europ_asistance_2024



Sardine na bobrech

Sardinie je druhý nevětší ostrov ve středozemním moři. Od severu k jihu měří cca 250km, z východu na západ potom něco kolem stovky. Sardegna jak o ostrově mluví italové, patří od roku 1861 pod zprávu Říma. Slunné podnebí a dobré cesty dělají z ostrova ideální místo, kam se na svém stroj vypravit a užít si, onu Bohem darovanou svobudu, plnými doušky.

Kapitoly článku

            Původně jsme vlastně chtěli jet na Korsiku. Jenomže v době, kdy jsme chtěli koupit lístky na trajekt, měli ještě Francouzi v platnosti některá proti-covidová opatření. Rozhodli jsme se tedy pro Sardinii. Italové už coronu neřešili a navíc, Míša ovládá jazyk. Když jsme si ujasnili kam, zbývalo odpovědět na otázku, jak?  U motorek hledáme především krásu a osobitost a nikoli pohodlí. O tom dost vypovídá můj Softail Evolution 1340, který se po úpravách podobá vzhledem stroji ze čtyřicátých let. No a jízdními vlastnostmi vlastně také. Míši Sportster "Forty Eight," kterého Harley prezentuje jako motorku do města, je na tom o trochu lépe, ale v podstatě, oba jezdíme na celkem necestovních strojích. Jistě, cestovat se dá na čemkoliv...Spočítal jsem, že jenom na cestě z Plzně do Janova, odkud trajekt vyplová, bychom museli tankovat naše malinké nádrže, minimálně devětkrát. Tak jsme si řekli, že dáme motorky do auta a přehopneme Alpy. Takhle snadno dáme těch 1000 km za den, bez ohledu na počasí. V Janově chytneme trajekt a jezdit budeme až na ostrově.

            Využili jsme možnost půjčit si od Libora jeho WV Transportér T4 2.5 z roku 99. Libor, toho času farář z Dýšiné používal Téčko na akce hustějšího ražení, a tak na něm bylo potřeba před cestou udělat pár oprav. Toho jsme také využili k tomu, abychom si ověřili, že se nám obě motorky do auta pohodlně vejdou. Protože tam zbylo ještě spoustu místa, nemuseli jsme tedy řešit, co si na motorku naložit a co nechat doma, případně kolik nářadí by se mohlo hodit. Místo najednou bylo i pro zvedák na moto, ledničku, basu Plzně, rozsáhlé foto vybavení a spoustu dalších zbytečností.

1. Den – 24.6. odjezd a čára přes rozpočet

            V den odjezdu jsme tedy měli oba Harleye zakurtované v autě. Mezi nimi v mezerách dřevěnou fošnu na najíždění a vše nezbytné pro 14 dnů zhýralého života ve středomoří. To vše bylo přikryto plachtou ze slunečníku, která sahala rovnoměrně pod všechna okénka tak, že stroje pod ní nebyly vůbec vidět. Děti jsme omluvili na poslední týden ze školy. Ve čtyři hodiny jsme je posadili do vlaku a poslali na prázdniny k babičce. O hodinu později už jsme seděli v Transportéru a kličkovali k hranicím. Jeli jsme po staré cestě, protože nám bylo líto kvůli tomu kousku dálnice kupovat známku. Hned za Rozvadovem najíždíme na německou autostrádu A6 a pádíme na Regensburg a Mnichov. Naftový agregát oplývající silou 75kw udržuje cestovní rychlost 120 km/h. S nečekanou noblesou se také Míša vypořádá s kolegy Simíra Gerchána, kteří nás již tradičně na této dálnici kontrolují a pokračujeme dál bez ztráty květinky. Noc plánujeme strávit v kempu u jezera Starnberger See, kousek za Mnichovem. Ubytují nás tam do 22:00, což bychom měli stihnout. Ještě před soumrakem nám plány hatí silný vítr a liják, do kterého náhle vjíždíme. V autě se s motorkami přespat nedá a stan se nám v tomhle nečase stavět nechce. Stojíme u pumpy na dálnici a hledáme ubytování na Bookingu. V okolí nic, ve směru kudy se ubíráme už taky nic. Na dnešní noc už je pozdě. Až za tmy se vydáváme dál na Innsbruck. Myšlenka je taková, že až vyjedeme z toho deště, přespíme někde na divoko. Jedeme dál na jih, ale prší stále. Na Brenneru déšť ještě sílí, venku je jen 11 strupňů.

2. Den - 25.6. Garda a nalodění

            Na italské straně se situace moc nelepší a tak pokračujeme dál na Bolzano. Ještě že v tom nemusíme jet na motorkách, libujeme si. Už jsme unavení. Vyjíždíme z toho až před Trentem. Ve dvě v noci sjíždíme z dálnice a začínáme si hledat místo, kde bychom hlavu složili. Po několika marných pokusech vjíždíme do kopců a daří se nám zaparkovat u vjezdu do vinice. Bereme si spacáky a jdeme si lehnout přímo pod vinnou révu. Tady je sucho a teplo. Snad nás odsud nikdo nevyžene dříve než ráno. Jak si lehneme, usneme jako zabití...

            Kolem sedmé nás budí světlo a první auta na přilehlé silničce. Daří se nám vstát a odjet dřív, než upoutáme nežádoucí pozornost. Na první pumpě snídáme a dopřáváme si výbornou italskou kávu za 1,20 Euro. Později zjistíme, že je to patrně paušální cena kafe pro všechny italské benzinky. Je krásné ráno a my máme pár hodin k dobru, tak že se rozhodujeme, že naše další cesta do Janova povede podél Lago di Garda. Na severní konec jezera přijíždíme dopoledne, v Arcu je zácpa. Provoz je hustý i dál na silnici vedoucí podle břehu. Jezero se táhne od severu k jihu v délce asi 65 km. Zastavujeme zhruba v polovině, ve městě Malcesine. Tam se nad jezerem majestátně tyčí hrad, na který se jdeme podívat. Parkování tu není úplně snadné, a tak k hradu musíme ještě kus pěšky podél pláže. V závěru je cesta k hradu lemována krámky a kejklíři. Po zaplacení vstupného můžeme projít bránou dovnitř a tak prolézáme hradby a interiér hradu. Z věže je nádherný výhled na jezero a okolní hory. Fouká silný vítr, a tak zavrhujeme myšlenku na koupání po cestě zpátky. Po paštikovém obědě vyrážíme směr Janov, odkud nám ve 22.hodin odplouvá trajekt. Kousek pod Gardou najíždíme na dálnici. Během pozdního odpoledne v kopcích na Janovem nás téměř dohání bouřka. Rozmarům počasí se mám daří ujet až na předměstí Janova. Ve městě je dopravní špička. Hledáme přístav a když se nám to podaří, čekáme v dlouhé frontě před vjezdem. K odbavení je nutné se dostavit minimálně tři hodiny předem. Jsme tu akorát na čas. U vjezdu se nakonec dozvídáme, že ten "náš" vjezd je asi o 4 km vedle. Bloudíme po městě ptáme se lidí, abychom se nakonec zařadili na konec té správné fronty. Ta je asi dvojnásobně delší, než ta předešlá, ale nakonec se dostáváme na místo včas. Proces naloďování je v časovém skluzu. Po nezbytných procedurách a několika hodinách čekání vjíždíme do lodi společnosti Moby. Navádějí nás na sjezd, na nejnižší palubu lodi Moby Tomy. Parkujeme Transportéra až pod čárou ponoru, kontrolujeme upevnění a zakrytí motorek. Bereme si nejnutnější věci, se kterými přečkáme na palubě desetihodinovou plavbu, do Porto Torres. Při nákupu lístků jsme ušetřili za kajutu a spíme v rohu lodního sedadlového sálu. Za uspořenou částku jdeme na večeři, kterou si po dnešku rozhodně zasloužíme. Loď pořád ne a ne odplout, a tak si před půlnocí otevřeme ještě lahev červeného na horní palubě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):


TOPlist