Za jídlem (nejen) do Itálie

Vlastně každý rok jezdíme do Itálie nejenom kvůli Alpám, ale taky kvůli jídlu. Espresso macchiato tam hltáme nonstop a těstoviny nám lezou i ušima. A letos jsme na naší megakruté expedici Alpy 2016 jedli na fakt dobrých místech, tak proč se nepodělit.

Původním cílem bylo projet Slovinsko, Itálii a hlavně – švýcarský Bernina pass. Tam jsem byl sice jenom jednou a vlastně je to "jenom" passo, ale průsmyk s jezerem mně učaroval. Loni jsme měli vlastně podobný plán, jako letos, naneštěstí ale cestu zkomplikovalo zranění kamaráda Filipa, který se rozhodl v předvečer odjezdu si do kolene zarazit deseticentimetrový šutr. Skončilo to sanitkou, nemocnicí v Krumlově a osmi stehy. I přes tohle zranění se mnou po dvou dnech hojení na Lipně do Alp vyrazil, ale cestu jsme museli výrazně upravit a tak jsme si slíbili, že Berninu dáme až v roce 2016.

Co se týče složení naší motoskupiny, já jsem na konci sezóny 2014 poslal do světa svoji CBF 1000 a přesedlal na R1200R s modrobílou vrtulkou ve znaku. Vedle toho jsem měl štěstí mít sebou luxusní doprovod dvou tříválců od Triumphu – zmíněného parťáka Filipa (hlavního plánovače a navigátora) na bílém Explorerovi 1200 a aby se to nepletlo, tak druhého Filipa, na Explorerovi 1200, ale černé barvy. Domluva byla tradiční – sraz sobota 4.6., 8:30, benzinka MOL ve Veselí nad Lužnicí.

4.6.2016

Veselí nad Lužnicí (CZ) - Kranjska Gora (SI)

Dle domluvy se potkáváme ve Veselí nad Lužnicí na ex-AGIP pumpě, co ji teď přemalovali na zeleno. Bereme plnou a protože nás čeká více než 400 km do Dobriachu (původní dnešní cíl) v Rakousku, nezdržujeme se a vyrážíme. V rámci cest se snažíme v zahraničí minimalizovat dálniční přesuny, což se daří i letos. Využíváme jen obchvatu Freistadtu, což je kus krásné silnice a svižně ukrojíme pár desítek kilometrů, a pak pádíme kus po A1 pod Lincem až k Attersee. Pak už se s dálnicí potkáme až vynuceně v Itálii, ale o tom níže. Přestože první den máme tranzitní, stáčíme se na Nockalmstrasse s tím, že si užijeme první alpské zatáčky. Platíme deset a půl euro a vyrážíme na prázdnou silnici. Poprvé jsme tady projížděli v roce 2013 a sněžilo, tentokrát si cestu užíváme za tepla, ale shodujeme se, že za těch deset eur ta opakovačka nestojí.

Díky svižnějšímu přesunu po dálnici se Dobriach blíží rychleji, než jsme čekali. Jsou asi čtyři odpoledne, takže padne návrh, že bychom mohli sjet až do Kranjskej Gory ve Slovinsku. Před třemi lety jsme tam neslavně končili, kdy Filip odjížděl do ČR s angínou. Naopak jsme tam byli hotoví z restaurace v hotelu Kotnik a potkali jsme tam tenkrát svérázného barmana Mikyho, který se nám snažil prodat srbské marlborky a litr bylinkové pálenky. Takže bylo rychle rozhodnuto, vrátíme se na místo činu – dáme penzion v Kranskej Goře a večeře je jasná – Kotnik (https://goo.gl/maps/NF8PWfiieSv).

Tohle místo doporučuju, kde můžu. Dokonce jsme se tady zastavili s manželkou v rámci návratu ze svatební cesty, tolik jsem se chtěl ženě Kotnikem pochlubit :) Na hotelu se dá samozřejmě i ubytovat, my jsme bydleli v apartmánu nedaleko, nicméně ubytování se snídaní pro osobu se na hotelu dá i přes sezónu pořídit za 40-45 EUR, což není nějaká přemrštěná šílenost. Jídlo je tu excelentní a má smysl se v Kotniku zastavit. Restaurace je v čase našeho příchodu úplně plná, ale ulovíme tři místa na terase, svítí sluníčko, na první den dovolené naprostá pohoda. Po chvilce dumání nad jídelákem nám číšník nabízí talíř všeho možného grilovaného pro tři osoby za asi 26 eur. Trvá to snad jen sedm minut a na velkém tácu se směje pljeskavica, čevapi, grilované vepřové, přílohou tradiční ajvar a rýže se zeleninou. Sedíme na terásce, vše zapíjíme místním Laškem a nemluvíme. Tohle jsou hody se vším všudy. Jo a legendární Miky tam samozřejmě pobíhá, jen nemá na starosti náš stůl. Škoda.

5.6.2016

Krajnska Gora (SI) - Sappada (IT)

Po snídani v apartmánu balíme motorky a hned takto z rána se mi podaří srazit helmu z motorky tak nešťastně, že si utrhnu kameru. Vyrážíme na Vršič na legendární „kočičí hlavy“, motorkáře moc nepotkáváme, což bude platit víceméně celý týden. Počasí nám přeje, ale tušíme, že to tak nebude po celou dobu - následující dny nevěstí nic moc dobrého. Západ Itálie i Švýcarsko je pod studenou frontou, trvale prší a čeká se zima. My si teď ale užíváme azuro, jedeme podél řeky Soči po silnicích č. 206 a 203 (což považuju za jednu z nejkrásnějších motocest vůbec) na kafíčko k jezeru Predil. Od Predilu pak pár zatáček do Chiusaforte po SP76 a rychlejší přesun po státovce na Tolmezzo a na vrchol dnešního dne, Monte Zoncolan.  

Monte Zoncolan se ukazuje jako skvělá volba. Není to nic pro příznivce sportovního svezení, je to turistický výjezd, protože silnice je hodně úzká (vlastně mi něčím připomíná Passo Gavia, ale třeba vracečky podle mě nejsou tak záludné). Na Zoncolanu se mimochodem v minulosti jelo pětkrát Giro d´Italia - no vzhledem k brutálnímu stoupání bych tam na kole zkolaboval hned v druhé zatáčce. Každopádně neočekávaně nás nahoře čeká poklad – na první pohled opuštěná dřevěná občerstvovna na tomhle místě (https://goo.gl/maps/XyF6ADX2C2S2 - na mapě na google street view hledejte odbočku dolů po asfaltu, samotná příjezdová silnice k chatě na google maps zakreslená není, což nechápu, je to normální asfaltka.

Na Zoncolanu pršelo, ale my přijíždíme bez deště. Sedáme si na terasu, kde jsme zatím sami (během hodiny, co tam strávíme, se přidá asi šest místních Italů a jeden pes). Motorky tady nepotkáváme žádné, moc lidí asi nenapadne sem z hlavní cesty sjet. Pan domácí má u venkovní kuchyně v přepravkách připravenou přehlídku čerstvých hub, salátů a borůvek. Lámanou angličtinou se nám snaží prezentovat, co by z toho všeho uměl uvařit – volíme předkrmový talíř salámů a sýrů pro všechny, pak zkoušíme ravioli s ovčím sýrem, těstoviny s masem a plátky masa na grilu. Jako finále šlehaná smetana se zmrzlinou a ovocem. Všechno je famózní, i kdyby to všechno „venkovské“ okolo bylo jen na oko a divadlo pro hosty, tak si to užíváme. Tohle místo chci ještě někdy navštívit, navíc cenově bezkonkurenční, s předkrmem, hlavním jídlem, zákuskem a kávou jsem platil snad šestnáct euro.

Zůstali bychom asi až do večera, ale není čas, loučíme se se sympatickým majitelem a odjíždíme. Já odjíždím nadvakrát, po deseti metrech se mi podaří uklouznout na blátě, řídítka doleva, doprava a ležím. V malé rychlosti tak křtím motorku, sbíhá se ke mně půl chaty a doufám, že do konce dovolené to bude poslední pád.

Ze Zoncolanu už směřujeme na západ, dneska nocujeme v horách na agrofarmě. Tam nás čeká lokální večeře, tak se natěšení přesouváme. V plánu je ještě jedno passo, Monte Crostis, které má být částečně šotolinové, takže si to kluci na Explorerech užijou a já se to pokusím nějak projet. Nahoře nás ale překvapují zbytky sněhu a po pár set metrech opatrné jízdy na šotolině komplet zasypaná cesta. Dalo by se asi pomaloučku projet po krajnici, ale vzhledem k tomu, že dole je asi kilometrový sráz a nevíme, co nás čeká dál, otáčíme to zavčas. Dole na křižovatce pak kroutíme hlavou nad cedulí "passo chiuso", při odbočení jsme si nikdo nevšimnul, že passo uzavřeli. No nic, passa už dneska nebudou, stejně jsme už dost unavení a rychle se přesuneme na agrofarmu.

Bohužel, na poslední cca dvě hodiny cesty nám dělá společnost průtrž mračen a testuju Michelin Pilot road 4 komplet zalité silnici. Po téhle vodní zkušenosti na ně do budoucna asi nedám dopustit a další pneu budou zase Michelin Pilot Road. Jedeme dost pomalu, Filip navigátor si lebedí s pin-lockem, já si naopak nadávám, že jsem ho nechal doma. Přijíždíme už dost hotoví a natěšení na horkou sprchu.

Agrofarma (https://goo.gl/maps/5rWFzYgUUV42) je obsypaná auty, evidentně se tam koná nějaká oslava. Nenadále se vyskytuje problém – pan domácí nemluví anglicky a na gestikulaci ohledně ubytování reaguje tak, že místo k přespání není. Zachraňuje nás Filip a jeho tři měsíce starý email v italštině, kdy mu majitel potvrzuje ubytování včetně večeře. Takže slyšíme strohé „ok“, dáváme pivo a čekáme, až nám uklidí pokoj. Na agrofarmě s námi teda evidentně nepočítají, ale chlapík za barem nám rychle uklohní večeři, špagety s boloňskou omáčkou a kousek mletého masa s polentou a rozpečeným sýrem. Není to špatné, ale je to spíš nouzovka. Přespat na nějaké farmě v horách v Itálii určitě doporučuju, nám to úplně nevyšlo hlavně proto, že na nás prostě zapomněli.

6.6.2016

Sappada (IT) - Trento (IT)

Silnicí č. SS52 a posléze SS51 směřujeme na jih a děláme si zajížďku k přehradě Vajont. V roce 1963 se zde odehrála obrovská tragédie mající za následek přes dva tisíce obětí, kdy v noci došlo k sesunu zeminy do přehrady a přílivová vlna smetla několik vesnic. Je možné absolvovat i exkurzi, parkovat se dá bez problémů na přilehlém parkovišti. Pak se spíš klouzáme po horách směrem na západ s cílem zakončit den v kempu nedaleko Trenta. Před Predazzem projíždíme fotogenickou pasáž zatáček (https://goo.gl/maps/FC1u9YYpqik), takže padá návrh, že natočíme pár záběrů do videa. Zastavuju nahoře, Triumphy sjíždějí dolů, aby se otočily.

V tom slyším skřípot, ohlídnu se, černý Triumph je zapasovaný ve svodidlech a Filip na zemi. Naštěstí se Filovi nestalo nic vážného, Triumph je na tom hůř – zohnutá řadička, zničené plasty a hlavní paráda má teprve přijít. Explorera dostáváme i s pomocí místních na kola, googluju nejbližší Triumph servis kvůli řadičce a s potěšením oznamuju, že Triumph servis je přímo v Trentu. Nasedáme, ale po pár metrech zastavuju Fila s tím, že se mu kouří od zadního kola. Dumáme, jestli někde neteče olej, benzín, nebo nějaká jiná kapalina. Po deseti minutách nám odpověď dává pohled na zadní obroušenou pneumatiku – pádem ohnutý výfuk se přimáčknul na zadní kolo a fungoval jako hoblík.

Amatérsky výfuk rovnáme a míříme na Trento do Triumphu. Tam nám oznamují, že před dvěma týdny se servisováním Triumphů skončili a že jediná možnost je garážmistr vedle. Italský sympaťák na Explorera koukne, anglicky sice umí minimálně, ale klíčové věci si nějak sdělujeme. Navrhuje, ať motorku necháme do dalšího večera u něj a že se pokusí sehnat novou řadičku. Na to ale přichází s horší zprávou – údajně je v předním kole již delší dobu prasklý jakýsi „bí-ring“ a ten mohl být příčinou pádu. Shodujeme se, že jde asi o B-kroužek (aniž by kdokoli z nás věděl, o co se může jednat, známe O-kroužky, X-kroužky, tak se shodujeme, že to bude něco podobného :). O hodinu později googlováním zjišťuju, že to slovíčko nebylo "b-ring", ale „bearing“ a znamená - ložisko.

Naštěstí jsme kousek od kempu., „B-kroužek“ chlapík nemá a neví, jestli vůbec sežene, slibuje to zařídit do druhého dne odpoledne, ale i tak se může stát, že ložisko nebude a budeme na tom stejně. Jedna z odvážných alternativ je tato – přespat v kempu a jet další den do Triumph servisu do Vicenzy, která je vzdálená asi 100 km po dálnici. Když to náš Ital uslyší, málem omdlí a začne opakovat „ride not good idea, not good idea“. Kolo se může kousnout a zrovna na dálnici by to způsobilo asi pěknou parádu. 

Italský servisman za opravu výfuku a detekci prasklého ložiska nechce nic, Filip mu tlačí aspoň deset euro na pivo, děkujeme a odjíždíme do kempu u Trenta (https://goo.gl/maps/F7bN6RPbP162). Vzhledem k minimální obsazenosti (= asi tři karavany) a předsezónním cenám necháváme stany a spacáky na motorce a bereme pěkný dřevěný trojlůžák s balkónem. V kempu je hostům k dispozici i venkovní bazén, ale vzhledem k tomu, že ho zavírají poměrně brzo (asi v sedm?), tak už ho otestovat nestihneme. Kemp je sice poloprázdný, ale naštěstí funguje místní pizzerie s pecí na dřevo. Ceny jsou poměrně lidové a pizza stojí mezi šesti a deseti euro, takže plán na večerní posezení je jasný.. 

7.6.2016

Trento (IT) - Corvara in Badia (IT)

Už den předem se FIlip rozhoduje do Vicenzy dojet po vlastní ose. Společně věříme, že to Explorer a hlavně ložisko ustojí. Snídáme na benzince na A22, pak pokračujeme na jih. Mizí hory, všude kolem už je jen placka, po rozpálené dálnici míjíme Veronu a dorážíme do Vicenzy do Triumphu. Tam se nás ujímá podsaditý chlapík, nabízí nám všem kávu a slibuje maximálně hodinu práce. Jak bylo řečeno, tak se stalo, během hodiny je vše hotovo, opraveno. Ložisko, řadička a pár krytů blinkrů vyjde asi na 250 EUR, což je fér cena (porovnáváme s cenami v CZ servisu a italský vychází ještě o něco levněji). Loučíme se a dumáme, jak naplánovat další cestu. Je jedna hodina odpoledne a s ohledem na špatné počasí na západě Itálie a skluz v trase se rozhodujeme, že vyrazíme zpátky na sever a Švýcarsko nám tak ani letos nebude souzeno. 

Náladu nám ale spravuje další občerstvovací stanice na trase na sever na silnici SP148 - https://goo.gl/maps/bCqxKpb6RDk. Silnice jako taková za moc nestojí, je hodně úzká a semtam se objevuje štěrk, ale výhledy jsou impozantní. Ze zahrady restaurace (ono je to teda spíš takové stavení, kdy si připadáte, že jste k někomu přišli na oběd, nic jako jídelní lístek nečekejte). Obdivujeme okolní kopce a volíme obě jídla z nabídky paní domácí – Filipové dávají „guláš“ a já gnocchi z ovčího sýra. Mlaskáme si a za jídlo platíme každý 18 EUR. Zpětně si uvědomujeme, že cena je docela přestřelená, ale pokud budete někde kolem, stavte se aspoň na kafe a užijte si výhledy do údolí.

Po obědové pauze pokračujeme do Corvary in Badia. Po cestě nás upoutá fungl nový asfalt na passe Campolongo. Při ubytování v Corvaře se bavíme s majitelem apartmánu, který pyšně popisuje, že jedna z etap letošní Giro d´Italia vedla přes Corvaru a hodně silnic z tohoto důvodu dostalo nový asfalt. Nevyzkoušeli jsme passa v okolí, ale vypadá to, že minimálně Campolongo a asi i passo Gardena, dostala nový povrch - pokud jste někdo vyzkoušel, pochlubte se.

Celá Corvara je vzhledem k termínu ještě v předsezónní náladě a spousta restaurací i penzionů je uzavřená. Naštěstí dostáváme od majitele tip na pizzerii Salvan, což se ukazuje jako dobrá volba (https://goo.gl/maps/mfxfttdEj4S2). Majitel nás nalodí do své starší Audi A3 i se svou přítelkyní a ochotně nás odváží až na místo. Konečně si dávám tu pravou zuppa di orzo s pořádnou porcí krup a navrch tagliatelle s jelením masem. Zpátky na apartmán pak musíme pěšky, což je teda asi kilometrová cesta do brutálního kopce. 

8.6.2016

Corvara in Badia (IT) - St. Johann im Pongau (AT)

Ráno volám do penzionu Rauchkuchl v Sankt Johann im Pongau. Na tomhle místě jsme si při naší první cestě v roce 2013 dávali steaky a byli jsme tam nadšení. Provozuje ho majitelka z jižních Čech a tenkrát nám nabídnula, že až budeme mít cestu kolem, máme zavolat a domluvíme se na ubytování a zajímavé ceně. Po telefonu rychlá domluva, dvacet eur na osobu se snídaní a těšíme se.

V Corvaře hned od začátku cesty nepromoky, střídavě prší, moc nám to na náladě nepřidává. Studujeme předpovědi a meteoradary s tím, že se ukazuje, že by nám neplánovaně mohla vyjít vyjížďka na Grossglockner. To nám trochu rozjasní den a bereme to z Brunica na severovýchod přes jednosměrné passo Anterselva (nahoru passem k jezeru se může vyjet pouze mezi půl a tři čtvrtě každou hodinu). Na semaforu pod passem dojíždíme skupinku šesti obtloustlých Dánů, kterým asi přijde ponižující, aby čekali na zelenou a vyrážejí asi pět minut před termínem. Nic, jejich boj. Aspoň se tím dostaneme na první místo v koloně a jedeme si passo v klidu před ostatními auty a motorkami.

Od jezera Anterselva sjíždíme v mírném dešti, ale podle srážkového radaru to vypadá na suchý Grossglockner, takže u mýtné brány platíme dvacet pět eur (nebo dvacet pět padesát?) a směřujeme na Franze Josefa. Vzhledem k chladnějšímu počasí je na cestě motorkářů poskrovnu, což mi vyhovuje, nikde žádné „motovláčky“ a silnice jen pro nás. No, přece jenom, jedno setkání s motorkáři proběhne (upozornění, následující text obsahuje silnou ironii). Po cestě na vyhlídku Franze Josefa přichází můj životní motozážitek, když obložen kufry na své osm let staré R1200R předjíždím motorkáře na eRjedničce. Víc se asi na motorce dokázat nedá a oprávněně se můžu stát postrachem diskuzí na webu motorkari.cz :))) Takže tak. Na mnoha místech Hochalpenstrasse se frézuje silnice a sněhové bariéry ještě neroztály, tak se rozhodně nejede žádná pila. Na Franz Josefovi dáváme kolu a krátkou pauzu a směřujeme na Edelweisspitze, který nás přivítá hustým mrakem. Mimochodem, každý rok si říkáme, že už GG nepojedeme, že to za to mýtné nestojí, ale má to něco do sebe a chci se vrátit. Na Edelweisspitze čekáme na webkameru, která každých deset minut udělá fotopanorama a sledujeme sousedy angličany, kteří se spěšně soukají do nepromoků. Vzhledem k velké oblačnosti je napodobujeme a pospícháme dolů, po pár minutách cesty do údolí už jedeme v brutálním dešti. Není nic vidět, silnici spíš tuším, střídavě otevírám helmu, abych ji odmlžil a zase zavírám, aby mi ostré kapky nepadaly do očí.

Do St. Johannu přijíždíme promoklí, ale nastartuje nás Plzeň a angus steaky z jídelního lístku. Českou návštěvou se zdají všichni potěšeni, po večeři k nám přisedá československý personál a celý večer se tak protáhne do hodně popůlnočních hodin. Kdybyste se někdy motali kolem St. Johannu, zastavte se tady a pozdravujte

9.6.2016

St. Johann im Pongau (AT) - Petrovice u Sušice (CZ)

Od rána prší a motorky nabalujeme v dešti. Nemá smysl hledat nějaké pěkné cesty plné zatáček, protože v průtrži mračen je to spíš trápení a cílem bude zkrátit tohle utrpení na minimum. Najíždíme proto na A10 u Bischofshofenu a míříme Salzburg a na skok do Německa. V Passau usycháme a dáváme obědový párek a čaj, pak znovu nepromoky a cesta na Šumavu. Poslední gurmánská zastávka našeho výletu se ukrývá právě tady. Už dlouho jsem se chtěl zastavit v hospůdce u Štěpána (https://goo.gl/maps/QaesjWGqXb62), kterou tak proslavil Pohlreich ve dvou ze svých dílů Ano, šéfe. Zapadlá hospoda na konci světa s vlastním hovězím chovem a s kempem bylo přesně to místo, kde budeme trávit poslední noc.
Po týdnu spaní v penzionech konečně přicházejí na řadu stany, v kempu vedle bylinkové zahrádky jsme sami, takže stavíme stany, sušíme oblečení už na sluníčku, dáváme sprchu a přesouváme se na zahrádku restaurace. Z nabídky volíme předkrmovou paštiku, tatarák, žebra a telecí kližku… všechno nadprůměr. Obsluha sice není úplně ve formě a připadá mi, že to nedělají s takovým zápalem, ale kuchaři jim naštěstí fungují dobře. Sedíme až do zavíračky.

10.6.2016

Petrovice u Sušice (CZ) - Praha/Chrudim/Kroměříž (CZ)

Ráno jen balíme stany a kloužeme se po Šumavě. Dojezdové dny moc nemusím, vím, že už jde jen o přesun a spíš se soustředím na to dojet v pořádku domů. Celou týdenní cestu vlastně kvůli komplikacím s počasím krátíme o den, což na druhou stranu kvitují přítelkyně a manželky. Ale i já jsem rád v pořádku doma. Každopádně, ten ušetřený den si schováváme pro další sezónu, kdy už teda ten Berninapass dotřetice pokoříme :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE