T3T 2013

V únoru tohoto roku padlo rozhodnutí, že se vydáme do Brna na cirkus zvaný MotoGP. Protože času bylo dost a nápadů hodně, tak se z toho vyklubal poměrně zajímavý trip překračující hranice 3 zemí a 3 hlavních měst. Čtenář se tak může dočíst nejen o nemožnosti odbočení v Budapešti vlevo nebo o použitelnosti stěrače na přilbu..

T3T 2013

Kapitoly článku

Slovensko

Razím heslo, že nejlepší je balit se až na poslední chvíli, protože stejně člověk vždycky něco zapomene nebo vezme nějaké zbytečnosti navíc. Z Ostravy jsme se vydali v doprovodu moře kamiónů přes Třinec a Svrčinovec do Martina, kde jsme přespali u Tomášova otce (za což moc děkuji!) Po obědě jsme se projeli přes Fačkovské sedlo, které je mezi Vríckem a Klačnem. Opravdu doporučuji. Krásné cesty, nádherná krajina. Určitě se také vyplatí zajet z Martina i do Bojnic cca 40 km během kterých není nouze o nádherné vracáky a cesty bez děr. Akorát je třeba dávat si bacha na takřka neviditelné proužky štěrku uprostřed zatáček, které by jistě byly schopny napáchat kus neplechy. Přepadá nás myšlenka na Ewana s Charliem. Říkáme si, že oni jeli kolem světa a my jenom kolem komína… Pak si řekneme, že někomu se nepoštěstí za celý život ani takový trip, jako právě jedeme, takže dobrá nálada umocněná českým pivem v české hospodě v Martině je rázem zpět. Začíná to dobře!

Maďarsko

Druhý den bylo cílem dojet do Budapešti. Délka trasy přes 300 km znamenala odjezd v 9:00 směr Ružomberok a dále Bánská Bystrica. Hříčkou osudu bylo, že GPS nás zavedla úplně do prdele, ale vlastně ne tak docela. Ve Zvolenu, kde jsme se rázem ocitli ve slepé uličce totiž byla perfektní restaurace s ještě lepšími haluškami. Dobrou bžundu jsme měli, když se nás číšník ptal, jestli si dáme kafe a my na to „ne, díky, zkusíme ujet před přeháňkami“. Nu, nebylo tomu ani 5 minut a už jsme byli zpátky na kafi. Přeháňka opravdu rychle přešla, ale nebe bylo stále takové nejisté. Však to známe všichni. Věčná otázka „Nasadit nepromok, nebo ne?“ byla vyhodnocena Tomášem na NE. Spravedlivý trest přišel vzápětí – na další benzínce jsme jej už měli na sobě. Alespoň je na co vzpomínat, no. Vlastně měli bychom za to být rádi, protože jsme potkali chalany (GS a V-Strom), kteří dali cennou radu, když se dozvěděli, že jedeme k Maďarousům. „Je to jednoduché – jeďte pořád Šahy-Šahy-Šahy a potom Pešť-Pešť-Pešť ). Měli pravdu. Hodně nám to pomohlo, protože ušetřený čas jsme pak promrhali ztraceni v ulicích Budapešti. Prostě celého moře uzavírek. Potkali jsme tam jednoho Čecha, který nám řekl, že zrovna mají velký státní svátek (Den sv. Štěpána – zakladatele státu), což nám příliš radosti nepřineslo. Alespoň prozatím. Kvůli již zmíněným uzavírkám jsme se totiž nemohli dostat k hotelu a museli to složitě objíždět, neboť v Budapešti takřka nelze odbočit vlevo, jak jsme zjistili. Vynahradil nám to však parádní ohňostroj a přátelská atmosféra, v které se večer slavilo.

Abych nezapomněl v Maďarsku musíte mít dálniční známku, která se však nelepí na motorku. Na benzince se nahlásí espézetka a dostanete pouze ústřižek. Letos stála týdenní cca 1470 HUFíků (tedy necelých 150 kaček). Na tomto místě bych ještě rád doporučil stěrač na přilbu. Fakt úžasná věc! Koupit za pár kaček se dá například zde.
       Odjezd z Budapešti byl v podobném duchu, jako příjezd. Cizinec je jednoduše v dupě - nemají tam dálniční naváděče. Džípíesky z toho byly stejně jako my vpejru, pořád nás chtěly otáčet. Nakonec jsme to vyřešili postaru. Koukli jsme na světové strany a řekli si, že prostě musíme jet na jihozápad po jedné straně řeky, což se ukázalo jako správná taktika. Cestou po dálnici strašně foukalo, takže jsme jeli jenom přibližně stovkou k našemu nejvzdálenějšímu POI – Balatonu. Zvlažili jsme jenom nohy, protože voda byla až příliš studená na koupání. Dali si perfektní mňamku v jedné z místních restaurací (samozřejmě s poctivou turistickou přirážkou). Část jezera jsme si objeli a říkali si, že by nebylo špatné jej objet na kole, když tam vede dokola cyklostezka. Nicméně jsme si na to nevyhradili čas stejně jako na čvachtání v termálním koupališti v Györu, protože cesta přes Veszprém a Zirc, byť sebevíce příjemná, se táhla jako smrad.  Do Bratislavy jsme dorazili před sedmou hodinou, abychom utržili políček v podobě ceny za parkování banďourů. V hotelu, stejně jako na parkovišti místního obchoďáku, chtěli za hodinu parkování dvě a půl éčka, což se nám s vyhlídkou celonočního parkování jevilo jako pěkná prasárna. Takže jsme motorky přikryli plachtou a nechali je na parkovišti, kde se mohlo stát pouze s nějakou kartou. Naštěstí to neplatilo přes noc a ráno jsem ty dvě hodiny, než jsme se spakovali, riskli. Taky k nám v noci přiletělo Ufo, tedy spíše my vystoupali k němu, protože jsme vyjeli výtahem do jeho útrob (vstup šest éček). Z výhledu nám šel zrak kolem, ovšem rychle jsme jej zase nabyli, když jsme zjistili, že průměrná cena za drink byla sedm éček, přičemž ty samé koktejly se daly pořídit jinde za tři. No jo, mimozemšťanská přirážka. Budiž však podotknuto, že za ten výhled to stálo.

Rakousko a GP

Z Blavy jsme pelášili rovnou do Rajchu. První zastávka byla Neusidl am See. Krásné jezero, které byť stejně osvěžující jako Balaton, nás zlákalo k odpočinku. A stálo to za to. Bylo teploučko, ženský v plavkách, prostě ráj za čtyř eurový vstup. Všudepřítomné kačky nám působily dětskou radost, která se však posléze rozplynula v mrzutost.
Řekli jsme si totiž, že nepojedeme po dálnici, nýbrž po okrskách – vždyť to do Vídně není daleko. No, to sice byla pravda, ale projetí samotné Vídně nám zabralo celou hodinu. I chudáci banditi zhluboka oddychovali a pobaštili oleje, jak jsme pak zjistili. Není se jim co divit, protože to byl samý rozjezd, křižovatka (ČERVENÁ) a brzda. A takhle to šlo asi padesátkrát dokola. No prostě hnus. Hotel jsme měli vedle našeho starého známého Prateru. Vyčáhli jsme si pěkné místečko na zaparkování, kde se neplatilo parkovné a nebyla ani žádná zákazová značka. Už jsem měl přikrytou motorku, když ke mně přišel taxikář a přátelsky mi řekl: „Das ist nicht gute Idee.  Die Polizei Bergung kostet drei hundert Euro.“ Vidina více jak sedmi tisíc korun pokuty nás přesvědčila, abychom použili hotelové parkoviště (byli na nás shovívaví – platili jsme jenom jedno parkovací místo, tedy 18 euro za dvě motorky). Jelikož jsme toho měli dost (nic si nenalhávejme, delší výlety člověk nedělá každou chvíli), tak jsme rádi pokecali s číšníkem na baru o našem závěrečné části – víkendu na GP v Brně a řádně se tak navnadili.
MotoGP v Brně
O cestě Znojmo – Brno se snad nemá ani smysl zmiňovat, to byl hnus. Riskantní předjíždění, ať plechovkářů nebo sebevrahů, nám nedělalo moc dobře (jaký má smysl předjíždět, když je přede mnou třicet aut a deset kamiónů?) Radostně jsme přijali parkování v garáži u švagříka (Michale dík jak cyp), stejně jako útočiště pro nás samotné v podkrovním bytě. Večer nás provedl Šilingerovým náměstím a zakončili jsme to u naMazaného anděla. Tímto zdravím Ditu, byť ona si nás asi nepamatuje :) Díky tomu jsme jeli na okruh bezplatným autobusem a měli tak o starost méně. Moje první džípíčka byly, jak už to většinou bývá, když je něco poprvé, super. Fakt pěkné závody.
Asi jako každého mě ale nadzvedly (a ne mírně) nehorázné ceny. Naštěstí mě potěšil Kája Hanika, který odjel perfektní rookie závod. To byl fakt zážitek. Všechno ostatní byl cirkus na entou, ale co by taky člověk čekal. Bohužel Vale ani chudák Lorenzo nevyhráli, takže jsme neměli moc důvodů k radosti, jelikož ani jeden z nás není fandou Marqueze (nicméně má náš respekt, pacholek jeden). Více GP rozpitvávat nebudu, protože věřím, že když jste došli ve čtení až sem, tak je velká šance, že jste tam se mnou a více jak těmi dvěstě tisíci motonadšenci, taky byli.
Tímto výletem jsem si splnil svoji normu několikadenního výletu s banďourem a můžu tak bezstarostně začít brouzdat po mapě přes Polsko k Ukrajinským hranicím a dál za Lvov třeba až k Černobylu)..

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.67
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist