GR2JOR - 2010 - Tea for Tears

Pozdě odpoledne přijíždíme do hraničního Kilis. Turecká strana nás odbavila celkem rychle, o dost víc bylo potřeba na syrské straně. Ale ve velmi přátelské atmosféře. Vyplnění různých turistických formulářů, na jednom z nich bylo (asi syrskou angličtinou) napsáno „Welcome to YOUR country“. Zvláštní poukaz patří syrské pohraniční bance (musíš si hned vyměnit, protože se platí poplatek vstupu a pojistka), což byl takový zašpiněný kiosek, kde pobíhal a vařil jeden v teplákách. Jestli tam bydlí a pracuje i pro banku, nebo je to banka ve které i bydlí jsme nepochopili. Každopádně nás obsloužil v děravých fuseklích až když se zvedl z gauče, na který se zatím natáhl, zatímco čekal, až se mu uvaří jídlo. Mezi tím vším bincem měl i PC, printer, pánev s něčím zmaženým a kasu. Alespoň mluvil anglicky, i když s česnekem…..Hranice vcelku asi na dvě hodiny dohromady na obou stranách. Setmělo se. Chtěli jsme jet ještě do Aleppo na večer na jídlo a procházku, ale zastavil nás jeden Syřan, když slyšel řečtinu. Bydlí v blízkém městě a pozívá nás na kafe a čaj. Žil mnoho let v Aténách. Trochu jsme se poradili a přijali. Někdy tyto nečekané zvraty jsou k dobru věci, můžeš nakouknout za záclonu, do zákulisí a otvírá ti to oči. Většinou získáváš zkušenosti a je to příjemné. Eh,….. ne vždycky. Tentokrát jsme neuspěli. Sedli jsme si sice a přijali kávu, ale řeč se „táhla“. Mrzelo nás, že jsme na to přistoupili a snažili se uspíšit rozloučení, aniž urazíme. Nestálo to za to, tentokrát šlo jenom o ztrátu času. A je již po desáté. Aspoň nás vyprovodili z města na autostrádu do Aleppo.Když říkám syrskou autostrádu, nepředstavte si mimoúrovňové křižovatky, střední pás a takové vymoženosti prohnilého západu. Na každé (neosvětlené) křižovatce se křížíte o chlup s neosvětlenými pikapy, neosvětlenými cyklisty a ovcemi (také neosvětlenými). Nevadí, jde jenom o pár desítek kilometrů. V Aleppo nacházíme hotel a po nezbytném vyjednávání ceny jdeme po schodech do druhého patra jedné staré honosné budovy, něco jako zámeček. Jmenuje se Hotel Baron a na vstupu vidíme i nálepky italského a německého autoklubu. Problém byl, že mladiství hošani byli unaveni a neměli zájem o večerní Aleppo. Nikoli tak níže podepsaný! Zabral jsem sprchu jako první a poté se vydal na motorce křížem krážem nočním Aleppem. Po hodné době courání jsem si koupil cigára a poptal se, kde se můžu najíst „tradičně“.
„Tradiční, obyčejné?“
„Ano“
„Hned tady za rohem, dvě uličky doleva“
Tak jsem měl možnost ochutnat lidový junkfood v syrském provedení. Noční Václavák. Jídlo bylo připravováno na pultíku jako na tržnici. Tam se porcovalo maso, tam byla pánev, tam se krájela i zelenina. Objednávám si kebab a to „naostro“, spicy. A byl. Na plastickém tácku byl výborný kebab a okolo čtyři nevinné, zelené papričky. Maso bez chyby, ale první dvě papriky jsem začínal obezřetně. Ale nic, pohoda, nepálily, jenom maso trochu ostré. Když jsem se otrkal a ztratil opatrnost, nakousl jsem do půlky tu třetí papriku. Průšvih!!! Nikdy jsem neměl něco tak pálivého v puse. Ale nešlo to vyplivnout, to by bylo ecklhaft, měl jsem plnou pusu jídla. Co teď? Tekly mi slzy, oči vyboulené, ale za pohledů okolních Arabů jsem to hrál hrdina. Samozřejmě pochopili, ale smáli se. Srdečně. Byl jsem jim sympatický. Jak jinak, Evropan středního věku s velkou motorkou asi není častý zákazník v nočním lidovém Aleppu. A když jsem si hned od začátku sedl na plastickou židli k plastickému stolu k jiným Arabům, získal jsem si je. A to ocenili. A nejen to, dokonce mě naučili, jak se jí po arabsku rukama (pomocí placky) na jemno nakrájený salát. Když jsem se dostal kolem druhé v noci na hotel, malí medvídci již spali. Já ještě otevřel laptop a přetáhl všechna video z kamery na záložní disk. Ještě jsem vám neřekl, že na každou cestu mám nějaký nový gadget? Ale ano, tentokrát jsem si koupil HDContour akční kameru. Přilepena na přilbu nebo na pás od brýlí je podstatně lepší než loňská Mikova, která dělala pořád zvukové příšerné parazity. Lehoučká a funguje na miniSD. Koupil jsem 16GB, tu největší, kterou podporuje a máme klid od každodenního vycucávání. Rychle na kutě, již jsou čtyři ráno! Uléhám velmi spokojen. Ráno jsme balili v Aksahiru, máme za sebou velmi plný den, mnoho změn a prožitků.

Ráno je na programu procházka Aleppem. Mašiny jsme nechali v hotelu a vydali se pěšky na Hrad. Věc dosti těžká, pokud nejseš zvyklý na pouliční ruch na Východě. Semafory jsou ozdobou a přejít silnici můžeš pouze pokud máš sebevražedné sklony. Nebo se přidat k nějakému místnímu podobné tělesné konstrukce a opisovat.Kolem dvanácté zpět do hotelu, převlékáme se v recepci do kovbojského a „Na koně!!“
Vyjíždíme z Aleppo směrem na východ, na Ar Raqqaa. Máme ještě strach o benzín, pořád čekáme, že na výpadovce něco najdeme, ale nic. Několik jsme našli, ale jsou opuštěné a polorozpadlé. Thanasis je již úplně hraničně, když nacházíme skutečně mimo město něco, co benzínku vůbec nepřipomínalo. Zaprvé barvy. Fialovo-zelená kombinace není v Evropě obvyklá. Naštěstí ale měli i bezolovnatý a to je to hlavní. Cena za 0,60 Eura je něco, co přijímáme velmi rádi po cenách v Řecku a Turecku.

Máme v plánu jet asi kolem sto kilometrů na východ po dálnici, jižně od jezera-vodní nádrže, a později se odklonit na jih. Od začátku Turecka jsem již odložil plexi od přilby do tašky a nahradil jej brýlemi, abych mohl na pás připevnit zmíněnou kameru. Když v Turecku pršelo, nebylo to nic příjemného, byla mi zima na obličej, ale vydržel jsem. To, co se nedalo vydržet, ale bylo tady, na této cestě, protože začaly padat kroupy. Nebo lépe řečeno vejce. A kde je problém, ptáte se? No přece, protože se mi každou chvilku nějaké vejce trefilo zrovna na špičku nosu. To pěkně bolelo, až mi vždycky vyhrkly slzy. Bolelo to i do ramen a to i přes nepromoky. Thanasis a Nikos někde zastavili na rozumném místě, pod přístřeškem. My s Mikem jsme pokračovali, už jsme si zažili tuhle naši bláznivinu v Iránu. Tyhle průtrže mračen jsme zažili a projeli během následující hodiny asi dvě, tři. Jednou jsem si (opět, a asi i trochu schválně, provokatérsky) nevzal nepromok (pořád sundat/nandat, jak cvičení na vojně, ach jo..) a promoknul. Jako v Iránu, sakra. Asi jsem skrytý masochista. Ale mě se líbí potom řídit ve stoje a schnout……Pomohlo to i rukavicím. Před cestou mi dodělaly minulé, tříleté GS rukavice. Sháněl jsem, ale nový typ, GS3 se mi tolik nelíbí. Naštěstí u jednoho dealera někde ještě vyštrachali ten minulý typ, ale v obrovském čísle. Vzal jsem ho, protože minulé rukavice si pamatuji, že se trochu srazily a někdy nestačily na obejmutí gripu. Tyhle ale byly až moc velké, přečuhovaly mi na prstech. Vida, teď se ten déšť hodil. Rukavice dvakrát třikrát promokly a proschly v Turecku a Sýrii a srazily se do přesně mého čísla. Teď mi padnou jako ulité, mám radost. Vidíte, jak funguje lidská psychika? Někdy má člověk úplně naruby ty reakce, než je předpokládané. Anebo jsem trochu divný typ. Každopádně déšť mi nevadil a získal jsem rukaviceKonečně se blížíme k odbočce na jih, chceme jet to Ar Rusafah, ale něco jiného říká moje GPS a něco jiného nám tvrdí GPS novopečeného guru. Pokračujeme podle guru-rady, přece jenom, je guru….Chtěli jsme se dostat přes zříceniny Ar Rusafah a pokračovat po cestách-necestách (necestách) až do PalmyryCesta a orientace je jenom přibližná, protože nakonec žádná mapa, ani GPS, neodpovídala přesně skutečnosti. V jednu chvíli projíždíme jednu vesnici a najednou konec cesty. Konec asfaltu. Ale pokračuje jakási lehce naznačená polní, jak to v pouštích bývá. Jede naším směrem, tak se vydáváme. Ale pouštňačka vede jenom k jednomu obydlí. Přepínám GPS do off road režimu a ujímám se neohroženě vedení. Thanasis je nervózní a mluví zvýšeným hlasem. Neberu na to ohled, stmívá se a vím, že se necítí jistý kvůli off roadu a navíc když neví, kam se přesně jede na sto procent. Ale pokud jsme opravdu alespoň trochu adventurous, kromě toho glamour, jak může být vše jisté na sto procent? Já viděl, že po pár kilometrech bychom měli narazit příčně na nějakou asfaltovku a nějak se ničeho nebojím. To dodává kuráž a odhodlání i ostatním a následují mne. Přestože bylo potřeba občas udělat trochu cik-cak díky překážkám, držím správný směr. Netrvalo to dlouho a před námi je třímetrový násep a něm asfaltka. Vyjíždíme na násep a já mám pocit zadostiučinění. Tak jsme si ochutnali trochu syrského off roadu. Po malých cestách jsme udělali ještě dost kilometrů, než jsme se dostali na jakousi hlavní. Ta nás zavedla rovnou až do Palmyry. Teda nikoli rovnou, protože Thanasis „vyschnul“ a museli jsme dělat ještě transfúzi Mike-Thanasis. V jednu chvíli nám ztuhla krev, když nám kdosi na okraji cesty dělá signál laserem, abychom zastavili. Vidíme civilisty a pikap a na něm kulomet, jako ve filmech (Black Hawk Down). Než stačíme zabarvit naše spodky, dělají další signál, jakoby pozdrav, a ať pokračujeme. Ale v nás by ses krve nedořezal. Později se dozvíme, že se jedná o zvláštní jednotky tajné služby, které kontrolují pohyb z Iráku kvůli drogám a zbraním. Jinak jsme se cítili v Sýrii absolutně bezpečně, tohle byl sice šok, ale léčka nebyla připravená pro nás….

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE