Around Africa stage 2

8.2.2014

Je 8.2.2014, tři hodiny ráno a my,tj.Standa,Zbyněk,Poubes a Sadílek sedíme v autě směr Mnichov,kde se máme sejít ještě s Rendou. Tím zahájíme plnění našich snů v podobě druhé části cesty Around Africa, tentokrát z Kamerunu přes Gabon, Kongo, Angolu, Namibii do JAR. Cílem je nejjižnější bod Afrického kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas). Ale nebudeme předbíhat.Zatím ani nevíme v jakém stavu budou naše vrány ,které jsme nechali před jedenácti měsíci stát v Kamerunu u Frederika na dvoře. V Mnichově na letišti jsme se všichni nahrnuli ke kontrolní váze ,aby jsme předešli případné nadváze našich zavazadel balených pomocí nepřesné osobní váhy doma. Máme povolené dvě zavazadla 23kg.Tady je odpověď na častou otázku, která je předmětem nejedné diskuze. Kolik si toho na měsíc a půl vezeme? Taktak jsem se s váhou vešel.Když odpočítám pneumatiky, olej, nářadí, dárky a jiné věci potřebné k reinkarnaci našich motorek. Osobní nutné věci na můj pobyt váží zhruba 15kg včetně spací soupravy.

9.2. 2014

V noci jsme přiletěli do Yaounde ,které nás přivítalo 25 stupni a zdejší vlhkost z nás během pár minut dělá ulepené turisty. Rozhodli jsme se přespat na trávníku vedle letištní haly a ráno se vydat k Frederikovi . Rendovi se jako jedinému povedlo podojit bankomat,takže na taxi a nějaké pivo máme. Domluvili jsme si dvě auta a vyrazili pro motorky. Přivítala nás vřele Frederikovo manželka ,ale my se hlavně cpali do vrat ,aby jsme se shledali s motocykly. Co následovalo potom, nelze popsat slovy. Motorky stály na místě jak jsme je nechali, to je pravda…, ale za těch 11 měsíců se změnily v haldu šrotu. Chvilku jsme na ně jen civěli ,ale pak jsme se dali do práce. Snad tu hromadu šrotu zpojízdníme ! Postupem času se měníme vlivem potřísnění provozních tekutin na špinavé smradlavé mechaniky,ale naše stroje začínají naopak krásnět a postupně ožívají tři z pěti Hond. Já, Renda a Poubes jsme v chodu. Jen pro zajímavost, nechával jsem v motorce, když jsem ji opouštěl natankovanou plnou nádrž benzinu. Rozhodl jsem se ho vypustit a použít k mytí součástek. Vyteklo ho z těch 27 litrů, celé 2 deci. Stejně jak zmizel benzín zmizela i kyselina z baterií. Drobet jsme podcenili zdejší drsné podnebí. Teď už zbývá jen rozhýbat ty dvě zbývající vrány, na kterých kluci mění písty a válce.

10.2. 2014

Frederik nám dnes musel přivézt mechanika ,který sehnal speciální nástrčkový klíč na šrouby ve válci. Pravda je,že klíč sehnal ,povolil na ukázku jeden šroub a odjel. Roman povolil druhý a dal klíč Zbyňkovi. Bohužel únava měkkého afrického železa měla za následek ,že na Zbyňkovo šroubech se už jen protáčel. Mechanik prý už nepřijede. Tak nezbývá než improvizovat. Renda dostal nápad zkusit uříznout plátkem pilky,(který jsem si přivezl jen na jedno použiti kvůli opravě mých zadních světel),12tku nástrčkový klíč a nasadí ho na imbus. Kdo si někdy zkusil řezat chromvanadium ví ,že jsme měli o zábavu na dopoledne vystaráno. Povedlo se! Roman poskládal motor a jako jediný má funkční baterku, protože ji má uzavřenou. Točí, točí a nakonec stejně musí roztáhnout za autem, jako my všichni. Ale motor nejde do tahu. Takže musí vyndat karburátory.Až po tmě má Roman hotovo. Zbyněk také dokompletoval. A zítra ráno proběhne zkouška. Snad úspěšně?

11.2. 2014

Dnes Roman zkouší přehodit cdi a moto stále nejede jak má. Ještě zkusil dát starou svíčku a nepatrně se chod zlepšil, rozhodl se že pojede tak, protože není co jiného vymyslet. A u Frederika otravujeme už třetí den. Naštěstí můžeme spát u něj na dvoře a nemusíme platit za hnusný hotel 40 dolarů jako vloni. Jak říkal už jsme „frends“. Tak Zbyněk už vrčí taky a ještě vymění olej a vyrazíme. Chtěli jsme koupit nové baterie jen pro jistotu a hlavně našlapávání tohoto obsahu je v tomhle podnebí vyčerpávající. Martin vyrazil do města a vzal si jako mustr baterii ze Zbyňkovo motorky. Baterii sehnal naštěstí pouze jednu a rozhodl se ,že si ji namontuje. Ale problém ,který se vyskytl byl dost úsměvný. Zbyněk jako jediný měl baterku s obrácenými kontakty, takže si Martin přivezl baterku ,kde tím pádem na jeho vráně musí otočit baterii ale to, jak zjistil se zase dotýkají kontakty rámu. Na staré baterii se mu při demontáži povedlo utrhnout jedno oko, tím pádem mu nezbývá než předělat elektriku. Při odjezdu René nemůže vyjet kopec u Frederika od domu. Tlačíme ho aby vyjel, už se nám nechce znovu svlékat a sázíme na to že se motorka rozjede. Tankujeme na benzině za téměř všechny peníze. Včera a dnes je svátek, tudíž banky na výměnu peněz mají zavřeno. Camerun, Gabon a Kongo mají stejnou měnu, tak vyměníme zítra v nějaké bance. Cestou se potýkáme s různými neduhy našich strojů a máme před sebou první terén 200km džunglí. Po prvních 50km vypadáme jako kdyby jsme se váleli v červeném blátě. Místňáci se mi líbí jak stoji u silnice a mračí se, když na ně zamáváte otočí se mračoun okamžitě v úsměváčka a mačetama začnou mávat nad hlavou. Jsou fajn. Když už začínáme být unaveni Zbyněk vymetl sérii děr a padá. Pomáháme mu zvednout motorku drží se za zakrvácenou rukavici. Malíček se zdá v pořádku bez zlomeniny. Martin bere dezinfekci a leje mu ji na prst. Jak spláchnul z prstu krev je vidět že má stržený nehet. To už je pozdě dezinfekce na strženém nehtu působí okamžitě a Zbyněk skáče a řve bolestí, jakoby vykopal válečnou sekeru. Když se zklidnil pomocí domorodců roztlačujeme Zbyňkovu motorku, pro změnu taky nejde do otáček. Smráká se a chtěli by jsme dojet do města. Což se nám nedaří do města to máme asi 30 km a houstne provoz. Jízdu bych přirovnal asi jako kdyby jste nasadili plně startovní pole motokrosu na trať a odstartovali závod v noci a polovině závodníkům vypnete světla. Je to o průšvih. Navíc když už někdo svítí, tak dálkovejma. Nakonec se nám daří dojet do města a od Rendy s Romanem dostáváme souřadnice na hotel u moře ,který mezitím našli. Zítra jsme se rozhodli doladit stroje a proto si platíme rovnou dvě noci na hlavu za 30€. Jsme v městečku Kribi.

12.2. 2014

Dnes musím znehodnotit svoje nové rukavice značky ESKA. Když jsem sháněl náhradu v Regensburku u Pia motors,byli hodně podobné těm starým. Ale podobné není stejné že? Úžasně vypadající karbonové kloubní doplňky na skvěle vypadajících rukavicích mi za 200 km rozedřeli klouby, že jsem nemohl umáčknout spojku. Říkám si "debile,proč sis nevzal ještě ty starý roztrhaný" Prostě klasická začátečnická chyba. Kluci dnes dolaďují stroje. Roman znovu vyndavá karburátory, René přezouvá zadek ,aby se nevezl s náhradní pneumatikou. Zbyněk zjistil, že vlivem včerejšího pádu mu praskl výfuk tak nešťastně, že mu horký vzduch foukal přímo na elektriku pod sedačkou. Kdyby s tím jel dál je teměř jisté, že by mu elektrika shořela a to by byl konec pro jeho stroj. Já s Poubesem se vydávám hledat banku ,aby jsme si mohli konečně natankovat. Banku jsme našli a rozpoutalo se obvyklé divadlo ,že když chceme měnit dolary musíme mít kopii pasu. Copychatrč je kousek, ale jak mám zaplatit kopii pasu, když nemám vyměněné peníze. Posunky vysvětluji ,že se vrátím a jdu vítězně zpět do banky. V bance jsem vytasil 2000 dolaru a najednou potřebuji ještě kopii víz. Podávám černošce pas a najednou odchází kopírovat do patra. Teď mi teda namíchla. Slavnostně mi přinesla okopírovanou kopii pasu u s kopii víza na jednom listě. Všiml jsem si že jsem pokaždý kopíroval jiný pas a tím pádem ji neseděli čísla. Ale jak bývá v Africe zvykem nařízenej postup dodržela a víc nikdo nic neřešil. Další hodinku jsme strávili čekáním než paní na kase přepočítá peníze, protože je vkládala do počítačky peněz po jedné bankovce a to trvá. Nakonec Kamerunská měna vybojována. Ještě jsme si v bance všimli parádní vánoční výzdoby a bavili jsme se jak je lepenka mocný nástroj. K zaslouženému obědu jsme si dali skvělou barakudu se salátkem. Mimochodem byla skoro stejně drahá jako včerejší párek v rohlíku. Kromě Zbyňka, který byl ve stádiu rozebírání motorky jsme se jeli podívat 5km na místní vodopády a pak s Rendou hledáme internet. Když už konečně máme kavárnu, po půl hodině ztrácíme trpělivost a kašlem na internet a psaní na web. Večer koupání v moři, nějaký pivo a přípravy na ranní odjezd. Zbyněk má konečně pohromadě motorku. Sehnal baterku a říká, že točí jak za mlada.

13.2. 2014

Dnes jsme se ráno nasnídali oblékli a vyrazili směrem ke Gabonským hranicím. Po prvních kilometrech jsme zase špinavý a zaprášený, veškerá činnost očisty předchozího dne je tatam. Cesta vede džunglí asi 200km.Chvílemi se ztrácí do vlásenek a pak zase rozšiřuje na velikost dvouproudovky ,kterou tu rozšíří tekoucí voda v období dešťů. Roman stále nemá motorku v kondici a vymýšlí ,co ještě by na motorce mohl mít špatně. Zdárně jsme v podvečer přejeli hranice mezi Ambam a Bitam. Dnes 300km. Jsme v Gabonu.

14.2. 2014

Dneska ráno mi vzbudil Sadílek už v 6 hodin, abych mu dal nářadí které vezu. Nedá mu to a jde překontrolovat rozvody, jestli to není důvod proč mu stroj jede tak špatně. Během demontáže potřeboval svíčák, kterej veze Poubes. Samozřejme ho ztratil, jako manometr a kanystr s olejem. Nakonec se dal do kontroly rozvodů vyprovokován Sadílkem i Zbyněk. Asi v jedenáct hodin má Sadílek hotovo. Motorka běží jak za mlada. Zbyněk si při výměně válce v Yaounde tak dotáhnul šrouby, že teď při operaci sundávání víka ventilů si utrhnul tři závity v hlavě. Kombinace síly a lety zkřehlého hliníku není to pravé na časté rozebírání. Nakonec motor Zbyňkovo motorky, po přesazení rozvodového řetízku běží taky skvěle a stržené závity mají za následek pouze ,že pod víkem ventilů trochu rosí olej. Stejně nemáme jak závity opravit. Bude to muset vydržet. Odpoledne se cestou k rovníku stavíme na pozdní oběd. Dáváme si grilovaná kuřecí křídla a motá se kolem nás chlapeček. Mám v kapse krabičku pastelek, nám známých jako voskovky. Dávám mu je. Usměje se a už loví z krabičky žlutou a šup s ní do pusy a hryz. Ukousne špičku a žvýká. Nechápajíc plive rozžvýkanou pastelku na zem. Vzal jsem papír a ukazuju mu že se s tím dá malovat. Ale asi jsem ho nepotěšil, když jsem mu dal věc, která se nedá sežrat. Cestou se množí policejní kontroly. Většinou chtějí pas a víza, někdy řidičák. Ale nic neobvyklého. Dnes jsme projeli přes Oyem a sjeli jsme z cesty. Pro dnešek přenocujem v džungli. Tak snad nás nic nesežere.

15.2. 2014

Dnešní noc se nám postarala džungle o zážitek. Nechali jsme plápolat ohýnek a zalezli jsme před komárama do stanu. Roman pořezal pár větví aby nahradil poztrácené tyčky. Jeho stan je usměvný. Nicméně funkční pokud nic nepřijde. Ležím ve stanu a pozoruju přes moskytiéru jak se v dálce blýská. Doufám že nás to mine, říkám si. Během pár chvil přijde silný závan větru a já na nic nečekám. Nazouvám boty a jdu přehodit tropiko. Renda se přidává. Jen Poubes prohlašuje ,že z toho nic nebude. Jen to dořekl spustil slejvák. Poubes přehazuje taky tropiko a Sadílek se chvíli snaží bojovat v tom ,co ze stanu zbylo a nakonec rezignuje a opouští svůj stan se slovy,“ty krávo…“a kvartýruje se k Poubesovi. Snažil jsem se poslouchat hudbu úplně naplno zvuk a stejně jsem nic neslyšel. Voda pleskala o zem tak silně,že cákala až pod tropiko a siťkou moskytiéry stříkala do stanu. Něco takovýho jsem zažil jen v Nigerii ,ale tady byl zážitek umocněn pralesem a tmou. Moc jsem toho nenaspal. Brzo ráno vylézáme do bahna, které je všude okolo. Zbyňkovi v noci padla motorka tak neštastně ,že se mu při pádu na řidítko ulomila objímka ,která drží spojkovou páčku a dekompresor se zrcátkem. Jako vždy spraveno Bindrovou dlahou a bandáží z lepicí pásky. Naše motorky letos vynikají obrovskou spotřebou elektrikářských pásek a lepenky. Když někde chybí šroub vyndáme z nepodstatného místa, nahradíme stahovací páskou a šroub následně aplikujem na místo kde je nenahraditelný. Všichni jsme zmazaní až za ušima. Balíme koule bahna na motorky a vyrážíme po hlavní, pár km je odbočka na Boole džunglí, pěkně jsme se svezli terénkem. Kilometr před překročením rovníku zastavujeme a Roman říká, že mu někde teče benzín. Poubes ukazuje na puchýřek laku a dloubne do něj. A už chytáme benzín do kanystru. Nakonec Sadílkovu nádrž zachránil epozidový tmel a za půl hodinky jedeme dál. V Boole jsme se u vlakového nádraží nad poměry dobře najedli. Kuře a hranolky je zde nadstandard, který neurazí. Navíc za v přepočtu 100kc. Daří se nám díky místním najít rychle přepravu přes řeku a Ogowe. Opět následuje cesta džunglí, období dešťů tvoří na většině míst rolety na kterých se motorka chová jako by se měla každou chvíli roztrhnout vejpůl. Po 70km na kterých se nám otevírá džungle a mění se na planiny a kopce. Stavíme a fotíme. Nakonec přijíždíme do národního parku Lope. Usmlouvali jsme cenu v bungalovech na 400kc za hlavu a sušíme, pereme a odbahňujeme. Dokonce funguje klimka. Dneska se bude spát.

16.2. 2014

Včera jak jsme se snažili vše umýt když byla možnost, Renda vzal kameru pod vodu a umyl ji. Nevšimnul si že nemá zavřený voděodolný pouzdro. Tím pádem následuje rozborka kamery a vysoušení. Dále debatujeme na téma štípance. Nejsou tu jen komáři, ale taky různé druhy tiplic, to má za následek, že se nám včera objevili po těle nezvyklé rudé fleky. Debatu nakonec ukončujeme přípitkem a slovy „zkusíme to zaléčit pivem“, to tady mají. Ráno Renda skáče radostí kamera to rozchodila. Museli jsme si doslova vynutit snídani za 200 na osobu. Nechápu na čem tu vydělávají, jsme tu sami včera nám přestala nosit piva, tak si je kluci vzali z lednice sami a peníze nechali na talířku. Když to zjistila, pro jistotu před námi zamkla dveře .Snídaně obsahovala jedno máslíčko, jeden jam ,bagetu a kafe s čajem. Jako by jsme tušili co nás čeká najedli jsme se a vydali se kousek zpět po včerejší cestě a odbočili směrem na Lastoursville. Asi po 40km stavíme protože nemáme vodu. Ve vesnici však mají jen pivo a limo. Kupujeme dvě piva a dvě lima, jsou to obsah 0,7 a přeléváme do petek. Po deseti km Renda ukazuje odbočku doprava. Měla by to být zkratka na Dongou pralesem a nemuseli by jsme do Lastorville. Ptali jsme se už ve vesnici jestli je cesta sjízdná, všichni to samozřejmě odkejvali. Už to že přes cestu je kmen nás mělo varovat. Za kmenem byl most v dezolátu, ale na motorkách jsme ho přejeli po příčných trámkách. Pár desítek metrů byla zamčená obrovská závora ale objet ji pro nás nebylo nijak obtížné. Pak už jen jízda po cestě džunglí, super enduro. Všude sloní trus což značí, že tu jsou všude zvířata. V duchu si říkám, snad žádné nepotkáme. Nevím jak se zachovat při srážce se slonem. Cesta je místy dost zarostlá, ale nevěnujeme tomu pozornost. Po 80ti km jsme přijeli na rozcestí a přemýšlíme kam dál. Sjedeme dolu do vesnice která je na dohled říkáme a jedem. Ale vesnice je spíš městečko, modrobíle natřené domky. Jedinej problém je ,že tu není ani živáčka. Je to město duchů. Leyland. Na kopci je i benzínka a hala se servisem. Na stole rozdělaný učty šanony zastrkané v policích. Nářadí po stolech. Vrtačky, autogen a jine věci. Stojí tu i auto, který má v papírech rok 2006. Zkusil jsem na benzíně připravené hasičáky a fungují. Nahání mi to husí kůži. Domlouváme se jak dal. Ještě jsme zahlédli jedno rozcestí, zkoušíme to po něm ,ale prales cestu uzavírá. Nakonec jsme natrefili ještě na letiště. Z něj vede na konci cesta směrem ,který potřebujeme. Ale jeden polorozpadlý most, druhý ještě překonáváme a před třetím je strom přes cestu. Rozmýšlíme co dál. Sadílkovi se nechce vracet ,ale když se zamyslíme zdravým rozumem, máme to ještě 70km vzduchem a to znamená ,když budeme mít správnou cestu zhruba dvojnásobek. Rozhodujeme se ,že se vrátíme. I kdyby jsme tenhle strom a most překonali nemáme jistotu ,že za pár kilometrů nebude větší problém. Zpět jedeme rychleji. Je to parádní offroad jen sluníčko nám zapadá a dochází i pití. Najednou nám chybí Zbyněk. Stavíme a já se vracím. Asi po půl kilometru ho vidím jak se sbírá ze země. Vypínal za jízdy kameru a šel přes řídítka. O plexi si rozrazil bradu tak na tři stehy. Dává se dohromady, naražený záda. Ale statečně nasedá a jede. Kluci konstatujou, že bude mít pěknou chlapskou jizvičku. Všichni by pili ,ale není co. Cestou ještě Sadílek ztratil SPZ. To aby jsme měli dost starostí. Před soumrakem přijíždíme všichni zase k té samé závoře odkud jsme dopoledne vyjeli a říkáme si, že tu asi není jen tak. A potupně se vydáváme po silnici plné rolet a výmolů směr Lastoursville. Cestou přijíždíme k táboru kde jsou dělníci ,co staví asi silnici. Dali nám nějakou vodu a číňan se ptá kampak jedem. Mezi hltáním vody mu líčíme plán naší cesty.Voda nebyla valného původu,spíš kalného původu, ale i tak nám zmizela v útrobách. Loučíme se s Číňanem, který ještě pořád kroutí hlavou když jede prstem po mapě nalepené na našich strojích a ještě pokračujeme pár km. Ale padá tma a vymetám pár parádních děr. Takhle to nepůjde říkám si a dojíždíme k osadě, kde vodu nemají ale zato mají pivo a limo. Dáváme si každý limo a přemýšlíme, že by jsme tady někde složili hlavu, ale všichni jsou opilý a neměli by jsme klid. Sjíždíme kousek zpět, je tu něco jako u nás jsou betonárky. Hlídač nám ukazuje ze hlídá naftu a baterie ve strojích, tím je dohodnuto. Stavíme stany a v žaludku pouze s dnešní snídani, špinavý, smradlavý a hladový uleháme k odpočinku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE