Maroko

Jak jsem slíbil v článku „Dakar 2005“ vracím se teď k naší cestě, která pokračovala dalších devět dní především v horách Atlasu.

5.1.2005

Dnes ráno jsme opustili závod Barcelona – Dakar a po krátké poradě na téma: „ kudy dál“ jsme vyrazili pouští ze Smary na východ. Poprvé vlastně nespěcháme, protože dnes nemáme pevně daný bivak. Kam dojedeme tam dojedeme, hlavně abychom cestou hodně pěkného viděli a zajímavého zažili. Prvních asi 250km vedla cesta po silnici pouští. Nekonečná rovina jen občas táhlá zatáčka . Bohužel fouká docela silný vítr, který zvedá jemný písek a ten znepříjemňuje naší jízdu. Chvílemi ve zvířeném prachu vidím jen Míru, který jede přede mnou a ostatní se mi ztrácejí. Ve chvilce , kdy se vítr utišil zastavujeme a jdeme jezdit po poušti. Podklad je naštěstí tvrdý a sypká vrstva písku je jen několik centimetrů. Motorka při jízdě sice plave, ale jet se v tom dá. Bohužel poušť se skládá z několika typů povrchů a tento je asi nejpevnější. Jedeme dál. Cestou fotíme velblouda , který se v pohodě veze na korbě dodávky. V případě poruchy auta docela dobrá záloha. Předjíždíme Jardu na Jawě a tak mu alespoň odečítám rychlost, kterou jede protože jeho tachometr už dávno vypověděl službu. Jede stovkou. Docela slušná rychlost na naložené stopětadvacítce. Ve městě se s ním loučíme. Jarda odbočuje na jih aby „Dakar“ dohonil v Mauretánském Ataru a my se vydáváme na sever abychom projezdili pohoří Atlas. Jedeme stále pouští, akorát po levé ruce máme Atlantický oceán. Chceme se vyfotit na pláži, ale dlouho nemůžeme najít přístupovou cestu , která by nás těch 200m ke břehu zavedla. Mezi silnicí a břehem je v sypkém písku roztroušená obrovská skládka domovního odpadu. Když už vidíme, že skládka je asi nekonečná , sjíždíme z vozovky a hrabeme se odpadky ke břehu. Máme štěstí. Terén je mírně z kopce a právě teď je odliv takže po překonání odpadků najíždíme na vlhkou a poměrně tvrdou písečnou pláž. Na mělčině je tu najeto několik ztroskotaných starých lodí a v jedné z nich nějací chlápci pálí plasty a všemožný bordel. Ekologická likvidační linka to tedy není a pár set kilometrů na západ jsou Kanárské ostrovy. Zpáteční cesta je už horší. Jedeme do kopce smetištěm. Petr s Varanem zapadl, musíme si trochu pomáhat, ale na silnici jsme se dostali. Odpoledne tankujeme u benzínky , která stojí na osamoceném místě spolu asi s pěti domky. Ihned jsou u nás místní kluci. Dáváme jim propisky, bonbóny a úplně největší odměnou je pro ně když je necháme nastartovat motorky a otočit plynem. Večer jsme u silnice objevili kemp , který provozuje Francouz . Má ho bezvadně a čistě vybavený. Teplota 15stC vítr, prach.

6.1.2005

Dopoledne konečně vjíždíme do hor Antiatlasu. Vítr zmizel, začínají pěkné kopce a je tu na co se koukat. Silnice je docela slušná, prostě pro motorkáře ráj. Často jsou vidět policejní hlídky a několikrát nás kontrolují. Nechtějí se s námi ale fotit a tak alespoň zkoušíme natáčet kamerou nějaké záběry z jízdy. Karlovi to docela jde. Jednou rukou řídí v druhé drží kameru a natáčí jak ho předjíždíme v zatáčkách. Večer se na kraji města rozhodujeme, že přespíme v palmovém háji na divoko. Asi 100m od nás u silnice stojí malý krámek se smíšeným zbožím a prodavač nás nechává u sebe nabít kameru. Zrovna když si vaříme večeři, ze tmy se vynoří nějaký místní týpek. Zkoušíme se s ním domluvit a Karel ho posílá domů pro čaj. Na cestu mu dáváme cigáro a opravdu asi za půl hodiny je zpátky s podnosem. Na něm konvice , skleničky a lístky máty. Postupně se s ním domlouváme. Jmenuje se Mohamed, provází turisty na horské túry a ráno prý provede nás svým městem. Teplota 10-15stC.

7.1.2005

Sotva zabalíme už je tady Mohamed. Martin ho bere na svou KTM, aby za námi nemusel běžet a jedeme do centra. Motorky necháváme v jedné uličce a jdeme si s naším průvodcem prohlédnout městečko, které má tak úzké uličky, že bysme tu asi neprojeli ani my. Lidé jsou tu chudí, ale mají tu elektřinu a vodovod. Rozvody jsou sice udělané dost neodborně, vodovod prostě leží na zemi v uličce a lidé o něj zakopávají, ale asi funguje. O elektroinstalaci by se nějakému revizákovi zdálo ještě dlouho ve zlých snech. Domy jsou už asi hodně staré a všude je nepořádek. Mohamed nás dovedl na kopec nad městem a odsud je pěkný výhled na údolí v kterém se město nachází. V jedné uličce jsme potkali ženu, která i když byla celá zahalená tak se přitiskla tváří ke zdi a dokud jsme se dost nevzdálili ani se nehnula. Nakonec se s Mohamedem společně fotíme a píše nám svou poštovní adresu abychom mu fotku poslali. Také jsme zase neunikli pozornosti místních dětí a tak zase rozdáváme bonbóny. Dál v horách je silnice celkem slušná, ale spíš bych nedoporučoval jezdit do Maroka na nějaké sportovní motorce. Výhoda dlouhých zdvihů na cestovních endurech se přeci jenom hodí. Silnice je totiž někde vyasfaltovaná jen na šířku jednoho auta a zbytek do celkové šířky je jen ujetá hrbatá hlína. Pokud potkáš auto prostě jeden musí rychle uhnout a často je to motorka , která musí z cesty. Také štěrk, prach nebo olej na silnici je celkem běžný. S tím se tu musí počítat. Jezdí tu celkem stará auta, takže pokud z některého něco teče jeho majitel úklid rozhodně neřeší. V horách jedeme kolem pevnosti u které právě probíhá vojenská přehlídka. Zastavujeme abychom se na ní podívali, ale okamžitě jsme vykázáni policií. Zřejmě se jim partička motorkářů nehodila do scénáře. Fotíme cestou krásné hory a silničku, která nás po úbočí vede dál. V městečku, kterým projíždíme si v pekárně kupujeme chléb a sladké koláčky. Pekárna je zařízená velmi čistě a dobroty ve vitrínách lákají k ochutnání. Prodavačky jsou docela pěkné a mají odhalený obličej. Je jim asi dvacet ale když si je chceme vyfotit , otáčejí se a naznačují, že fotografování je vyloučeno. Mezitím se venku u motorek sešel zástup asi dvaceti místních obyvatel a tak se rozhodujeme, že koláčky si sníme někde v klidu za městem. Kousek od silnice je vidět fotbalové hřiště a v rohu jakési šatny. Místo je ještě zajímavější o to, že vedle je pomerančový sad. I když se schováváme za šatnou, náš příjezd místním klukům neunikl. Sotva zapálíme vařiče už jsou kolem nás. Znalecky podle značek poznávají že jsme „ Čeko“ a začínají jmenovat naše známé fotbalisty. Proti ochutnávání pomerančů nic nemají. Karel jim chce dát časopis Supermoto, aby je však spravedlivě podělil uspořádává pro ně závod v běhu. Časopis nakonec vyhrál hubený čahoun , který si před během sundal boty. Třeba z něj bude jednou slavný sportovec.

Od této vesnice prudce stoupáme do hor Vysokého Atlasu. Čeká nás průsmyk 2100m.n.m. U silnice však vidíme něco co se fakt nevidí každý den. Na stromech, které rostou ze štěrkovité země se pasou kozy. Kozy prostě jsou v koruně, stojí na větvích a v klidu žerou listí a to třeba pět koz na jediném stromě. Situaci využívá samozřejmě pasáček, který je hlídá a za fotky chce inkasovat. Pár cigaret ho potěšilo a dává pokoj.

V průsmyku nás ale dostihla tma. Stavíme u jednoho stánku s upomínkovými předměty a ptáme se na nocleh. Prodavač právě zamyká a vysvětluje, že o pár kilometrů dál je hotel a on tam stejně jde tak nás zavede. Martin ho tedy bere na KTM a vyráží už za úplné tmy serpentinami vzhůru. Silnice bez svodidel, kvalita nízká, prach a občas už také uježděný flek sněhu, ale Martin jede takovou kládu, že nám všem s tím nebožáčkem ujel. U hotelu se všichni v pořádku setkáváme, náš průvodce beze slova zmizel ani nic nechtěl. Zřejmě pelášil na záchod. Majitel hotelu je ale pěkně drahý a nesympatický. Je si jistý, že dál nepojedeme a tak na nás jde nesmlouvavě. Straší, že další cesta nahoru je „danger“ sníh, kluzká vozovka a srázy. Stejně ale jedeme dál. Asi po třech kilometrech dalšího stoupání vidíme jiný dům, v kterém se svítí. Majitelem je sympatický Berber , který nám nabízí docela čistou ložnici , teplé deky a také večeři. Zjišťujeme, že jsme přesně na vrcholu této silnice 2100m.n.m. což je napsáno na zdi našeho domu. Motorky si můžeme dát do místnosti, která normálně slouží jako jakýsi bar. Náš hostitel udělal každému vajíčkovou omeletu se zeleninkou a samozřejmě čaj. Za ubytování jsme zaplatili 40Dih a něco ráno za jídlo. Spalo se skvěle jen kameru jsme zase nedobili protože elektřina sem ještě nedorazila. Teplota podle výšky a denní doby –2 až +15st.C slunečno.

8.1.2005

Vstáváme v 7.30hod děláme si před naším „hotelem“ snídani , vytahujeme motorky Berberovi z domu a kocháme se zasněženým okolím. Za domem začíná pěšina, která vede ještě výš do hor. Prý po čtyřech km vyjedeme na vrchol, odkud je výhled na všechny strany. Potom co ještě Petr vyčistil vzduchový filtr svého Varadera, vyrážíme na pěšinku. Kamení, prach, skály a vedle cesty strž dolů. Výhled z vrcholu ale stál za to. Je tu TV vysílač a obsluhují ho dva telekomunikační specialisti. Vysílač je ve výšce 2300m.n.m. Chceme si u nich nabít kameru, ale bohužel mají pouze solární energii a rozvod 12V. Nakonec přiznávají, že mají i elektrocentrálu, ale startují ji jen občas. Chtějí 30Dih za 5min běhu motoru, což by nám stačilo, aby se kamera vzpamatovala a mohli jsme natočit okolí. Celé smlouvání končí dvěma krabičkami cigaret a ještě dostaneme každý čaj. Počasí je skvělé, sluníčko svítí prostě nádhera. Asi po hodině jedeme dolů a ještě se loučíme s naším Berberem u kterého jsme spali. Sjezd na druhou stranu je nebezpečný. Na severní stranu pohoří slunce svítí málo a tak prvních asi 5km jsou úseky uježděné ledovky a protože tu nemají sypače tak to docela klouže. Naštěstí se nám podařilo dolů sjet bez jediného pádu. Ve městě si dáváme v restauraci oběd ale otravují nás u jídla prodavači různých suvenýrů. Vrchol tomu nasazuje majitel restaurace, který místo aby je vyhodil tak se k nim přidává. Nakonec jediný obchod uzavírám já. Když všichni zjistili, že nic nekoupíme začal majitel restaurace žebrat o alkohol. Měním tedy panáka té nejlevnější slivovice za náramek a restauratér je spokojený. Skleničku si odnáší jako živou vodu. Vyhýbáme se Marakéši a míříme do dalšího průsmyku Col du Tichka 2260m.n.m. Kameru nám dobili v hospodě a tak cestou natáčíme. V sedle jsme ale jak je naším zvykem už za úplné tmy. Ledové plotny v tomto stoupání naštěstí nejsou a tak se chceme alespoň na vrcholu vyfotit s bleskem. Samozřejmě jsme neunikli pozornosti místních prodavačů. Krámků je tu docela hodně a prodavači rychle startují svoje plynové osvětlení abychom na jejich zboží dobře viděli. Hned si nás „rozebírají“ a každý jdeme do jiného krámku. Na mě vyšel jeden, který nejdřív ode mě vyprosil pár tablet proti bolestem hlavy. Znalecky omrknul značku a poznal že jsme „Čeko“. Jeho zboží mě ani moc nezajímalo, ale zaujal mě když začal vykládat o tom, že byl v Brně a že v krámku má fotky. Po ujištění, že nebude obchod, že jde o fotky jdu tedy k němu na návštěvu. A opravdu. Podle všeho chlapík oženil svého syna do Brna s nějakou fešnou Maravačkou. Fotky ze svatby, Brněnské radnice i s vyfešákovaným prodavačem , synkem a snachou. Nakonec to ale pokazil, protože se přeci jen snažil mi něco prodat. Všichni jsme skoro před prodavači museli ujet . Cestou si Karel všiml domu před kterým si jeho obyvatelé udělali táborák. Vracíme se k němu a po dohodě s majitelem dostáváme zase čistou ložnici s dekami. Večer tedy sedíme s pěti chlapy a jedním klukem u ohně, jíme konzervy s chlebem a dostáváme samozřejmě čaj. Chlapíci jsou fajn a Míra jde s jedním na dříví. Nabízíme jim alkohol, ale s díky odmítají. Kdepak asi mají ženské? Elektřinu tu samozřejmě nemají, jen solární panel s baterií aby si mohli zapnout rádio.Teploty přes den od 0 do 25stC

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE