Skútr na balkán 2014

Den 8:

Řidič Land Roveru, který stál na parkovišti na druhém konci, při couvání srazil náš stroj nelítostně k zemi. Řidič, majitel hotelu ani recepční neuměli anglicky a při slovu policie všichni kroutili hlavou. Celou situaci nezbývalo než řešit penězi, což bylo pro nás výhodné. Motocykl neutrpěl žádné větší škody a my jsme měli zaplacený hotel a ještě nám dost peněz zbylo.

Přes centrum města jsme se vydali směrem k městu Shkodër nedaleko Skadarského jezera. K jezeru nebyla žádná kloudná cesta, kromě polní cesty mezi samými odpadky. Ten pohled, který se nám naskytl byl odporný: Kam jen oko dohlédlo, byly všude nepřehlédnutelné odpadky všeho druhu. Na břehu se dokonce i válela jen tak mrtvá kráva. Nedalo se to přehlédnout a my jsme museli odjet.

Celý den jsme jeli po silnici, kterou z pravé strany lemovali vrcholky albánských hor. S Dášou jsme se poprvé na cestě neshodli a tak jsme oba naschvál mlčeli a jenom se dívali na ty hory. Já stále sledoval mraky nad vrcholky a bylo mi líto, že se nemůžeme díky našemu obleční vydat více do hor, kam jsem se těšil.

Zanedlouho jsme museli tankovat a tak jsme opět spolu začali mluvit, přes cestu nám přeběhlo několik koz a pastevec. Hranice přišly rychle a my jsme byli rádi, těšili jsme se, že odjedeme z Albánie a budeme konečně v civilizované Evropě.

Hlavní město Černé Hory nás nijak nenadchlo a zase jsme začali přemýšlet kde budeme spát. Chtěli jsme si najít klidné místo mimo silnice na benzínce jsme si koupili balenou vodu a vydali se hledat bivak. Narazili jsme na soukromý pozemek, kde jsme se optali místních rybářů, jestli se můžeme vyspat na jejich krásném greenu. Byl velice milí, hned nám ukázali, kde si můžeme nabrat vodu, nabídli nám čaj nebo kafe a zajímalo je i jestli netrpíme hlady.

Plán na další den byl podívat se na poloostrov sv. Stefan, objet si záliv Boka Kotorska a mrknout do Dubrovníků. Po noci v teple bez komárů, po vydatném jídle, ranní hygieně a rozloučení se jsme se vydali na cestu. Místo placeného tunelu jsme si vybrali objížďku v podobě stoupání a krásného pohledu, jak na Skadarské jezero tak i následně na otevřené moře. Bylo světle modré a foukal teplý vitr, mohlo být okolo 30 °C. Sv. Stefan už není to co byl před deseti lety. všude jsou samé apartmány, mnoho turistů a prodejci nesmyslů. Příprava na koupání nám trvala dlouho a my jsme byli naštvaní, kolik toho musíme schovat, vzít sebou a kolik to zabere času, kvůli půl hodině v moři. Bylo to ale fajn,večer jsem si aspoň nemuseli kupovat sůl. Po hrátkách ve vodě nám vyhládlo a tak jsme se zastavili v restauraci na oběd. Než nám donesli jídlo, pivo, které jsem vypil vyprchalo a já se tak aspoň nemusel bát, že dostaneme pokutu. Boka Kotorska je krásný záliv, kde na jedné straně se tyčí kopce a na druhé mezi silnicí a hladinou moře, může být rozdíl i jeden metr. Záliv se dá i přejet trajektem za drobný úplatek v nejužším místě, musíte si ovšem vystát dlouhou frontu. My jsme toho nelitovali i když to bylo dlouhé.

Do Chorvatska jsme vstupovali s radostí. na hraničních přechodech jsme nečekali ani minutu, nikdo nám nic neřekl že natáčíme. Už z dálky jsme viděli hradby, které jsou dominantou tohoto města. Překvapilo nás, kolik jsme viděli skútrů a speciální parkoviště pouze pro ně. Peněz bylo dost a tak jsme vůbec neváhali a dali jsme si každý zmrzlinu. Netušili jsme jak budou chutnat, ale výběr jsme nakonec zvolili dobrý. Celý den jsme neviděli ani jeden mráček na obloze. S naší průměrnou rychlostí 60km/h jsme si nemohli moc vyskakovat a naše plány na ujetí 300 km denně byly nereálné. Plán naší cesty jsme měnili operativně. Velké naděje na nalezení bivaku u moře jsme si nadávali a proto jsme se museli "obrátit" a vniknout do vnitrozemí. Nejbližší hraniční přechod byl asi 5 km od Dubrovniku a Dáša se radovala, že je v Bosně.

Namířili jsme si to k jezeru Bilečko s rozlohou 33km2 a délkou 18km. cestu lemovaly keře a kamení a nic jiného, občas se objevila nějaká odbočka, která se nám schovala za prvním kamenem. Jezero bylo vidět pouze chvíli a my jsme museli sjet z hlavní cesty a hledat jezero intuitivně. Malinká cestička se klikatila, přes různé kopečky, občas na nás vyskočil pes, jinde slepice. Byli jsme po hodině bloudění se zeptat místního obyvatele kudy vlastně vůbec k jezeru. Nasměroval nás na offroadovou cestu, která byla po kilometru asfaltová a pak opět šotolina. Když se před námi otevřel výhled na jezero byli jsme udiveni jak je je velké. Všichni rybáři se otočili co to přijelo, nakonec jsme se odvážili přiblížit a zeptat se jestli je bezpečné zde nocovat. sami zde rybáři nocovali a tak jsme se báli méně. Našli jsme si nejméně strmý svah, Dáša odkopala všechny malé i velké kamínky, které by nás mohli v noci tlačit. V jezeru jsme si nabrali vodu, kterou jsme použili pro přípravu čaje a večeře. Pod sebe jsme si dali všechno co bylo možné, náhradní oblečení i nepromoky a pořád to bylo velmi tvrdé. S plynoucím časem a navíc obklopeni horami jsme se museli smířit s tím, že půjdeme brzo spát a bude se velmi brzo stmívat.

Den 9:

Ráno jsme sbírali odpadky po celém břehu, byly všude možně. Milé zvířátko si dalo v noci asi velkou práci s tím to všude roznést :-) První ráno, které bylo chladné a nevstávalo se nám dobře. Oba jsme se shodli, že to byla nejméně pohodlná noc ze všech prozatím.

Se složenými věcmi jsme vyrazili vstříc historii a poznání. Po několika desítkách kilometrů se nám krajina už
omrzela. Dáše se vůbec nezamlouvala, malé kopečky a samé keře, kamení, nic zajímavého. Město Mostar, ve kterém jsem již byl s otcem před několika lety opět autem, bylo podle mne úplně mimo turistický ruch. Také před těmi 10 lety tam moc lidi nejezdili. Vše je klasicky jinak a v ulicích Mostaru se nedá nikde zdarma zaparkovat, je možnost si nechat pohlídat motorku za 40 kuna u jednoho místního baru. Každý prodejce se snaží prodat typické místní suvenýry, které jak jsme již s Dášou říkali nás vůbec nijak nezajímají.

Měli jsme štěstí, že když jsme přišli k mostu. Parta místních chlapů skákala do řeky, která byla nádherně čistá a dravá, Vyfotili jsme se, natočili si skoky a zase frčeli dál. Před námi byl národní park Blidinje, ve které silnici svírali hory a řeka z druhé strany. Celá cesta národním parkem byla krásná, moc jsme si jí užívali, už jen protože ráz krajiny byl naprosto jiný. V uvozovkách to bylo jako u nás, stromy jehličnaté i listnaté a kameny a keře jsme nechali daleko jižně pod Mostarem.

Profrčeli jsme okolo jezera Jablaničko a opět jsme se zastavili na jídle v místní restauraci. Špíz s ryzotem a steak jsme si mohli dát i jinde ale podle místních názvů jsme nevěděli co je co. Výběru jsme nelitovali a porce jsme ani nemohli sníst. Na internetu jsme ihned jako první zjišťovali jak to vypadá s počasím. Nebyli jsme vůbec nadšeni, protože v 40 km vzdáleném Sarajevu měla být bouřka a déšť.

Chtě nechtě jsme museli jet dál. S blížícím se městem jsme na obzoru viděli černé mraky blesky. Proto jsme se preventivně zastavili na nejbližší benzínové stanici abychom se ochránili před deštěm. Na wifi jsme sledovali počasí, byl tam stále mráček. Čekali jsme 5,10,20,30 minut a stále nepršelo, rozhodli jsme se vyrazit. No zvykli jsme si, že zákony schválnosti fungují vždy a všude, Začalo opravdu hodně pršet. Jeli jsme stále do centra města a silnice plné vody začínali být nebezpečné.

Bez nepromoku jsme zmokli raz dva, na další benzínové pumpě jsme začali čekat, jen už mokří a naštvaní. Když bychom šli do mekáče a dali si kolu za euro tak by to bylo v pohodě. Chvilku jsem čekali a Dáša byla naštvaná, že takto může pršet celý večer. Vydali jsme se za mírného poprchávání, které se za jízdy změnilo v bičující smršť vody. Já jsem na nepromok už rezignoval a jel jsem celou dobu bez něj. Obyčejná bunda a pseudo moto kalhoty mi dávali pocit bazénu v botách, na zadku a prostě všude.

Byli jsme tak zoufalí, že jsme si už říkali, najdeme první hotel a ubytujeme se v něm. Od Sarajeva jsem urazili 50 kilometrů na sever. Místní nám poradili jediný hotel ve městě Olovo. Cenu hotelu si už nepamatujeme ale nevím z jakého důvodu jsme řekl ne. Po dalších  několika kolimetrech jsme našli idelickou posekanou louku, která měla pouze jednu vadu na kráse, nejprve příkrý sjezd, ale to nebyl ten největší problém. to nejhorší přislo v zápětí, když zadní kolo ztratilo trakci a začalo ujíždět do stran. Dášu jsme musel zapřáhnout aby tlačila k nejbližšímu stromku. Měla velké štěstí, že měla na sobě nepromok, který ji zachránil. Před čím? Podívejte se na video.

Já jsem nechal všechny své mokré věci na stromku a vlezl si do stanu abych se usišil, Dáša měla mokré pouze nohy. Oba jsme doufali, že nebude v noci nebo ráno pršet. To nás děsilo nejvíce.

Den 10:

Ten den jsme vstávali zmrzlí. Na stěnách stanu se zkondenzoval teplý vzduch , který jsme ohřáli našimi těly a při sebemenším pohybu jsme dostali sprchu studené vody.
To ráno jsme se váleli ve stanu až do osmé hodiny, než vyšlo slunce a mohli jsme pomalu sušit naše mokré oblečení.  Byli jsme náladou na bodě mrazu a rozhodnutí co nejdříve dojet domů. Vyjeli jsme směrem na sever. Bylo ráno a tak jsme věděli přibližně kde slunce vyšlo a kudy se vydat.  Než jsme se pořádně rozkoukali, byly ve zpětném zrcátku hranice Bosny i Chorvatska a už jsme se blížili do velkého města, ve kterém jsem si udělali zdravotní přestávku, doplnit zásoby, protáhnout se a seznámit se s místními.

Natrefili jsme na místního farmáře čekajícího v autě, který jak nás uviděl dal nám plnou náruč jablek. Asi si nás všimnul díky našemu puchu a unavené vizáži. Nevěděli jsme ani jeden jak mu poděkovat, jelikož jsme to v tom šoku zapomněli. Samozřejmě nás nemohl minout déšť, na který jsme se pouze připravili obléknutím nepomoku. Když se to spustilo, bylo tolik vody, že při 60km/h nám klouzalo zadní kolo sem a tam. Naštěstí jsme to ustáli bez nehody, a co se stane když si motorkář navlíkne nepromok? Přestane zaručeně pršet. To už jsme ale míjeli Balaton a vyrazili směrem Pecs již po námi známe silnici okolo Cseszneki Vár. Byla tma a poprvé za celou cestu na nás začali řidiči v protisměru blikat výstražnými světly, nevím z jakého důvodu, jestli nám něco nespadlo , nemyslí si, že jsme automobil pouze s jedním světlometem nebo proč. Přes silnici nám přeběhla liška a zajíc. Dáša o tom ani nevěděla, pouze registrovala prudké brždění, protože spala. Jak typické...

Do vesničky nedaleko Kút, kde jsme si na rychlo domluvili nocleh jsme se nakonec vydali po dálnici. Na tu jsem najel za Bratislavskou části Lamač. Pro policajty jsme měli výmluvu, že jedeme z Bosny a nechtělo se nám přes ty lesy, protože je to nebezpečné kvůli zvířatům. "Plazili" jsme se osmdesáti kilometrovou rychlostí po dálnici, cesta se vůbec nekrátila. Do toho přišla hmla a bylo to jen horší...Do vysněného hotelu jsme dorazili okolo 11 hodiny. Byly jsme vyčerpaní, měli křeče v nohách, ale byli jsme šťastní, že už nemusíme bivakovat někde celí promočení jako slepice. Těch 700 km, které jsme ujeli byly dlouhé a krásné a občas i křečovité. Ano, tuhle vzdáleost lze ujet i na malém skútru. Celou cestu jsme si říkali jaké to asi je šetřit čas a vozit si prdel na krásném BMW GS a polylkat kilometry. Ale to by nebylo přeci ono...! Proto na příští cestu pojedeme na našem PCXku znovu a přitom si dáme větší porci kilometrů.

Shrnutí cesty:

Nechtěli jsme si připouštět, že by se mohlo na posledních kilometrech něco stát a tak jsme na to nemysleli a nebléznili. Do Liberce jsme dorazili v pořádku. Nečekaly nás davy, nemávali vlaječkami a neříkali jací jsme machři. Na začátku cesty jsme si říkali jestli budeme mít nějaké technické problémy. Motocykl celou cestu sloužil skvěle svému účelu, pneumatiky IRC na kterých jsme vyrazili nás nikde nezklamali. PCX je dělník.

Vce informaci a fotografií je možné naleznout na strnkách www.coupleandmotorbike.com nebo www.facebook.com/coupleandmotorbike