Do Maroka a zpět po ose za deset dní

Asi největší raritou je křižovatka přistávací plochy letiště a silnice k celnici. Když přistává letadlo, spadnou závory, letadlo přistane, závory nahoru a jezdí se dál. Gibraltar je určitě místem, který stojí za návštěvu. Fotím jako o život, lodě, břehy Afriky, baráky, pevnosti, prostě všechno.

Opouštím Gibraltar a jedu do Tarify - přístavního města se spojením do Tangeru. Už asi 150 km od přístavu jsou u silnice malé "kiosky" s lístky na trajekt. U jednoho zastavuji, sympatická slečna mluví dobře anglicky, využívám tedy jedinečné situace a kupuji lístek na Fast Ferry za 69 Euro. Fast Ferry je opravdu fast, cesta do Tangeru trvá 35 minut. Svezení na lodi poháněnou dvěma vodomety je opravdu zážitek. Pro ty kteří pojedou trajektem poprvé: Lodníci, kteří kotví motorky v podpalubí, ačkoliv to vždy vypadá brutálně, opravdu ví, jak na to a nechají si poradit, kde uchytit a za co zaháknout.

Jedu pár metrů k celnici, kde na mě už zdálky mává celník ve výstražné vestě s ID-kartou na krku, bere mi pas, vyplňuje spoustu papírů a strká je i s pasem do okýnka. Pak si říká o kapesné, dostává deset euro, to mu nestačí a chce víc s tím, že jsou tři. Pomáhají až další 20 Euro. Pak se ztrácí a přichází s narvanou taškou jídlem, které rozdává bohatě všem uniformovaným celníkům. V tu chvíli mi dochází, že "celník" v oranžové vestě je jenom přicmrnda, který parazituje na turistech jako já, kteří netuší, jak systém funguje, a za vypsání adresy a jména na kartičce chce tučné spropitné. Asi po 20 minutách jsou mé papíry hotové, dostávám vstupní kartičku, kterou nesmím ztratit pro úspěšné opuštění země. 15 Euro chce další dobrák zato, že mi nechá otevřít těžkou ocelovou bránu, bránu do Maroka. Hned za celnicí je stánek s pojištěním. A myslím tím opravdu stánek. Nikdo tam není, zato přibíhá chlapík, hlásí mi že pan Pojišťovna je asi na obědě nebo se modlí a že tam určitě za hodinu bude. Z kapsy tasí peněženku s fotkou jeho dcery a snaží se anglicky vylíčit jak moc je nemocná  a potřebuje prachy. Chci mu ukázat v mobilu fotku mojí rodiny a říct, že taky "moc nemocný a potřebovat prachy", ale netroufám si. Když nasedám na motorku a chci odjet, sedí najednou pan Pojišťovna ve stánku. Anglický neumí a moje francouzština je omezená na "Dobrý večer madam a děkuji".  To nestačí a tak posunkuji, že jako motorka-zelená karta- a pět dní good. Pouštím dalších 46 Euro za pět dní povinného ručení. Znovu přibíhá můj kamoš, chce na kafe, dávám mu centy, které mě akorád tížili v kapse. Vyfakoval mě.

Po první hodině v Maroku propadám do deprese. V okolí přístavu na mě pokřikuje omladina, rozumím akorát "hašiš" a gesta, abych to zvedl na zadní. Ujíždím náhodným směrem. Asi po kilometru fotografuji centrum města, které je opravdu čisté a upravené. Hledám v navigaci, kde vůbec jsem. Néé, stáhl jsem pouze mapy přístavu a okolí. Pojedu holt podle mapy. Rozkládám, rozkládám, hledám, hledám v tom obrovském cáru papíru, když si všimnu skůtru, nebo spíše rámu s koly a motorem, který neslyšně zastavil, náhodou, asi deset centimetrů za mou bagáží na zadním sedadle. Když jsem se ohlédl, zase odjel. Jako turista jsem tu rozeznatelný snad i z letadla. Ujímá se mne opálený dobrák v klobouku Krokodýla Dundeeho a nabízí mi prohlídku města. Přestože jsem odmítl, říká si o spropitné. To neklapne a tak chce alespoň napít z mojí flašky s vodou, která kouká z batohu. Zdrhám za město. Mám strach. Kdyby to byl můj Playstation, tak to vypnu a jdu spát. Bohužel není. Za městem sjíždím na cestu, která se zdá být polní, a přemýšlím, co budu dělat. Navigace bez map, strach, a žádný plán co dál. S kartou v ruce vymyslím plán- dostat se za dva dny přez celou severní část země do východního přístavního města Nador. Odhaduji to na 600 km. Tam okouknu odjezd trajektů a pak ještě jeden den pojezdím směrem Sahara. Razím tedy na východ. Projet městem je pro Evropana nemožné, auta nepoužívají blinkry, některým dokonce zcela chybí. Za první dva kilometry jsem měl hned několik krizových situací. Jako bonus  jsem skoro přejel psa. Naštval se a chce mě sundat! Doprava proudí mezi 20 a 45 km/h a to i mimo město. Objevuji způsob jak přežít: je jedno co děláš, ale dělej to dál. To znamená, když přibrzdíš, je to pro ostatní znamení že stavíš a dáváš jim přednost, když neubíráš, znamená to, že ani neubereš a tudíž "si bereš" přednost jízdě. S  binkry končím, je to nebezpečné.

Za městem mě ve zúžené silnici staví dva stavební dělníci v reflexních vestách. Asi uzavírka. Cpou mi spoustu reklamních letáků a já blbec se chytil. Ujíždím, mrskají za mnou letáky a arabsky nadávají. Odpovídám česky. Pobřežní vítr je tak silný, že mi nedovoluje překročit 40km/h. Brzy mi dochází, že za dva dny 600km nikdy nezvládnu. V kopci mě předjíždí CBR600, řidíč nemá přilbu, jede asi 80kou, ležící za plexištítem se pokouší něco vidět ve větru plném jemného písku. Když začne předjíždět stařičkou Mercedes dodávku, která se nechce a nechce nechat, začne jeho spolujezdec na zadním sedadle, také bez helmy a jakékoliv výstroje hlasitě nadávat a posunkovat  řidiči dodávky skrz stažené okénko. Za možnost mít tohle na videu bych rád zaplatil. Za městem najíždím na asi 10 km dálnice, spoplatněnou asi jedním Euro. Autobus který jede předemnou, zastavuje uprostřed polí, nebo vlastně uprostřed suchých stepí, vystupuje děda v županu s klackem přes rameno, na které má dvě igelitové tašky, přelézá svodidla a jde směrem nikam. Hledám v dálce jeho dům, ale až k horizontu není nic nadohled. Je to opravdu jiná kultura, přesně to, co jsem chtěl vidět.

Pokračuji dál na východ a jedu výš a výš, až přes hory, na nejvyšším bodu ukazuje GPS 1700 metrů nad mořem. Začíná se ochlazovat a styl života se rychle mění. Mercedes střídá osel s kanistry na vodu a v autech potkáte zřídka méně jak 5 pasažérů. Muži sedí u silnice, pozorují auta, ženy a děti nosí kanystry i kilometry daleko k nejbližšímu vývěru vody z hor k silniční strouze. Projíždím spoustu stavenišť, technika v horách chybí, kope se krumpáčem a lopatou a cestáři bydlí ve stanech s komínem hned u staveniště.  Už po několikáté auto zastavilo a osádka se mě ptala, jestli jako "smoke" a "hašiš", ze začátku vrtím hlaou, pak už jen ignoruji. Přijíždím do města. Stěrková silnice se vytratila úplně, nebo spíše proměnila ve vypuštěný rybník, projíždím louží, kterou brodím až po motor. První město, kde se odvažuji fotit, schovaný za náklaďákem. Inu, jiný kraj jiný mrav. Na samém vrchu nad městem je kemping, který je až na tři obytňáky z Francie prázdný. Před kempem se ke mě hlásí děda, kterého oslovila německá poznávačka na mé motorce. Mluví velice dobře německy, vypráví mi, že provádí německy mluvící turisty po horách, ale v Německu nikdy nebyl. Dobře pokecáme, na závěr mi nabídne hotel jeho kamaráda, kafe někde v horách a hašiš. Nechávám to být a beru kemping za 5 Euro.
  
Večer se u ohně přidávám k francouzské rodině, která je s dětmi už jeden měsíc na cestách po Maroku a chce se sem přestěhovat. Paní mluví, což není ve Francii zvykem, plynule anglicky. Tipuji jí na vedoucí zahraničního obchodu. Chyba. Hraje divadlo pro děti. Klábosíme u buřtů, vysvětluji, že jsem z Čech a paní se rozzáří usměv na tváři. Má taky přátele z Kosova a Srbska. Zbytek večera trávíme nad mapou Evropy, paní se zájmem poslouchá. V rámci snížení váhy se zbavuji druhého trička a sadu kempingového nádobí omezuji na nejmenší hrnec s pokličkou. Každé kilo je fakt znát.