Stabat Mater

Nabízím vám příběh jedné málo známé osobnosti konce třináctého století, vydám se za Jacaponem da Todi do Itálie provincie Perugia. Zvu vás na cestu na jih, na cestu, kterou mě provázela krásná hudba, vůně bylin a vajíčka na slanině.

Stabat Mater

Kapitoly článku

Snad jen v Německu je možné jet podle čísel cest, projet celou zemi podle krásného a jasného značení. Jel jsem takto do Berlína po silnici B96, je to krásný zážitek, hlava čistá od hledání, cesta sama vede. Ne vždy však jedeme do Německa. Na své další cestě jsem nechtěl bloudit, snad jedině vědomě, to mám rád, ale ne nevědomě. Proto jsem si na první letošní cestu připravil malou "úpravu" na Grisu. On-line navigaci z chytrého telefonu a interkom do helmy. Ten interkom povyšuje motorkářskou navigaci na úplně jinou úroveň. Nemusím hledat na displeji, vše je řečeno předem.

Před odjezdem instaluji interkom Interphone 5MC, sluchátka vlepím pod polstrování přímo na skořepinu helmy. Nasadím na hlavu, pustím hudbu. Zpívám, tancuji, taková sluchátka jsem nikdy neměl. Nemůžu se toho pocitu nasytit, připadám si jako blázen. Ta hudba má pro mě na následující cestě zásadní význam. Před časem jsem byl na koncertě v pražském Rudolfinu na Dvořákově Stabat Mater. Byl to jeden z těch koncertů, kdy účinkujících je jen o trochu méně než diváků. Smíšený sbor stál nahoře kolem varhan i dole. Bylo tam celé těleso České Filharmonie a navíc čtyři sólisté. Ti museli přijít bočními dveřmi, zadní, ty které se většinou pro sólisty používají, byly zastoupeny orchestrem. Když to obrovské těleso spustilo, naplnilo se Rudolfinum hudbou až po střechu. Nedýchal jsem, ty tóny byly všude, vlny smutku, štěstí, naděje. Chci se do té hudby zaposlouchat na cestě na jih. 

Balím do pravé brašny jídlo a do levé nádobí a nářadí. Originál Griso brašny mají asi 18 litrů a teče do nich, oblečení sem už po zkušenostech nedávám. To dávám do osmdesáti-litrového pytle společně s karimatkou, stanem a spacákem. Ten pytel se mi osvědčil, je to jediné co sebou beru, když se jdu ubytovat, jídlo a nádobí nechávám na motorce. S vázáním pytle je trochu práce, ale zase je ten pytel celkem flexibilní, pojme více, či méně, když je méně, stačí více zarolovat. Lahev s vodou se už nikam nevejde, strčím ji do skuliny mezi sedlem, brašnou a pytlem, snad tam zůstane.

Nastavím směr Perugia Itálie s volbou vyhnout se dálnicím. Pouštím hudbu. První věta Stabat Mater začíná jako když se ladí orchestr, od hoboje, postupně se přidávají ostatní nástroje, stoupá do výšky, nastupují první sólisté.

Kolena mám rozedřená do krve, sedlo tíží, rozdírá záda, lezu tady po náměstí v Todi, děti se mi smějí, házejí po mě kamení a kobylince. Říkají mi šílený Jack, jsem jim všem k smíchu a ty jejich matky, ještě je povzbuzují. Lezu tady po čtyřech kolem dokola od svítání. Teď je slunce vysoko, rozpaluje dlažbu, pálí do rukou, vysouší poslední vlhkost hrdla. Stále lezu, dokola, dokola, dokola. Řádová sestra mi dává napít vody, odmítám ji, lezu dál, blížím se dnu sebe sama.

I. Stabat mater dolorosa

Vedle kříže matka stála,
hořké slzy prolévala,
neboť na něm visel syn.

Cestu na jih znám, nepotřebuji navigaci, ale nechám se vést. Už kolem Prahy mě vede jinými cestičkami. Když mám za Říčany odbočit vlevo, myslím, že se jedná o omyl, ne, je zde krásná cesta až do Mirošovic. Dále po benešovské a cesta na Tábor, vyhnu se dálnici a zůstávám na staré cestě, to je krása. Žádná auta, zatáčky v rytmu blues. V Táboře další překvapení, prý vpravo na Týnec, na mou oblíbenou stopětku. Je pěkné motorkářské počasí, 18 stupňů, nemuselo by tolik foukat. Stavím na mezi na první zastávku. Sedím v trávě pod břízou a jako správný Honza pojídám na cestě do Itálie makovou buchtu a jablko. Dal bych si čaj, ale lahev s vodou jsem cestou ztratil.

České Budějovice a směr Krumlov, odbočit na Linz. Griso pravidelně tepe, výborně seřízené v Officině Riantini v Čakovičkách. Za hranicemi po silnici 310 až na odbočku na Weinberg, stavím v krásném rakouském městečku Pregarten, potřebuji si vybrat nějaká Eura na cestu. Je zde však cukrárna, taková klasická rakouská Conditorei. Po té buchtě si netroufám na Sachr dort, tak aspoň zmrzlinu. Dva kopečky jsou více něž jsem schopen sníst, ale nevzdávám se. Opět se nechám vést, rakouské silničky jsou jak dělané pro motorky, dlouhé přehledné zatáčky mezi zdejšími poli, více méně po rovině a potom dolu přes Dunaj v Mathausenu. Krásná cesta kolem řeky Steyr mě vede přes historický Štýr do Vápencových Alp (Kalkalpen) až k jezeru Elisabethsee.

U jezera Elisabethsee je stejnojmenný  kemp, v tom jezeru se převalují kapři jako klády. Voda je průzračná, je vidět, kolik tady těch kaprů je. Kolem jezera teče Steyr, je strašně rychlý, láme se kolem strmé skály a mizí pryč. Na břehu řeky jsou lodě, nedovedu si představit do toho proudu vyjet, možná to vždy není takové. Obejdu jezero a na stole u jezera připravuji vajíčka na slanině s hrstkou bylin které tu rostou. Fouká silný vítr, musím vařič chránit vlastním tělem, aby se slanina správně udělala. Je mi krásně, padají ze mě povinnosti posledních dnů, začíná dovolená. Slunce mizí, rychle se ochlazuje. Přijeli dva Němci na motorkách, leží před stanem na lehátku a vedle nich skládací stoleček. Jak to na ty motorky dostali? Na chvilku se natáhnu ve stanu. A teď to udělám, nikdo mě nevidí, to bych byl vážně za blázna, nasadím si helmu a zaposlouchám se do Dvořáka. Druhá věta má značně meditativní charakter.

Bože umrtvi mé tělo, ať nemusí má duše stále trpět, vem si mě k sobě, nebo bolestí vyleč mou duši. Co mám dělat abych se zbavil utrpení? Vzal jsem své sedlo, připoutal na záda, do krve upnul řemen. Děti si na mě sedají, nechají se vozit, švihají mě klackem, abych lezl rychleji. Volají: "šílený Jack, šílený Jack, vozí nás šílený Jack". Lezu stále dokola, dokola, dokola, blíží se večer, tělo bolí, vítám tu bolest, pomáhá zapomenout bolesti duše. S odcházejícím sluncem usínám na tom náměstí, na náměstí v Todi, jsou zde dokola červené šmouhy mé krve.

II. Qui est homo

Kde je člověk, jenž zadrží
pláč, když vidí matku Boží
v takovém ponížení?

Je zde restaurace, obsluhuje majitel kempu, objednám si pivo, vytáhnu notebook. Zatím co píšu, hospoda se plní, všichni se tu znají. Vedle u stolu se vybírají peníze, starší pán si dělá křížky, kdo zaplatil a kdo ne. Asi nějaký klub. Nerozumím ani slovo. Je zde veselo, je to nakažlivé. Nekouří se tu, to je velmi příjemné. Rodinka s dvěma dětmi si objedná večeři, přinesou řízky s hranolkami, porci pro celou rodinu na jednom talíři a potom nějaké koule v oranžové omáčce a zelí, porce pro dva opět na jednom talíři. Napadá mě úvaha, že jídlo za 10 EUR stačí dvěma, tak to jsou vlastně ceny jako u nás. Oni ale přinesou ještě dvě jídla, neméně velká. Přestávám psát a dívám se, jak to v nich mizí. Na těch talířích nic nezůstalo, neuvěřitelné. Vedle motorkáři hrají kostky. Objednám si gulášovou polévku, je výborná. Když vyjdu ven leje. Běžím do stanu, rychle se zabalím do spacáku a okamžitě usínám při bubnování deště.

Ráno mě budí slunce. Vařím ve stanu čaj a pohankovou kaši. Mám rád, jak se stan vařením rychle zahřeje. Je šest stupňů, ale slunce a vítr dávají naději, že se podaří usušit stan. Sundám tropiko, otočím stan vzhůru nohama a jdu se hrdinně vysprchovat. V koupelně se netopí, sprcha za EURo je teplá a teče dlouho. Zabalím, lahev s vodou tentokrát přitáhnu páskem na brašnu, odjíždím v devět. Musím přejet alpy. Slunce prořezává raní vlhký vzduch, silnice jsou místy mokré po nočním dešti. Když svítí slunce, je mi teplo, když zajde mrazí. Zastavím, vyndavám teplejší rukavice, tříprsťáky, to je lepší. Vůni hor kombinuji s Dvořákem, třetí větou s výraznými rytmickými prvky.

Byl jsem právník, dobrý právník, dobře žil vymáháním práva. Jsem z dobré rodiny, byl jsem předurčen pro úspěch. Zastupoval jsem bohaté klienty, vydělával hromady peněz a to mi bylo sotva přes dvacet let. Dny plynuly, užíval jsem si života, jedl v nejlepších tavernách, byl zván na významné párty. A potom Vanna, když jsem ji poprvé spatřil, věděl jsem, že je můj osud. Ale jaký osud! Nejkrásnější žena ve městě a z nóbl rodiny a tak pobožná. Byla můj osud, stala se mou ženou, byli jsem šťastni. Byli jsme šťastni? Je možné nevidět, že jen jeden je šťasten? Ach, Vanno, má lásko.

III. Eja mater

Ejhle matko, lásky zdroji,
dej mi cítit bolest svoji,
dej mi s tebou prožít žal.

Stoupám nahoru do hor, teplota klesá na 4 stupně. V městečku Trieben odbočuji na Hohentauren,  krásná silnice horskou soutěskou pod Seckauskými Taury, ostře stoupá v krásných serpentinách po hladkém novém povrchu. Zapoměl jsem natankovat, budu testovat, jak daleko se dá dojet na rezervu. Šplhám stále do kopce, když vyjedu do horského sedla Hohentauren, jsou zde tři stupně, na Grisu se zobrazí vločka, jako bych si sám nevšiml, že tady je zima. Kolem jsou zasněžené vrcholky hor, fouká ledový vítr. Vydám se do údolí, v podhorské vesnici Micheldorf je konečně pumpa. Tankuji 16,5 litrů do 17ti litrové nádrže a rozehřívám se kávou. Bar vzadu je plný, pije se zde pivo, je zde zakouřeno, ale teplo.

Směřuji do údolí na Klagenfurt, Villach. Navigace mě svede z hlavní cesty, klikatím se krásnými horskými cestičkami zalitými sluncem. Před Villachem u Ossiacher see vytáhnu poslední buchtu, hřeji se na sluníčku, válím se v rozkvetlé louce. Lahev s vodou jsem opět ztratil. Stále se zde honí dešťové mraky, musím na jih, do Itálie. Cesta z Villachu do Itálie vede podél řeky Fella, široké řečiště je plné bílých vápencových balvanů a oblázků. Jedu z kopce po krásné rychlé silnici, hledám kde u té řeky zastavit. Najde se místo u starého mostu, podaří se mi zajet až dolů k řece. Snad to půjde i nahoru. Sednu si až k řece do oblázků a opět dělám vajíčka na špeku, tentokrát s místní drobnou mateřídouškou. Čaj opět nebude, není voda. To co zde teče je vápencově kalné, to není k pití. Nahoru od řeky vyjíždím ve stupačkách, Griso mezi koleny, hrabe, ale jde to. Široká řidítka se zde velmi hodí, s jinými plášti by to snad šlo i do terénu. Zítra si na to ještě jednou vzpomenu, to dnes ale nevím.

Chtěl bych dojet k moři, mám žízeň a dochází opět benzín. Je ale neděle a to se v Itálii nepracuje. Pumpy jen samoobslužné. První je jen na italské karty. Další je opět na italské karty, ale bere i peníze. Strčím tam 10 EUR a dostanu něco málo přes šest litrů, to musí k moři stačit. Griso napít dostalo, já ne. V dalším městečku najdu Interspar, z venku vypadá, že je zavřený, ale ono tam je jen málo lidí. Skutečně zde není zvykem chodit v neděli nakupovat, to by se u nás mělo zavést. Kupuji láhev vody a kolu. Kola ve mě mizí dříve, než vyjdu ven.

Caorle je krásné městečko na pobřeží, stavím vedle promenády, těším se na moře. Promenáda je plná lidí, tady jsou, je přece neděle, kdo by byl v supermarketech. Vlnolam z vápencových kvádrů se stal materiálem pro místní umělce. Co kvádr, to nějaká plastika, je to velmi působivé. Ujel jsem celkem 760km, asi to bude pro nás nejbližší místo u středozemního moře a pak že to máme k moři daleko, to je jako z Prahy do Uherského Hradiště a zpátky a pak ještě na skok do Turnova,  kousíček.

 

Na navigaci vyberu kemp s pláží Marelago, nechám se tam dovést. Pěkné místo, platím 12 EUR za noc za miniaturní zatravněný plácek. Na motorku a malý stan stačí. Moc lidí tady není, ale prázdno také ne. Vybalím, postavím stan a naboso běžím k moři, jako malej kluk. Písek je ještě teplý. Sedím zde snad hodinu, přehrabuji se v písku. Slunce pomalu zapadá, dává se do mě chlad. Mám hlad, mám chuť na slávky, zdejší černé škeble, jejichž skořápky se zde povalují. Najdu místo, kde je opravdu umí, dostanu obrovskou mísu, jsou na zdejším divokém česneku a víně. Když vyjdu ven, leje, to už jsem zažil. Běžím tím deštěm do kempu, ztrácím se, bloudím, ptám se na cestu. Promoklý zalezu do spacáku, nasadím helmu, čtvrté větě dominuje sólový bas.

Bože co mám udělat, abych odčinil své hříchy? Chci umrtvit své tělo, své pozemské já, chci všem ukázat že jsem nic, že jsem jen vtip, který si nezaslouží žít. Polévám své tělo dehtem, pálí to, tělo trpí, sypu na sebe peří. Ta bolest, rozlévá se celým tělem a to peří má ukázat, že jsem nic. Bratr se žení, přicházím tam jako koule z peří, v očích svatebčanů vidím hrůzu, už se nesmějí, už mi neříkají šílený Jack. Bolí to, ukazuji že jsem nic. Všichni mlčí.

IV. Fac, ut ardeat cor meum

Dej, ať srdce moje hoří
láskou ke Kristu a k Bohu,
abych se mu podobal.

Celou noc prší. Ráno mě vítá slunce. Vyhřívám stan vařením kávy a pohankové kaše. Sprcha zde sice není na EURa, ale zato není až tak teplá. Balím, oblékám se, je mi horko. Když vyjedu na silnici, je sedmnáct stupňů, to je příjemné. Navigace mě vede po úzkých silničkách, mostech a mostečcích mezi místními kanály. Kvetou zde Černé bezy, vůně je v raním oparu omamná. Je pondělí, pumpy už nejsou samoobslužné. Být pumpařem v Itálii asi není moc výdělečná práce, pumpy jsou takové zanedbané, vypadá to, že pumpaři žijí převážně z toho co, dostanou navíc, když pomůžou s tankováním. Nádrž plním u takové malé pumpy s dvěma stojany, platím v malinkaté kanceláři.

Slečna v navigaci mi stále říká, že mi našla lepší trasu, že na té mé je dopravní zácpa. Ale to mě přeci nevadí. Objíždím kilometrovou kolonu, společně s mnoha skútry, je to zde zcela přirozené. Jedu na jih, míjím Benátky, mířím na Ravenu. Přesto že jedu po pobřeží, moře je moc daleko. Vpravo jo obrovské jezero, přírodní rezervace, která je součástí rozlehlého říčního systému a umělých kanálů v deltě řeky Pád. Zastavím u rozhledny, která umožní přehlédnout celou tu ptačí rezervaci s plameňáky. Rád bych si uvařil polévku, ale opět jsem ztratil vodu, já už nevím jak to tam přivázat, asi to budu muset vyřešit více systematicky a pořídit kanystr, který má nějaká vázací ouška. 

Abych se vrátil zpět na silnici, musím si pořádně nadjet. Pomalu jedu až ke kraji nezpěněné cesty a najednou už tam ten kraj není. Zahučím dolů. Sedím na Grisu na boku travnaté strmé stráně a netuším co s tím. Dolů to nejde, musím nahoru. Zkouším s tím hnout, nejde to. Zkouším popojet, jen hrabe. Nikde nikdo, aby mi pomohl. Slezu, obcházím Griso zleva, zprava a nadávám nad svou neschopností. Zkusím to ještě jednou, trochu pohnu předním kolem nahoru, zkouším popojet. Trošku se pohne, hrabe, ale posouvá se, nakonec vyletím nahoru a jen tak, tak zastavím před silnicí.

Kolem jede Ital na enduru, zastaví a ptá se, zda je vše v pořádku. Sedím tam, Griso zdobené travou a bahnem, pot ze mě teče. Koukám do těch italských očí, přemýšlím co vidí, proč nepřijel o pár minut dříve? Má otevřenou helmu, šátek přes pusu. Pod tím šátkem cítím úsměv. Říká, že mám jet do hor uprostřed Itálie. Zamává a odjíždí, na hliníkových kufrech vzadu má malé košíky a v nich lahve s vodou. Tak to mám udělat? Nestává se často, že potkáme anděla a tem můj strážný se právě ztrácí v dálce. Nastavím navigaci na nejbližší pláž, jmenuje se podle Danta Alighieri, jen ještě sehnat vodu na čaj a polévku. Pustím Dvořáka a vyrazím, páté větě dominuje smíšený sbor, to je jedna z mých nejoblíbenějších.

Vanna, jak byla krásná, jak byla něžná. Na tom turnaji to vše skončilo, pro ní i pro mě. Když se propadlo to hlediště, život z ní vyprchal, z jejího krásného těla, byla pryč. Ale potom, ach, ta vzpomínka mě ničí, když jsem se snažil ji pomoci, když jsem ji rozepjal šat. To co jsem uviděl mě omráčilo jako blesk. Cilicium! Ona nosila cilicium aby trpěla za mé hříchy. Drásala svou něžnou pleť tisíci jehliček, tisíc jehliček se jí zabodávalo do jejího těla a to vše za mě, za mé hříchy, můj život právníka!

V. Tui nati vulnerati

Tvého syna zraněného,
i pro mě umučeného
rány se mnou rozděluj.

Zaparkuji těsně za vlnolamem Danteho pláže, chystám se uvařit polévku. Lahev s vodou je na svém místě, myslím, že už jsem na to přišel. Na pláži najdu závětří, dám vařit vodu. Lehnu si na záda, bosé nohy v písku. Sleduji racky, jeden krouží vysoko, hraje si s větrem. Takto tady lehával Dante? Byl vyhoštěn ze své Florencie, protože se postavil papeži Bonifáci VIII, který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné. Byl jedním z největších básníků, jeho inspirací byla krásná Beatrice, kterou miloval celý její život, jí psal básně, aniž by ona o tom věděla. Jeho vlastní žena, se kterou měl čtyři děti, mu byla kontraktuálně upsána už ve dvanácti letech. Není divu že lásku hledal jinde.

Dantova hrobka je zde v Raveně, dvacet minut cesty od pláže. Nechám se vést, proplétám se Ravenou, bloudím a nakonec nalézám. Sedím zde u toho velikána, který popsal peklo, očistec i ráj. Dantův popis pekla sloužil léta církvi jako nástroj na strašení hříšníků. Botticelli ten výjev uvedl do živých barev, aby byla představa úplná. Peklo je první z tří částí Dantovy Božské komedie, druhá je očistec a třetí Ráj. Rájem Danta provází jeho milovaná Beatrice, ideální žena, symbol krásy a dokonalosti. Ráj má podle Danta devět stupňů. Když spolu procházejí jednotlivé stupně, postupně potkávají známe osobnosti - Julius Cesar ve druhém, Tomáš Akvinský ve čtvrtém, král David v šestém, Marie Panna a Svatý Petr v osmém a v posledním devátém potkávají samotného boha.

Opouštím velkého básníka, jedu dále po pobřeží směrem na Rimini. Je to zde takový turistický metropolis, směs všeho pro turisty lačné pobýt u moře. Všeho včetně prostitutek všech barev, tvarů a velikostí. Mají tak krátké sukně, že to spíš vypadá jako širší bederní pás. Naštěstí se musím dívat na cestu, tak mi další detaily unikají. Nebaví mě to tady, ale nikde žádné kempy. Když se konečně jeden objeví, je jich celá hromada, kousek za Rimini, jmenuje se to tady Riccione. Kemp je takový "základní", s tureckými záchody. Když se chystám postavit stan, přiběhne pán se sekačkou, že mi to nejprve poseká. Ale co, je tady klid a já toho dnes mám dost. Postavím stan, usmažím poslední dvě česká vejce na slanině se směsí lokálních bylin co Ital neposekal a odpočívám ve stanu s helmou na hlavě, poslouchám šestou větu s tenorovou árií.

Jeden okamžik, jeden krátký okamžik a prohlédl jsem. Už jsem neviděl ty, kterým jsem pomohl, ty co měli peníze, viděl jsem ty na druhé straně, ty nešťastníky co neměli na právníka. Viděl jsem zrůdnost svého počínání. Ach, Vanno, proč jsi mé oči neotevřela dříve, proč jsi mě vykoupila svou smrtí? Já mám trpět a ne ty, proto se plazím po rozpálené dlažbě, proto chci být nic. Vanno, ty jsi to viděla, nic jsi ve své zbožnosti neřekla, jen jsi tiše trpěla za mě.

VI. Fac me vere, tecum flere

Dej mi s tebou zaplakat,
s ukřižovaným bolest znát,
dokud tady budu žít.

Jdu se projít po pláži, vše je připraveno na sezónu, jen lidé nikde. Je to zvláštní, když je něco turistické, mají tu ti turisté být, ať je na co nadávat. Ale takto se cítím skoro podveden. Jdu snad dva kilometry než najdu tratorii, kam zřejmě chodí místní. Vaří vlastní pivo a mají Wifi. Sednu si a píšu, popíjím pivo a dostanu placku zapečenou s pršutem a sýrem, výborné. Je tady živo, pivo dobré, příjemná atmosféra. Zpět zase ty dva kilometry, do spacáku a spát.

V noci mě budí projíždějící vlaky a brzy ráno řvoucí ptáci, znova a znova usínám, nakonec mě vytáhne sluníčko. Venku je deset stupňů, tak vyhřívám stan vařením čaje a pohankové kaše. S tou kaší to není jen tak, musí se koupit tmavá, ta po uvaření zachová tvar, je opravdu dobrá. Zdravější je prý světlá, ale ta se rozvaří do těžko poživatelné hmoty. Vyzkoušel jsem hodně druhů a ta tmavá se osvědčila nejlépe. Sladím medem, přisypu rozinky.

Sprcha, zabalit a na cestu. Tohoto pobřeží mám dost. V Cattolice šplhám po úzké cestě do vnitrozemí. To je vítaná změna, zatáčka za zatáčkou. Je krásných osmnáct stupňů a svítí slunce. Griso výborně sedí, nechal jsem si ho trochu "změkčit", je to znát, zdejší silnice nemají zrovna nejnovější povrch, Griso krásně žehlí nerovnosti. Navigace mě vede nahoru a zase dolu přes zde tak typické kulaté kopečky, je to radost. Před Urbinem se nahromadí doprava za autobusem s turisty mířícími právě do Urbina. To město vypadá krásně, ale když vidím jak k němu všichni míří, s chladným svědomím ho minu. Nedbám na cedule UNESCO upozorňující kam tečou jejich peníze. Dále se proplétám těmi kopečky a údolími mezi nimi. Dvořák v sedmé větě dotváří kulisu křehkým sborovým zpěvem.

Bože, už deset let se toulám jako nejchudší z chudých. Píšu básně podle evangelií, zpívám je pro ty nejchudší. Považ, oni si je pamatují a zpívají když pracují na poli. Nezlob se na mě, nechci znevažovat evangelia, psaní básní mi pomáhá. Vím že jsou prosté, že tě nejsou hodny, ale jsou blízko těm, co potřebují útěchu. Oslavuji v nich chudobu jako největší ctnost. Ti co tě tady na zemi zastupují, ti o chudobě nic nevědí. Mají vycpané pupky a mluví o odpustcích. Copak je možno se vykoupit penězi? Kdo jiný než já to ví lépe? Všech hmotných statků jsem se zbavil abych ti byl blíže.

VII. Virgo virginum

Panno panen přeslavná,
buď mi vždy nakloněna,
nech mě s tebou naříkat.

Hledám místo na odpočinek, ve Fermignanu na kopci je kaplička obklopená malým vinohradem. Sedám si do trávy, omámí mě vůně mateřídoušky. Pomalu jím obrovské místní jablko a dívám se do kraje. Ty kopečky, plastické pod ostrým sluncem a se stíny rychle plujících mraků. Na těch kopcích pole vykrajují lesy v nejrůznějších obloucích. Pole počmáraná stopami traktorů a v tom jakoby náhodně zapíchané cypřiše. To množství detailů je nevyčerpatelné, dokázal bych je pozorovat celý den. Nahřívám se na slunci, teplo se rozlévá po celém těle.

Dále se krajina lehce mění, pluji po náhorní rovině mezi středními a severními Apeninami. Dálkovým cílem je Řím, ale tak daleko nejedu, mířím do provincie Umbrie, do historického města Todi, které podle legendy založil sám Héraklés. Město leží na pravém břehu Tibery, na jednom z nejvyšších místních kopců. Vidím ho z dálky, proplétám se k němu po klikatých cestičkách, stoupám vzhůru kolem hradeb a parkuji na prvním větším náměstí. Dnes nebudu spát v kempu.

Najdu hotel, jen k němu přesunu motorku a můžu se jít ubytovat. Dámy na recepci obdivují Griso. Jejich děda má prý sbírku Moto Guzzi, ukazují mi fotografie. Prý jich má asi jedenáct. Ptám se kde, zda je můžu vidět, ale prý jsou rozmístěny po různých garážích ve městě. V Čechách bych asi také narazil na sběratele motocyklů Jawa, tak proč zde nepotkat sběratele Motto Guzzi, ale i tak, ty náhody mají zvláštní cesty. Natáhnu se v posteli, ne neberu si do postele helmu, to už by bylo moc, nasadím normální sluchátka a odpočívám s Dvořákem, osmé vetě dominuje duet sopránu a tenoru.

Přijali mě Františkáni, budu s nim tobě sloužit. Papež Celestine nám schválil život v naprosté chudobě, pokání měl být náš denodenní chléb. Ale jeho nástupce, papež Bonifác VIII, on s našim řádem nesouhlasí. Napsal jsem satirickou báseň, kde popisuji ta jejich vypasená břicha. Co oni ví o hříchu, pokání a slávě boží, když žijí v nadbytku, žijí z odpustků chudých? On mě exkomunikoval, ale to je přeci k smíchu, já Jacopone jsem tady pro tebe bože a ne pro tvé zástupce.

VIII. Fac ut portem Christi mortem

Dej, ať s tebou smrt Kristovu
znovu na sobě nést mohu,
rány jeho prožívat.

Ujel jsem 1.236km, abych se podíval na hrobku, kde odpočívá Františkán Jacopone da Todi. Stoupám k chrámu San Fortunato po dlouhých diagonálních schodech, vítá mě obrovský portál stavby, který byl do současné podoby vystaven koncem třináctého století. Původně zde stál římský chrám, ale před ním snad Etruský chrám? Historie Todi jde dále než do osmého století před naším letopočtem a Římané je dobyli až ve třetím století před naším letopočtem. Benediktýnský klášter byl spojen s chrámem začátkem dvanáctého století, kdy sem byly přesunuty ostatky svatého Fortunáta, světce žijícího v šestém století.

Jacopone da Todi psal básně podle evangelia, které se staly základem italského divadla. Stovky satirických básní zvaných Laudi jsou dochovány dodnes. Vstupuji do prostorného chrámu, který je prostě vybaven. Sestupuji do krypty, kde jsou uloženy ostatky svatého Fortunáta a v jeho blízkosti je náhrobek Jacopone da Todi, kterému říkali šílený Jack, který byl právníkem ale nakonec bojoval za čistou víru v boha, bojoval způsobem života, satirou, poezií.

Procházím ulicemi města, na náměstí Piazza del Popolo hledám stopy krve zanechaných rozedřenými koleny. Snažím si představit, jak zde Jacopone leze, celý den od rána do večera pod zdejším ostrým sluncem a se sedlem na zádech. Opustil výnosný život právníka, hledal spásu ve víře a jejím naplněním nejhlubší chudobou. Dante byl o generaci mladší, obdivoval Jacaponeho a také bojoval proti papežovi Bonifácovi VIII. Dante cituje Jacoponeho ve svém Ráji, ale neumístil ho tam, proč ho nedal k Tomášovi Akvinskému? Snad že byl jeho vrstevník, zatímco Tomáš Akvinský zemřel, když bylo Dantemu devět let. Opět vezmu sluchátka a zaposlouchám se do předposlední věty Dvořákovy Stabat Mater s altovou partií. Tu mám rád, je z ní cítit optimismus, je zde něco z odhodlání Claude-Michel Schönbergových Bídníků.

Blíží se konec třináctého století, papež bulou omilostnil hodně hříšníků, ale mě z té milosti vyjmul. Co je mi po něm a jeho milostech? Píšu báseň. Bude to má vrcholná báseň, promítnu do ní všechen svůj smutek, všechna svá utrpění. Snad se tak aspoň trochu přiblížím utrpení Matky tvého syna, když plakala pod křížem. Co může být horší pro matku, než vidět umírat svého syna? Stabat Mater Deolorosa, ať tento text překoná věky!

IV. Inflammatus

Plameny týrán a ohněm
tebou Panno, ať jsem chráněn
v onen hrozný soudu den.

Dvořák zhudebnil Stabat mater v období, kdy přišel o své první tři děti Josefu, Růženu a Otakara. Smutná událost ho motivovala k napsání jeho prvního duchovního díla, do kterého vložil svůj žal, ale také naději a víru, že vše překoná čas. Zde si dovolím citaci renomovaných znalců Antonína Dvořáka:

Dvořákovo Stabat mater je mimořádně sugestivním zhudebněním textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži, ale také nadčasovou, všeplatnou výpovědí o lidském zármutku a naději. V řadě autorových skladeb je prvním výrazným dokladem autorovy zbožnosti. Prostá, neokázalá víra, která je jedním z hlavních atributů také autorovy celé další tvorby, umožnila vznik díla hlubokého obsahu. I při své monumentalitě zůstává Stabat mater hudbou lidsky prostou, plnou pokory před vyšším Řádem. Charakteristickým rysem celé kompozice je neobyčejně ušlechtilý hudební projev, myšlenkově závažný a prostý jakékoli triviality či povrchních efektů. Výraznou předností partitury je její zvuková krása, účelně těžící ze spojení lidských hlasů s měkkými, ale sytými orchestrálními barvami. Celá struktura rozsáhlého díla, rozčleněného do deseti částí, představuje velkolepý výrazový oblouk: klene se od počátečního obrazu smrti a utrpení přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné katarzi, přitakávající životu. Přestože literární podklad oratoria vypovídá o stinných stránkách lidského života, celkové vyznění díla - a to je pro Dvořáka charakteristické - je spíše pozitivní. Přes nedávnou tragickou osobní zkušenost autor nepropadá beznaději, jeho hudba nezrcadlí rezignaci ani bezvýchodnost. V Dvořákově veledíle vidíme i přes clonu slz víru v život.

Kromě Dvořákova patří mezi nejznámější zpracování Jacoponeho textu dílo Palestrinovo, Pergolesiho, Haydnovo, Rossiniho a Verdiho. Jakko-li je Stabat Mater Dolorosa nadčasovým textem, je příběh Jacoponeho neuvěřitelně současný. Útěk od konzumních hodnot dnešní doby k smysluplnému životu, kde se vrací hodnota věcí běžných, je dnes častým tématem. Naše současnost postrádající duchovní rovinu je výzvou pro satiru, jakou psal Jacopone před 700 lety. Jacopone byl několikrát navržen na svatořečení, ale vždy odmítnut církví. Že by církev nikdy nepřekonala kritiku sedm století staré satiry? Při posledních úvahách nad Jacopnem da Todi opět poslouchám Dvořákovu hudbu. V desáté a poslední větě se opakuje nástup první věty, pocit ladění orchestru, přichází gradovaná sekvence celého hudebního tělesa a sboru, nepřináší však bolest, ale vyrovnání a naději.

X. Quando corpus morietur

Po smrti pak mého těla
dopřej, aby duše směla
vejít v ráje království. Amen.

Poznámka na závěr: Italské město Todi je pouhých 30km od Orvieta, města, které jsem před dvěma lety navštívil při putování za jiným velikánem Tomášem Akvinským. Tomáš žil jen o generaci dříve před Jacoponem de Todi, měl jiný příběh, ale také čelil vyčlenění z církve, pro své interpretace Aristotela, který byl v církvi dlouho zakázanou literaturou. Historie jasně ukazuje, že musíme posouvat hranice, věřit svému přesvědčení. Průměrností osudem dějin nepohneme. 

V textu jsou použity ilustrace Alberta Melariho z knihy “La Leganda di Jacopone da Todi.”

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 32x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist