sumoto_leden



Sardinie 2013

Kapitoly článku

3. den

Ráno nás čekalo brzké vstávání, protože v pokynech pro trajekt bylo – „dostavte se minimálně 1,5 hodiny před odjezdem trajektu“. Tedy jsme v 5:30 vstali, po 6h jsme začali nakládat kufry na motorku a jaké bylo naše překvapení, že personál už byl v hotelu (snídaně začínají 7:30) a s radostí nás zval na kafe, kapučíno a snídani. Trochu jsme tedy posnídali, manželka se se všemi rozloučila polibky a objetími a odfrčeli jsme směr přístav. Tam jsme dorazili jako druhá motorka v pořadí, stálo tam ještě pár karavanů, kde majitelé nocovali. Takže klasicky, poslechli jsme a zbytečně tam 2h čekali, trajekt přijel navíc zpožděný. Zato jsme se družili s prvním motorářem, který byl Ital a má na Sardinii dům a tak si tam na chalupu jede zajezdit.  Naloďují se první motorky, na palubu 3A na bok lodi, kde se kotví pomocí provázků. Naštěstí jsem vezl kurty a připevnil motorku raději jimi, ostatní v klidu přivázali provázky.

Posbírali jsme věci a šli hledat naši kajutu. To byl moc dobrý nápad, zaplatit si kajutu . Za 35 E jsme se mohli převléknout, odložit v klidu všechny věci, měli jsme svoji sprchu a WC.  Při zpáteční cestě jsme se i prospali. Trajekt  Sardinia ferries je velmi hezký, příjemný, dobré jídlo, možná i vzhledem k mimosezoně – málo lidí. Cesta trvala 6,5 hodiny a uběhla velmi rychle a už jdeme odvázat moto a vyrážíme na vysněný ostrov. Je 15h, vítá nás slunce, 23st. – ideální počasí (hlavně po čtení zpráv o povodních u nás doma). Po pár zastávkách pro fotografování nad pobřežím Costa Smeralda  chceme vidět proslulé Porto Cervo – přístav, pláže a apartmany pro opravdu bohaté turisty. Opravdu nezklamalo, jak jsme zastavili už nás vyháněli, že zacláníme na vjezdu k jachtám a hnali nás na placené parkoviště. Tak jsem pronesl pár sprostých slov naskočili jsme a oželeli procházku přístavem. Naše první spaní – hotel Finistredi měl být na kopci, výhled na moře. Dle navigace jsme dojeli na místo hotelu – ejhle, nic tam nebylo, navíc jsme byli těsně u moře. Po pár dotazech k místním jsme pokračovali v cestě dál, naštěstí se tam začali objevovat ukazatele – 3km k hotelu. Po odbočce ze silnice jsme jeli ještě  asi 1 km po oplocených pozemcích hotelu, všude posekaná tráva, kameny, keře, výhled na moře  - nádhera. V hotelu, který se skládá z malých domečků, každý pro 4 osoby jsme byli sami. Na parkovišti pouze naše moto, v recepci milá slečna. Na večeři jsme šli do restaurace vedle recepce, kupodivu vařili a sešlo se nás asi 10. Ovšem večeře i víno byly „eccellente”.  Krásně se nám na samotě spalo, snídaně na terase s výhledem na ostrovy Maddalena byla super.
 

4. den

Vyrážíme asi v 9h, čeká nás 300-400km s cílem poblíž Arbusu, Agriturismo Rocche Bianche. Hned tento den jsme poznali, že s navigací to na ostrově moc nepůjde. Hledá nám pořád lepší – tedy rovné cesty a zkratky. První náš cíl je nejsevernější výběžek ostrova – to se díky navigaci moc nepovedlo a tak zastavujeme na kraji města Porto Torres, kde je nádherná pláž, kostelík, cesta pro pěší kolem pobřeží, všude květiny, nádhera. Plánovaný oběd v městečku Bosa nedopadl z důvodu zavřené restaurace. Přeci jenom ta sezóna nebyla ještě úplně zahájena. Oběd jsme oželeli s tím, že po cestě něco potkáme. A stalo se to ve městě Cuglieri, kde jsme zastavili u stánku s občerstvením a dostali bagetu s proscuito crudo. Místní tu již oslavovali pracovní výsledky dnešního dopoledne grappou. Neboť jsme zvídaví, tak jsme se jich zeptali, zda se dá dojet k bazilice na vrcholu města. Odpověď byla “no jasně”, ale popis malinko pokulhával. Když jsme v úzkých uličkách nevědili kudy kam, náhle u nás zastavilo “auto” (byl to Fiat) a nabídl doprovod k bazilice. Je fakt, že jsme tam dojeli, ale manželku jsem raději z důvodu bezpečnosti před závěrečným stoupáním vyložil (aby alespoň jeden z nás zůstal zdráv a mohl dělat doprovod při repatriaci). Úzká dlážděná ulička  strmě stoupající k bazilice se mi s plně naloženou motorkou zdála naprosto nesjízdná. Dal jsem to a nahoře se mi dostalo uznalého poplácání po rameni od vysmátého itala s autem. Výhled do okolí stál za to. Potom následoval troch nudný přejezd po rovině kolem města Oristano a pravé zážitky za řidítky začali až městem Guspini, které je branou do hor mezi městy Villasidro a Iglesias. Nádherná silnice desítky krásných zatáček a mezi tím naše další ubytování Agriturismo Rocche Bianche. Bungalovy uprostřed již asi zaniklé zemědělské usedlosti. Osobně si myslím, že dotace EU jsou lepší příjem, než ze zemědělské činnosti a tak ji tam hájili pouze dva zánovní traktory. Během dvou dnů s nimi nehnuli, možná dekorace. Pěkný nápad majitele nechat večeřet všechny hosty u jednoho stolu je famózní. Dozvíte se spoustu věcí a po půhodinové debatě dvou párů z německa vyšlo na jevo, že jsou z jednoho města a bydlí dvě ulice od sebe. Jak by zvolal ital “Che combinazione” – tedy jaká náhoda.  Dalšími spolujedlíky byli mladí Skot a Angličanka, kteří přijeli NA KOLE !!! Takže hovor se vedl převážně v angličtině, ovšem jeden Němec, který nejlépe ovládal angličtinu nám výroky Skota musel překládat, nebylo mu vůbec rozumět, mluvil rychle, jak je z domu zvyklý a nebral ohledy na nás vychované na ruštině. Posilněni vínem a mirtem – pálenka z Myrtus communis - jsme skvělě spali. Ráno všichni odjeli a my hádali, kdo přijede, jaká bude skladba u stolu další večer.                                                                                                                                                                

5. den

Po snídani vyrážíme na západní pobřeží, kde chceme projet úzké pobřežní silnice, vychvalované v průvodci. Ovšem naštvaně zastavujeme v městě Iglesias, kam jsme dojeli po úplně jiné silnici (mimochodem nádherné zatáčky a úžasný povrch) než jsme plánovali a kupujeme podrobnou mapu. Potom již kontrolujeme navigaci s mapou, přesto se nám daří každý den alespon 2x otáčet a zahýbat jinam. Takže jsme se trochu vrátili a silnici mezi Iglesiasem a Nebida – stará hornická vesnice  projeli, je to tam úžasně krásné, nádherné moře, v moři kus bílé skály   Pan di Zuchero – homole cukru. Tady taky poprvé v prázdné zátoce sedíme u moře, koupem si nohy. Voda byla opravdu moc studená. Pak již míříme na poloostrov Sant` Antioco, na které se jede po úzké šíji, je tady velký přístav, palmy a my zastavujeme u přístavu na oběd. Jako obvykle zkoušíme objednat nealko pivo a zelený čaj, opět bez úspěchu. Pijeme tedy červené víno a vodu – opět jako vždy. Měl jsem špagety a plody moře-skvělé, začíná mi období – „jím jen mořské havěti“. Pak jsme přejeli podél moře  do městečka Pula – poblíž Cagliari, kde jsme si chtěli prohlédnout archeologické vykopávky Nora. Potom jsme vyrazili na zpáteční cestu do agriturisma. Cesta vede průmyslovou zonou Cagliary a celkem nezajímavou oblastí kolem hlavního města. Na severozápadní straně Cagliary se rozkládají velké vodní plochy, které byly plné nádherných plameňáků.  Až u Gonnosfanadiga to začalo být opět zajímavější, Arbus jsme opět nějak projeli bočními úzkými ulicemi, už si myslíme, že toto město postavené v prudkém svahu , hlavní a široké ulice prostě nemá. V Agriturismu již bylo několik Němců a večeře opět probíhala v anglické konverzaci. Ovšem jeden německý dědeček, co v okolí jezdil na kole, uměl italsky a tak si i manželka pěkně „pokecala“.

6. den

Ráno se rozloučíme s milým Stefanem, vše zaplatíme a vyrážíme směrem Bari Sardo na východní pobřeží. Zvolíme trochu delší cestu Arbus-Guspini-Pabillonis-Sardara-Collinas-Gonnostramatza-Siddi-Ussaramanna-Turri-Tuili-Barumini. Tady jsme před Barumini navštívili nejzachovalejší a nejznámější nurág Su Nuraxi. Problém odstavit někde plně naloženou motorku jsme přestali řešit, když jsem viděl jak to všichnini nechávají na moto. Asi to byla náhoda, ale nic se nám neztratilo. Zaparkovali jsme, koupili drahé vstupenky – 10E pro jednoho, vstup je potom i do dvou muzeí. Paní v pokladně nám sama nabídla ať si tam necháme bundy a co nepotřebujeme. Byla nám přidělena průvodkyně – mluvila pouze italsky, ale když jsme se domluvili, že nerozumíme všemu a učíme se, byla moc milá, mluvila pomalu a nevytvářela složitá souvětí. Celý komplex je oplocen a nikdo se tam nesmí sám potulovat, asi aby ty kameny staré skoro 4000 let nikdo neodnášel. Dále jsme pokračovali do hor přes Seri, okraj jezera Flumendosa do Sadali. Opět nádherná okruhová silnice a tak jednou za ½ hodiny se přes nás přesypalo stádo supersportů v plném tempu. Žádný „crash“ jsme nepotkali, ale pomníčků kolem silnice několik bylo. U pumpy dole pod horami pak parkovalo několik skupin německých a rakouských motorkářů, kteří lítali zatáčkami nahoru a dolů a tady pili kafe. Tak jsme taky dali voda a kafe  - cena obvyklá 1E a protože tu k jídlu nic nebylo, jeli jsme dále, začala už odpolední siesta Sardů a nám bylo jasné, že si dáme po cestě už jen českou sušenku a energii doplníme až večer bohatou večeří. Cesta vedla úžasnými horami, kde byla vystavěná města, úzké ulice se táhly serpentinami přes celé město, skutry a velká auta už nebylo vůbec vidět, všude jen malé otlučené fiaty a čtyřkolky. Jeli jsem přes města Seui, Ussassai, Gairo. Tam byla dokonce odbočka do staré neobydlené části města Gairo – vecchio, kde byly domy bez oken, otučené, a jak se později dozvídáme - před asi 50 lety ho zničila půdní lavina a tak nové město bylo postaveno ještě  výše k vrcholu kopce. Zde jsme jako obvykle špatně odbočili, ale kupodivu jsme tu objevili pumpu – samozřejmě bez lidí – pouze automat. Zde byl ještě vylepšený tím, že automat nebral karty (to se ovšem dozvíte jen z malé cedulky psané pouze italsky)  a po vhození peněz a zvolení stojanu č. 1- benzín netekl. Manželka naštěstí přešla k automatu, kde se na displeji objevil další nápis – italský  – stojan 1 nefunguje, použijte jiný. Sláva, benzín už teče a našich 20E jsme nevhodili do automatu jen tak. Z Gairo jsme měli do Bari Sardo na výběr několik cest – všechny přes kopce, ale zvolili jsem už tu nejkratší, manželku lákala vidina moře. Zamluvený hotel je přímo u moře. Navigace nám připravila ještě jedno překvapení – z Bari Sardo – vesnice do Torre di Bari  - část u moře nám našla zkratku. Opuštěné domy, zarostlé pozemky, vraky aut – celí vyděšení, kde budem spát jsme dorazli do Torre di Bari. Čekal nás krásný hotel celý porostlý červeně rozkvetlými bougainvilleemi. Milé paní nás ubytovali v prvním patře, měli jsme pokoj,kuchyňku a  koupelnu. Z jedné strany se vycházelo na pavlač nad bazénem, z druhé strany na velkou krytou terasu, kde jsme měli stůl, židle, lehátka, sušák na prádlo. Naši okolo bydlící sousedi byli motorkáři a větrali bundy, boty, kalhoty. Rychle jsme se převlékli, dali pivo a víno a vyrazili okouknout moře zblízka. Je tu krásná pláž s jemnými kamínky a docela prudký sešup do vody, pro malé děti to není moc vhodné. Na konci stojí stará saracénská věž na kterou se jdeme podívat zblízka. Manželku uchvátily volně rostoucí muškáty o velikosti cca 1metr. Smočila si nohy v moři a sledovali jsme jak se dva němci chystají na koupání, které za ohromného řevu nakonec dali. Našli jsme si plážový bar, objednali něco k pití a kochali se pohledem na skály a moře. Celkem mi vyhovoval objem lahví místního piva Ichnusa, je to 0,66. Těch 1,5 deci navíc potěší. Dal jsem dvě a potom jsme se odebrali na večeři do našeho hotelu. Slečna servírka nám doporučila místní víno odrůdy Canonau a bylo opravdu skvělé. Po vylustrování na netu patřilo mezi top 5%.Na talíři se to hemžilo mnoha živočichy a tak jsem byl spokojen. Jako druhý chod už byly skvěle připravené hovězí plátky. Opět nádherný kulinářský zážitek.

7. Den

Ráno jsme nijak nespěchali, neboť nás čekala cesta do hor a návrat do původního ubytování. Motorka byla o bagáž lehčí a tak se nám jezdilo výrazně lépe. Cestu jsme naplánovali okolo vrcholů pohoří Gennargentu přes městečka Bari Sardo, Lanusei, Fonni, Desulo, Aritzo, Seulo, Gairo až k našemu hotelu. V městečku Foni jsme obdivovali nádherné malby na domech, v blízkosti se má nacházet jedniná sjezdovka na Sardinii. Nehledali jsme ji . Za Foni směrem na Desulo nám přes cestu přebíhali divoká prasata, všude byla zelená tráva a příjemné klima.  V městě Desulo, kde jsme již vyhlíželi co poobědváme jsem poslechnul navigaci a sjel prudce dolů do úzkých uliček. Ach, byla to opět zkratka a před námi se vyřítil kluk na čtyřkolce a volal, že jsme se spletli, že dolů nemůžem, je to tam uzavřené.  Ať jedu za ním, že mě vyvede. Nojo ono se to na čtyřkolce lehce radí, ale na ulici dlážděné kameny s plně naloženou motorkou a ve s klonu takovém , že jsme se báli abychom nepřepadli přes řidítka je to kapánek horší.  Tak jsem manželku vyložil a po několika minutách námahy jsem moto v té úzké uličce otočil. Někdy má člověk radost i z úplně obyčejné věci. V takových okamžicích je vám úplně jasné,  proč tu vedou Pandy a čtyřkolky a o skůtr ani nezavadíte.

 Oběd jsme tentokrát trefili v městečku Belvi hotel Edera. Nikde nikdo nebyl jen jeden starý zapomenutý děda na ulici nás poslal dolů po schodech do restaurace. Překvapila nás nádherná  veliká restaurace do posledního kousku vyzdobená obrázky, sklem a pletenými věcmi z rákosu. Měla dlouhou historickou tradici, jak jsme se později dozvěděli.  Množství a kvalita objednaného jídla nás dostala. Měl jsem turistické menu – skládalo se ze dvou chodů – každý by nasytil asi 3 lidi. Manželka měla pouze předkrm - Barbagia mista. Obyvatelé tohoto kraje  mezi horami – Barbagia  byli nazývání barbaři  a tedy předkrm stál za to. Asi 5 mističek – různé druhy teplé a studené zeleniny,  sardinské fazole, játra. K tomu prkénka s různými druhy sýrů, šunky, salamů a klobásek. Jen opět žádné nealko pivo, ale ½ vína a voda. Začínám si zvykat. Tak jsme ani ne polovinu všeho snědli a ochutnali a sotva jsem se vyvalili nahoru k motorce. Cesta zpět byla opět samá zatáčka v prostředí úchvatných výhledů na hory a údolí. Město Lanusei  asi 6000 obyvatel jsme už projeli jen podle ukazatelů na Bari Sardo,  navigace nám opět chystala překvapení a nutila nás navštívit i ty nejužší  a nejstrmější městské uličky a my po zkušenostech z Desulo – neposlechli. Po návratu k moři si opět dáváme víno a konečně i pivo a sledujeme život u moře, koupeme si nohy a užíváme pohodičku. Večeře byla opět skvělá, hotel je plný motorkářů, takže je veselo. Byl to vlastně jediný plný hotel, co jsme na Sardinii potkali.

8. den

Rano pobalíme, rozloučíme se společně s dalšími motorkáři  vyrážíme na sever. Cíl je Golfo Aranci a po cestě chceme vidět co nejvíce z pohoří Supramonte, přes které pojedeme. Celý den se budeme držet silnice 125 – dle průvodce jedné z  nejkrásnějších  na ostrově, takže jedeme nejprve po pobřeží a cesta nás vede nahoru nad města Tortoli a Arbatax až po městečko Baunei, kde zastavujeme nabrat benzín.  Dále se dostáváme na nádhernou náhorní plošinu , kde nám přes cestu přechází divoká prasata, zastavujeme, fotíme.  Později jsem litovali, že jsem tam měli ještě odbočit a navštívit vesničku  Urzulei, kde jsou nádherné výhledy. Před vesnicí Dorgali jsme viděli odbočku, která vede tunelem do vyhlášené zátoky Cala Gonone, ale my jeli dále směrem na Orosei. Tam jsme si stylově v cukrárně  na náměstí dali kafe a vodu, ale protože k jídlu byla jen zmrzlina, jeli jsme dále, hledat něco k obědu. Našli jsme poblíž Sas Linnas Siccas – hotel  Le Quattro Lune, kde měli otevřenou restauraci a jako jediní jsme tam na terase poobědvali. Bylo to skvělé, nevím jak to dělají, ale ani jedno jídlo nebylo špatné, vše nám chutnalo. Nejprve jsme ovšem jezdili piniovým hájem a okukovali tam pláže a domky k pronajmutí. Další cesta nás trochu zklamala, na naší skvělé silnici 125 se pořád něco opravovalo a stále nás to vyhazovalo na dálnici a my se zase vraceli a vraceli... U Orosei jsme projížděli kolem mramorových lomů, všude bylo bíle zaprášeno, obrovské bílé kvádry byly srovnané do řad a popsané, bylo to úžasné, ale pracovat ani bydlet bychom v blízkosti nechtěli.  Projeli jsem nějak okrajem Olbie – moc se nám to tam nelíbilo a dojeli jsme do Golfo Aranci. Poměrně rychle jsme našli hotel La Lampara, paní byla milá, pokoj už měl něco za sebou, rychle jsme se převlékli a spěchali k moři na pivo.  Moto jsem nechali před hotel, mělo přijet ještě 6 motorek a potom jsme se tam  měli nějak porovnat.  Přístav v Golfo Aranci je moc hezký, kupodivu jsme  viděli i Itala se sekačkou, samozřejmě jsme si zase omáchali nohy a šli do přímořského baru. Tam se nám zalíbilo, dal jsem 3 piva, manželka 2x Aperolspritz a pomalu jsme se vraceli k hotelu. Motorkáři z Kremše už tam byli a začalo parkování motorek na terásce za plotem. Moc jsem si s nimi nepokecali, všichni mluvili jen německy a tak jsme se přesunuli do blízké restaurace na večeři. Přišlo tam těch 8 lidí od nás z hotelu a my. Pan majitel byl rád, že má i v malé sezoně 10 strávníků. Na jídelním lístku jsme vše identifikovali jako mořské havěti, já jsem zajásal a manželce šéf přinesl selátko (porceddu –sardinská specialita – grilované selátko rozporcované na kousky) .  Zábava se pěkně rozjížděla, pan majitel nosil různé i neobjednané chody, víno, zákusky, končili jsme grapou a mirtem.  Noc už byla slabší,  poprvé za celý týden se objevili komáři, a tak jsme vstávali celí poštípaní kolem 5:30, pobalili vše a vyrazili k trajektu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist