Maroko

Zatímco Láďa s Robem spí, kontroluju ve zpětném zrcátku, jestli motorky z vozíku ještě neuletěly. Do španělského Algercias nám chybí necelých 600 km. Jako pokaždé se mě zmocňuje zvláštní pocit. Něco mezi nervozitou a nadšením. Přemýšlím, jací budou Maročané, co jízda v dunách a jestli už v horách nebude sníh. Přeci jen už je konec října.

Maroko
Po ustájení auta s vozíkem v kempu za Tarifou jedeme navštívit Anglii. Chce to chvilku strpení, protože za celnicí padají závory a před námi profičí boeing 747. Pak můžeme přes runway dobýt malý kopeček zvaný Gibraltar. Večer ještě kupujeme lístky na trajekt a dochystáváme poslední věci, abychom ještě před úsvitem vyrazili přes průplav do Ceuty. Tam za asistence „tourist guida“ vyplňujeme tři formuláře, sbíráme dvě razítka do pasu a za půl hodiny jsme v Maroku. Show začíná.

Hašiš nebo marihuanu?

Z Tetouanu jedeme na východ podél pobřeží po slušném asfaltu s nekonečným množstvím zatáček. Sleduju Láďovy kufry a s každou zatáčkou čekám kdy škrtnou o asfalt. Až do El-Jebhy si užíváme parádní výhledy na Středozemní moře. Pak vjíždíme dál do pohoří Ríf známého pěstěním marihuany. Tato cesta je mimo všechny průvodce. Asfalt se pomalu zužuje až přechází v šotolinu. Jsme v nádherné kopcovité krajině, kde v podvečerním slunci vynikají hluboká údolí. Po ubytování v Tarquistu vyrážíme do ulic. Kdekdo nám nabízí nejlepší haš za „best price“. Ale při dotazu na pivo, jako by o něm slyšeli poprvé. Následující den opět procvičujeme svá předloktí neustálým vymačkáváním spojky a řazením do nekonečných zatáček směrem na Al-Hoceimu. Po dobré pozdní snídani s výhledem na moře točíme na jihozápad směr Fes. Díky nádherným výhledům a častému focení nocujeme už v Taunante. Přestože nás místní hoteliér třikrát ujišťuje, že snídaně je v ceně, chce ji po nás ráno zaplatit. Pomalu si zvykáme na smlouvání, dohadování a teatrální gesta. Počasí se taky spiklo proti nám takže ještě musíme do nepromoků. Naštěstí nás čeká jen krátký přejezd do Fes. Zvědaví vyrážíme do mediny. Úzké uličky jsou neuvěřitelně spletité a plné krámků se vším možným. Děti nás ještě tahají do různých řemeslných dílen, tzv. souků. Nezaměnitelný charakter a především aroma má barvírna kůží. Výrobny „létajících“ koberců raději vynecháváme, protože v kufrech není místa nazbyt a místní prodavači dokáží být opravdu neodbytní.
V pátek se přesouváme na snídani do Ifrane. Toto snad ani není Maroko. Alpské domky s „á-čkovými“ střechami a teplota hodná zimního střediska. V cedrových lesích pod Azrou se naštěstí otepluje a my se můžeme soustředit na zelenou a opuštěnou krajinu. Občas míjíme stáda koz, stavení a překvapivě taky školu. Děti jako všude mávají a my taky. Po necelých sto kilometrech šotoliny najíždíme u Itzer na N13. Nehostinná krajina a mrtvé kasbahy mezi Midelt a Rich mají v podvečerním slunci zvláštní kouzlo. Při dojezdu do Er-Rachidy, za řádné spršky, dáváme na „naháněče“, který nám slíbil hotel s garáží. Trochu žasneme, když nám pak otevírá dveře do hotelové kuchyně. Ráno doslova na našich motorkách připravují snídani pro hotelové hosty.

Rallye Dakar

Docela se mračí a my pokračujeme podél palmových oáz. Oslů ubývá, ale velbloudy potkáváme na každém kroku. To je jasná známka, že se blížíme k Erg Chebi. V Merzouze si vybíráme Saidův kasbah přímo u dun. Necháváme tam kufry a vyrážíme nalehko sbírat první zkušenosti. Jízda hamadou by docela šla. Sranda začíná v hlubším písku a v dunách. Zpočátku by to asi vydalo na několik dílů Neváhej a toč, ale když se nám vybavují rady kluků z TT, tedy do stupaček, rychlost a vypnout mozek to docela jde. Cestou zpátky ke kasbahu nám Rob na nenápadné terénní vlně předvedl freestylovou figuru „superman“. Naštěstí to odnesly jen kapoty a nosiče kufrů. Ráno jedeme nejprve k místnímu fachmanovi. Ten z kouta vytahuje zaprášenou svářečku, nasazuje Ray-Bany a za pár minut jsou nosiče jako nové.
My s Láďou tankujeme z petek ve vesnici, zatímco Rob jede pro „echt bleifrei“ do 30 km vzdálené Rissani. V mezičase fotíme a zkoušíme zdolávat vyšší a vyšší duny. Když se Rob připojí chceme obkroužit Erg Chebi podle Saidovy kreslené mapky. Z hamady do dun, ale odbočujeme o něco dřív než jsme měli a jak mezi nimi kličkujeme, dostáváme se víc a víc dovnitř. Navíc pří výjezdu na jednu z nich mě nahoře čeká hrana za kterou nechtěně skáču a lámu spojkovou páčku. Protože další nemáme a vody ubývá raději se po stopách vracíme zpátky na hamadu. V kasbahu jsme před pátou a totálně zničení. Přesto se Láďa nechává vyprovokovat Saidem, který tvrdí, že na stometrové duny u kasbahu se vyjíždí jen na KTM nebo na velbloudech. Bere svého Dakara a po hodině se vrací s nádhernými fotkami západu slunce.

Pohádka tisíce a jedné noci

V pondělí se přesouváme k horám. Projíždíme soutěskou Todra a odbočujeme na horský přejezd do soutěsky Dades. Jedeme po velké do zelena laděné planině. Se stoupající nadmořskou výškou umocňují cihlovou barvu hor odpolední paprsky. Ve svazích se objevují nenápadné vesničky hliněných stavení. Prostě paráda! Ze sedla 2700 m.n.m. fotíme sněhem pocukrované vrcholky Atlasu. Po zhruba padesáti kilometrech se opět dostáváme na asfalt a hledáme nocleh. Ráno nám sluníčko postupně prosvětluje zatáčky, výhledy na nevšední skalní struktury, vesničky a malá zelená políčka. Pestrost soutěsky Dades pak jihovýchodně od Quarzazate střídají nekonečné planiny připomínající měsíční krajinu. V ní nás zastavují místní s pokaženou Dacii a žádají nás o předání vzkazu v nedalekém městečku. Za doručení jsme zváni na čaj. S úžasem posloucháme o karavanách, které chodí do Mali, a o orientaci v poušti podle hvězd. Poté diskutujeme na téma „muslimové a alkohol“, což nás po přechodu k praktické ukázce stojí půl litru slivovice. Muslim nám ani po této dávce nezapomenul předvést svůj krámek s koberci. Večer v kempu nás Němka a zároveň majitelka vyvádí z iluze. Karavany už dneska dávno nechodí a „pokažené auto“ je způsob, jak dostat nezkušené turisty do krámku s čímkoliv.
Následující den před polednem dorážíme do M’Hamidu, necháváme kufry v kempu a vyrážíme směrem k dunám Chegi-Chegi. Po desítce kilometrů hamady začíná hluboký písek s kolejemi od 4x4, které ztěžují jízdu. Opět lámu spojkovou páčku. Protože máme jen jednu náhradní, kluci s ní pokračují dál a já se vracím hledat pomoc do vesnice. Až večer se Rob s Láďou se vracejí do našeho kempu. Jen slabý odvar jsou proti němu Hilton nebo Ritz s pěti hvězdkami. Teď usínáme pod širákem a na noční obloze jich máme tisíce. Neměnil bych!

Hory a moře

Ve čtvrtek se po zhruba třistakilometrovém přejezdu měsíční krajiny dostáváme do Ait Benhadou, hliněného městečka, často využívaného pro natáčení historických filmů. Dál jedeme off-road do Animeter. Cestou vyhrávám nevyhlášenou soutěž „kdo dřív škrtne kufrem“. Podceňuju skalní výběžek o který sice zavadím jen rožkem, ale výsledkem je těžko popsatelný geometrický tvar mých kufrů. Co se z toho vyspím, vjíždíme pasem Tizi-n-Tichka do Vysokého Atlasu. Takové kopce jsem v Africe nečekal.
Kolem poledne vyjíždíme do 2800 m.n.m. položeného lyžařského střediska Ait Lekak odkud fotíme nejvyšší horu Maroka Jbel Toubkal. Přejezdem do Asni plníme denní off-road dávku několika desítek kilometrů. Protože jsme vyhládlí, zastavujeme, no řekněme u restaurace. Po objednávce se místní od vedlejšího stolu rozbíhají po vesnici a za chvíli jeden přináší vajíčka na omeletu, druhý colu a třetí chleba. Tady prostě neuslyšíte: „nemáme“. V podvečer přijíždíme na sedlo Tizi-n-Test. Úžasné! Parádní podívaná při západu slunce.
Další etapa vede k pobřeží Atlantiku. Nad Agadirem jsou lákavé dlouhé pláže, ale my máme namířeno do Essauiry. Jsme příjemně překvapeni kouzelnou atmosférou tohoto rybářského městečka. Na přístav, který by se dal zároveň nazvat skanzenem navazuje rybí trh. Lidé se tlačí, dohadují a do veškerého hemžení se zapojují taky dotěrní racci. I medina s uvolněnou atmosférou se nám hodně líbí. Marakech pak díky tomu zůstává za našim očekáváním. Předposlední den si zpestřujeme zastávkou u vodopádů Ouzoud jinak, ale jde už jen o přejezd do Ceuty s noclehem v Meknes, kde je překvapivě možné v baru dostat pivo. V úterý v noci po šestnácti dnech v sedle a 4500 km v pneumatikách dorážíme do kempu kde nakládáme motorky a ráno tradá do domů. Teď se jen rozhodnout kam příště...

Pár postřehů...

  • Stroje: 3x BMW 650 GS Dakar
  • Celkem 16 dnů v sedle – přelom října a listopadu
  • 4500 kilometrů z toho cca. 500 off-road
  • Nejzajímavěší cesta/místa: Ríf, soutěska Dades, Erg Chebi, Ait-Benhadou – Animeter, Essauira
  • Nejnudnější cesta: všude bylo něco nového a zajímavého

Tip: obrázek ve větším rozlišení si můžete zobrazit kliknutím na odkaz "Stáhnout".

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.89
Známkováno: 9x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist