Sicílie křížem krážem (2.díl)

Přesun k městu Agrigento by mohl být poklidnou pohodovou jízdou nebýt toho, že jsem ztvrdnul do pozdních hodin v družném ,,rozhovoru“ s jedním motorkářem z Anglie a s dalším z Německa. Čím víc jsme toho vypili, tím líp jsme si opět rozuměli. :-) Oč zábavnější byl ale večer, o to těžší bylo ráno. Odjezd jsme museli odložit až k poledni. Stalo se… :-(  Cestou jsem si musel půjčit u benzinky nymbus a vrátit vložky do výfuků. Při delším přesunu nás z toho rachotu brněla hlava. Cestou nás zastavili policajti. Protože jsem, dle místních zvyklostí, rychlost moc nedodržoval, dost nás vylekali. Chlapík obešel motorku a nemohl pochopit z kama jsme. Písmena CZ na poznávací značce mu nic neříkaly. Zkoušel jsem mu všemožně říct, ze kterých končin nás vítr přifouknul, ale pomohlo, až nahlídnul do pasů. ,,Ááá Čéská!“ Zasalutoval a s úsměvem nás pustil dál. UF!
Samotné Agrigento není svojí pozicí pro ubytování příliš vhodné. My jsme raději zvolili sousední městečko San Leone, ve kterém jsme našli krásný kemp ,,Camping Valle dei Templi“ s bazénem, který nám přišel vhod při odpočinku mezi jednotlivými výlety. K moři je to kousek přes město, k Údolí chrámů asi 3 km. Ideální poloha. (Placeno 17E za noc.) V podvečer jsme vyrazili do města. Byla neděle, pobřežní promenáda byla plná lidí. Mladí, staří, sešlo se tu snad celé město. Postávali, procházeli se, klábosili. Omladina dojela na svých skútrech a zaplnila jimi celé náměstíčko. Kvalita, obsah, značka a vzhled skútrů se zde neřeší. Některé kousky sotva drží pohromadě. U nás je to ,,trošku" jinak. Spousta stánků s dobrotami… v cukrárně dávali zmrzlinu velikou jak Etna. :-) Ochutnali jsme kde co a docela jsme jim tu pohodu a sounáležitost záviděli…

Ráno v osm spustil nějaký vzdálený kostel zvonkohru, která mě úplně nadchla svojí melodií i provedením. Zvuk se ale tak odrážel, že nebylo možno určit přesně směr, ze kterého to jde. V devět hodin ráno jsme už měli motorku zaparkovanou v boční uličce a stáli u pokladny Údolí chrámů – Velle dei Templi.

Chrámy byly postaveny zhruba před 2,5 tisíci lety na oslavu vítězství nad Kartágem a jsou v různém stavu. Z některých zbylo už jen pár sloupů. V nejzachovalejším z nich měl výstavu nějaký umělec a díky tomu, že jsme si přikoupili za 2E/os vstup na výstavu, tak jsme se podívali i do nitra chrámu, kam je běžně vstup zakázán. Areál je zároveň archeologickým nalezištěm. Potkali jsme dva Čechy, kteří měli koupeného turistického průvodce po Sicílii, takže jsme se od nich dozvěděli i nějaké bližší informace o jednotlivých chrámech. Užitečná věc. Tohleto jsme zazdili. (Vstupné 8+2E/os.)

Když jsme obhlíželi stánek se suvenýry, všiml jsem si pohlednice, která mě okamžitě zaujala. Byla na ní křídově bílá skála. U prodavačky jsem zjistil, že se skála nachází osm kilometrů od kempu. Hned byl jasný program pro odpolední výlet!
Když jsme po prohlídce Údolí odjížděli, stál jsem s motorkou na kraji rušné silnice a čekal, až si manželka nasadí do přilby deflektor, který jí vypadnul na zem. Najednou chlapík, stojící přede mnou, rozhodil ruce od sebe a volal na ženu na protější straně silnice. Ta rovněž rozpřáhla ruce a s radostným úsměvem oba vstoupili bez rozhlédnutí do silnice mezi auta. Potkali se uprostřed silnice, na čáře. Chvíli se tam objímali, pak se vzali kolem ramen a odešli za silnice na stranu. Auta v obou směrech stála, nikdo netroubil! Opět situace, po které člověk není schopen smíchy jízdy. Asi se dlouho neviděli, tak co proč by auta chvíli nepočkala....? Podobných situací, kdy někdo zastavil v plném provozu auto uprostřed silnice, aby něco řekl známému, kterého právě zahlédnul na chodníku, jsme viděli hodně, ale toto bylo fakt moc! Neumím si představit ani přibližně podobnou situaci u nás...

Po návratu do kempu jsme pojedli a chvíli se ,,placatili“ u bazénu. V závětří bylo horko jak v pekle, v červenci to musí být masakr. Pak jsme vyrazili hledat bílou skálu jménem Scala dei Turchi. GPS mě občas těžce vytočí, ale tentokrát to trefila skoro přesně, takže jsme po chvíli už parkovali motorku na okraji silnice, a pak sestoupili po stráni ke skále. Blyštěla se ve slunci už z dálky a nutila člověka přivírat oči. Různých bílých skal jsme viděli už mraky, ale tohle je unikát! Tahle je fakt krásně bílá! Škoda jen, že si tu jedinečnost skály neuvědomují místní. Bez problémů pohodí odpadky, kde je napadne.

Když večer opět zahrál kostel, tak jsem si umínil, že ho musím najít a tu zvonkohru si zblízka natočit.

Den 12 - úterý 25.5.

ERACLEA MINOA

Ráno jsem přivstal, a zatímco manželka chystala snídani, jel jsem hledat ,,hrající kostel“. Ve směru, kde jsem ho odhadoval, jsem ale žádný kostel nenašel, až mi jeden místní řekl, že to hraje z Údolí chrámů. Byl jsem tedy v osm u vrátnice a zkoušel vytáhnout z policajtů, co tam postávali, nějaké rozumy. Nejenže domluva nefungovala, ale navíc v osm ani cinknutí. Vrátil jsem se tedy do kempu, abych se od ženy dozvěděl, že tam byla hra krásně slyšet. No to je na palici! :-)
Objevil jsem na mapě další bod, který sliboval přírodní zajímavost. Podle recepční je Eraclea Minoa místo podobné bílé skále Turchi, navíc je tam opět archeologické naleziště a divadlo. Posnídali jsme a jeli lokalitu omrknout. Poklidnou jízdou jsme zdolali potřebných 40km asi za hodinu. Vysoké bílé skalní útesy jsou moc pěkné, skála Turchi se nám líbila ale víc. (Pozn: Až doma jsem zjistil, že jsme měli jít ještě o kousek dál za výběžek skály, že jsme tu nejpěknější část tohoto místa prošvihli.) Okukoval jsem zvědavě keř s asi šest centimetrů dlouhými bílými trny a tipoval to na nějakou akácii. Ta ale roste v Africe, tak se to můžu jen domnívat. Místní archeologické naleziště a antické divadlo jsme nakonec vypustili. Už jsme je viděli jinde a peněz za vstupné jsme už utratili, a máme v plánu ještě utratit, dost.Cestou zpět jsem při ,,vyhlídkové jízdě" lehce zaimprovizoval, díky čemuž jsme se ztratili. GPS nás sice opět navedla do města, ale vyjeli jsme přímo nad pláží u neskutečně příkré silnice. Manželka hned, že leze z motorky dolů, že toto tedy ne-e. Přesvědčil jsem ji, že má zůstat sedět na motorce. Dušička v ní ale byla malá a kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl úplně v klidu. Nechal jsem tedy brzdit motor a současně dobrzďoval oběma brzdama. Jakž takž to šlo. Když jsme o kousek níž najeli na písek, dost mi zatrnulo,ale zvládli jsme to, ani nám do toho nemuselo zasahovat ABS.  Nic tak prudkého jsem ještě neviděl a věřím tomu, že už ani neuvidím. Byli jsme z toho tak vykulení, že nás ani nenapadlo udělat shora fotku!
Odpolední piknik na pláži s koupáním nedopadl dobře. Roztáhli jsme deku, pojedli, pak ji zase složili a šli pryč. Vítr, který šel od rovníku, byl tak studený, že jsme se třásli zimou a do moře jsem vlezl se zatlými zuby jen po kolena. Ještě, že jsme na Sicílii nejeli jen za koupáním…
Večer jsme se naposledy prošli po kolonádě  a šli brzy spát. Zítra nás čeká náročný přesun do střední Itálie.