reline_unor



Rozlučková cesta splněných přání

Před rokem jsem si slíbil, že pokud se mi povede vrátit po více jak 30ti letech k motorce a zúčastním se ultramaratonu na Grossglockneru, tak do Kaprunu pojedu na mašině. Začátkem tohoto roku čekám až Honda dorazí k prodejci, startovné na ultra mám zaplacené a tak začínám plánovat svůj alpský čundr. Jsem prakticky úplný začátečník a tak to moc neřeším. Vím jenom, že nechci jet po velkých cestách a spát bych chtěl pod stanem. Při plánování si uvědomím, že přes kopec jsou už kousek milované Dolomity a z Dolomitů je to vlastně kousek do přátelského Slovinska a krásných Julských Alp a tak se to pomalu začíná rýsovat. Nabízí se mi možnost splnit si několik svých tajných přání.

Kapitoly článku

Prolog

Před rokem jsem si slíbil, že pokud se mi povede vrátit po více jak 30ti letech k motorce a zúčastním se ultramaratonu na Grossglockneru, tak do Kaprunu pojedu na mašině.
Začátkem tohoto roku čekám až Honda dorazí k prodejci, startovné na ultra mám zaplacené a tak začínám plánovat svůj alpský čundr. Jsem prakticky úplný začátečník a tak to moc neřeším. Vím jenom, že nechci jet po velkých cestách a spát bych chtěl pod stanem. Při plánování si uvědomím, že kousek přes kopec už jsou milované Dolomity a z Dolomitů je to vlastně kousek do přátelského Slovinska a krásných Julských Alp a tak se to pomalu začíná rýsovat. Nabízí se mi možnost splnit si několik svých tajných přání.

1. Kaprun – Gerlos pass

Původní představa vyrazit po práci kolem sedmnácté hodiny, v klidu dojet do kempu za Znojmem, dát si pivo a jít spát, dostává mikrotrhlinky dva dny před odjezdem. Mám drobný problém s moto, ta je v záruce a tak s ni musím do servisu. Provizorní oprava je v den odjezdu „hotová“, ale časově jsem už mimo mísu. Fajn, takže před sebou mám večerní a nakonec i noční přesun. No, také to má své kouzlo. Naštěstí byl opravdu pěkný podvečer a díky tomu mám konec dne online. Po příjezdu k cyklokempu (hospodě), kde mám naplánovaný nocleh zjišťuji, že z technických důvodů zavřeno. No potěš koště. Když jsem zhruba před měsícem telefonicky hovořil s majitelkou, potvrzovala normální provoz. Rychle hledám náhradu a přesouvám se o asi deset kilometrů dále – taky zavřené. Totéž u třetího pokusu. To už mne nebaví. Je moc pozdě, chce se mi spát a já tu jako trubka stojím u zavřených vrat, i když měla být otevřena. Narušuji noční klid brumláním Rebela a odjíždím směr Vranov. Cestou se určitě něco namane a když ne, tak na konci je velký kemp. Po pár kilometrech vidím odbočku do lesa se zákazem vjezdu a s dodatkem, že zákaz neplatí pro majitele rezidencí. Fajn, to je ono. Porušením zákazu nepoškodím přírodu, maximálně naštvu pár rezidentů. Zajedu zhruba kilometr hluboko, hned všechno vypínám a svítím pouze čelovkou. Rychle stavím stan a zalézám do spacáku. Během pár sekund jsem tvrdý jak veka. Mám pocit, že po chvíli mne budí cizí zvuk. Chvíli tomu odolávám, ale pak rozsvítím čelovku. Je 5:30 a ve stanu mám velkého brouka, který se snaží vylézt ven. Nohy mu kloužou, ale on to zkouší stále dokola. Je mi jasné, že toho nenechá, takže mu pomůžu (není zač :-) ), ale už jsem vzbuzený. Moc jsem toho nenaspal, zhruba čtyři hodiny. Tak pomalu začínám fungovat. Když mám sbaleno, vařím snídaní. Sedím na pařezu, pomalu ujídám z ešusu kaši a vychutnávám to ticho.
Ještě rychle ranní hygienu. Hmátnu do pytlíku, vytahuju zubní kartáček a tubu. Vymáčknu a čistím si zuby. Hmm, ta pasta je asi pro diabetiky, nemá žádnou chuť. A navíc je mastná. MASTNÁ. Do háje. Kouknu do pytlíku s hygienou, nahoře leží otevřená kalciová mast. Směju se, po takovém ránu už mne nemůže jen tak něco rozhodit. V navigaci spouštím trasu na dnešní den a pokračuji směr Vranov a dále na Rakousko. Projíždím krásnou přírodou parku Podyjí, chvíli koukám na zámek ve Vranově a už spěchám směr Langau.

Mířím na Krems, v místní pobočce rakouského automotoklubu (ÖAMTC) si chci koupit tzv. Tour ticket. Náhadou jsem se o něm dozvěděl pár dnů před svým odjezdem. Je to něco jako kumulované mýtné pro Grossglockner, Gerlos a Nockalm. Stojí to 33E pokud se ticket koupí v předstihu. Bohužel nelze koupit přes internet. Nevadí, stejně jsem měl Krems v „roadbooku“. Než mi paní vyřídí ticket, využívám zázemí motoklubu a dočerpávám vodu. Jedu v pekelném horku a od rána už jsem vypil veškeré zásoby.
Přestože jsem si myslel, že se tomu vyhnu, najednou mne navigace navedla na dálnici. Byla to má chyba při plánování trasy. Zjistil jsem ale, že mi po delší jízdě po okreskách ta dálnice na chvíli vyhovuje. Trochu se protáhnout a dát stroji napít. Akorát, že jsem neměl dálniční známku. Zastavuji na nějakém odpočivadle s občerstvením, ale známky nemají. Prý možná na příští benzince. Nechám to plavat, nějak to dopadne. Stejně po krátké době dálnici opouštím.
Konečně se objevují první hory. Pokračuji dál a za chvíli projíždím krásným údolím řeky Salzy směrem na Wildalpen. Kolem cesty zhoustl provoz vodáků a jejich doprovodných vozidel. Zvolňuji tempo, alespoň se můžu kochat, je čím.

Začínají Ennstálské Alpy, projíždím údolím řeky Enns, Národní park Gesäuse. Začíná pastva pro oči. Kopce jsou vyšší, strmější, prostě dospělé hory. Zastavuji u nějakého vjezdu do dvora. Na terase sedí lidé, zvědavě čekají co ze mne vypadne. Když vidí, že „pouze fotím“ tu nádheru, chápavě se usmívají. Zamávám jim a pokračuji ve své cestě.

Později odpoledne na mne začne doléhat únava z nedospalé noci. Zastavuji na krátkou pauzu. Sním energetickou tyčku a u cesty se vyvalím do trávy. Občas kolem přehrčí banda motorek, koukám na oblohu na mraky a je mi blaze. Dokázal bych tady zkysnout i delší dobu, ale čas tlačí. Navíc se přede mnou houfují tmavá mračna. Chci se podívat v navigaci na radar, co mne čeká a nemine, ale jsem bez spojení. Přibližuji se do oblasti Dachsteinu. Mám v plánu výjezd na vyhlídku Stolder nad městečkem Grobming. To, co ale vidím se chystat nad horama společně se zvedajícím se větrem, mě otáčí a velí pryč odtud. Nevím jestli tomu mordoru ujíždím anebo pouze odsouvám čas střetu.
Zhruba za hodinu mi odpoví první kapky na plexi přilby. Sjíždím k benzince abych nahodil návleky na boty a navíc jsem před benzinkou opět najel proti plánu na placenou silnici. Opět mi to nevadí, ale dokupuji známku. Stihnu akorát nalepit na vidlu a začíná regulerní chcanec. Chci dojet do Kaprunu co nejdříve, tak nedbám a vyrážím. Po chvílí déšť přechází v silný déšť a ten pak ještě v silnější. Mordor mne dostihl. Alespoň otestuji oblečení. Jedu totiž bez nepromoku. Kožená bunda i rifle to daly i když ne úplně beze ztrát. Rifle jsou kvůli pohodlí v rozkroku kombinované se strečovými panely a tama kalhoty promokly. Ale po 70 km v dešti to není zas tak marné. K večeru příjíždím do kempu, kde zatím nepadla ani kapka. Stihnu se přihlásit, postavit stan a přikrýt motorku a déšť je tady. Zalézám do stanu a vařím. Venku je bouřka, ale já jsem ve vatě. Vařič monotóně hučí. Na chvíli se položím na záda. Budí mne smrad jemně připálených těstovin. V klidu se najím, dám sprchu a konečně jdu opravdu spát.

Další tři dny se nesou v úplně jiném duchu. Mám před sebou horský ultramaraton, takže veškeré dění plně podřizuji této akci.

Je neděle, mám po závodě a já sladce užívám zaslouženou válečku ve stanu.
Dnešní plán je jasný. Dopoledne relax a odpoledne výjezd na Gerlos a dále až do městečka Zell am Ziller a pak zpět, takže trasa má nějakých 170 km. Je to vlastně horský přejezd mezi dvěma pohořími – Velké Taury a Zillertálské Alpy.

V Zillertálkách jsme byli zhruba před čtrnácti dny. Šli jsme s báglama od chaty k chatě přes sedla a i když nám počasí moc nepřálo – od 1800 m byl čerstvý sníh – byli jsme z hor nadšeni. Maji správnou míru divokosti, přechody přes sedla nebyly úplně zadarmo a přímo v horách nebylo mnoho lidí. Nicméně chaty byly plné až po střechu.
Cestou nahoru projíždím kolem Krimmelského vodopádu. O pár serpentýn výše je vyhlídkové místo, tak zastavuji, fotím a koukám. Vodopád ma přes 300 m. Není to souvislých 300 m, je to kaskáda, ale vypadá nádherně. Bohužel ten den resp. včera večer nebo v noci si vodopád vyžádal jednu českou oběť, ale to jsem so dozvěděl až doma z tisku.

 

Z vyhlídky pokračuji po krásně namotaných serpentýnach na Gerlos. Do cesty se mi staví mýtnice, vytahuji svůj spešl Tour ticket a trochu napjatě čekám co bude. Paní také kouká, studuje a pak se mne zeptá jestli si může udělat kopii. Potom už mi lístek vrací i s nálepkou Gerlos pass a přeje šťastnou cestu. Kousek za mýtnicí zastavuji a koukám na předěl mezi Taurama a Zillertálkama. Nikdy jsem v Kanadě nebyl, ale říkám si, že takhle nějak si představuji hory v Kanadě.

Pokračuji směrem k Ziller am Zee. Charakter cesty je stále stejný – ne moc široká, pěkně zavinutá, ale už jedeme z kopce. Taková chrochtačka chro chro :-) .
Dojíždím kolonu aut a začíná konec chrochtání. Vpředu jede auto s obrovským karavanem. Naštěstí má řidič všech pět pohromadě a na prvním odpočívadle zajíždí ke kraji a my se dáváme do pohybu. Bohužel pouze na chvíli. V čele není auto s obrovským karavanem, ale postarší cyklista, který si „hasí“ středem pruhu a je rozhodnutý neuhnout. To bude nadlouho. Rakouští řidiči jsou vycepováni, takže jedeme spořádaně krokem za kolem. V městečku si jako odměnu za uplynulé dny kupuji megazmrzlinu z poctivé smetany, kterou ne úplně snadno spořádám. Lidé chodí kolem, koukají na Rebela a já už se těším na zítřek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):
Motokatalog.cz


TOPlist