Atlantskému oceánu. Dál projeli za 45 minut Rabat. Je tam velký provoz, ale řidiči jsou ohleduplní. Největším zážitkem asi byla návštěva restaurace (cituji Lukáše) :

„A protože jsme chlapi, volíme restauraci s dámským personálem. Udělali jsme dobře, výborné mořské speciality a stále se culící a pochechtávající úplně čokoládová servírka pro nás byl výjimečný zážitek. S náma jet nechtěla, tak jsme jeli sami směrem na sever s cílem být tak do 100 km od přístavu. Zítra ve 14:00 nám totiž jede trajekt“.

Do kempu asi 50 km před Tangerem přijeli hodinu před setměním. Kromě nich tam byl německý pár na dvou motorkách, hádejte jaké značky....

Protože jnocovali v oblasti s hodně turisty, dalo se tu koupit i pivo (drahé), čemuž samozřejmě někteří neodolali. Za den se ujelo 293 km.

 

13.den, vzhůru do Evropy

Po 2927 km ujetých v Maroku doplula sledovaná výprava do teploučkého jižního Španělska. V Tarifě doplnili zásoby v Lidlu a vyrazili na západ směrem do Portugalska . Kromě Jirky nikdo nebyl na motocyklu (kromě Toma ani jinak) v této zemi, tak se tam chtěli podívat.

 

Nocležiště našli v kempu 47 km od trajektu za Mekkou windsurfů Tarifou. Ručník, co jsem tam před lety zapomněla, už tam nebyl :-)

14.den, Faro

Skupina vstávala mimořádně brzo, v sedm hodin. Cílem dne bylo dojet do portugalského Fara, kde se každoročně v červnu koná největší motorkářský sraz v Evropě.

Španělské a portugalské pobřeží Atlantiku jsou úplně rozdílná – příroda, domy, hřbitovy i provoz na silnici. Jeďte tam, uvidíte.

Po 422 km našli hoši ve Faru jedinou připomínku – sochu tříkolky na městské pláži. Fotí se všichni spolu a taky jednotlivě, stávají se modely pro jiné turisty.

 

Po dvaceti km dojeli do kempu, předtím nakoupili pivo a potraviny. Kemp nebyl u moře, ale byl velký, docela zaplněný a měl hospůdku s pivem čepovaným do pinty (pro neznalé - pinta je půllitr, co má objem 0,4 litru).

15.den, „vyhlídková jízda Portugalskem a Španělskem“

Z vyhlídkové jízdy se zase stal boj s protivětrem, zimou a deštěm. Klasická dubnová španělská deka. Kluci toho moc neviděli kromě „mlhy přede mnou, mlhy za mnou“. Ale bohudík i tentokrát dojeli bez ztráty kytičky celých 425 km do Alcuerscaru k autům. Kruh

se po 3 841 km uzavřel.

 

16.-18.den, auty domů

První den jeli hlavně přes Španělsko střídavě za slunka a deště do francouzského Bordeoux. Většina rozhodla, že se jede po placených dálnicích, bylo to 930 km. Jirka šel spát po našem do auta, ostatní utráceli za hotel.

 

Pro případné následovníky : Dálnice cestu urychlí, ale ne zase o tolik (když jedete na motorce nebo autem s vozíkem, to znamená že nejedete 130 až 150 km v hodině).

Oč míň to urychlí, o to více prodraží, konkrétně v daném případě o 108 euro na auto za dálniční poplatky a o zhruba o pětinu za větší spotřebu PHM při rychlejší jízdě.

Při jízdě mimo dálnici se můžete kochat krásnou krajinou. Průjezdy velkými městy po dálnici jsou zdarma, jen musíte hned za městem na prvním výjezdu odbočit. To je ale značené a kdo máte GPS, ta většinou ví, co je neplacená cesta. Osobně jsme v roce 2013 jeli z Brna do Algercias (to je přístav) po ose a nabalení ve dvou 3,5 dne a bez placení.

A pro ty, co si stále myslí něco o urychlení, bych tu ráda uvedla pravidlo, co nás naučil náš dlouholetý kamarád, motorkář od 60. let a taky skutečný mototremp Jirka Fídr : „ Počet ujetých kilometrů za den není úměrný rychlosti jízdy, ale počtu a délce přestávek, které během dne děláte“.

Druhý den se jelo 1026 km nejprve přes Francii a 20 km v Německu někam ke Karlsruhe. Ještě že v Německu jsou dálnice zadarmo. Už počtvrté spal Jirka v autě, zatímco ostatní v hotelu (orientačně : třílůžák u dálnice 140 euro).

Třetí den v autě, 18.den celkem, dojeli všichni do Prahy. Pjotr sundal motorku z vozíku, Lukáš odjel na Vysočinu, Jirka s Tomášem do Brna a Tomáš pak sám domů do Českého Těšína.

 

Závěrem :

Naši třicetiletou Hondu jsme koupili od kamaráda Jirky. Cestu sledoval a po návratu řekl :

„Já bych se na ní bál jet na Křivoklát, a on (mototremp Jirka) na ní jede do Maroka !“

A kdo nás zná, zná také naše motto : „Není důležité, na čem a kam jedeš, ale že se vydáš na cestu.“

V okamžiku, kdy tohle budete číst, se doufejme budeme někde toulat po Bělorusku.

Kilometry – shrnutí :

  • Autem 5 492 Km, na motocyklech 3 886 km, z toho v Maroku 2 497 km.
  • celkem : 21 483 Kč,
  • z toho : cesta autem do Španělska (ve dvou) : 2 865 Kč
  • cesta zpět autem : 4 818 Kč
  • trajekt tam a zpět : 3 300 Kč
  • kempy, jídlo, benzín – Evropa na motocyklu :
  • 3 300 Kč
  • kempy, hotely, jídlo, benzín, průvodci Maroko :
  • 7 200 Kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist