Sicílie křížem krážem

Den 1 - pátek 14.5.2010

Téměř v celé Evropě je, díky islandské sopce s téměř nevyslovitelným jménem, počasí dost bláznivé. Prší téměř všude. Vyrážíme ze Zlína v pátek 14.5. v odpoledních hodinách. Vlak nám jede z Vídně o půl osmé večer a chceme tam být pro jistotu hodinu předem. Pár minut před odjezdem kontroluju počasí na radaru a vidím, že se v mracích udělala nad západním Slovenskem díra. Najíždíme u Trenčína na dálnici a bez problémů jsme ,,suchou gumou“ dojeli do Vídně. GPS nás dovedla až k nádraží bez zmatků, tak jsme měli dost času na rozkoukání. Hned mě zaujal vlak plný motorek, který evidentně končil nakládku. Zmocnila se nás panika! ,,Co jsem popletl? Vždyť máme jet později!“ Letím za zaměstnancem drah, mávám mu před nosem lístkama a německočeskoangličtinou po něm chci informace. Dostávám je v němčině, ale pochopím. To není náš vlak. Vlak do Florencie odjíždí s padesáti motorkami, naší stanicí je Řím. Pak tedy už jen okukuji vše, co se dá, abych později nezmatkoval.Postupně se sjíždí další a další motorky, které pojedou společně námi. Až na tu naši jsou všechny rakouské. Místní dráhy měly vše perfektně zajištěno, nakládání proběhlo bez jediné chybičky, jen odjezd vlaku je opožděn. To už ale sedíme v kupé s fajn chlapíkama z Česka (bez motorek) a probíráme své cíle a plány. Později sklápíme sedáky a uleháme. Celou noc lije jak z konve. Zaplať pánbůh za tenhle vlak!

Den 2 - sobota 15.5

V Římě jsme na čas. Někde jsme to zpoždění dohnali. Vagóny s motorkami jsou u rampy, tak jen čekáme, kdo nám předá motorky. Dvacet minut nikde nikdo. Pak se tam objevil nějaký kravaťák a ukazuje: ,,Však si je vemte, ne?“ Že mě to překvapuje…, jsme v Itálii. Zírám o to víc, že jsou vagony otočené opačně, než se má sjíždět. Nastalo odvazování a složité otáčení motorek na úzkém vagonu. ,,Sporťáci“ to měli lehčí a otáčeli motorky kolem osy na stojánku. S velkými motorkami byl docela problém. Motorkáři si s těžkými motorkami navzájem pomáhali. Když na mě přišla řada, pral jsem se s tím, jak se dalo. Postupně jsem Varadero otočil o devadesát stupňů a pak už to prostě bez pomoci nešlo. Pár centimetrů tam, a pět zase zpátky, s hlavou skloněnou skoro k řidítkům. Nic moc situace! Zpocený, voda z horní plošiny mi kapala za krk, naložený varan těžký jako … , proklínám Italy. Nakonec mi chlapi zatáhli za přední kolo do boku a vyprostili varana. Bez nich by to bylo na dýl. Uf! Teď už jen rychle ven z Říma! (pozn. Později jsem se dozvěděl, že situaci s otáčením motorek měl na svědomí odjezd z provizorního nádraží ve Vídni. Hlavní se opravovalo.)Nasazujeme nemoky a vyrážíme do ulic Říma doufaje, že nás GPS vyvede ven. Ta ale po chvíli ztrácí mezi vysokými budovami signál a já špatně odbočuji. Následuje hodinové ježdění rozkopanou částí Říma a pak konečně vyrážíme směr Kalábrie. K večeru jsme našli se štěstím u pobřeží kemp. Majitel měl volnou chatku a říkal, že v jiných letech mívá plno a moře bývá už teplé. Teď jsme tu jak v kempu na Vysočině. (Placeno 30E)

Den 3 - nedělě 16.5.

Ráno syn z domu hlásí, že prší v celé Itálii. Měníme plány, pojedeme po dálnici. Najíždíme na ni a mažeme na jih.
Před odjezdem jsem v cestopisech četl o přírodních krásách Kalábrie, ale my si jich moc neužili. Nadmořská výška silnice je místy i přes tisíc metrů, mlha, sedm stupňů nad nulou. Téměř pořád lije a neustálý boční vítr mě za plexi fackuje jak panáka. Pravé motorkářské štěstí! Naštěstí byl minimální provoz. Ostatně, kdo by v takovém počasí někam jezdil, že? A na motorce k tomu? Jedině nějací blázni! :-)
Dálnice od Salerna k jihu je bez poplatků a je dost rozestavěná. Každou chvíli se jede jen v jenom pruhu s omezením rychlosti na 60. Přibrzdil jsem zpočátku na 90 (kdo by v takovém počasí měřil?), ale za chvíli už se na nás tlačila auta. Když nás první z nich podjeli odstavným pruhem, řekl jsem si, že je něco špatně a zrychloval postupně až na 120! To se ukázalo jako dostačující, tak jsme splynuli s místní dopravou... Tunely s omezením na 80 jsme projížděli 120, místa s omezením na 40 se projíždí 80. Předjíždí se zásadně bez blinkrů, z leva, z prava, kde je místo. Dojeli jsme auto, které jelo neustále svým středem po střední čáře. Ostatní ho objížděli dle situace z různých stran, nikdo na něj netroubil. Řidič o něčem živě diskutoval se spolujezdcem a rozhazoval rukama. Severem Itálie jsme několikrát projížděli, jezdí se tam trošku jinak než u nás, ale tohle jsme nečekali, to byl fakt nářez! Naštěstí se s blížícím cílem protrhávaly mraky a postupně přestávalo pršet.Trajekt z Villa san Giovanni do Messiny stál 10E a plul jen pár minut. Stačil jsem si jen nastavit GPS směr Etna, kde jsme chtěli najít kemp, a už jsme byli ve městě s šílenou dopravou. Jeli jsme např. po široké hlavní třídě, když na semaforu naskočila červená. Bylo možné pokračovat do čtyř různých směrů. Rovně za křižovatkou byl jeden pruh. Čáry na silnici nebyly, my jeli rovně, tak jsem zastavil přiměřeně dopravní situaci, proti ,,naší“ silnici. Auta se nastavěla do čtyř proudů, říkám si, je to OK. Pak blikla zelená. Hulákal jsem do přilby: ,,Do ři.. co se děje!? Všichni jedou rovně do mého pruhu! Co jste se zbláznili Taliáni pitomí? Vždyť mě s tou motorkou shodíte…!“ Bylo to na fous, ale neshodili. Nějak se všichni postupně naskládali ze čtyř pruhů do jednoho.... Strašné!
Na další křižovatce proti nám odbočovaly vlevo (jely z kopce dolů) dvě slečny na skútru. To, že neměly přilby, mi už přišlo docela normální, ale že řidička pravou rukou při odbočování telefonovala a ještě se jí mezi prsty téže ruky vlezlo i cigáro, tak to už bylo dost! Podobných situací jsme měli na Sicílii zažít ještě spoustu.
Protože se začalo smrákat, najeli jsme na dálnici a frčeli k Etně. Dálnice byla, oproti informacím, které jsem měl z netu, placená! Výborný kemp (campingalmoetia.it) jsme nakonec našli, ale stan jsme stavěli už za tmy. Protože jsme měli nový stan, neznali jsme způsob stavění. Proti zážitkům z dnešního dne ale úplně sranda! (placeno 21,5E/noc)