Maroko 2014

Pohodová dovolená za hranicí všedních dnů.

Maroko 2014

Kapitoly článku

Jsem normalní člověk, srdcem Čech, peněženkou Němec ( pracuju dlouhodobě v Německu), to znamená jenom to, že nemusím tak moc počítat, ale taky mám tři pracovní poměry a musím se otáčet, žena, dvě děti, hypotéka, dluhy na tři životy, znáte to....

        Loni jsem byl na treku v Maroku a pak pár dní v Marrakeši, domu jsem se vrátil nejen opalený, ale hlavně nadšený, romantika až na půdu, prostě nádhera. Tak jsem doma nadhodil, že bych třeba jako na mopedu do Maroka....Rodinný parlament se zamyslil a vydal povolenku na 14 dní. Hurá, myslel jsem si, ale čím více se blížil termín odjezdu, tím více začalo moje druhé já - ten parťák, co se mnou jezdí a do všeho mi kecá - hlodat a zasévat semínko pochybností, jestli já jsem přeci jenom neměl jet raději do Jinolic, tam je přeci taky hezky, ne? Krátce před odjezdem se přidala i moje žena, co že má jako dělat, až se mi tam něco stane, až mě rozsápou hyeny skvrnité, nebo sežerou kanibalové a co teprve Alibaba a že mám děti a hypotéku a dluhů na tři životy a tak všelijak podobně...Navíc jsem kvúli práci absolutně nezvládal plánování a přípravy, před odjezdem jsem do 3 v noci pracoval a v den odjezdu jsem neplánovaně celé dopoledne musel pracovat taky.

Takže jsem přišel dom, neschopen souvyslého slovního projevu jsem si dal kafe a vyrazil na cestu. I letos jsem sebou táhnul spostu nesmyslů, prádla které jsem nepoužil, atd, atd....teď si asi řeknete, no jó, panáček je z lepší rodiny, von si chce asi měnit trenýrku hnedle každý týden nebo co? No já jenom vím, že vlk je lítá šelma a nezná slitování....


Den 1.

V oparu předchozího pracovního vypětí jedu na Bad Reichenhall na německo-rakouské hranici, Lofer, St. Johann in Tirol, kopce a kopce, na dálnici a na Itálii,  Veronu, placka a placka a z dálnice na Mantovu, kde mám zamluvený nocleh. Najeto 470 km, počasí ušlo, ale nad Brennerem se honily mraky. Je to snad první přejezd Alp při kterém jsem nezmokl. Večer se svalím na kavalec a spím až do rána bílého.

Den 2.

Ráno se jdu podívat do centra Mantovy, před pár lety, když jsem tu byl, jsem byl nadšený, ale najednou nějak nechápu proč ? Je to samozřejmě hezké město ( třeba nad Sokolovem jasně vede), ale nějak nic moc...Sedám na svoji Kawasaki VN 900 a jedu po okreskách na Reggio Emilia. Svěží, malé městěčko, které stojí za návštěvu...Dál jedu po dálnici na Bolognu, Florenzii, a před městem sjíždím na okresky v kopcích, ale nějak si to nedokážu pro únavu pořádně vychutnat. Navíc se zase začínají honit mraky a před Pratem začíná pršet. U Luky už je zase sucho a za chvilku jsem v Livornu. Město je jeden velký přístav, odkud co kam odplouvá není samozřejmě značené, nikdo nemluví anglicky, německy, slovensky, rusky, ani česky. Prostě venkov. Nakonec se mi daří nějak najít Grimaldi Line office a vyzdvyhuji si v neoznačené kadibudce ze zrezlého vlnitého plechu lodní lístky. Okolo "office" se rokládá marocký tábor z oprýskaných dodávek naložených do alespoň jednou takové výše ojetými koly, starým nábytkem, kuchyňskými dřezy a "vším jiným potřebným", okolo pobíhají Marokánci a Marokánčata v tradičních nočních košilích. No tě bůh, říkám si, asi už jsem v Africe, nebo co?, ale nakonec  bezproblémově nastupuji na trajekt do Maroka. Najeto 400 km.

Den 3.

Na lodi jsem v kabince s Mohamedem, Mohamedem a Mohamedem, alespoň se to neplete. Ale jsou to prima lidi, pořád něco vařej, pořád mě na něco zvou a je to fakt dobrý (třeba zapečené papriky, plněné strouhankou, tuňákem, olivama a zeleninou.... nebo taky něčím úplně jiným, ale takhle jsem si to přeložil...), jenom nemluvěj anglicky, německy....a tak dále a tak dále, nakonec se domlouváme trochu španělsky a občas přijde na návštěvu kamarád Ahmed, který trochu anglicky mluví . Všichni sněj o lepším životě, kde by nemuseli dřít jako koňe, Maroko je super, král je jednička a Ahmed tvrdí, že Maroko je USA Afriky.  No, uvidíme, holenku, říkám si. Dělám fotky dramatického španělského pobřeží a konečně mám pocit, že mám dovolenou....

Den 4.

Kluci marocký furt něco vařej, furt mě na něco zvou, inu jako včera. Dočetl jsem první E book a zkouknul asi 5 "oficiálních" kopií naprosto dekadentních filmů. S večerem se kluků marockejch zmocňuje nervozita, převlékli se z evropského do nočních košil a začali zpívat.

Den 5. Dopoledne máme dorazit do přístavu Tanger Med, ale máme několik hodin zpoždění, fouká vostrej protivítr. Kolem poledne konečně přistáváme. Vstupní procedůra trvá asi 2 hodiny, ale je tu poměrně málo přicmrndliků, kteří by vám s vidinou vlastního ekonomického zisku komplikovali vstup do země neomezených možností. Podle dostupné literatury je Tanger Mediteran logisticky nejvymakanější přístav Afriky. Hm...

Na tomto místě musím napsat, že bych  rád psal o tom, jak jsem  jel navzdory přírodě, lidem, počasí a samotného Allaha....a taky toho Alibaby....ale kurňa, nic z toho by nebyla pravda. Narazil jsem na zemi, která je  v pohodě, dělá dojem  standartní evropské země, kde jsou ženské policistky, záchody pro postižené, lidi s rovnátkama a lidi na invalidních vozících. Člověk denně vidí marocké daňové poplatníky, kteří jogujou, jezděj na kolech a chovaj se  normálně....

Konec vsuvky.
Jedu nejprve na Tetouan, který míjím a jedu jako připosraný - pořád čekám tu agresivitu okolí, šílené silnice, úplatnou policii, Alibabu a ty jeho maníky....a ono nic, jedu tedy na Chefchaouen, městečko v kopcích s modrou čtvrtí, kde jsou baráky natřené na modrobílo. Paráda. Je krásné počasí, krajina samý kopeček  a tak jedu až do Volubilis, kde beru první hotýlek u cesty, večer zjišťuji, že z mobilu můžu posílat jen SMS, ale nemůžu volat.  Ta technika, tak si dávám kous kous a jdu spát. Najeto 330 km.

Den 6.

Ráno vstávám až pozdě, celý oteklý, za barákem je obilné pole a já jsem alergik a v okolní zemědělsko-obilné oblasti si to dost užívám. Dopuju a jdu na římské vykopávky. Jde o památku unesco, údajně největši římská hromada kamení v severní Africe, potkávám tu Čechy. Kousek odtud je město Moulay Idriss Zerhoun, jehož návštěva je prý rovnocenná s návštěvou Mekky.Teplota stoupá a já jedu kolem Meknesu na Fes, kde jsem po poledni a při 30 stupních. Krajina přechází do nudné roviny.
 

Fes a jeho medina je pozoruhodná, bloumám od stánku ke stánku, cestou potkávám Evropany co křečovitě tisknou baťůžky na břiše a mají  v očích pohled štvané zvěře, ale všichni Arabové se chovají korektně a normálně....tedy až na toho holomka, co mě obral o 20 Dirhamů za parkování. Po 2 hodinách jedu na jih. Od Ifrane, kde je jedno z sídel marockého krále se silnice zdvihá do kopců, kolem silnice v lese značky pozor jeleni, ale běhají tu jen opice, silnice je samá zatáčka a ochlazuje se . Stoupá na náhorní plošinu do asi 2000 m.n.m., moc života tu kromě smeček toulavých psů není, ale ti jsou  neteční, sotva otočí hlavou když kolem proprdím. Asi už dneska jednoho turistu sežrali. Začínaj se honit mraky a tak jedu jak jen to jde, protože je voda nad hlavou a švestka těsně za výfukem.  
Večer jedu asi 15 km kaňonem z červenohnědých sedimentačních hornin před Errachidií, takřka kolmé stěny soutěsky Ziz kolem řeky Qued Ziz a ta barva v zapadajícím Slunci, pozoruhodné. Kousek za Errachidií ( která toho moc k vidění nenabízí)  spím u cesty v motelu, levně a bezpečně, majitel nemluví sice žádnou mě známou řečí, ale má taky chopera a tak mi ho ukazuje, jsme tedy něco jako pokrevní bratři ( máme totiž oba dlooouuuhééé, nablískané, chromované výfuky ). Najeto 370 km. Naprostá pohoda. Telefon se spontánně uzdravuje a můžu zavolat rodině.

Den 7.

Vstávám brzy, vařím poslední polifku ( polévka totiž vypadá jinak, něž ten vývar, ci mi v něm kraulujou čtyři nudle...) a jedu na jih přes Erfoud na Merzoughu a k dunám pouště. Hic, písek, písek, hic. Sem tam stopy nějakých čupčolků na písku...a turistů samozřejmě.  Ale byl jsem na Sahaře. Jsem borec. Stejně jako hafo motorkářů všude okolo. Slunce se činí a to je brzké dopoledne. Jedu zpět na Erfoud a ostře na západ na Tinejdad. Po cestě na mě děti házejí kameny, mají dost dobrou mušku, potfory...ale jinak pohoda. Krátká zastávka ve městě u hliněných hradeb, kterých je tady na jih od Atlasu všude hodně. Země už není jako písečná Sahara, je spíše kamenitá, ale stejně bezůtěšná a vyprahlá, jenom sem tam oáza s palmama. Jedu ještě na Tinejdad s jeho hliněnou pevností a na Tinghir s jeho hliněnými stavbami a soutěsku Todra. Konečně špatná silnice, ale zato naprosto, choper skáče na kamenech jako koza na ledě. Rozpálené skály, mezi kterými se plazí silnice, vše v červenohnědé. Turisté zustávají daleko vzadu, dál do hor jezdí už  jenom motorkáři. Dojíždím ještě do Boumalne, kde nocuji. Najeto 470 km. Večer mi dochází whisky.

Den 8.

Ráno vstávám brzy, balím a jako sociálně založený člověk dávám přicmrndovi z hotelového parkoviště 5 Dirhamů. Místo "díky, voe.."chce 10. Tak ho šťavnatě posílám tam, kam patří. Je zataženo, ale na déšť to zatím nevypadá, ale je tak chladno, že si dokonce beru bundu, jinak jezdím jenom v triku s dlouhým rukávem.

Dades je trochu jiná nežli Todra, jsou tu skály roztodivných tvarů, červené, hliněné stavby a stěny soutěsky se místy sbíhají jen na několik metrů k sobě. Jedu zase asi 50 km do hor a pak se otáčím. Obě soutěsky - Todra i Dades se dají projet najednou přes hory, ale je to hnedle 200 km. Vracím se na silnici na Quarzazate a za chvilku vytahuji nepromok, navíc je hodně nepříjemný, nárazový vítr. Cestou je ještě růžové údolí, které opravdu voní po kvetoucích růžích. V Quarzazate je hliněný palác, filmové muzeum a už zase sucho a hic.

Celkově to působí lehce turisticky, ale nakonec je to zajímavé. Natáčelo se tu ke 3 desítkám filmů, Gladiátor, Alexandr, Království nebeské, Indijana Johnes...Kousek odsud je odbočka na Ait Ben Haddou. Hliněné městečko v naprosto vyprahlém údolí. Před samovznícením mě zachraňuje jenom to, že se potím jako čuně, ale vypocená tekutina se vrací ve formě nevšedního zážitku.

 

Po prohlídce sedám na motorku a jedu na Atlas. dneska chci do Marrakeše a to je ještě 200 km. Přechod Vysokého Atlasu přes Tichka Pas ve 2250 m.n.m. je hezký, ale trochu jako v Alpách, jenom je tu tepleji. 40 km serpentýny nahoru, 50 km serpetýny dolu. Po překonání nejvyššího bodu se od východu ženou mraky a začíná zase nepříjemně foukat. Po sjezdu na planinu okolo Marrakeše je obloha kompletně zatažená, neskutečně fouká a vítr z prašných plání kolem města zdvyhá veliký hnědý mrak prachu. Vyditelnost asi na 50 metrů a do toho ještě začalo pršet. Mé druhé, opatrnější já mě nesměle upozorňuje na ženu, děti, hypotéku atd.... a radí my abych už se na to konečně vakvajznul a někde zastavil, obvzvláště, když vítr bezproblémově sestřeluje oproti mě přeci jen váhově handycupuvané Marokánce z bicyklů. V Marrakeši sesedám kompletně zaprášený a úplně hnědý od prachu. Večer jdu ještě na Djemaa el Fna, ale nějak mě to dneska úplně nebere, jsem pěkně orvanej.

Celkem najeto 430 km. Večer vypiju 3 litry nealkoholických tekutin na posezení a následně ucmrndnu temně hnědý čůrek. Hydratovat, hydratovat, hydratovat.




Den 9.

ráno vydatná snídaně v hotelu a na obloze po včerejší nepohodě ani památky. Vyrážím z města směrem na Cassablanku a Rabat. Na jedné křižovatce ztrácím kufr, který jsem si špatně přicvak na nosič.
Všichni hnedle troubí a ukazují a jeden maník na kole bere kufr a spurtuje za mnou, aby mi ho vrátil. Vůbec musím říct, že jako Evropané se máme od Maročanů co do ohleduplnosti a trpělivosti na silnici hodně co učit. Jedu po dálnici, protože krajina je stejně placatá jako ta kolem Kolína a do Rabatu je to štreka.  Dálnice ve vzorném pořádku, pumpy každých 30 km, odpočívadla, všechno jako v Evropě.

Rabat, hlavní město Maroka, 1,7 milionu obyvatel, najít centrum s medinou není problém. Ubytovávám se v hotelu za 7 EU, ale je to "trochu na těsno". Pan domácí se rozhodl, že motorku nemůžeme nechat stát přes noc na silnici a tak ji stěhujeme po schodech do atria hotýlku. Dostat 280 kg přes půl metru schodů je sranda pro celou ulici, ale nakonec to zvládáme.  Odpoledne pak medina, pobřežní kasbach s opevněním, hřbitov na pobřeží, velká mešita, nedokončený minaret u mausolea Mohamada V, královský palác. Nachozeno asi 10 km a po setmění pak ještě jednou medina. Je víkend a ten mumraj a mrdnik na tržišti je prostě nepopsatelný.  Masa lidí, že se pomalu nedá projít křivolakými uličkami, ohlušující hluk, směsice vůní a pocitů. Lidé v tradičním arabském oblečení i v moderním, prodává se vše od zeleniny, potravin, přes spotřební zboží až po naprostý brak. Stojí za vidění. Najeto 330 km.


Den 10.

ráno ještě hledám muzeum archeologie, které nacházím až s pomocí navigace v mobilu, Je to trochu slabší, ale i to je zážitek. Pak stěhuju motorku ze schodů a jedu přes řeku do Salé, menšího města naproti Rabatu. Medina, pobřežní kasbach, nádherná medresa (fakt nekecám, zajeďte se podívat....) u velké mešity a když přijdu k motorce, zjišťuji, že jsem nechal svítít světlo a klíče v zapalování.....a zase nikdo nic neukrad. Jedu dále po pobřeží na Kenifru, v okolí jsou korkové duby, jsou chudáci celý voloupaný a zdejší lesní porost tvoří třetinu zalesněné plochy Maroka. V Kenifře vidím první a poslední nehodu. V obcích je normálně 40-60km/hod. podle značení.  Já jedu 70 a najednou nás všechny předjíždí banda Italů na endurech, jedou dobře 90, kličkují mezi auty jako vemena, až to jednomu nevyjde a rozbije si ciferník. Zastavuji a chci pomoct s první pomocí (umím totiž moc hezky, skoro ptofesionálně nalepovat náplasti), nejprve to vypadalo dost ošklivě, ale ostatní Italové se chovají, jako kdybych jim provedl něco naprosto zásadního a postižený motorkář už si sedá, tak mi všichni můžou...a jedu si dál po svejch. Pak jsem ho potkal na trajektu cestou do Evropy, vypadal docela nevomšele, tak to asi nakonec nebyla taková zásadní tragedie.....

Botanická zahrada za Kenifrou, malá, ale ve stínu a potěšila. Poslední úsek do Tangeru jedu po dálnici. Je to první město, kde nejsou návěstí úplně na jedničku, takže se naviguji spíše podle pocitu. Ubytování v kempu kousek z centra na pobřeží Atlantiku, ve stínu, s bazénem a restaurací, ve které se spíše dočkáte důchodového věku, nežli toho, co jste si objednali. Odpoledne ještě medina, velká mešita a nedělní trh na petit a grand soc ve starém městě. Nakupuji nějaké dárky pro rodinu a jdu spát. Najeto 270 km.

Den 11.

celé, celičké dopoledne se válím u bazénu a vůbec to není špatné. Pak balím a jedu po pobřežní silnici na Tanger Med. Vostře fouká a je skoro zima, i když svítí slunko, ale je to příjemná projížďka. Mám hodně času, a tak jedu přes průsmyk kolem Ceuty na Fnideq, kde je velká, hezká, modrá mešita a trh, kde nakupuji poslední nutnosti - chlebové placky a meruňkovou marmeládu. Další skoro 3 dni jsem na meruňkách. No a pak už jenom výstupní procedura ze země a nástupní procedura na loď, kterou za slabé 4 hodinky zvládám, večer ještě chleba s meruňkovou marmeládou a na kutě. Najeto 160 km.

Den 12.

četba, dekadentní filmy a meruňková marmeláda. Teď nemám kabinku, ale vůbec to nevadí. Tahne se to.

Den 13.

půl dne stojíme v Barceloně, ale nesmíme z lodi. Takže četba, dekadentní filmy a meruňky.

Den 14.

měli jsme přijet do Janova ve 3 ráno, ale nakonec díky zpoždění z Barcelony opouštím loď v půl 9 ráno. Docela se to hodí, ušetřím za hotel. Ranní špička ve městě, to je teda mazec, jde o život. Jedu po SS 45 přes Bobbio  a na Piacenzu. Líbezná cesta. No a pak už jen v kuse po dálnici dom k Salzburku a večer v 6 jsem doma. Najeto 700 km. Vana a koupel, sklenka vína, pohoda. Jen ještě musím omýt motorku, je zas...., že se umažu už jen tím, když se na ní podívám. No vidíš, říká mi večer mé druhé já, no vidiš, to bylo porád keců, sem porát říkal, že to zvládneš...

Celkem najeto cca 1600 po Evropě, 2500 po Maroku a 3400 km lodí po moři.
Náklady cca 30000-35000, z toho 420 EU lodní lístky, 100 EU telefony rodině, 150 EU dárky rodině, okolo 250 EU spolkly benzín a cca 70 EU poplatky za dálnice. Ubytování v Maroku od 7 do 35 EU, jídlo 5-10 EU v restauraci ( proto málo ), ale chlebová placka stoji jen 0,1 EU ( proto hodě často ). Benzín v Itálii cca 1,8 EU, v Maroku cca 1,4 EU.

Výsledný dojem - po celkem 14 dnech v Maroku by se člověk rozhodně neměl pouštět do nějakých soudů - čistě subjektivně - příjemná země, která má hodně co nabídnout, je ale daleko a není zdaleka nejlevnější.
Vše funguje, držák map jsem po dvou dnech sundal z nádrže, nebylo ho třeba, navíc mi ho pořád rval boční vítr.
Policije je naprosto v pohodě, jen jim taťka král koupil ty radarové měřáky, většinou stojí na kraji a na konci každé větší obce.
Na silnicích si člověk musí jenom dávat pozor na cizince, kterých je tu jako mraků a často se chovají, jako kdyby to stále byla jejich koloniální enkláva. 
Motorkáři co tu jsou k vidění, ve většině případů nepůsobí jako zoufalci, kteří jenom nepřišli na jiný způsob sebevraždy, než jet do Maroka, ale jsou to lidi na drahých strojích, v drahém, značkovém, po nákupu právě vybaleném oblečení, kteří chtějí pohodovou dovolenou - tím chci jenom říct - Maroko je příjemná země.
Před odjezdem jsem si tisknul mapy, adresy hotelů, atd, ale nebylo to zapotřebí, turistická infrastruktura je na dobré úrovni.
Ne, v létě ne, loni jsem byl v Marrakeši v červnu a bylo tam 48 ( čtyřicet osm ) stupnů.
Ano, jsem posírka a tak jsem jel jenom turistický "zlatý okruh".
Ne, Alibabu a jeho maníky jsem cestou nepotkal.
Ano, možná to líčím trochu moc jako nedělní piknik, ale asi je to tím, že už jsem  "sjezdil světa kraj a hned tak něčeho se neleknu".
Arabové nejsou Evropani. 
Hodně tu fouká, sem tam i prší.
Je to dechberoucí, exoticky krásná země.
Jestli bych tam ještě jel ?     třeba zítra a třeba pěšky.     Mějte se líbezně.      al555

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 38x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist