Tour de Italy 2012 aneb sedmidenní Hondění

Kam letos na moto dovolenou? Po loňském putování rakouskými, švýcarskými a francouzskými Alpami byla laťka nastavena hodně vysoko a my natěšeni na další krásné zážitky. Letos jsme se rozhodli pro kombinaci krásných hor a relaxu u moře - italské Alpy a moře byly stanoveny jako cíl "zájezdu".

Tour de Italy 2012 aneb sedmidenní Hondění

Kapitoly článku

16. 6

13:40 hodin sraz a odjezd z čerpací stanice Hokal v Ústí n. L. První zastávka za Prahou cca 30 km na nezbytné doplnění tekutin a malou šunkovou baketku. Pokračování až před Volyni, kde Péťa poprvé začíná lehce zmatkovat: „Nemám benzín!!!“ :) Nezbytné dotankování, dojezd do Vimperka na ubikaci – penzion U Jiroušků, hned za Vimperkem - Pravětín. Sundaváme vše z motorek a cca v 17 hodin jedeme do města na večeři. Smažáček, kroketky, hranolčičky, nealko pivko a samozřejmě Cappy. Za celý den najeto 250 km a v klidu uleháme okolo 23 hodiny po vítězném fotbale s Poláky do postele.


17. 6.

Ranní vstávání před 7. hodinou, venku sem tam mráček. Ranní hygiena, rychle toast a když začínáme nosit věci k motorkám, venku začíná pršet. No nene! :( Naštěstí jen trochu kape a rozhodnutí, že nepromoky vyndavat zatím nebudeme, se ukázalo jako správná volba. Sotva jsme projeli Šumavu a blížili se k Passau, po dešti ani památky a jen modré nebe a sluníčko, což vydrželo celý den a teplota kolem 30 st. byla ke konci dne už dost úmorná. Malé zdržení jsme měli před Passau - nehoda motorkáře s autem - vrtulník... Nebylo to příjemné a zase na chvíli zbržďujeme ještě více naše už tak pohodové tempo.
Celá cesta v pohodě, jen chvilku jsme bloudili v Oberndorf bei Salzburg a pak při hledání kempu i s enduro vložkou, ale v 5 hodin konečně stavíme za Innsbruckem ve vysněném kempu u Natters See.
Rychle stavíme stan a jdeme se koupat do jezírka v kempu. Nádherná voda, ale u dna se ještě bruslí :). Z kempu a vody výhled na zasněžené alpské velikány, teplo jako v létě, prostě idylka.

Po náročném dni bezva relax a osvěžení. Rychlý nákup Mezomixu a dvou piveček ke stanu nám zpříjemňuje zbytek dne a už jen ulehnout do stanu a odpočívat.

Najeto 418 km

18. 6.

Ráno v půl 7. vstávání, venku nádherně modro, bez mráčku. Před 8. hodinou odjíždíme směr Innsbruck a dále směr Bregenz. K Landecku se přesouváme kvůli urychlení po dálnici, tankujeme a sjíždíme a pokračujeme po krásných a nerozbitých okrskách téměř až do Bludenz. Konečně se napojujeme na vytouženou Silvrettu. Platíme mýtné 11 Euro a dereme se vzhůru k výšinám. Silnice nádherná, sem tam nás přibrzdí jen autobus plný chrochtavých důchodců z Holandska, kteří nám kazí záběry při focení nejen horského jezírka.
Silvretta nádherná, určitě stojí alespoň jednou za shlédnutí a projetí. Pokračujeme dál a vjíždíme opět do Landecku a namířeno máme vpravo na Itálii. Projíždíme Pfund, poslňujeme se čokoládou a doplňujeme tekutiny a vyrážíme směr Italy. Míjíme a fotíme nádherný zatopený kostelík v Curon Venosta, sjíždíme do Male Vesta a všude marně hledáme pumpu.
Tady někde už musí být. Nikde nic! Míříme dál směrem Bormio, čeká nás nádherný průsmyk Stelvio. Nádherný za určitých okolností a to, že bychom jeli s dostatkem paliva a Martin by neuvařil jeho dvoukolý "autobus" CBR 1100 XX Black bird. Uzoučká silnice, krátké roviny a vracečky téměř o 180 stupňů a navíc stoupání snad 16 st. všude, Martinovo CBR natolik potrápily, že si několikrát odfoukla minimálně decku kapaliny.
Vítězně se dostáváme na Stelvio. Tento průsmyk považuji za jeden z nejnáročnějších pass vůbec, pořizujeme pár fotek a jako bychom tušili co nás čeká, se dlouho nezdržujeme a sjíždíme do Bormia.

Od vrcholu jedeme s Péťou na rezervu a výpary, tak první pumpa je naše! No a co že benzín stojí 1,91 Eura! Jsme rádi, že můžeme pokračovat dál.

Italské značení silnic je naprosto nesrovnatelné s Rakouskem a pro našince zprvu trochu nesrozumitelné, takže v Bormiu najíždíme na špatnou silnici, projíždíme několik mnohakilometrových tunelů a na prvním možném a bezpečném místě stavíme a zjišťujeme situaci, kde že se vlastně nacházíme. Místo na Valfurvu jsme odbočili na Sóndalo a přes Passo di Aprica míříme do cíle - zadávám do navigace v telefonu Ponte di Legno a necháváme se dovést až do městečka Temú, kde úspěšně v půl osmé večer stavíme stan. Recepční mluví částečně česky, zbytek domlouváme s jejím manželem anglicky. Paráda, stan stojí, jdeme rychle do sprchy a na pivo! Začíná trochu kapat.
Než Péťa dopil 3. pivo, leje jako z konve a já po dvou kouskách jsem solidně „nalíčen“. V deset jdeme chystat večeři. Kuchtíci z Lidlu uvařili výborně těstoviny s masem a omajdou. Mňam, to se bude usínat s plným bříškem! :) Za celý den jsem slyšel od Péti několikrát: “To je strašná dálka!” Martin se přidával se slovy: “To je strašně vysoko!" Pravdou je, že Passo di Stelvio je v nadm. výšce přes 2700 metrů. Za dnešní den najeto 470 km, z toho cca sto úplně zbytečných. Po 23. večer spokojeně usínáme s očekáváním, co bude zítra...

19. 6.

Ranní vstávání opět do slunného dne, čekáme na první paprsky, které alespoň částečně vysuší večer zmoklý stan. Chviličku po 9. hodině vyjíždíme směrem Passo del Tonale. Překrásné a rychlé stoupání a následně klesání, nádherná příroda a je každou chvilku co fotit.
V Dimaru uhýbáme na Folgaridu a Madonnu di Campiglio a vychutnáváme si každý metr dosud nejkrásnějších pass.
Pak už jen klesáme k Lago di Garda, zastavujeme k malému osvěžení a vykoupání v průzračné vodě jezera a z levé strany (při pohledu do mapy) ho celé objíždíme a potřebujeme tankovat.
Jenže v Itálii mají polední siestu od půl jedné do půl šesté a fungují jen samoobslužné pumpy, kterých jsme se báli. Situace se asi u 8. pumpy dost radikálně mění a už musíme chtě nechtě tankovat. Vítězíme nad mašinkou na Eura, dostáváme potřebné tekutiny a jedeme dál.
V Desenzano di Garda najíždíme na vypečenou dálnici, kde teplota ve stínu ukazuje přes 40 stupňů, teplota silnic přes 60 stupňů. Míjíme Veronu, marně vyhlížíme Kapulety a Aztéky, a pokračujeme přes Padovu na sjezd Chioggia. Cca 150 nekonečně dlouhých kilometrů jsme jeli s pocitem, že jedeme proti horkovzdušné pistoli. I na těch pár dálničních kilometrech musíme 2x alespoň na chvilku zastavit, neboť Péťovi přestává stačit jeden jízdní pruh na 4 proudé dálnici a mám pocit, že bude kolabovat. Teď už neslýchám nic o strašné dálce, ale “Strašný vedro!” :) Dokupujeme studenou vodu na osvěžení a žízeň, 2 maličkaté trojúhelníčky chleba se šunkou za cenu královského steaku. Konečně sjezd z dálnice na Chioggia - obrovské město. Okamžitě usuzujeme, že zde spát a trávit volné dny určitě nebudeme. Jedeme ještě trochu jižněji, sjíždíme do městečka Rosolina de Mar, kde asi po hodině a půl bloudění a po poradě v karavanovém a bungalovém kempu, nacházíme v pořadí druhý kemp, ve kterém se ubytováme (první byl hezčí, stejně drahý, ale nemohli jsme mít motorky v kempu u stanu). Je asi půl osmé a máme konečně kam složit hlavy.

Jen je “strašné vedro” a je tu víc komárů, než jsem viděl za celý život a repelent samozřejmě nemáme. Jdeme rychle zjistit, jestli nám nevypustili moře a zkusit, že je opravdu slané a pověstně špinavé. Alespoň pro mě velké překvapení. Je ještě asi tak 5x horší, než jsem si vůbec dovedl a chtěl představit. Zlatá Garda, proč jsem nezůstali tam?! Večere se podává opět kolem půl jedenácté večer a po dnešních 402 km uleháme do stanu a únavou usínáme.

20. 6.

Ráno se s Marťasem vzbouzíme před devátou hodinou, Péťa samozřejmě je od 6 na nohou. Zjišťení, že všechny okolní a prázdné caravany jsou zásobeny elektrikou a samozřejmě kempingovým vybavením, které nutně k našemu konzervovému stolování potřebujeme, je velice příjemné. Půjčujeme si stůl a 3 židle a hned se cítíme zase troche víc jako lidé! :)
Po snídani na židli a u stolu a ranní sprše jdeme na pláž s tím, že v restauraci na pláži polední pizza s Coca-Colou za 8,5 Euro je super nabídka. Jenže... Moře v denním světle se zdá téměř nemožné na koupání, tak se rozhodujeme pro procházku do městečka po pobřeží. Túra dlouhá asi 2 km s nohama ve vodě nám zabírá snad 1,5 hodiny a po příchodu do městečka okamžitě dokupujeme tekutiny a obratem v nás jen zasyčí. Po cestě usedáme do baru s pizzerií a rozhodnuti okusit pravou italskou pizzu, okamžitě objednáváme. Jenže SORRY, SIESTA & NO KITCHEN... Docházíme zpět ke kempové pláži a hurá do restaurace na inzerovaná meníčka. Na slovo “SORRY” už začínám být lehce napružený. Menu nejsou... Objednáváme Spaghetti Bolognese s malou Coca-Colou. Na obřím talíři přináší servírka asi 17 špaget. Asi Panzani, nelepí se. Oběd jako pro školáčka, ale chuťově výborné. No co bychom také za 12 E mohli čekat, že?!
Odpoledne, trávíme v kempu u čistého bazénu. Nádhera! Vyčerpaní po náročné procházce, kde jsme se všichni lehce připekli (protože to v červnu v Itálii vůbec neopaluje, není třeba se mazat. Obličej mám jako langusta nebo vařený rak a záda na tom jsou ještě hůř) všichni usínáme na karimatkách u bazénu.
Od půl šesté jsou otevřené obchody, tak sedáme na moto a jedeme rychle pro repelent a krém po opalování. Klidný zbytek večera užíváme u stanu studováním a plánováním páteční cesty domů a samozřejmě požitím další výborné konzervy - tentokrát fazolek. Ve 22 hodin Martin usíná, já s Péťou ještě chvilku sedíme před stanem, dopisuji poznámky k cestopisu a pomalu se také půjdeme natáhnout do stanu a pokusit se usnout a přechrápat už druhou noc řvoucího sýčka, který svůj pěvecký koncert rozehrává těsně po setmění.

21. 6.

Poslední den v Rosolina de Mar. Ráno vstáváme v půl 7., probíhá nezbytná hygiena, nasedáme na odstrojené motorky, ještě ve městečku dotankováváme předražený benzín (1,81 Euro/litr) a vyjíždíme směr Benátky. V úmorném vedru už po ránu jedeme jen v kraťasech a tričku. Do Benátek je to jen 70 km, cesta ubíhá celkem rychle, ale posledních 15 km bylo za trest - v neustálých kolonách mezi náklaďákama pro Martina a jeho “autobus” není úplně snadné manévrovat. Příjezd do Benátek bezproblémový, parkujeme hned na kraji a za 2 Eura na hodinu. Vyrážíme do centra, pokukujeme po gondolách, prodíráme se davem lidí. Samozřejme bez mapy. Po chvíli nám všem kručí v břichách hlady, tak kupujeme kuřecí hamburger a třetinku vody za 6 Euro. Posilnění pokračujeme a hledáme náměstí sv. Marka. Uličky města jsou po ránu plné odpadků a žebráků pijících půllitrové Coca-Coly za 3 Eura a bez mrknutí oka si říkají o Euro. Asi po hodině dorážíme do cíle, fotíme se na náměstí a protože je “strašný vedro”, zapínáme navi v telefonu a necháváme se navést nejkratší cestou k motorkám. Platíme parking a co nejrychleji pryč. Benátky nás neohromily, nemáme potřebu ani chuť se dlouho zdržovat. Určitě stojí za vidění, pro milovníky architektury a památek fajn, ale na dlouhé procházení ve "strašném vedru" to není :)
Příjezd do Rosolino di Mar těsně po poledni pro nás znamená jen to, že bazén v kempu je zavřený a do 15 hodin, než otevřou, máme čas. Já zjišťuju, že po včerejší plážové procházce mám ramena plná puchýřků, takže pro mě bazén padá. Místo toho vyndavám ze stanu karimatku, ulehám na břicho a usínám. Úderem 3. hodiny Péťa jako zkušený opalovač vyráží k bazénu a my s Martinem relaxujeme u stanu. Pravidelně chodím namáčet triko, které po přiložení na záda okamžitě usychá. Před 7 hodinou jdeme do místního obchodu, než nám zavřou a pak zaplatit kemp. Jenže... Jsme v Itálii a zaplatit den před odjezdem není v lidských silách a pokud nechceme odjíždět ještě dnes večer, máme smůlu. Recepce je otevřená od půl 8 ráno do 23 hodin do večera a pakliže je potřeba odjet mimo tuto dobu, “sorry”. Už chápeme, proč je na tom Itálie tak jak je! Lidi hrozně příjemný, usměvavý, ale nesmíte po nich chtít nic navíc, než je dáno v popisu jejich práce. Částečně pobalíme věci, dáváme na moto, abychom ráno naložili už jen to nejnutnější a mohli co nejdříve odjet... Dnes najeto 150 km.

22. 6.

Den odjezdu! Je sedm hodin ráno, motorky jsou nabalené, my duševně i fyzicky připraveni na cestu domů. Do půl osmé netrpělivě u recepce stepujeme a čekáme, než přijde někdo, komu budeme moct zaplatit za kemp a pustí nás do světa. Deset minut před osmou hodinou konečně vyjíždíme směr Mestre a Benátky. Po nájezdu na dálnici cca po 20 km zastavujeme a poprvé se protahujeme a hodnotíme, jak jsme krásně zvládli průjezd. Domů to máme už jen 900 kilometrů. To nedáme, to je “strašně daleko”, říká neustále Péťa :D. Míříme směr Udine a cca 30 km nad ním sjíždíme konečně z dálnice na městečko Tolmezzo.
Opět nás vítají krásné Alpy a pomalu se mračící nebe. Pokračujeme stale po SS52BIS přes krásný průsmyk a Via Nazionale přejíždíme do Rakouska. Poprvé hodnotím rakouské silnice (silnička 2. třídy) trochu hůř než jsme zvyklí na jejich standard, ale stále jsou v lepším stavu než naše státovky. Přijíždíme do Mauthen, kde u marketu stavíme, jdeme pro čerstvé pečivo a jíme. Stále konzultujeme, kudy se vydáme domů – Grossglockner Hochalpen Strasse a nebo to objet? Počasí je zde nevyspytatelné a fakt nevíme. Rozhodujeme se dojet do Dölsachu a tam padne rozhodnutí podle situace. Jelikož jsou vidět vrcholky nejvyšších hor, je rozhodnuto. Jedem přes Gross!!! :) Ve Winklern dotankováváme plné nádrže a vyrážíme směr Grossglockner. Za vesničkou Heiligenblut platíme mýtné a jedeme „až na vrcholky hor, kam jedem jenom Ty a Ty a já“... a dalších asi stopadesát tisíc motorkářů :D. Počasí vyšlo na jedničku – nespadla ani kapka a v tomhle nebylo více co si přát.
Po projetí a zastávce na dálničním odpočívadle před Salzburgem se rozhodujeme, že bychom mohli dojet domů. Teda já byl rozhodnutý už od rána, ale Péťa si na to musel přijít až v průběhu cesty :).
Za Salzburgem sjíždíme z dálnice, směřujeme na Braunau, Pocking, Passau a přes Freyung zase zpět do ČR. Přejíždíme Šumavu, stavíme za Vimperkem na pumpě na jídlo a pití. Voláme domů, že přijedeme už dnes a po dvaceti minutá sedáme na motorky a jedeme dál.

Těsně před Prahou ještě dotankováváme nádrže, aby nás už nic nezdržovalo. Domů přijíždíme před desátou večer a všichni se těšíme na drahé polovičky, manželky a ratolesti.

Dnes najeto 950 km.

Shrnutí: Od soboty do pátku a najetých 2650 km v sedlech 3 úžasných HOND, které ani na vteřinku nezaváhaly a na rozdíl od majitelů na sobě ani nedaly znát sebemenší známku únavy ani v těch nejnáročnějších podmínkách alpských průsmyků či italských přehřátých silnic, kde se teplota šplhala přes 60 st. C.

Pro letošek je to vše a už teď se mi honí nápady, kudy a kam příští rok.

Účastníci zájezdu:
- Tůča a jeho Honda CB 600F Hornet
- Martin a jeho Honda CBR 1100 XX Blackbird
- Roman a jeho Honda CB 1000R

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.66
Známkováno: 29x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist