Válení v Alpách

Pátek 15.8.2008 (431km)

V pátek 15.8. se v poledne vydávám do Prahy, abych si částečně zkrátil přesun na Rozvadov, kde máme zítra všichni společný odjezd. V Ostravě je hutné dusno a nevěstí suchou cestu. Odjíždím rozhalen, abych nepadnul do mdlob, a vydržím tak až do Olomouce. Na dálničním obchvatu si na OMV dávám luxusní kafíčko z automatu, což se děje pokaždé když jedu kolem. Směrem na západ to vypadá na déšť, dost fouká, tak jen doufám, že mě voda mine. Nedojedu ani do Prostějova a sunu se do pršáků. Nasazuju reflexní vestu a ženu se vstříc dešti. Vzduch se začíná ochlazovat, ale stále jedu. Nesnesitelnost chladu až zimy přichází na vysočině, takže u Jihlavy na D1 spolu s tankováním Elefanta tankuju i sebe horkým čajem a hóóódně dobrou gulášovkou. Chtěl jsem říct, že luxusní, ale ještě ji k tomu kousíček chyběl.
Dávám cigárko a hle… Igor Brezovar. Takže kouříme spolu a diskutujeme o práci a cestování. Igor měl být vyjetý na další cestu po světě, ale pracovní povinnosti jej zdržely, takže pojede asi na jaře. Přejeme si bezpečnou cestu a domlouváme setkání na KTM. Snad to Vláďa nevzdá… Dávám si ještě svetr, bo jsem se zase až tak nezahřál.
Cesta je fakt vopruz. Snažím se jet s Elfem střelbu v levém pruhu, abych se vyhnul cákající vodě a vodní mlze z aut jedoucích před námi. Vcelku se to daří. Na zbytku cesty do Prahy mě předjelo jen sedm aut :-)
Před Prahou využívám „track“ přítele Ranži a jedu směr Ruzyně kolem Prahy. U Kocandy si na pumpě dávám opět kafe z automatu a kupuju hrubé noviny na vysoušení bod.
Volám Ranžovi, že už jsem blízko neb nahlášený příjezd se momentálně protáhl o dvě hodiny. Zapínám Etrexe, vytahuju Ranžův track a cestou se mi daří natrefit i jakousi lávku pro pěší a cyklisty, kterou díky varování projíždím opravdu pomalu, neboť dřevěné desky i přes ustávající déšť nepůsobí dojmem dobré adheze. Ještě pár smyček ve Zbraslavi, špatně odbočit na Beroun, ještě jedno minutí odbočky a pak už dojíždím zdárně k Ranžovi.
Teplá sprcha, suché ponožky, v hospodě topinky a pivo. Velmi příjemně zakončený náročný den. Doma si dáváme hodinu po půlnoci ještě kalíšek tequily na dobrou noc a jdeme spát. Najeto i s blouděním po Praze 431 km

Sobota 16.8.2008 (663km)

Chčije a chčije. Nebo alespoň trochu prší. Šli jsme spát včera pozdě, takže se mi moc nechce vstávat, ale co už. Máme před sebou kus cesty, takže pravou nohou vstávám a jdu páchat hygienu. Ranža je taky vzhůru a chystá snídani. Upekl moc dobré buchty :o) Vzhledem k tomu, že ve mně ještě stále bydlí asi šest včerejších topinek, pár buchet zůstává a Ranža je bere sebou na sváču.
Vyrážíme v půl osmé, relativně včas, máme ve čtvrt na deset sraz s Faudym na pumpě před Rozvadovem, venku je chladno a mrholí. Po cestě ještě beru v Plzni benzín, neb se mi už včera večer nechtělo. Vzhledem k slušnému času a lepšícímu se počasí, diskutujeme s Ranžou na pumpě o GPS navigacích, naši cestě a tak nějak o všem, což dělá příjemnou náladu. Ve čtvrt na deset stojíme na pumpě a Faudy už je zde. Bohužel jsme zde jen tři a tak to i zůstane po zbytek našeho výletu, protože Jirka je marod se zády a tahle cesta by mu určitě k lepšímu nepomohla… I to se stává.
Faudy měl včera narozeniny, tak rychlá gratulace, opět benzín za české ceny, poslední telefonáty domů a vyrážíme na dálniční vopruz cestu směr Švýcarsko. Pozitivní je, že se oblačnost dost rychle trhá a leze sluníčko, teplo sice vypadá jinak, ale je hezky. Kratičkou pauzu si střihneme o hodinu později kousek za Wittschau, delší pauzu dáváme kousek od Siegenburgu a pak stojíme na benzín v Mnichově.
Dálniční způsob cestování mě na motorce moc nebaví a tak dělám různé skopičiny a fotím před sebou za sebou, vedle a nechtěně i pode mnou… Faudy nás vede, takže rychlost je na pohodu, jel bych rychleji, ale Ranža taky vymýšlí skopičiny a cesta ubíhá příjemněji.
Z dálnice sjíždíme až před Garmischem, jedeme směr Fernpass a cesta začíná být více zajímavá. Už jsme v Rakousku! Hulákám si do přilby, že se mi to začíná líbit. Zastávka u Blind See, Fernpass a jedeme na Gacher Blick ve výšce 1559 metrů.
Ale ouha… Kochám se okolními kopečky, nejedu pomalu a za Pillerem si pozdě všímám esíčka do kopce. Pravou zatáčku zalomím obstojně, v levé se však dostávám na nějaké kamínky a Elefant se zastaví o plot. Koukám, že jsem se poprvé v životě dostal na kolínko :o) Z kolínka udělám jen dva rychlé kroky a zvedám Elfa ze země... V podstatě se tomu směju, protože se vlastně nic nestalo. Ale ouvej… Stalo… Elf má zlomené řídítko, v místě kde jej vyztužuje hrazda. Kurva… No jo dvacet let stará trubka. Kluci mi odjeli, tak čekám a přemýšlím co s načatým odpolednem. Za chvilku se vrací zpátky a v dálce je vidět nějaký místní bajker a jede našim směrem. Chci ho zastavit, ale jede dále, pak asi pochopí a vrací se zpět.
Vzhledem k nedalekým švýcarským hranicím se mu snažím, horko těžko snažím českou němčinou vysvětlit, co potřebuju a zda ví jak mi pomoci. Nakonec se chytá a jedeme všichni nad městečko k nějakému kámošovi, co má zámečnickou dílnu. Interně tohoto kámoše nazývám Vavros, připomíná mi to tady totiž Vavrosovu garáž se spoustou nerezového materiálu a je i stejně zručný.
Vavros se chytá rychleji než jeho kámoš a tak bere z ponku šroubováky, kleště, flexu a jdeme opravovat. Snažím se komunikovat, což se jeví jako báječná zábava pro všechny kolem. Je fakt, že moje němčina nic moc a jejich hantýrka taky není zcela k zařazení do konkrétního jazyka… Divná rakouština, šmrnclá italsko francouzským přízvukem. Vavros jede, tak mám za chvilku řídítka jak nové. Do trubky řídítek jsme strčili ještě jednu menší trubku pro zpevnění a výsledek vypadá fakt výborně. Vzhledem k tomu že za práci se po mě nic nechce, půjčuju si od Ranži balík s plechovkama Kozla a nechávám jej s díky v dílně.
Borec je hrozně v pohodě, nad dílnou mají s tátou rybník, v něm je možno rybařit, u rybníka hospůdku a tak nějak tady žijou. Mávání, loučení a my jedeme (já poprvé kluci už podruhé) dobýt Gacher Blick.
Jedu pomalu, nahoře fotíme a pokračujeme na Pfunds, kde bereme benzín. Už jsem se vzpamatoval, tak další cesta je opět na kocahčku. Dlouho jedeme úžasnou krajinou podél řeky Inn až do Švýcarska k horskému městečku La Punt, kde odbočujeme na dnešní nejvyšší vrchol. Silnice se klikatí nejdříve v zeleném vzrostlém porostu a postupně přechází jen v trávu a kleč. Netrvá to dlouho a jsme na místě - Albulapass 2315 metrů nad mořem. Jsme už ve stínu, takže docela zima, kolem zbytky sněhu a my se těšíme k ohni a na rozinkovou slivovici. Zbývá nám necelých 15 kilometrů do kempu, takže pár zatáček a už jsme tady. Je půl deváté nám se ani moc nechce rozbalovat stany, takže kupujeme na dnešní noc teepee, rozbalujeme spacáky a jdeme slavit. Ranža: koupit teepee … to skoro vypadá, že Sim kupuje teepee každý pátek u nich v sámošce, aby měl přes víkend v čem spát. Já to teda viděl v kempu poprvé, aby nám někdo nabídnul už postavený indiánský vigvam k ubytování. Asi nějaká místní specialitka. Každopádně možnost nestavět stany potěšila, na druhou stranu to uvnitř bylo jen o fousek lepší než jen tak venku pod keřem. Zima strašná, oheň jsme si netroufli rozdělat, bo bysme se tam určitě dusili a ráno smrděli jak trenýrky indiánskýho náčelníka a akusticky to taky nebyla zrovna nejvydařenější volba.
U krbu jsou nejdříve krapet nepřístupní holanďani a tváří se, že o společnost nestojí. Situace se mění po ochutnání naši slivovice a indických masových placků. A hele jeden z nich nám nabízí k dispozici malý přenosný gril, abychom si mohli jídlo ohřát. Chvíli se dělíme o prostor pod altánem, ale západoseveřané postupně odpadávají, spát jde i Faudy a my s Ranžou dál klábosíme, popíjíme, jíme a popíjíme… Ranža říká, že ty placky jsou luxusní. No jo… Jana vařila. Koukáme na projíždějící vlak, který mizí v tunelu, aby po chvíli vyjel o kus výše a pokračoval dále. Ve skále totiž Švýcaři vysekali spirálový tunel, aby vyřešili výškový rozdíl spodní a vrchní trati. Balšaja těchnika… Chvíli po půlnoci Ranža ještě fotí částečné zatmění měsíce a jdeme taky spát.

Neděle 17.8.2008 (440 km)

Je kosa jak cip, ale azuro. Ranža se zimou probouzí o kousek dříve a jde omrknout spodní nádrž přečerpávací elektrárny, která je kousek odsud. O chvíli později lezu ze spacáku i já a koukám, že Faudy má jinou polohu, než měl včera večer. Asi jsem mu chrápal u hlavy. Jdu omrknout místní WC, protože raní stolice je důležitá :o) Záchody jsou překvapivě super, odvětrání je zmáknuté, dost prostoru a čisto.
Páchám hygienu v ledové vodě, abych posléze zjistil, že tam kde jsou sprchy, teče z kohoutku i teplá voda. No co už... Ranža je zpátky a Faudy už se taky probudil. Chystáme kulturní snídani u stolu, ale je třeba jej podložit, neboť je to krapet z kopce. Ranža vytahuje včerejší buchty, Faudy předvčerejší štrůdl. Líbí se mi tu a nikam se mi nechce. Ranža se snaží vyluštit technický hlavolam v podobě kovové, horizontálně umístěné trubky, jenž blokuje přístup na mostě k našemu tábořišti. Pod trubkou se schovává jen o něco málo kratší trubka, přes kterou určitě žádné normální auto nepřejede. Záhy nacházíme vysvětlení v podobě objezdu kolem kempu přes louku.

Nechce se mi ani balit a podle toho vypadá i odjezd. Kluci mají nastartováno a jedou k vodní elektrárně, zatímco já kouřím a koukám na hromadu věcí, které musím zabalit. Ach jo… Jsem brzda. Včera jsme jeli a jeli a jeli, dneska zase pojedem. Mám pocit jako bychom něco naháněli. Včera jsem se napíchnul asi na řidítka, bo mě dost bolí hrudník a mám modřinu velkou jak dlaň. Dneska nás však čeká relativně zajímavý přesun ze Švýcarska do Itálie z ní opět do Švýcarska, abychom opět skončili v Itálii. Přemáhám se a během okamžiku jsem sbalený. Dokonce lépe než když jsem odjížděl z domu, protože už mám přístupné i boční kufry.

Je půl desáté a kluci už na mě čekají, tak ještě v rychlosti přidělávám pohotovostní foťák na doma připravený držák a vyrážím. Netuším, jak to bude fungovat, ale mám jej sebou hlavně kvůli možnosti natáčet za jízdy video. Sice bez zvuku, ale s vhodně vybranou muzikou by výsledek mohl být přijatelný. Uvidíme… Jedeme podél řeky Alora kolem městečka Stugl, kde se řeka přejmenuje na Albulu. V deset hodin zastavujeme u brutální díry v zemi. Obchůzka okolí a návštěva informačního centra nám objasňuje množství lidí, je to nejhlubší místní soutěska Via Mala. Lidi je tu jak odpadků v Řecku, tak odjíždíme na průsmyk San Bernardino do výšky 2066 m. S Ranžou kupujeme nálepku a všichni tři se přesuneme na jedinou volnou lavičku u jezera a dojídáme poslední české řízky. Sjezd dolů je jak jinak plný zatáček a tak různě zastavujeme a děláme fotky. Kousek za městem San Bernardino na silnici číslo 13 po krátké rovince opět spousta serpentin, Pian San Giacomo. V podstatě celá třináctka je příjemné svezení až na pár průjezdů většími městy. V obci Boffalora opět stavíme a pozorujeme asi třicetimetrový vodopád. O pár minut později však stojíme opět, protože proti nám po silnici jede vlak. Můj pohotovostní foťák vypovídá službu, takže první fotka vyjde až ve chvíli, když je vlak už na mostě. No co už… V městečku San Vittore mají kousek železnice, díky zachování vhodného poloměru zatáčky, zapuštěn do asfaltu silnice. Zajímavý zážitek. Je to asi nějaký speciální spoj, neb kolem vláčků poskakuje spousta fotografů, vláček na mostě chvílí couvá, pak zase jede kousek dopředu a uvnitř zůstává jen strojvedoucí. Asi není správně fotogenický… Za chvilku se fotografové soukají do vlaku a ten mizí za řekou. Ranža: klasická nostalgická jízda pořádaná pro fotografy a šotouše. Koleje už byly totiž poměrně fest zrezlý, takže přestože je trať elektrifikovaná a prochází centry městeček, k dopravní obslužnosti neslouží. Takže jen občas na ni něco vyjede a pak se to kolem fotografy jen hemží. My chytili fotozastávku „na mostě“, ale věřím, že jich cestou bylo podstatně víc.
Slunce začíná pálit, tak shazujeme drtiče mrazu a pokračujeme na Itálii. Nudu po rovině a městech nám v Locarnu zpestřuje dlouhý tunel, který se, se stoupající výškou, plní výfukovými kouříky a zvyšuje se teplota. Docela mě těší, že už jsem venku. Kousek od Cavigliana dojíždíme nějaký místní vlakový spoj a přidáváme, ať jej chytneme na nějakém pěkném místě k focení.

A hele… V městečku Intragna vede trať po mostě přes hluboké údolí, tak opět stojíme a čekáme na vlak… Hm… Už dlouho se mi nestalo, abych si díky vlastní situaci vybavil hlášku z filmu. Teď se mi vybavuje jistá scéna z motorkářského snímku VE STÍNU GANGU, se slovy „kdo kurva čeká, akorát tak lidi na vlak“ :o) Stihneme ještě otevřít plechovku piva a vlak je tu. Chytám zlatohlávka a Ranža dělá detailní foto. Další kus cesty stoupá do výšky a vede úžasným prostředím. Silnice je vytesaná ve skále nad údolím, občas se kříží se železnicí, je hodně úzká, ale zvykám si a začínám zrychlovat až se občas pobojím…
V místě Ponte Ribellasca je hranice mezi Švýcarskem a Itálii a pár kilometrů za ní je malé městečko s ještě menším názvem, zato však s velkou bazilikou.

Městečko Re se prezentuje skutečně výstavním chrámem pro věřící, jenž nese jméno Basilica Della Madonna Del Sangue. Zde chvíli stojíme a pozorujeme cvrkot. Spousta korzujících lidí, projíždějících motorkářů a v uličkách to hučí jak v úlu, mají tady nějaký večírek a tržiště. Máme před sebou ještě kus cesty a tak jedeme bez zastávky opět do Švýcarska na Simplon Pass.Po zdolání passu bereme v Martigny benzín a fičíme opět do Itálie. Úžasnými serpentinami přes průsmyk Colle Del Gran San Bernardo ve výšce 2473 metrů nahoru a dlouhým zatáčkovitým klesáním do Aosty dorážíme za tmy, v devět hodin, do kempu v obci Avise. Slušný kempík s teplou vodou a luxusním korýtkem s pramenitou vodou na chlazení piva.
Po cestě jsme v Carefouru koupili bagety a speciálně pro Faudyho jsem vzal láhev perlivého vína Lambrusco. Sedíme na lavičce, popíjíme víno, baštíme vysočinu a je nám fajn. Faudy jde spát a my s Ranžou za chvíli taky. Zítra nás čeká přes třista kilometrů…

Pondělí 18.8.2008 (338 km)

Azuro a teplo… Kluci ještě spí tak se jdu projít po vesnici a fotím domky s kamennými střechami a zbytky hradu. Je tady pěkně… Využívám svého časného probuzení a začínám balit, abych kluky nezdržoval, včera to byl stres. První vstává Ranža a o něco později i Faudy, ale moc se mu do toho nechce. Bolí ho žaludek a svádí to na víno. Tvářím se uraženě.  Pomalu balíme, Faudy nechce ani snídat a válí se ve stínu. To není dobrý, ale nějak se s tím určitě popere. Je 9:45 a po SS26 vyrážíme na Francii, abychom první zastávku udělali až na hranici v průsmyku Piccolo San Bernardo. Tady provádíme první průzkum bunkru, co má střílny namířeny do francouzského údolí. Je odsud vidět zasněžený vršek Mont Blanc, spousta pěchotních překážek a hlavně náš další cíl pevnost Redoute Ruinee. První odbočka se nám zdá poněkud hard, tak jedem o kus dál do horského střediska Les Chavonnes, ze kterého by měla být cesta k pevnosti více na pohodu. Najít však tu správnou odbočku je docela problém, takže projíždíme všechny místní staveniště, bloudíme jak se jen dá, až se konečně podaří alespoň vypadnout z obce. Není to však ta nejlepší cesta a po prudkém výjezdu končí u někoho na dvorku. Po krátké fotopauze kousek od ohradníku s krávama a rychlém studiu mapy se obracíme a jedeme na protější svah. Po pár metrech zastavujeme a opět se váhá… Mám pocit že takhle tam nedojedeme, tak řadím za jedna a ve stupačkách pokračuju v načatém směru a po příjemně brutálním výjezdu čekám nahoře, jestli přijedou i kluci. Přijeli. Ranža se sice tváří, že pro Caponorda to není úplně ono, ale když vidí že jsme svému cíli blíž, pookřeje.
Další výjezd je opět mírně hard a jedeme skoro kolmo nahoru po sjezdovce. Pevnost je už v dohledu a zbytek cesty vede po vrstevnici těsně pod hřebenem. Mineme vrchní stanici lanovky a jsme tady. Pevnost je velká a má úžasný výhled jak na Itálii, tak na Francii. Pod náma je hluboký sráz až k hlavní silnici N90 po které jsme vjeli do Francie. Odsud je Mont Blanc ještě úžasnější než od spodu. Jsem rozkochaný na sračky…
Kluci jdou na průzkum pevnosti a já opalovat bůčky na protilehlou skalku. Koukám do údolí, na okolní hory a jsem rozkochaný. Je to fakt luxusní… Kluci po návratu oznamují, že ta cesta, kterou jsme před tím viděli zespodu je ta správná a že tedy pojedeme po ní dolů. Začátek je trochu prudší, pokračování však ještě více. Dolu to chytlo docela švunk, ale co už, zastavovat nemá smysl. Hoho…

Ten odvodňovací kanálek jsem fakt nečekal. Jsem se kochal... Trošku to se mnou hodilo, ale jedu. Dole teprve zjišťuju, jak to bylo vlastně fajn a jedu zase zpátky nahoru, abych si to sjel znova. Je to paráda. Fakt mě to moc baví. Až pak mi dochází, že je to vlastně sjezdovka. Ranža: až později nám došlo, že k překonání 200m výškového rozdílu jsou dvě zatáčky a tři stometrový rovinky poněkud málo. Při pohledu shora to ovšem vypadalo moc pěkně a ještě teď slyším, jak Faudy říká: To je luxusní cesta, tudy jsme měli jet nahoru.
Když jsme přejeli přes hranu bubnu (a přejet jsme museli, bo nás sledovala nějaká grupa pěších turistů, tedy otázka cti…) začalo to být víc než dramatický. Byly by z toho hezký fotky, bohužel nešlo zastavit. V pokračování nám vadí ohradník, který se hodlám objet jinudy, což se záhy ukáže jako ne úplně šťastné řešení. Slyším kluky, jak někam jedou a já mezitím trčím v drátech. Faudy za chvíli přijíždí na pomoc, tak opět můžeme pokračovat. Další sjezd je už v pohodě a koukáme dolů do údolí na vodní elektrárnu v Bourg-Saint-Maurice. Kopce kolem jsou úžasné…

Další zastávku děláme až na hrázi přehrady Lac du Chevril. To je hlavně Ranžova libůstka, my s Faudym čekáme na hoře a měníme zimní svršky za letní. Na suchou stěnu hráze kdysi někdo namaloval jakýsi mega velký motiv někoho s někým, ale za ta léta je to poněkud nečitelné. Ranža nám povídá o čem ten obrázek byl, ale já koukám kolem a kochám se, takže mi historie uniká. Ranža: 180 m vysoká hráz byla dostavěna v roce 1952 a hydroelektrárna obrovské přehrady měla tehdy uspokojit 10% potřeby elektrické energie Francie. Ta však záhy vstoupila do jaderného věku a potenciál stavby nebyl nikdy využit. V současnosti slouží jako záložní akumulátor energie pro přilehlé lyžařské středisko.

Hráz je pro Tignes charakteristická a obraz Herkula na vzdušní líci byl znám jako Obr z Tignes. Bohužel, dnes už není takřka k rozpoznání. Přibližně každých 10 let se přehradní jezero vypouští, naposledy bylo prázdné v roce 2000. Pak se na denní světlo dostanou pozůstatky dvou kamenných zatopených vesnic a donedávna se prý sjížděli jejich tehdejší obyvatelé, aby se prošli svou již neexistující minulostí. Col del Iseran je už jen kousek, po cestě je však spousta důvodů k zastávkám, kochání se a fotkám. Zastavuju ve chvíli, kdy po mojí pravici fičí ze sjezdovky dolů stádo cyklistů a jsem lehce konsternován. Mým hrubým odhadem jedou pekelnou střelbu, běhá mi mráz po zádech. Tady nahoře jsou letadla tak nějak blíž…

Ze sedla vede přes národní park de la Vanoise pěkná úzká asfaltka, po které dojedeme úplně luxusním kochacím údolím až do Lanslebourg-Mont-Cenis. O kousek dále kousek před Modane stojí na skále přes údolí obrovitá pevnost Fort de L’Esseillon. Na naši straně je pak o poznání menší Redoute Marie Thérése. Protilehlé břehy krom vzdálenosti a hloubky odděluje řeka L’Arc a spojuje most, nebo spíše mostek Le Pont du Diable. Úzká lávka pro pěší, možná i pro motorku. Na straně kde leží velká pevnost, je jen pro jistotu i střílna…
Je opět dost hodin, tak balíme foťáky a jedeme do Modane pro benzín a proviant. Benzín je tady u marketu za slušnou cenu, tak stavím Elfa bočákem na kámen ať se tam vejde co nejvíc a vzpomínám přitom na benzinky u Ukrajinsko-evropských hranic…

Market je slušně zásoben, takže bagetky, vínko, pivko mizí v košíku. Beru i originál rum z Martiniku, který však naprosto nepochopitelně rozbíjím u pokladny o zem. Paní se za pokladnou jen usměje, podá mi papírové utěrky a koš… S pokorou uklízím podlahu a běžím ještě pro jednu láhev. Ta první je gratis :o) No když se tohle všechno sečte do kupy, máme šest večer… Kurva… Už zase pojedeme na doraz. No co už, třeba se to během týdne vykrystalizuje na pohodový výlet. Zatím to chvílemi vypadá jako závod s časem. Chtělo by se pořád fotit, kochat se, nechat se unášet proudem, ale to bychom asi byli ještě ve Švýcarsku. Máme jeden tajný cíl, takovou malou odbočku, který kdyby nevyšel, budeme spát u jezera Lac de Serre Poncon, což je kousek za Embrunem. Je to zhruba 120km, ale jedeme přes Col du Galibier, takže až opustíme hlavní silnici N6, přijdou zatáčky, kochačka a nevíme kolik času nám zabere ten mini trip. K jezeru se dá dojet i offroadem, ale to by nám vzalo času ještě více.

Opět stoupáme k nebesům, okolní krajina se mění ze zelené k hnědozelené a asfalt láká ke svižné jízdě. Je to super, ale ochlazuje se. Faudy zkušeně objevuje odbočku a vydáváme se luxusní šotolinou plnou zatáček k našemu cíli. Chvíli váháme jestli objet spuštěnou závoru se zákazem vjezdu, ale zvědavost je silnější... Nahoře nás však čeká rozčarování. Stará vojenská základna Camp des Rochilles, která se na internetových diskuzích tváří jako opuštěná a volně přístupná je v obležení francouzskými vojáky. To je blbé… Chtěli jsme projet kolem a pokračovat dále kolem jezer jakoby na Itálii. Obracíme motorky a parkujeme za rohem nasvíceným sluncem. Diskuze na téma jet či nejet zprvu nemá jasný směr. Nesměle jdeme obhlídnout situaci, abychom definitivně průjezd odpískali. Škoda… Mohl to být parádní vysokohorský trip skoro po hřebenu. No co už, není dovolené konec a plánů je ještě moc.
Všudypřítomné ostré větrem a deštěm ošlehané štíty skal v zapadajícím slunci působí magicky. To nelze nevyfotit. Pomalu sjíždíme dolu a potkáváme rozesmáté protijedoucí vojáky, kteří nám v autě uhýbají ke kraji. Jsme dole, je půl osmé a před námi Col du Galibier. Ve stínu je sice kosa, za to vás však za zatáčkou nepřekvapí slunce v očích. Jediný způsob jak se trochu ohřát je adrenalin. Spoléhám na to, že doma fungl nové pneumatiky jsou už správně ojeté a začínám si zatáček náležitě užívat. Levá pravá levá pravá… Z 1963 metrů stoupáme svižně do výšky 2645, neodpustíme si po cestě pár fotek a za půl hodiny jsme zde. Col du Galibier má jednu příjemnou zvláštnost v podobě dvou možností jak zdejší hřeben překonat. Dýchavičné stroje a přizdisráči mohou využít 500 metrů dlouhý tunel řízený semafory, zbytek světa pak může překonat ještě sto výškových metrů a projet si sedlo serpentinami s nádhernými výhledy kolem. Škoda že už se stmívá, teď je všechno zahaleno v oranžovo žlutém hávu, což sice nevypadá zle, ale za denního světla by mohlo být hezčejší. Prima… Je půl deváté, 90 kilometrů do cíle, před námi sjezd do Brianconu a pak nuda údolím až k jezeru. Je tma, bolí nás člověk, jedem jen tak, abychom dojeli, což se daří přesně v deset. Malý problém se s cestovními pasy na recepci v Camping municipal La Garenne Faudy zvládá svou francouzštinou a můžeme jít rozbít tábor.

Mám toho plné zuby a stan se mi stavět nechce, rozbaluju karimatku a spacák a po cigárku upadám do tvrdého spánku. Ranža: kouzelný na tom bylo, jak každý den Faudy (coby vůdce) už od odpoledních hodin opatrně naznačoval, že se zřejmě pojede i trochu do večera, že je třeba ujet víc km a jestli nám to jako moc nevadí … přičemž nám se Siemensem to bylo víceméně jedno. Tedy mě jo, Sim tak minimálně vypadal… no a ve finále to byl vždycky Faudy, který vyměknul jako první a zalomil to dřív, než jsme dojeli, kam jsme potřebovali :-) Ještě bude muset chlapec ty celodenní přesuny trénovat…

Úterý 19.8.2008 (103 km)

Trochu zataženo, rosa a teplo tak akorát… Ranža skrytý za Caponordem zkouší svůj ultrazoomový Olympus a fotí německé důchodce za cestou, kteří nás pozorují z campingových křesílek a mají z nás atrakci. Já pro změnu oceňuji výhody kvalitního spacáku, neb po setřepání rosy je za deset minut suchý a připraven k balení. Vaříme snídaní a Faudy se opět tváří, že žaludek nic moc. Ranža si vytahuje třísky a nikomu se nechce balit. Mě ranní kafe s cigaretou dělá moc dobře a nestačím dopít ani dokouřit a běžím usednout na mísu. Jaké je to překvapení, když se mísa nekoná a místo ní na mě hledí díra v podlaze s dvěma nášlapy. Romantika je v prdeli… Podlaha se moc hygienicky netváří, tak sundávám kalhoty a věším je na kliku, ať si sebou na nohavicích něco neodnesu na památku. Komfort nic moc, ale mise úspěšně splněna. Jsem sbalený, kluci budou za chvíli taky, tak ještě na chvíli uléhám na zem, dopíjím kafe a dělám si pohodu. Objevuju pavouka, co za sebou vleče v úhledné kuličce novou rodinu. Zdá se, že počasí se bude zlepšovat a naši cestě k tunelu Parpaillon tak nic nebude bránit, ani ji narušovat.

Chvíli bloudíme a najíždíme pár zbytečných kilometrů, ale jako exkurze po okolí to není špatné. Úzkou asfaltkou číslo D39 stoupáme zase do hor, kde po pravé straně objevujeme skalní převis s vodopádem, jenž místní obyvatelé nazývají příhodně Le Drac. O kousek dál už se napojujeme na šotolinu, která nás při troše orientačního smyslu a štěstí dovede k tunelu. Je tady i pár jiných cestiček a odboček, ale ta správná je jen jedna. Chvíli si užíváme dost hard cestu v lese se spoustou uvolněných kamenů. Po cestě zkouším i nový způsob natáčení na fotovideo s foťákem zavěšeným na krku. Docela se to daří a záběry vypadají slušně. V půlce kopce si dáváme lehkou svačinku a vzhlížíme ke svému cíli. A už je to tady!

Parpailooooon…. Volám si do přilby, přičemž se mi zamlží hledí. Rychle jej zvedám a v návalu radosti vyjíždím po zřetelně vyjeté cestičce nad vjezd do tunelu. Mám radost jak sviňa, jsem opět rozkochaný na sračky a volám na kluky „já su tak šťastné…“ Fakt příjemný pocit, výborné počasí a prima parta, co umocňuje všechny tyhle pocity. Hromada fotek je teď program pro nadcházející půlhodinu. Z tunelu vyjíždí Berlingo s francouzskou espézetkou a vysmátým párem středních let. Naprosto neuvěřitelně vysmátá borka se nás ptá, odkud jsme. Na odpověď že z Čech se rozesměje ještě víc a po dotazu kam jedem a odpovědi že „na druhou stranu“, se málem počůrá smíchy… Už by neměla hulit… Faudy chvílí procvičuje francouzštinu a poté co si začne vařit kafe, borce opět vyhrknout smíchem slzy. Asi ji závidím… Než se stačíme rozloučit, několik krát ještě vybuchne smíchem a se smíchem taky odjíždí…

Ranža se jde vyfotit na tunelu, a já s Faudym ještě kontroluju u Elfa množství oleje v motoru. Trošku by to chtělo, přece jen mám od posledního dolití skoro 1500 najeto a tady se jezdí půlka výletu se zavřeným plynem. Zítra se koupí. Neopomenu nalepit na ocelová vrata nálepku JoeBarTeam a hrnu se s Elfem na druhou stranu tunelu. Projížďka je to příjemná a tak si ji ještě jednou zopakuju. Mezitím už na mě Ranža čeká se zapnutou kamerou na druhé straně, ale to mi nějak uniklo, takže při výjezdu z tunelu jej nechtíc obhodím vodou z kaluže, do které jak jinak záměrně najíždím… Ranža něco huláká, ale mám přilbu tak mu nerozumím :o) Cesta dolů je opět doprovázena zastávkami nejen na focení. Při jedné z nich (kdyby zrovna svítilo slunce) by se nejeden mohl domnívat, že se opalujeme. Dole v údolí špatně odbočíme, ale opět vidíme víc, než bylo v plánu, což se počítá. Ještě níže, v městečku La Condamine-Chatelard, je u výjezdu z hor přímo na křižovatce levný penzion, ale my dnes končíme jinde, tak snad někdy příště.

Už z dálky je vidět na protilehlém kopci pevnost fort de Tournoux, vysoko v kopci nad údolím, částečně vytesaná do skály, na první pohled skutečně nedobytná. My však jedeme na druhou stranu. Nenápadná odbočka vpravo, ze silnice D900, nás po prudce stoupající lesní cestě přivádí k první zastávce. Po cestě se vyhýbáme protijedoucímu Renaultu Megane a trosku ho obdivujeme. Cesta je docela rozbitá. Ještě jednou zpomalujeme, když se náhle před námi objeví skupinka skoro dětí na koních. Horní stanice lanové dráhy je vcelku zachovalá, neboť přístupnost a precizní konstrukce nedovoluje všechno ukrást. Jsou tady i vozíčky a kolejnice, po kterých se pak ještě výše do pevnosti Fort de la Roche-la-Croix přivážely zásoby a další věci, stejně tak i do jedné menší a starší kousek vedle. Technicky zajímavá a při troše vůle a námahy ještě funkční technická památka. Příjemná enduro projížďka lesem nás zavede k oběma pevnostem a z větší Roche-la-Croix je luxusní pohled do údolí na městečko Meyronnes. Údolí pod námi je široko daleko jediná přístupová cesta z Itálie, což znamená, že odsud ze shora museli vcelku beze ztrát sobě vlastních, rozprášit fakt každého nezvaného návštěvníka. Obě pevnosti jsou pro průzkum moc zajímavé. Sjezd je příjemný, pohrávám si s Elefantem a občas zastavím na fotku. Objevujeme i spodní část lanovky ve
zrekonstruovaném stavu. Je vidět motor a další součásti, které celý tenhle ansábl dávaly do pohybu. Do městečka Jausiers, dnešního i zítřejšího nocležiště, přijíždíme tentokrát za světla, což asi všichni bereme s nadšením. Faudy jde shánět lístky na exkurzi nějaké pevnosti, ale v informačním centru mu bohužel sdělují, že jsou prohlídky zrušeny... Faudy: ty listky byly do pevnosti maginotovy linie Bas St.Ours Místo lístků kupujeme v místní sámošce bagety, pivo a dijonskou hořčici. Taky dobrá investice… Faudy zařizuje v kempu vstupní formality a já se snažím sehnat gril na dlouho očekávanou konzumaci maďarských klobásek. To se však nedaří a po konzultaci s majitelkou se dozvídám, že volný oheň a cokoliv co dělá jiskry je zde zakázáno. Hm… Tak nic no, klobásky uděláme v ešusu ve vlastní šťávě. Chtěl bych sedět opodál a pozorovat nás. Na našem plácku probíhá čilý cizinecký ruch. Rozbalujeme, balíme, přemisťujeme…

Budeme tady dvě noci, tak to musí stát rovně, navíc Ranža objevuje mravenčí sešlost, tak jsme zvědavi jak budeme ráno vypadat. Vše je hotovo a nachystáno, tak usedáme k plynovému vařiči a u smažení kousků klobásy tlacháme o uplynulém dni a plánujeme den příští. Dijonská hořčice má docela grády, což mi a Ranžovi slušně pročišťuje oči i nos. Faudy jen zlehka namáčí, aby mu to nevystřelilo kufr… Je už asi dost hodin, neb nám někdo z vedlejšího stanu oznamuje, že bychom se měli utišit. Dáváme si s Ranžou ještě jedno pivo na půl a jdeme spát. Hladím Elefanta na dobrou noc a říkám mu jak je skvělý a zároveň si stěžuju na odřený palec u nohy od neustálého řazení ;-) Příjemně unaven usínám s mravencem na čele…

Středa 20.8.2008 (246 km)

Luxusní azurové nebe a k tomu odpovídající kosa jak cip… Budí mě místní kostel, respektive jeho zvonice. No prostě mě vzbudily zvony. Je sedm ráno a vůbec nechápu co ty zvony zvoní. Nejdříve odbily 7x, pak 3x, ještě jednou 3x a zase ještě3x a teď bijí jako na poplach. Snažím se to fotit, ale moc mi to nejde. Fotím alespoň měsíc, ten se tak rychle nehýbe… Zrovna vylézá Faudy a po nezbytné hygieně jdeme společně pro čerstvou bagetu přímo do pekárny. Ohlížíme všudypřítomnou výzdobu v podobě puntíkovaných triček, což Faudy odhalí jako vzpomínku na tudy projíždějící peloton cyklistického závodu Tour de France. To jsem nevěděl…



Jsme zpátky a Ranža už je taky vzhůru, ale poněkud rozespalý. Na píchlém vyfouknutém lehátku, vedle chrápajícího a prdícího Francouze se fakt asi dobře vyspat nemohl. Ranža: aby nedošlo k mýlce, nespal jsem s tím Frantíkem na píchlém vyfouknutém lehátku. Na tom jsem spal jen já, bo jsem si ho propíchnul v tom zatraceném teepee, Frantík spal ve stanu vedle. Navíc to byl ten, co na nás večer hvízdal, jako že jsme moc hluční a pak v noci rozjel takovej koncert, že jsem měl chuť mu jít ten stan zapálit. To by ale byla sebevražedná mise, vzhledem k akusticky doložené koncentraci metanu uvnitř. Možná chrčel jak raněný tur, protože se dusil … mě tak napadá…

Po snídani navrhuji procházku nad město, což kluci překvapivě odkývají. Staré úzké uličky a křížová cesta vede až na vybudovanou vyhlídku, ještě výše než věž kostela. Mají tady jakýsi nákres okolních kopců a hor, což je vcelku příjemné pro orientaci. Pod námi je hřbitov s mnoha kaplemi a kapličkami, což určitě na zpáteční cestě nevynechám. Svítí sluníčko a hlavně hřeje, tak některé svršky můžou dolů. Je tady krásně… Zpáteční cesta je tak trochu offroad, neb to beru přímo, tím je mi i ve stínu teplo. Hřbitov je taky luxusní, kapličky jsou sice vykradené, respektive tak aspoň vypadají. Vylomené dveře, rozbitá okýnka, smutné. Na celkové atmosféře to však nic nemění a je zajímavé si takový hřbitov projít.

Slunce už je výše, proto se vracíme do kempu, ať s toho dne něco máme. Odjíždíme na lehko což je zcela Iné Kafe a dává nám to více možností. Dneska nás čeká takové příjemné kolečko, no… Spíše než kolečko plán cesty vypadá svým tvarem jako okousaná kýta pršutu… Jedeme do Barcelonnette na benzín, pak zpátky a za kempem odbočujeme na Route de la Bonnette nahoru do národního parku Du Mercantour. Faudy: on by se dal benzin koupit i v Jausiers, ale panáček potřeboval koupit do slona ještě flašku oleje, tak jsme museli k pořádný pumpě. Cesta je skvělá, úžasný asfalt, hromada zatáček, příjemná teplota a skoro nikdo nezdržuje. Až na pár výjimek v podobě obytných aut, ale s tím se tady musí počítat. Obdivuju cyklisty, co stoupají asi ke stejnému cíli. Magoři…

Kousek pod vrcholem, na kamenitém parkovišti, zastavujeme u několika volně stojících „zvonů“. Faudy nám vykládá ke zvonům nějakou story, ale opět se kochám, takže z toho nemám nic. Nejdůležitější informaci však registruju a tou je informace o tom, že tyhle zvony nikdy nebyly osazeny do žádného bunkru ani pevnosti. Kolik z toho mohlo být užitečných věcí… Ještě kousek popojedeme a jsme u prvního vojensky-historického cíle. Pevnost Restefond má vstup u silnice a přes tři patra slušně plných více či méně funkčním původním vybavením vylézáme nahoře, kde je vidět daleko do Francie i Itálie. Je tady relativně zachovaný horní mechanismus lanovky a spousta technických pozůstatků. Motorky odsud vypadají docela titěrně…

Zrovna když se už dole chystám k odjezdu, uvědomím si, že nahoře na zvonu jsem nechal ležet suvenýr pro Janu. Tož se nadechnu a šlapu zpátky. Mám ho… Pěkný malý stalagnit. V bunkru jich pár k vidění ještě je. Být člověk o něco vyšší, všude rostoucí stalaktity by obil hlavou… Odjíždíme a dobýváme první z dnešních výškových cílů, nejvyšší místo Route de la Bonnette. Je to zvláštní protože tahle cesta, respektive její poslední kousek vede odnikud nikam. Je to vlastně taková smyčka kolem naprosto suché suťovité hory. Až o pár metrů níže se ze smyčky stane křižovatka a vy si můžete vybrat, na kterou světovou stranu pojedete. Třeba jestli na Francii, nebo na Itálii A hele… Ti cyklisti tady fakt dojeli taky. Žasnu a obdivuju… Silnice má nejvyšší bod ve 2802 metrech, absolutní vrchol této vyjížďky je však samotný vrchol s hodnotou 2873, tak jej jdeme s Faudym pokořit.

Úplně nahoře je úchvatný výhled všude okolo. Paráda, jsem opět rozkochaný na sračky. Tady nahoře to vypadá, že všechny kopečky kolem jsou stejně vysoké. Už jsem říkal, že mám rád výhledy z výšky? Ale jsem se zadýchal... Dole už nedočkavě přešlapuje Ranža, ale ještě nejedeme. Objevil jsem krásného starého Triumpha Tigera a navíc přichází jeho majitel, takže se ještě chvíli zdržíme. Je to potulný Holanďan, tak vykládáme o cestování, motorkách a loučíme se s předáním suvenýru na památku. Ranža si z výšky ještě fotí náš další cíl.
Sjíždíme kousek dolů, ostře odbočujeme z hlavní cesty mezi svahy a po echt kamenité cestě přijíždíme k pevnůstce v průsmyku Col de la Moutiere. Odsud se zdá vrchol La Bonnette, jako obyčejný kopeček. Jen při fakt poctivém se zadívání jsou vidět na vrcholu pohybující se postavy, je to rozdíl přes 300 výškových metrů. Pevnost je vcelku zachovalá a objevujeme i zbytky vybavení.

Nádrže na několik hektolitrů vody jdou přes metrové futra prostrčit asi fakt blbě... :o) Venku s Faudym zkoušíme foto režim makro a naháníme v trávě cvrčky. Faudy: A to jak si v ty pevnůstce Moutiere usral a my tam málem popadali smradem, to tam nenapíše. Teď už pojedeme jen dolů, tak chvílí váháme u jedné křižovatky kam dál. V odbočce vlevo leží přesně uprostřed cesty obrovský balvan a tímhle směrem má být taky jedna pevnost, ale nebudeme si zajíždět a pojedeme dolů. Od spodu je pevnost pěkně vidět a je to macek, ale co už. Už jsme dnes viděli dvě… Faudik: No na tuhle spojovací šotolinku je tak nějak zákaz vjezdu, ale shora to nebylo patrné. Trochu jsme měli strach, když se dole objevily dva LandRovery, ale usoudili jsme, že rangers nejezdí se střešním stanem. Nakonec se z toho vyklubou príma Frantíci s Diskoškama 2 a 3. Ptám se jich, jestli jedeme správně. Jedeme.

Cesta z národního parku nás v údolí vyvede na silnici D902, po které opět jedeme vzhůru k nebesům. Pěkná silnice vede po úbočí hor a stoupá přes několik klenbových kamenných mostů, co překlenují koryto říčky a míjíme i pěkný vodopád. Kousek pod průsmykem Col de la Cayolle zastavujeme u informačního centra, jestli mají nálepky. Nálepky nemají, ale mají tady živého osla, tak ho jdeme omrknout. Děláme krátkou zastávku v průsmyku, abychom už pomaloučku začali nabírat směr kemp. V dlouhém vcelku kochacím a kroutícím se klesání najednou potkávám v zatáčce Ranžu a Caponorda na zemi. Neplánovanou pauzu vyplňujeme diskuzí o bezpečnosti silničního provozu a Ranža desinfekcí svých odřenin. Chudák to schytal na tvrdo, protože jel jenom v tričku a tenké mikině… No… Kousek pod námi je moc pěkné městečko Saint Martin a o dva kousky dál pak Guillaumes, kde se chceme zastavit na kafe a hodit se do pohody. Ranža: Nojono, byly tam fakt krásné zatáčky, tak jsem chlapcům kapku poodjel a zkoušel, čím vlastně Caponord škrtá o zem, když jsem mu sundal ty „dorazové“ šrouby na stupačkách. Ve finále jsem zjistil, že si lze škrtnout opravdu hodně, dalo by se říci zásadně.

Přední Metz Karoo totiž jaksi nesdílela mé nadšení pro experimentální výzkum. Takže jsem byl nakonec rád, že jsem jim nepoodjel zas tak moc, bo mi Caponorda aspoň pomohli zvednout a Faudy nezištně poskytl pepřový dresing, o kterém škodolibě tvrdil, že je to na odřeniny.

Trošku jsme zklamáni, nechtějí nám tady udělat kapučíno. Zvedáme se a jdeme o hospůdku vedle, kde už vše proběhne bez problému. Ze spodu ohlížíme zříceninu hradu, bereme nějaké zásoby v místním SPARu a vyrážíme k městečku Roubion. Je to pár baráků vysoko na skále, stará kamenná architektura, trochu mi to připomíná vesnice v apeninských horách. Žije tu trvale 100 obyvatel a díky hotelu a jiným ubytovacím kapacitám se tu třeba v zimě na lyžovačku, nebo spíše v létě na kolo naskládá až 350 člověků… Široko daleko žádný vlek vidět není. Městečko je sice už ve stínu, přesto je tu pěkně. Odsud už začínáme opět poněkud spěchat. Je sedmá večerní, do kempu to není až tak daleko, ale to bychom nebyli my, kdybychom ještě něco neměli v plánu… Po cestě si natáčím na video průjezd pěkným tunýlkovým úsekem na silnici D30, která nás přivádí do Saint-Sauveur-Sur-Tinée. Tady odbočujeme doleva na Isolu, přes kterou se dostaneme do průsmyku Col de la Lombarde

na Francouzsko-Italské hranici. V průsmyku ve výšce 2350 metrů jsme v osm, začíná se ochlazovat a světla už je taky poskromnu… Italská strana disponuje uzoučkou asfaltkou, zpočátku lemovanou stády krav, která končí až dole v údolí vedle městečka Vinadio. Už jenom jedeme. Po silnici SS21 přejíždíme v devět hranici do Francie a už za tmy o půl desáté dojíždíme do kempu. Rychlá večeře a jdeme spát…

Čtvrtek 21.8.2008 (175 km)

Kosa jak cip a azurové nebe… Opět mě budí splašené kostelní zvony a kluci se budí taky. Dnes odjíždíme docela slušně už v devět a míříme na Col de Vars. Tady si dávám brufen, protože mě úkrutně bolí hlava a v informačním centru opět nejsou nálepky, což Ranžu trošku zlobí. Dolů Faudy nasadil kochací tempo, což mi vyhovuje. V marketu u Le Villaret chceme vzít benzin, ale ten není, tak bereme alespoň proviant a pohodovou jízdou s úžasným pohledem na pevnost Fort du Chateau dojíždíme do Brianconu, kde už benzín je. Kousek před Névache dojíždíme do předem plánovaného kempu, kde bude do zítřka základna. Opulentní obědosnídaně s bagetami a originál Camembertem nám dodává sílu na dnešní vysokohorský výlet.

Po silnici D1 vjedeme pěknou silnicí a úžasnými scenériemi do Itálie. V Bardonecchii projedeme kolem ústí do tunelu Frejus a po silnici SP235 už bez dalších odboček stoupáme k dnešnímu cíli. První zastávku děláme u přehradního jezera Diga di Rochemolles. Hromada vody za kusem betonu nás chvíli zdrží už hlavně proto, že se kolem prohnali nějací motokrosaři a čtyřkolka a v prachu je pouze metrová viditelnost. Když si prach sedne, vyrážíme pomalu za nimi, protože cesta jinam nevede, než kam jedeme my. Jemná prašná šotolina s přibývající výškou mění svou strukturu k hrubšímu, prašnost však zůstává. Cesta je spíše rovná, než zatáčkovitá, což se však mění hned za vodopádem Cascata vicino a Rigugio Scarfiotti. Silnice, dá-li se tomu tak říct, ostře začne stoupat vzhůru a traverzem pokračuje skoro dva kilometry. Na chvíli se had narovná, ale za chvíli se situace opakuje a pokračuje v podstatě až k cíli. Po několika pauzičkách na focení při skoku, při jízdě přes vodu, nebo prostě jen proto, že fotit bylo co, dojíždíme do výšky 2998 metrů nad mořem do průsmyku Colle del Sommeiller.

Na samotný vršek, tedy na hranici Itálie a Francie do 3009 musíme pěšky. Ale je to v pohodě, jsme happy že jsme tady, takže těch pár kroků je příjemných. Nemohu si odpustit vyzkoušet teplotu ledovcového jezera a taky tak činím. Strkám jen dva prstíky a hodnotím, že se koupat nebudu. Japonec nám páchá společné foto, ale stojí proti slunci, tak jsme zvědavi, jestli z toho něco bude. O kousek dál je jakýsi betonový monolit tak jej jdeme prozkoumat, abychom u něj i chvíli spočinuli a koukali v klidu kolem. Na protějším svahu je zdá se ten samý odlitek, ale nemůžeme se dohodnout k čemu to je, či bylo dobré. Stejně tak se nám nedaří dohodnout na rozdílu výšky mezi našim sezením a skálou naproti. Navrhuji, že to půjdeme zjistit, což zbytek týmu bere docela pozitivně. Vracím se pro Etrexe, pro pití a müsli tyčinky a zjišťuji, že ten výstup asi nebude tak lehký. Ono já jsem si ani nemyslel, že to bude lehké, jen jsem netušil, že to bude tak těžké… Z místa odkud jsem vyšel lapu po dechu a Faudy jde vedle mě docela zvesela. Ranža vystartoval už před námi a potkáváme se v jakési rozsedlině s ostrými kameny. Tady je jasné, že Ranža zůstává a bude naši cestu dokumentovat z dálky. S Faudym pokračujeme po suťovitém poli dál k vrcholu, musíme však nejdřív o pár metrů zase sestoupit níže. Na horách si člověk moc vybírat nemůže… U betonových patek to vzdávám a volám na Faudyho ať jde sám, což už taky tak deset minut dělá. No jo… Sportovec… Po té co fotograficky zdokumentuju betonové základy a objevím jakési novodurové trubky, se asi nemylně domnívám, že tohle z války není. Díky pauze jsem se odpočal a mám chuť ještě kousek povylézt, což se daří a konečné číslo na GPS je 3179 metrů. Dál už nejdu… Faudyho už nevidím, ale křik jsem neslyšel, tak věřím, že někde stále leze. Fotím havrany, házím dolů kameny a nechávám se unášet proudem… Vracím se zpátky a už s Ranžou pozorujeme blížícího se Faudyho, který posléze vítězně hlásí 3333 metrů a ukazuje fotky z vrcholu. Nahoře je jakási tyč a vlají na ni vlaječky. Tiše závidíme… Cesta k motorkám je už v pohodě, neb je to z kopce a za chvíli jsme u nich. Moc se nám dolů nechce, ale opět se blíží večer… Cesta zpátky do kempu už je zase jen o jízdě, ale nenechávám si ujít mini zastávky pro lehké snění… Jedu pomalu a kochám se, což se vyplácí, neboť konečně vidím sviště. Zastavuju a opatrně se plížím k louce, abych udělal pokud možno co nejlepší fotografii. Samozřejmě mohutně využívám zoom, přesto jsem blíž a blíž. Svišť přece jen vyměknul a odběhl o pár metrů jinam. Nakonec se mi daří jej dostat na celou velikost hledáčku a po dvacáté mačkám spoušť. Jojo tak ta se povedla. Mám radost a už bez zastávky fičím dolů za klukama, kteří jak za nedlouho zjišťuju, už nervózně můj příjezd očekávají. No jo no… Jsem brzda. Ale moje vyceněné zuby dávají najevo, že jsem se asi kochal a že je všechno v pořádku. Už jen kousek od kempu zastavujeme u malé pevnůstky a děláme dnešní poslední výletní fotky. V kempu, výjimečně ještě za světla, živě diskutujeme o dnešním výletě a těšíme se na zítřek. Chceme pokořit starou horskou vojenskou silnici La Strada dell Assietta. K večeři si děláme ze sušené gulášovky Vitana a masové konzervy naprosto luxusní guláš ;-)

Pátek 22.8.2008 (370 km)

Mírně zataženo, vlažno a rosa… Ráno je pohodové, snídáme v klidu a nedivočíme, je docela brzo tak není kam spěchat. Když zrovna není mrak sluníčko se snaží hřát. Mezi balením přemýšlím jak ještě více udělat Elfa offroadem, ale to už asi lepší nebude, protože už tak je to dost dobré. Mohl by být krapet lehčí, ale za ta léta jsme si už na sebe zvykli. Ranža konstatuje, že mu asi definitivně umřel stan. Na druhou stranu mít stan za tři stovky na dva roky je slušná investice. Jsme připraveni k odjezdu, Ranža ještě opravuje přilbu, já stihnu otestovat zdejší splachovací keramiku a vyrážíme. Ranža: Kdyby dva roky. Byl se mnou i na Gibraltaru, takže suma sumárum, 4 roky společného intimního života v suchu a bezpečí. Velmi slušný oddíl, jen doufám, že hypermarkety nešly s kvalitou dolů, bo nástupce zatím asi jinde hledat nebudu. Po cestě už se moc nezdržujeme, do Itálie jedeme po N94 a v Sestriere hledáme tu správnou odbočku. Daří se to rychle a cedule hlásá La Strada dell Assietta.

Za chvíli už opět stoupáme po prašné šotolině vzhůru a cestou nás doprovázejí mraky a nic moc teplo. Že by nám počasí poslední den ukázalo, kdo je v Alpách pánem? Snad ne… Kousek pod průsmykem Colle delle Basset objevujeme u cesty zavalený tunel, který má ve stropě ještě držáky elektrifikace i s izolátory. Jdeme až na jeho konec, kde je před sesuvem už za ta léta malé jezírko. Po cestě zpátky mi umírá baterka a nechávám ji viset v portálu pro další objevitele. Ona sice svítí, ale je třeba s ní stále třepat, což se neslučuje se stoprocentní funkčností. Pápá baterko… Na památku si ji alespoň vyfotím.

Průsmyk už nás vítá slabounkým mrholením, ale do pršáku nejdeme. Doufáme, že je to jen takové malé tytyty… Okukujeme informační ceduli, která hlásá, že silnice je v celkové délce 60km v určitých dnech pro motorová vozidla uzavřena a když už je otevřena je maximální dovolená rychlost 30km/h. To se jim to řekne, ale jeďte po šutrech třicítkou. Nene to nejde… Celá silnice je v úbočí hor a pohled dolů je fascinující. Opět věším foťák na krk a pořizuju video. Jedu svižně a Elefant si chvilkami hledá na kamenech stopu, což je docela zábavné. „A hele…“ Objevuju výjezd do někam, tak ho zkouším prostřelit. V kopci na mýtince však cesta končí, tak se druhým sjezdem vracím zpět. O kousek dál čekám na projíždějící kluky za ohradníkem mezi krávama a snažím se udělat uměleckou fotografii. No nevím nevím… Po dalším enduro úseku nás zastavuje informační cedule s názvem národního parku a na druhé straně cesty cedulka s informací že cesta pro motorkáře je značena jinudy. Ta to teda hledím. Už vidím, jak český nimrod běhá po Krkonoších s kladivem a cedulkami a značí mi cestu, kde se můžu vyřádit. Líbí se mi tu… Fakt moc. Moc se neposuneme a zláká nás odbočka k jakémusi bunkru. Vnímáme to jako vhodnou příležitost k obědu. Vytahujeme bagety, šunku, camembert a… Pivo ;-) Jedno pivo na tři lidi přece nemůže škodit. Zamračeno se střídá se sluníčkem, přesto to vypadá, že hnusota zvítězí. Balíme a mizíme odsud.

V dálce na protějším svahu vidím jakési zvíře a první co mě napadá je medvěd. Zastavuju a fotím. Kluky vidím na konci hřebenu, měl bych si pohnout. Je to medvěd, není to medvěd? Zvíře je daleko, doma se uvidí. Kluky už nevidím tak tomu dávám trochu více. Projíždím mrakama a je to zvláštní pocit. Chvíli jedu v jasnu chvíli zase v oblacích, chvilkami se mi cesta ztrácí. Dojíždím do sedla, ale kluci tady nejsou. Mezi mraky vidím chvilkami dvě pevnosti a přemýšlím, jestli se náhodu nejeli nahoru kouknout. Začíná pršet, lezu do pršáku a fičím dolů. Někde se přece potkat musíme… Dlouho nikoho nepotkávám, až po chvíli zastavuju u dělníků, co opravují propustek a ti tvrdí, že dvě motorky tu před chvíli jely. Pokračuju delší dobu sám a až dole se konečně potkáváme. Oba se tváří, že bych se měl držet více s nimi. Jenže já jsem přece neujel, jen jsem se sem tam kochal. No dobře… „Omlouvám se…“ říkám. Dál už je cesta asfaltová, ale ne na dlouho, v dalším sedle opět začíná šotolinka a končí až na okraji národního parku. Dál už je zase úzká asfaltka.

Mrholí, chvilkami vykoukne sluníčko a občas je prostě jen zataženo. Sjíždíme do údolí, kochám se a kumuluju do sebe pocity z posledního bezprostředního kontaktu s horami. Až sjedeme dolů, přijde dálnice, velká města a zítra už jen přímá cesta domů. Ach jo, je tady krásně… „Kurva…“ Pár metrů přede mnou zatáčka. Vlastně ne už je tady. Vedle mne skála, pode mnou sráz, do zatáčky nevidím. Držím obě brzdy… „Zvedni tu motorku, něco z ni teče…“ volá na mě Faudy… „Kurva nemůžu hýbat s rukou…“ volám na něho a zvedám se ze země… V klidu to je kyselina z baterky přes přepad. Zvedáme Elfa a skučím u toho bolestí. S rukou asi hýbat můžu, ale bolest mi to nedovoluje.

Na malém plácku ohlížíme škody. V podstatě je všechno v pohodě, jen je rozbité světlo a ulomený blatník. Oprava blatníku je jasná, jen to světlo se bude muset trochu poladit. Sundávám si bundu, abych zjistil škody na těle, ale nic není vidět. Za nějakou chvilku se vrací Ranža, který už mezitím asi vytušil problém a po rychlém ohledání místa činu konstatuje, že mám být rád za tu skalku, co mě zastavila. Dole za ní je padesátimetrový sráz k pokračování naší silnice. Uf… Faudy vrtá nožem do půlky blatníku dírky a přidělává jej k původnímu úchytu. Světlo se překrylo fólií z mapy a je to hotovo. Ranža mi mezitím kontroluje životní funkce a zkouší hybnost levé ruky. „Kurva kluci mě to mrzí…Fakt mě to moc mrzí…Děkuju za pomoc…“ Jsem na sebe strašně nasraný a chce se mi brečet. Taková píčovina. Teď opravdu trefně pasuje Ranžova hláška, že Siemens je rozkochaný na sračky.

Po nezbytném úklidu a vydýcháni se, si sedám zpátky na Elfa. Strašně mě bolí ruka a na levé řidítko si ji musím položit pravou rukou. Mám cestovní pojištění, ale žiju a chci se nechat ošetřit až doma. Několikakilometrová cesta vracečkama dolů je peklo, špatně se mi mačká spojka, ale netrvá to naštěstí dlouho a za chvilku jsme na dálnici směr Torino. Vadí mi hrboly, pokaždé když přejedu nějakou nerovnost, v rameně mi strašlivě škubne. Další cesta už je jen trápení bez zážitků. Před Milánem Ranža předčasně sjíždí z dálnice a neomylně, bohužel nechtěně, nás vede do centra Milána. To si docela užívám, protože co zmáčknutí spojky to ostrá bolest v rameně. Volím cestu nejmenšího odporu a v rámci možností se snažím jet jen na dvojku a trojku. U Bergama opouštíme dálnici a po SS42, jedeme směr Lago di Endine, kde chceme přespat. Jedeme přes dědiny, je tma, bolí mě ruka, bolí mě člověk, mám hlad a určitě jsem strašně protivný. Naštěstí nezastavujeme a nemusím na nikoho mluvit. To by si kluci nezasloužili. V obci Ranzanico odbočujeme do kempu s názvem La Tartufaia.

Konečně… Zdá se, že by to mohlo klapnout. Nechce se nám stavět stany a já bych si ho ani nepostavil, tak žádáme nějakou chatku. A taky jo, dostaneme. Děda na skútru velí, ať jedeme za ním. Vede nás ke karavanu s dřevěnou představbou. V té, jak se pochvíli ukazuje, je prostorná plně vybavená kuchyňka a v karavanu se spí. Je 21:30 a my máme dneska konec. V hospodě nám řekli, že jestli máme hlad, ať klidně přijdeme, že nám uvaří. Kdo by pohrdnul… Objednáváme si každý jednu pizzu a k tomu litrovku vína a než se to uvaří, řešíme poslední finanční vyrovnání a plánujeme cestu na zítra. Už předem hlásím, že se pravděpodobně odtrhnu a pojedu sám. Jednak mám vnitřní touhu dojet zítra domů a hlavně asi nebudu po cestě příjemný společník. Láhev si objednáváme ještě jednu a probíráme uplynulý den. Je příjemný večer, ale chce se mi spát. Cesta do chaty mě bohužel probere, tak si s Ranžou ještě dáváme na terase pivo. Soukám z loďáku spacák a jdu spát. „dobrou noc…“

Sobota 23.8.2008 (1160 km)

Je zamračeno… Vstávám o něco dříve než obvykle, je před šestou hodinou, chce se mi strašlivě na malou a bolí mě ruka. Vracím se a začínám se balit k odjezdu. Píšu klukům dopis na rozloučenou. Vstává Ranža a zírá na mě, že už jsem vzhůru. Jde se taky zkulturnit a vstává i Faudy. Bez snídaně odjíždíme společně ve třičtvrtě na osm a jedeme do průsmyku Passo Del Tonale. Faudik: no já vstával párkrát v noci odložit něco ze žaludku, toho vína bylo na utahaného Faudyho dost, ale ve srovnání s Hapalainenem je mi v podstatě fajn Tady si dáváme luxusní italskou snídani v podobě crossaintu a espressa. Moooc dobry… Slečna co sklízí použité nádobí je z nás asi mírně nervózní, nebo má taky po večírku a rozbíjí hrnek. Chtěl bych jet rovně a jinudy, ale kluci mě přesvědčují, že za chvíli jsem v Bolzanu a pak už to bude v pohodě. Loučíme se a jedeme každý zvlášť.

Po cestě do Bolzana ještě absolvuju přejezd Passo Mendola, svezu se s cyklistickým pelotonem, natrhám Janě pár italských jablek a jednou málem neudržím na parkovišti motorku. Protlouct se Bolzanem je docela prdel. Zácpa jak v pátek na Baranďáku, tak se snažím kličkovat, jak to jde. Mám z toho trochu vítr, protože rychlé cukání řídítky nedělá levému ramenu dobře. Za chvilku jsem konečně už na dálnici a na Agipu si dávám pauzu. Jsem tu půl hodiny a přichází docela hnusné černo a za ním ještě odpornější déšť. No tak to mi fakt chybělo… Dopíjím kafe a balím se do pršáků. Do pršáků mi to nejde, protože levá ruka je úplně v pasti. Prosím černocha, co vybírá na WC peníze, ať mi pomůže. Jsem zvědav, co budu dělat, až se mi bude chtít na velkou. Stále jedu a zastavuju co 250 kilometrů na benzín a zase jedu. Snažím se držet rychlost na 130, ale přistihnu se, že jedu chvilkami i devadesát. Je to únavné a nezáživné. Stále prší a chvílemi jede dálnice i třicítkou. Děs... Jedu stále v levém pruhu a nikdo mě nepředjíždí.

Vedle Niederaudorfu vede přes řeku Inn do rakouského městečka Mühlgraben dřevěný krytý most. Chci si ho vyfotit, ale prší, tak jedu dál. Innsbruck, Salzburg, LInz, Wien… Před Vídni, už za tmy, špatně odbočím a místo na Mikulov jedu na Schwechat. Teoreticky žádný velký problém, ale pokud se chci vyhnout centru, měl bych pokračovat okruhem, až za město. Je mi zima třepu se, proto zastavuju na OMV na čaj a nějaký teplý dlabanec. Čaje během pauzy zvládám tři a k tomu přikusuju Wiener Schnitzel mit Pommes frites. 250 gramů masa mě dokonale zasytí i posilní na další cestu. Měním si mokré ponožky za suché a beru ještě benzín. Couvám s motorkou od vchodu do restaurace a škrkám přitom bočákem. Zaklapnu ho, ale u stojanu na to zapomínám a opět řvu bolestí, když se snažím, aby Elf nespadl na zem. Ach jo… Už chci být doma. Měním plán a rozhoduju se, že zbytek cesty už dojedu po dálnici. Někde v lese v absolutní tmě mi ve stodvaceti umírá vlákno dálkového světla, rychle přepínám na tlumené, ale to umře hned na to. Super... Voda se mi dostala na žárovku. Ohlížím se, jestli mi svítí zadní a to funguje. Dojíždí mě autobus a za ním se držím až do Leopoldsdorfu, kde na parkovišti dělám operaci předního světla. Vytahuju všechny rychlospony, izolačky a všechno co je potřeba. Jsme na sebe pyšný, protože se mi podařilo nejen vyměnit žárovku, ale i vyladit sklon a úhel světelného toku. Mám pocit, že i něco uvidím :o) Pauza se vyplácí, protože přestává pršet, což mi nesmírně vyhovuje. Jedu tedy až do Bratislavy a z ní pak na Brno.

Skutečně jedu po mokré silnici, ale ze shora ani kapka. Super. V rámci možností jedu svižně, což se mi málem vymstí na hraničním přechodu z Rakouska na Slovensko. Nebýt toho auta přede mnou, platím pokutu za rychlou jízdu. K přechodu přijíždím tak devadesát, ale musím ubrat, protože auto nejde objet. Mezi budkami stojí rakouští četníci a měří v třicítce rychlost. Tak to jsem měl štěstí… Za hranicema je to ještě větší vopruz než doposud. Slováci mají na dálnici směrem na Brno luxusní povrch, ale je to pořád rovně za nosem. Zastavuju až na Rohlence, jako že si dám něco kačerovic amerických pochutin a ejhle... Je fakt, že tudy tak pozdě nikdy nejezdím a tudíž nevím, že zde mekáč nemá nonstop, ale jen do půlnoci.

Z kufru vytahuju rozlámané bebe oplatky a na pumpu jdu pro kafe. Poslední kilometry jsou už mega vopruz, ale touha po domově a vlastním pelíšku dává chybějící vzdálenost
zapomenout.

Neděle 24.8.2008

Je neděle ráno 3:43 a po 1160 kilometrech jsem konečně doma. Bohužel nelze vzpomenout na všechny zážitky a pocitové stavy, Alpy jsou fakt výlet, který je třeba zažít. To žádné čtení ani poznámky nenahradí. Ten poslední pád mě štve a asi dlouho bude, ale celkově to byl hodně povedený výlet. Ranža: jojo, taky se mi líbilo. Za odřeniny na sobě i moto jsem si mohl víceméně sám, těžkého Caponorda jsem prostěhoval všude tam, co i kluci ty svoje kozy a to jsem jim ještě pobral jejich nákupy v sámoškách, bo oni přeci jeli „nalehko“ a „do terénu“ :-) Počasí vyšlo náramně, takže spokojenost. Dokonce i při tom návratu jsem nezmoknul, anžto jsem jel naštěstí jinudy. Mraky mě sice naháněly fest, ale podařilo se vykličkovat. Takže až na šílenou, ale fakt šílenou, kosu v noci - paráda.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE