GR2JOR - 2010 - Tea for Tears

Na parkovišti nacházím jednu GS nějakého krajana, nechávám mu lístek se vzkazem a link na naše forum. Doufám, že měl dobrý návrat.Odjíždějíc z Wadi Rum jsme si dali slib, že se sem někdy zase vrátíme. Tak krásné to tam je.
Ale tehdy již nebudeme potřebovat náš letošní slogan, průpovídku.
„Tady by to šlo“ jsme říkali často a měli jsme na mysli terén, kdykoli jsme během výletů narazili na tvrdý podklad a litovali, že s sebou nemáme naše motorky. Tady by to šlo…. i s GSkami. No jo, ale během několika sekund nás smutek přešel, protože po padesáti metrech bylo jasné, že
„Tady ale by to Nešlo!“Kvůli Thanasisovi se necouráme, dokud koleno drží, jedeme Desert Highway bez okolků směrem na sever. Zastávka na benzín a kafeÚspěšně zdoláváme celé Jordánsko a přecházíme hranice do Sýrie. Vyjeli jsme brzo ráno, udělali dost kilometrů a noha drží bez zvětšování otoku. Je jasné, že bude možné jet až do vlasti. V tom případě ale nechceme ztrácet čas další zastávkou v Damašku, protože je zatím kolem čtvrté odpoledne a zvládneme ještě dost kilometrů do večera. Uvědomili jsme syrské kluky, vysvětlili situaci a popřáli nám šťastný návrat. Damaškem jsme projeli bez zastávky. V jistou chvíli mě svrběla dlaň a zastavil jsem a navrhl odbočku přes Libanon a jet aspoň na noc do Bejrútu. Jedna provokatérská cedule psala „Bejrút 100km „, není to k naštvání? Ale můj návrh byl přehlasován, poté co Thanasis a jeho noha neměli chuť na libanonskou večeři. Pokračujeme tedy na sever a okolo Homs odbočujeme směrem na západ, k pobřeží. Kolem desáté dorážíme do pobřežního letoviska Tartus. Rychle nacházíme hotel, který má svou slávu asi 30 let za sebou, jako zchudlá buržoazie po sovětské revoluci. Ale je docela levný a mašiny máme skoro v recepci. Sprcha a rychle ven, dobré a zároveň levné jídlo nám přichází vhod.

V hotelu nemáme snídani, skáčeme na motorky a po půl kilometru, na pobřežní promenádě Tartusu pijeme ranní kafe a domlouváme se, co dál. Jsme přibližně 150km před hranicemi Turecka. Naše informace o lodním řádu ferry směrem do Řecka jsou kusé a nejisté. Nevíme, zda nakonec pojedeme přes Cesme-Chíos nebo podstatně jižněji Marmaris-Rhodos. Thanasis se rozhoduje, že chce jet co nejrychlejší cestou domů, přes Cesme a je si jistý, že to může zvládnout. Také nám nechce kazit jižní pobřeží Turecka, která sám sice před roky projel a tedy nemá zájem za jeho současné situace, ale chápe, že nám by se to líbilo. Jeho plán je značně odvážný, protože to chce dva velmi těžké, celé dny na motorce. Ale cítí se dobře a věří si. Takže naše plány, asi již podesáté, se mění, rozhodujeme se, že pojedeme ještě kus cesty spolu a pak se rozdělíme. Thanasis vnitrozemím do Cesme, já s Nikosem jižním pobřežím a uvidíme, kde se přeplavíme. Není vyloučeno, že se ještě opět uvidíme, např. v Cesme, pokud to kamzík nestihne.

Po přechodu hranic do Turecka jedeme spolu ještě do Antakya.
Tam jdeme do banky, měníme a vyrovnáváme finance a rozdělujeme se.
„Dávej bacha Thanasi a ozývej se, jak to jde!“
„Vy taky kluci, a ať si to ještě užijete!“Je brzo odpoledne, když se dělíme (zdrželi nás Turci na hranicích víc než je zdrávo).
Thanasis tahá za plyn a odjíždí směrem přes vnitrozemí.
My s Nikosem si dáváme dnešní cíl Silifke. Je to odtud ještě 350km a po Silifke následuje 300km zatáček. Zůstaňte tam určitě na noc, je to dobré místo na ranní rozjezd do zatáček, radil nám Thanasis.Co znamená (jak málo) 350 km v Turecku můžete vidět ve správném měřítku.Blížíme se modernímu městu Adana a začíná neuvěřitelně pršet. Jeden z mála dešťů, co jsem kdy zažil. Durch mokrý? Přes nepromoky jsme nacucaní. Endurácké boty připomínají rybářské, čvachtá v nic a voda vzlíná směrem nahoru. To hlavní je, že tentokrát má déšť i výdrž. Dvě plné hodiny. Většina aut zastavena na okraji, protože stěrače nestačily čistit sklo. Pokračují pouze některé náklaďáky a dvě GS s bláznivými jezdci. Kromě zastavených aut na krajnici jsme viděli mnoho aut i v polích….. Konečně přestává pršet, někde před Tarsusem, kde končí i dálnice. Dál do Silifke je sucho a jednoduchá pobřežní cesta.

Nacházíme hotel a Nikos sundává promočené ponožky.

Sprcha a klasicky ven na jídlo a kiunefé.Jíme, potom cukrárna a jdeme k hotelu. Blíží se k nám jeden mladík, něco na nás volá a mává nějakou knížečkou. Nevím o co jde, nakonec je jasné že gestikuluje a v ruce drží pas. No a co, proč ? A co nám jako chce? Ukazuje se, že pas je řecký….. a dokonce můj!!! Je to pravda, zrovna před hotelem, když jsme šli na jídlo, jsem si v kiosku koupil cigára a nechal tam při placení i pas. Není to poprvé, co něco někde zapomínám, ale tohohle kluka jsem fakticky unavil. Zavolal otce do kiosku a celou dobu běhá po setmělém Silifke, aby našel zapomnětlivého cizince. Kolik ulic a podniků už prošel? V Evropě by si nejspíš prodavač řekl, že zapomnětlivka se vrátí na místu činu a sveřepě by seděl v kiosku. Tenhle Turek ale se jal projít všechny podniky v Silifke a najít nás.
Já mám s Turky opravdu dobré zkušenosti, nemyslím stát, policii, hranice ani politiku. Běžné lidi. Velmi ochotní a obětaví.
Tak jsme šli samozřejmě do kiosku, koupili lahvové Efes Pilsen (moc mi chutná), oříšky a nechali královské spropitné. S Nikosem ještě večer u piva klábosíme.

Následující ráno prosím mladíka, abych mi udělal tu čest a nechal se se mnou vyfotografovat.Druhý den je krásně. Od rána. Je to první den co budeme celý den jen já a Nikos, ale jsme rozparádění odhodláním, pořádně si tu užít. Pobřežní cesta od Silifke za to stojí. Zatáčky dole podél moře nebo naopak trochu do hor, aby se silnice vlnila skrz jedlové lesy. Vůně pryskyřice a malý provoz, je ještě před hlavní turistickou sezónou. 590km na jeden celý den se vám můžou zdát málo, ale není tomu tak.

Než dorazíme do Anamuru, máme zastávku na jídlo a tavli.Mezi Alanya a Manavgat je velmi prudký rozvoj turismu. Manavgat je dokonce velmi pěkné, moderní a upravené město i očima Evropana. Hotely podél pobřeží všeho druhu. Od malých až po luxusní komplexy „all included“. Před Alanya je cesta rovinatá a trochu nudná, ale potom? Potom je to opět super. Projíždíme hory a poté opět padáme dolů k moři, projíždíme Komluca. Vlastně jsme celý den na D400. Už je skoro setmělo, když se dostáváme až do menšího městečka Demre.

Celý den plný zatáček a neustálých změn a zvratů v optickém poli brýlí jednoho cestovatele. Rozhodně cesta jižním Tureckem, po pobřeží, za to stála. V Demre je to jednoduché s levným hotelem a jídlem na náměstí.Následující den je opět jako jeden z mála. Vydařený motorkářský den. Nikose jsem měl možnost poznat za ty dva dny lépe, než dosud. Mika znám už třetí rok, poslední dobou spolu jezdíme i na lyže. Thahasise znám i z Atén, protože občas bylo potřeba spolupracovat při přípravách, ale nemůžu říct, že je to kamarád během celého roku. S Nikosem jsme byli i loni v Maroku i letos vždy spolu na pokoji, jakožto dva kuřáci, ale přesto jsme rád, že se naskytla tato možnost být s ním trochu více, i když bohužel za těchto okolností. Naskytla se nám možnost a myslím, že jsme byli dobrý tandem.

Do Cesme jsme dorazili beze strachu, v pohodě a přitom jsme udělali dost kilometrů i dnes a moc se nám to líbilo.
Tady končí naše cesta, je zde ferry, který nás převeze zpět domů.Když jsme dorazili do Pirea, čekal na nás u lodi i Thanasis, aby nám předal na dvd fotky z jeho karet. Setkání bylo srdečné. Všechno zvládl na jedničku, stihl to, co chtěl. A dokonce mluvil i s armádním ortopedem (je povinen léčit se v armádním sektoru), a již se plánuje operace.

ONE MONTH LATER
Mike již má novou ADV, bouranou nakonec přenechal Nikosovi za symbolickou částku 2.500Eur (měla pouhých 15.000, vlastně jenom ten náš předloňský Irán). Nikos si ji dá do pořádku beze spěchu.
A Thanasis je po úspěšné artroskopii, rekonvalescent.

Camels, Děkuji Vám za účast na této výpravě.
Bez Vás by ta cesta nikdy nebyla taková, jaká byla.
„Vždy ve stoje!!!!!“

THE END

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE