sumoto_leden



První cesta za hranice na čz 476

Výlet na motorce, který se ještě před vyjetím nepodařil. Pak to ale stálo za to.

Kapitoly článku

Přes Slovensko Maďarska a domů
Pro první cestu do ciziny po vlastní ose jsem se rozhodl při sledování cestopisu trabantů. Neměl jsem tolik času ani peněz na nějakou delší trasu, proto jsem chtěl projet nějaké státy v okolí ČR. Původně jsem měl v plánu podívat se na sever, ale ve škole jsem se bavil se spolužákem, který s jedním klukem taky plánoval cestu. Tak jsem se k nim přidal. Časem byl dohodnutý termín po táboře. Já měl jet na 14 dní na tábor a ten Vojta také. Mě se povedlo hned čtvrtý den tábora utopit mobil, což ztížilo komunikaci. Další problém byl ten, že při sušení na střeše jídelny přišel přívalový déšť a mobil se koupal zase. Pak už to šlo jako po másle a tři dny před koncem tábora jsem ho nastartoval, bohužel hned klekl kvůli baterii, tak jsem ho nechal nabíjet v kamrlíku s elektřinou. Nevím proč, ale myši se zalíbila koncovka nabíječky a ukousla mi jí a odnesla jí bůhvíkam. Tak jsem ztratil spojení s rukama úplně. No budu doufat, že mi zavolají. To se také stalo, jen mě zavolali, když jsem už byl na odjezdu. A když se zeptal, jestli se už připravuju, tak jsem věděl, že je něco špatně. Tábor na který jel Vojta končil o týden později a já si nespojil datumy a tak jsem vyrážel o týden dřív. Smůla byla ta, že další týden jsem měl už nastupovat do práce ( brigády) a nešlo s tím již hnout. Tak  jsem vyrazil sám.
Vyrazil jsem v neděli okolo 7 večer na ČZ 250 471 r.v. 1974. Původně jsem měl mít svou 175, ale nedostaly se mi kroužky na klikovku a tak jsem nemohl složit motor. Protože čechy už znám a po tmě bych toho moc neviděl, vyrazil jsem na moravu po dálnici. Že na stálou 90 km rychlost není motorka stavěná se ukázalo záhy. Na 81. km se mi kousla. Čekal jsem asi čtvrt hodiny, až vychladne. Pak už jsem jel celkem v klidu až do Bílých karpat, kde jsem přespával u tety. Už tento první den jsem poznal, že mým největším nepřítelem bude klakson. Ten byl nanejvýš citlivý na jakýkoliv dotek tlačítka a tak jsem si troubil každým druhým pohybem ruky.
Druhý den ráno jsem dostal snídani, poslední klasickou. Po deváté jsem vzbudil bratrance, který šel spát opět v ranních hodinách. Byl krapet dezorientovaný a když jsem po něm nakonec chtěl ještě podat batoh, trvalo mi pěknou chvíli, než pochopil. Podle mapách na internetu měla silnice do Bánovců nad Bebravou navazovat z hlavní cesty na sever do Trenčína. Nechtělo se mi vynakládat tolik práce s vytahováním mapy, které zahrnovalo i rozepnutí zipu batohu (velmi obtížná činnost :). Bylo potřeba natankovat, jelikož už jsem dojížděl na rezervu. Kousek po této cestě k severu byla pumpa a tak nehledě na to kolik tam stojí jsem natankoval. Olej jsem si vezl s sebou, protože jsem chtěl předejít tomu, že by ho na pumpách neměli, což se ale nestalo. Napumpoval jsem něco přes 12 l a musel jsem odpouštět do kanystru, protože jsem nemohl dolít potřebné množství oleje do benzínu. Zaplatil jsem 18 a něco eur a vyrazil po silnici, kde jsem doufal, že najdu odbočku na ty Bánovce. Nevím, zda z té silnice existuje nějaká odbočka, ale já jí nenašel, proto má cesta vedla až do Trenčína. Na mostě jsem zastavil v celkem rušné dopravě a při přemýšlení kde by mohly býti ty Bánovce jsem si vyfotil i hrad. Pak při konzultaci s nějakým místním dědou jsem uviděl ceduli na Bánovce pod mostem na další silnici. Při cestě jsem se snažil vyfotit motorku na slovensku u silnice, což se mi povedlo a po troše zkoušení jsem přesvědčil fotoaparát, aby vyfotil i mě. Pak po dalších kilometrech byla cedule na automoto muzeum. Rozhodnutí se tam podívat padlo ihned, jen jsem nepotkal za odbočkou další ceduli. Tak jsem projel první vesnicí a stále do kopce stoupající silnicí jsem uháněl směrem ke zřícenině hradu, kde to vypadalo nadějně. Po další vesnici se silnice začala zužovat, až se z ní stala jen prašná cesta. Hrad už byl na dohled. No možná bych měl říci spíš několik poskládaných kamenů na skalním bobku. Ten nebyl velký a byl umístěn mezi většími kopci, takže, když se k němu jelo, vypadalo to jako když je pomalu v údolí. Pohled z něj dolů byl ale o něčem jiném. Bylo krásně vidět na vesnice, přes které jsem projel. U hradu byla cedule s trochou historie a o kousek vedle seděli dělníci, kteří se zřejmě starali o zříceninu. Prohodil jsem s nimi pár slov o motorce a zeptal jsem se jich na muzeum. To prý mělo být kousek od hlavní silnice už pod první vesnicí. A skutečně tam bylo, trochu schované za benzínkou. Mohu ho jen doporučit, mají opravdu mnoho motorek a ještě pár aut – cca 20. Od čz 500 předválečné k 250 jakou jsem jel já na výlet, i nějaké pionýry. Z muzea vedla cesta dále na Martin. To bylo první město, kde jsem byl nucen použít mapu. Odtud už to bylo stále častější. Pak vedla cesta po hlavní, kde jsem hledal odbočku do hor. V tatrách se mi dost líbilo, hlavně říčky (nebo potoky), které byly průzračné doopravdy tekly. Pod Kriváněm jsem zastavil a vyfotil si ho, o něco dále bylo parkoviště s možností výstupu na horu. Když jsem ale sdělil paní ve stánku, že chci nahoru, celkem se zděsila. Já jsem to samé udělal potom, co mi řekla, že výšlap trvá prý 6 hodin. I když se mi to zná přehnané, musel jsem uznat, že za hodinu a půl, která zbývala do zavíračky stánku, to nestihnu stejně. Tak jsem si alespoň koupil pohled s pohořím a jel jsem dál. Zase po několika desítkách metrů jsem stavěl, tentokrát kvůli focení potoku. Seběhl jsem o cca 50 metrů níže, abych se dostal k zajímavějšímu místu, než je mostek silnice. Pak jsem s opatrností sobě vlastní lezl po kamenech okolo rychle tekoucího toku. Už předem jsem předpokládal, že budou klouzat, ale konkrétně na jednom větším kameni nestíhalo ani 4x4. K mému štěstí se podařilo dostat mé tělo z potoka aniž by se smočilo. Fotky bohužel tak hezké nejsou, protože jsem měl jen takový lehký kapesní foťák.
Podle mapy jsem měl jet stále po hlavnější silnici na svahu tater až do Spišské Bělé. Bohužel nad Popradem jsem jel po hlavní z kopce směrem na město, tak jsem se menší oklikou dostával do té Spišské.

Konec dne jsem trávil hledáním místa ke spánku. Nakonec si ho stejně zvolila motorka sama. Když jsem přestal s marnými pokusy parkovat na loukách u remízků, skončil jsem v lesíku na cestě. Tam bylo jediné místo, na kterém dokázala motorka obtěžkaná výbavou stát na stojánku. Než jsem rozhodil své spaní, prošel okolo jakýsi děda a koukal na mě krapet divně. Nenechal jsem se rozhodit a ládoval jsem se dále lovečákem zakusujíc ho nudličkami z čínské polévky. Od motorky jsem natáhl pytel, ve kterém jsem hodlal spát. Pak při psaní denních událostí procházeli okolo další dva dědové – to si ten původní přivedl nějakého soukmenovce.
Druhý den ráno jsem vstal po dosti těžké noci před šestou. Rozhodně po spaní na stráni nejsem zastáncem poloh o více než 15° náklonu. Medvěd mě nepotkal, tak jsem mohl posnídat lovečák a mattoni. Udělal jsem pár fotek údolí a vyrazil jsem. První zastávka padla asi desátým km, bylo potřeba přerovnat batožinu. Na místě stál postarší rozpadlý domek podobný větší roubence. Další zajímavost na cestě byly pasoucí se krávy na volno bez ohradníku, inu jiná kultura. Při projíždění asi 20 Polianky jsem zaměstnal na velkou dobu mozek přemýšlením, z čeho název vznikl. Další mé kroky vedly směrem na dukelský průsmyk. Ten nebyl úplně výborně značený, ale nakonec jsem se dostal až k pomníku. Ten vypadá jako zaoblený ubrousek na svátečním stole. Nad ním je cosi jako hřbitov, kde jsou pomníky se jmény padlých a generálů a jedna polekaná paní, co tam plela a já jí pozdravil. zajel jsem kousek do Polska a vrátil se po silnici ke Svidniku a od něj na Michalovce po 557, která už 557 nebyla. U ní se nachází v.n. Velká Domaša. Za ní pokračuje silnice přes pár vesnic, kde nepokračovala, ale opravovala se. Bohužel jsem si nevšiml žádné značky předem, proto jsem dojel až k zákazu. Motorka přece projede všude a nějaký zákaz vjezdu jí nezastaví. Po dalších sto metrech začínala oprava. Vlevo nový asfalt a vpravo 20 cm hluboko štěrk. Zvolil jsem štěrk, protože jsem se domníval, že silnici právě dělají. Dalších sto metrů proběhlo v klidu až do setkání s Tatrou, která asi vozila ten štěrk a právě se chystala na další fůru. Cesta po štěrku byla tedy ucpaná a proto jsem vzal v potaz nový asfalt. 20 cm není přeci pro čz 250 sport žádný problém, stačí jí trochu rozhulákat a nadhodit přední kolo více do vzduchu, aby nechytil stojánek. Nebudu se přeci vracet takovou dálku, když tady projedu jen kolem kopce a ušetřím aspoň 10 km. Rozhulákaná motorka si pěkně hrábla a tím také ztratila tu sílu v odpichu. Na přeskoku přes hranu si ale stejně nevedla špatně. Jen kdyby nebyla hrana sypká. Zadní kolo si na ní hráblo a já začal tancovat, abych dostal motorku opřenou o stojánek zpět. Moc mi nepomohla ani díra, kterou si vyhráblo zadní kolo. Tatrováka to moje tancování nějak pohoršilo a zamířil si to ke mně. To už jsem naštěstí vysvobodil stroj ze spárů silnice a mohl jsem odjet zpět okolo značky.
V Michalovcích stále fungují kasárna, což bylo pro mě jediné zajímavé v tomto místě. Na cestě na Košice jsem zahlédl odbočku na Herľaťský gejzír. Po devíti km se objevila vesnice a kousek v ní byl park. Po marném koukání po gejzíru jsem našel alespoň mapu. Na ní byl necelých 30 m ode mě. Našel jsem kulatý plácek, ale gejzír nikde. Na ceduli jsem si přečetl, že vybuchuje každých 32-36 hodin – tedy příští den ve 12. Trasa pokračovala přes Košice směrem na jih do Maďarska. Asi 300 m před hranicemi mi došel benzin. Počítal jsem s tím, ale přeci to nebyla radostná chvíle, když jsem musel odstrojit vše z motorky a vytáhnout kanystr s pěti litry. Pak jsem našlápl motorku a vyrazil dále. Na hranicích jsem hledal směnárnu, na druhý pokus se mi to povedlo. Přede mnou byly jen dva asi poláci. Pak už jsem stál tváří tvář ženské osobě za přepážkou. Se slovy „koruny české“ jsem se chtěl dozvědět od maďarky, zda smění i naše penízky. Když nechápala, podal jsem jí 200 korunu a čekal jsem na nějakou odpověď. Žádná nebyla. 200 zmizela, ale když jí strčila do boxu s UV, pochopil jsem, že asi směňuje. Protože bylo v plánu koupit benzín, ale i klobásy, podal jsem jí ještě tisícovku. Tu přijala už trochu nevesele, což se ale nedá srovnat s tím, jak se tvářila, když jsem jí po chvíli podával ještě 500. To byla spíš nasr…. nevím tedy proč, když celou dobu mlčela. Pak mi podala něco přes 17 000 forintů. Čekal jsem, že řekne konec nebo něco v tom smyslu, ale nic. Tak jsem čekal, protože poláci něco podepisovali. Pak už mě to přestalo bavit a zeptal jsem se jestli to je vše a ona „finito“, což bylo první teplé lidské slovo, které z ní vypadlo. Za hranicemi jsem si dal první úkol najít benzínku. Na první se mi zdál dost drahý, jen zdál, protože jsem neměl ani páru, jaké jsou normální ceny. Ale potvrdilo se. Na další už jsem spíše z nouze zastavil a řekl si, že to musím natankovat tam, abych nemusel dále tlačit. Všechna bagáž musela dolů, aby byl volný přístup k nádrži i do zadního kufru, kde byly oleje do benzínu. Tento proces obvykle trval okolo 5ti minut. Pak už jsem tlačil pistoli do nádrže. Po zmáčknutí se však nestalo nic. Zřejmě by si o mě domorodci museli myslet, že jsem se zbláznil, když jsem hledal tlačítko na spouštění stojanu, nenašel. Tak jsem zkusil druhý, a to samé. Naštěstí přijela domorodka, bohudíky !! Vzala pistoli a po chvilce zkoušení se na mě podívala, zda mám stejný problém, a odjela. Tak nezbylo už nic jiného, než zase vše narovnat zpět – to trvá vždy krapet déle. Za pár km silnice na Miskolc naštěstí už funkční benzinka byla. Tak jsem natankoval 14 l paliva, něco do nádrže a něco do kanystru. Moje radostné opojení z toho, že mám celých 17 tisíc rychle spadlo, když jsem zacvakal za toto natankování 6000 forintů. Původně jsem chtěl i do Szegedi, ale neměl jsem mapu a na benzínce ji neměli také, proto cesta vedla na Miskolc. Ve městě číhaly další nástrahy. Když jsem se vydal směrem na centrum, nebyla odtud už značka na Budapešť.
Řekl jsem si, že na mě si nepřijdou, protože v Praze (i jiných českých městech) je stejně debilní značení. K mému štěstí svítilo ten den zcela zřetelně slunce. Ve dvanáct hodin určitě směřuje k jihu, Budapešť by měla být cca na západ. Bylo rozhodnuto, jen kdyby cesty nezatáčely, já si vybral zrovna tu, která se stočila zpět na východ po kopci. No tak jsem na další křižovatce odbočil zase k západu. To už se zdálo lepší, ale k vršku kopce se začala cestička klikatit a ztenčovat. Nahoře končila u observatoře, kde měli psa zjevem německého ovčáka, ale trochu většího a chlupatějšího. Ačkoli jsem maďarům nerozuměl ani slovo, s jejich psy to bylo jiné. Úmysl tohoto zvířete mi byl ihned jasný, proto jsem otočil motorku takovou rychlostí, kterou jsem nechápal. Pak už jsem pod plným plynem mizel pryč. Jen to otočení nebylo až tak úplně rychlé, neboť zuby psa už byly pár centimetrů od mojí nohy , naštěstí při řazení motorka škytla a asi i bouchla do výfuku. To je v podstatě jedno co udělala, mě stačilo, že se psisko leklo a uteklo zpět.
Bylo po obědě, tak přišel čas na lovečák. Pak jsem to už vzal směrem po obvodu města zpět, s tím, že najdu alespoň nějaký hlavní tah pryč. První byl směrem na Eger 52km. Tak jsem zkusil ten. Silnice z města vedla k horám do takového údolíčka. tam se cesta začala zvedat. asi v půlce údolí se objevila nádrž se vzhledem jezera, na jejíž břehu byl hotel (zámeček). To místo můžu doporučit, opravdu se mi tam líbilo. Domorodého cyklisty jsem se zeptal na Budapešť. Další domluva byla angličtinou, ač jí nesnáším. Buď můžu jet zpět nebo dál na Eger a od něj na tu dálnici. Zvítězila druhá možnost. Dalších mnoho minut jsem toho opravdu nelitoval. Takových zatáček za sebou jsem ještě nejel. Zdálo se mi, že jedu celou věčnost, ale silnice mi dávala další a další zákruty. Pak už bohužel skončily a začala vesnice, kde od domorodce se sekačkou jsem se dozvěděl cestu na Budapešť. Tak jsem jel. To už o zážitky bylo chudší. Jediné, co stojí za zmínku, bylo sbírání kousků blinkru asi na 100 m úseku silnice. Stalo se tak poté, co mi upadl zadní blinkr i s držákem a na drátku se mi vpletl do kola. Gumicuk to vyřešil a já mohl jet dál. Táhlo už k večeru a tak byl čas hledat místo ke spánku. Chtěl jsem zavítat ještě někam na záchod, ale už jsem nic nenašel, proto asi 100 km před hlavním městem jsem odbočil na vinohrady. Byl to jeden z posledních kopců vrchoviny, dále pak už pokračovala jen rovina na jih. Z jihu bylo vidět hlavně mraky, které bouřily. Po okouknutí terénu jsem pohnojit keřík vína, ale na děkování jsem nečekal a vrátil jsem se k motorce. Pak jsem udělal větší okruh okolo, abych měl jistotu, že mě při spaní nebude nikdo rušit. Narazil jsem při něm na psíka černé barvy, který asi třikrát štěknul a jal se k odchodu. Byl něco mezi špicem, čivavou a jezevčíkem a s dost výraznými spodními špičáky. V tu chvíli jsem si vzpomněl na horory, kde lidem takoví tvorové jdou oznámit smrt. Pak jsem tedy radši uklidil motorku do dvacet metrů vzdálené viničné budky a sebe jsem tam uložil také. Pak nastal čas na další porci loveckého salámu a nudle z čínské polévky, aby byla změna osvěžil jsem jídelníček konzervou s ananasem. Pak jsem napsal do sešitku denní události a poznamenal jsem tam i toho psíka, aby, až mě někdy najdou mrtvého na vinici, věděli co se tam dělo.

Ranní vstávání proběhlo opět před šestou. Mrtvý jsem se neprobudil, tak jsem jen prohlédl, zda neležím v zóně mravkolevů, kterých tam bylo požehnaně. Při balení se ukázala závada upadlého blinkru. Byl to prasklý šroubek, který byl společný i pro nosič. Asi nezvládl zatížení. Pak po cestě dále k městu jsem zavítal do krámku COOP szuper, kde jsem si koupil rohlíky k tomu lovečáku a lahvové pivo na domácí ochutnávku. V Budapešti jsem se ani nezastavoval, protože jsem se bál o motorku. Při projíždění přes Dunaj jsem se ho snažil vyfotit, bohužel většinu snímků zabírají sloupy a zábradlí. Kousek za mostem jsem ale zastavil a poprvé na cestě jsem měl v úmyslu opustit motorku. Vše jsem rovnal a přendával z místa na místo, aby nebylo co k ukradnutí. Už jsem byl připraven a tak jsem šel zpět k řece a začal jsem fotit. Zřejmě mi měly stačit čtyři fotky, protože potom se mi vybyl aparát. Tak přišlo na řadu nastrojení expediční motorky na jízdu. Pro čtyři minuty focení jsem strávil asi půl hodiny strojením motorky. Pak jsem jel zase po obvodu města, abych natrefil na správnou silnici. Tu jsem našel bez větších problémů a vyrazil jsem na Dorog. Po cestě jsem konečně našel krámek s prasátkem ve výloze, protože to bylo pro mě jediné poznávací znamení pro řeznictví. Pomocí rukou a češtiny, maďarštiny a papírku jsem si nakoupil několik klobás, ty se k mému štěstí řeknou skoro stejně jako u nás. Pak mi chvilku trvalo, než jsem se dostal do Estergomu, jen jsem nevěděl, co tam, tak jsem jel na 11 silnici, která vedla také z Budapešti na hranice. Že jedu nazpět, mi došlo záhy, ale potřeboval jsem ještě nakoupit benzín za maďarské forinty. Tak jsem hledal benzinu. Tam mi při placení pomohl na Slovensko chlapík z obsluhy, se kterým jsem se anglicky domluvil na směru. Pro pochopení mi dodal i mapku, na které byl Estergom na severu a zaním byla mlha nazvaná Szlovakia. Tak jsem měl alespoň směr.

Silnici jsem již znal, tak nebylo nic nového. Opět jsem se blížil do Estergomu, za kterým byla už ta mlha. V městě, či co to je, je velká bazilika, okolo které vede cesta a po pár metrech je tam kruhový objezd. Ten jsem bral prve rovně, nyní jsem již zamířil vpravo, kde bylo značeno Štúrovo. Projíždí se jakoby za bazilikou a hned tam je most, za kterým už začíná ta mlha. Bohužel v mé mapě z roku 90 chybělo pár stránek a ostatní byly trochu salátové. Tak se nějak stalo, že jsem nenašel tu část státu, kterou jsem potřeboval nejvíce. Opět zafungovala navigace předků podle slunce a tak jsem se dostal na místo na mapě, které jsem mohl identifikovat. Pak už kilometry probíhaly celkem poklidně s jednou zastávkou na lovecký salám a poslední polívkové nudle. Na hranicích s Českem jsem potkal první české motorkáře. Do Strání jsem dorazil odpoledne po čtvrté a tak jsem se již dále do Čech nepouštěl. Přespal jsem zase u tety. Do noci jsem jim vyprávěl nějaké zážitky z cesty. Ráno a celé dopoledne jsem strávil u nich. Po obědě jsem měl v úmyslu dokončit cestu domů. Motorka měla ovšem jiné plány. Za celou cestu neměla jedinou poruchu kromě blinkru, který se dal zdůvodnit spíše zátěží, až nyní se jí nechtělo vůbec chytit. Kdo zná Bílé Karpaty ví asi jaké jsou tam kopce. Z jednoho jsem se snažil jí roztlačit. Do kopce zpět jsem ovšem zase tlačil já a rudý jsem nebyl jen od námahy. Po kontrole bylo zjištěno, že nedává jiskru. Všechno jiné fungovalo dobře. Proto jsem se rozhodl sundat nádrž, abych vyloučil vypadnutí obou kabelů z cívky. Další pokračování vedlo po instalaci až ke kořenům vape. Žádný přeštíplý nebo jinak deformovaný kabel tam nebyl, tak už jsem myslel na nejhorší, že se vape odporoučelo. Po telefonátu s tátou jsem zkusil tedy vytáhnout kablíky z relé a motorka zázrakem naskočila. Fungovala nakonec i po zasunutí kabelů zpět, tak to zřejmě způsobil špatný kontakt. Po dvouhodinové rozborce motorky jsem mohl vyrazit k domovu. Ještě jsem chtěl zajet přes hranice s Rakouskem, abych měl za cestu více křížků. To se mi ale nakonec krapet prodražilo, protože za asi 5 dnů po konci výletu mi přišlo ze Židlochovic psaní o překročení rychlosti. Celých 700 !!! Hranice jsem přejel kousek za Znojmem za přihlížení postarších obtloustlejších osob s kabelkou. Domů jsem si to namířil na Jihlavu a dále přes Pelhřimov, kde jsem nakonec kousek za ním najel na dálnici. Původně jsem chtěl jet po staré Brněnské, ale tisíce oprav, které tam jsou všude možně i s objížďkami, mě odradily. S touto zajížďkou jsem dorazil domů lehce před desátou večer a odebral jsem se k očistné kúře.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):


TOPlist