Přes Alpy k moři

Den první

Praha - Nauders

První den byl naplánován s cílem, v co nejkratším čase ujet co největší vzdálenost. Abychom další dny měli už kratší, ale příjemnější cesty. 

A začínáme, den D je tady. Ráno jsme napakovali motorku a vydali se na cestu. Počasí se sice nezdálo ideální, ale co, jedeme. Jen co jsme projeli Rozvadovem, tak začlo krásně svítit sluníčko a hned se jelo lépe. Po pár kilometrech jsem si ale všiml blikajícího stavu paliva. Co mě ale netrklo, tak v Německu časté pumpy na dálnicích nejsou, sjeli jsme tedy na nejbližším sjezdu a s dojezdem max 20km (rezerva už neblikala, jen svítila) začli vyťukávat navigaci. Pumpa byla vzdálená asi 12km, tak zbylo jen doufat. Nakonec jsme dojeli, dobrali plnou až po okraj a zakousli malou svačinu. Cesta pokračovala přes Mnichov, kde se k mé, ale hlavně motorčině nelibosti objevila pekelná kolona. Nabrali jsme benzín a vydali se dál, směrem Garmisch-Partenkirchen. V těchto místech začla mít cesta smysl a dala nám první ochutnávky zážitků, které na nás měly čekat. V Alpách jsem nikdy nebyl, nebo pokud ano, tak jako malý kluk, "hory" jsem znal jen ty české, což se s tímto nedá srovnávat. Z obdivování krajiny mě vytrhla pouze jedna drobnost...
Když na mě začla blikat kontrolka FI. Tak jsem zkusil zastavit, vypnout, nechat to pár minut odpočinout, ale po pár minutách jízdy to opět blikalo. Chvilkama byla i poněkud líná, měla jiný zvuk a moc se ji nechtělo, ale naštěstí už do cíle zbývalo jen pár km, to už jsme prostě museli dát.
A dali, po chvilce hledání jsme našli jediný, předem domluvený penzion, ubytovali se a šli na pozdní oběd. V této horské vesničce nás zaujalo i netypické domácí zvíře, lama. Večer jsme si dali pivečka a šli se natáhnout.

Cesta 600km, čas jízdy cca 7 hodin.

Den druhý

Nauders, Stelvio, Gavia, Tione di Trento, Lago di Garda

Ráno jsem nemohl dospat, byl jsem nervózní z motorky, ale rozhodli jsme, že to ponecháme osudu. Když by došlo k nejhoršímu, tak ze všech míst to bude domu max 800km, což je skoro i teď.
Po snídani jsme napakovali motorku, rozloučili se s milou vesničkou a vyrazili po mlhavé cestě směrem do hor. Dnes nás mělo čekat kolem 300km, netušili jsme však, co to znamená v alpském měřítku. Začlo to dobře, po hodině jízdy jsme viděli první ukazatele na Passo dello Stelvio. Jen co jsme začali stoupat, začla mizet mlha a dělat se krásně. Když nám přišlo, že už jsme vysoko, tak jsme zastavili v jedné z mnoha zatáček a dali si pauzu na pár fotek. Nedokázal jsem stále pochopit, jak je možné, že hory vedou až do mraků, o to větším šokem byl okamžik, kdy jsem si všiml, že ona hora pokračuje i nad tím mrakem. Dalším překvapivým momentem bylo, když mi Míša ukázala prstem na cosi někde na vzdáleném  kopci. Až po chvilce zaostřování jsem pochopil, že Stelvio ještě neskončilo a že zatáčky stále pokračují výš a výš. Když jsme vyjeli nahoru, tak jsem si přišel jak v čemsi mezi lyžařským areálem a vietnamskou tržnicí. Cestou dolu jsme vjeli do husté mlhy, která nás doprovázela pomalu až dolu. Před Bormiem jsme si dali pauzu, naklepali další cíl a poupravovali trasu, aby nás to netahalo po dálnici od Brenneru. Přejeli jsme Passo Gavia, které bylo jiné než Stelvio, jiné v tom smyslu, že nebylo tak hezké, ale o to víc na mě působilo. Byla to taková divočina, místy byla vedle úzké silnice 2-3m val ze sněhu, povrch byl skalnatý, takřka jak měsíční krajina. Nahoře jsme si dali oběd, a pokračovali dolu, tentokrát svítilo slunce, na jedné straně takřka kolmá skála, na druhé propast, po pár minutách jízdy se objevil mrak, který nám přímo před očima zalil silnici a jeli jsme v takové zvláštní bílé "tmě". Jen jsem se modlil, abychom nepotkali nic naproti, žádného cyklistu (kterých tam bylo víc jak všech ostatních turistů dohromady), natož auto. Hlavou mi prolétla představa, jak se v údolí pohybuje dobytek a z ničeho nic na ně z mraku vypadne motorka se dvěma jezdci. Po dlouhých minutách jsme konečně z mraku vyjeli a s pocitem "zvládli jsme to" se blížili dolu do civilizace. S myšlenkou zvládli jsme to však následovala ještě 2 další passa, tentokrát už naštěstí méně psychicky a fyzicky náročných. Během dne jsme nasbírali spoustu silných dojmů, mezi kterými stojí i za zmínku samoobslužná čerpačka, kde jsem jak pako zkoumal jak to funguje, záchranou byli jen německy mluvící Italové, kteří mi názorně předvedli, jak to vlastně funguje. Cestou začla opět svítit kontrolka FI, po příliš častýchj zastávkách jsem však usoudil, že pojedeme, dokud to prostě půjde... A šlo to.
V pozdních odpoledních hodinách jsme konečně přijeli ke Gardě, která byla kompletně zasekaná a cestovní rychlost prudce klesala do popojíždění v kolonách, na druhou stranu se nám ale odměnila prvnímy pocity jihu, když jsme po zamrzlých passech viděli palmy, kaktusy a olivovníky.
Měli jsme původně namířeno až do Bardolína, ale tam už jsme neměli sílu dojet, tak jsme se ubytovali v druhé polovině jezera, v příznačně znějícím hotelu Florida. Pokoj měli jeden volný, tak jsme neváhali a ubytovali se. Šli na véču do "Biergartenu", kde Míša okusila Wienerschnitzel, který by určitě nikomu nedoporučila...
Cesta 300km, čas jízdy kolem 9 hodin.

Den třetí, čtvrtý

Lago di Garda - Lido di Jesolo

Po snídani se zatáhlo a začlo pršet, nasadil jsem tedy nepromok, že ho konečně vyzkouším, při pohledu na Míšu, která svůj spíš za, než vybalovala jsem se začal pídit co dělá. Prý si ho brát nebude, protože v něm vypadá jak kráva. Dalo mi chvilku zabrat, než jsem ji vysvětlil, že bude mokrá, že to není dobré, ať si ho vezme, a to, že vypadá jak /ani nevím jak bych to nazval, no nejspíš jak každý v trošku větším, nepříliš padnoucím nepromoku/, je jedno, protože bude v suchu.

Pršelo dost...
Nabalili jsme motorku a chystali se vyrazit. Zírající majitel hotelu nám popřál šťastnou cestu a my vyrazili.

Začlo doslova chcát...
Vzali jsme benzín a najeli na dálnici. Cestovní rychlost byla zpočátku kvůli dešti kolem 100km/h, poté jsem se již trošku otrkal na 120km/h, nakonec semtam přes 140km/h, ale to byl opravdu už limit.

Chcalo opravdu strašně...
Mítné mile překvapilo, za nějakých 200km na dálnici to bylo kolem 13€. Posledních 100km už se déšť zlepšoval a po příjezdu do Jesola už spíš jen poprchávalo. Chvilku jsme se projížděli po Jesolu a přemýšleli kde se ubytovat, když jsme pak spíš náhodou zajeli mezi nějaké domy, přiběhla starší pani a nabídla nám ubytování v hotelu. Cena byla za 2 noci pro 2 osoby 109€ vč. snídaně a k moři to nebylo ani 5 minut chůze. Při odpolední procházce nám stále přišlo něco zvláštního, chvilku to trvalo, ale pak nám to došlo, nikde nikdo, všude zavřeno. Aha, siesta. Nakonec jsme našli menší restauraci, kde nám dali něco k jídlu a pití. Zbytek dne jsme se už jen tak poflakovali.
Další den jsme dopoledne vyrazili na místní autobus, který nás dovezl z blízké zastávky do Punta Sabbioni, kde jsme přesedli na lodičku mířící do Benátek. V Benátkách měla hlavní cíl Míša, krmení holubů... Když jsme ale zjistili, že to tam již zakazují a neprodávají krmení, poradil nám místní, že ve vedlejší ulici prodávají rýži. Malý sáček rýže ale stál kolem 5€, tak jsme šli ještě o kousek dál a koupili obloženou housku s Pršutem. Pršut jsem dostal já, housku holubi. Courání mezi turisty nebavilo naštěstí ani jednoho z nás, tak jsme se sbalili a vyrazili zpět do hotelu. Tam jsme si vzali ručníky a vyrazili k moři. Nebylo úplně horko, ale o to víc svítilo slunce. Já se obvykle teda nemažu a nemám s tím problém, zde jsem se namazal ale i přes to mě další 4dny pálilo celé tělo, o Míše nemluvě, tak bacha na to.

Cesta 300km, čas jízdy 5 hodin

Den pátý

Lido Di Jesolo - Grossglockner - Maishofen

Po snídani jsme vymysleli, že jsme ušetřili jeden den na cestách (původní plán byl ještě s mezizastávkou), měli levnější ubytovaní, než jsme čekali a tak že prostě vyrazíme, a až nás to nebude bavit, tak se někde ubytujem, minimálně však v Rakousku. Nakonec se jelo výborně, krásné počasí, semtam mráček, ale sucho, příjemná teplota. V Rakousku jsme byli co nevidět, tak jsme pokračovali dál, zabočili na Grossglockner, ten jsme sice neviděli, protože byl kdesi v mracích.
Možná jsem od té slavné "Hochalpenstraße" čekal trošku víc, být tam první den cesty, tak mě to určitě pobaví víc, ale po Stelviu a Gavii jsem nemohl přijít na jediný důvod, proč je to tak vyhledávané a ještě zpoplatněné místo, přišlo mi to trošku jak dálnice v horách, své kouzlo to ale má. Když jsme se vynadívali na pro nás neviditelný kopec vyrazili jsme směrem Zell am See, tam jsme jen projeli a v jedné z následujících vesniček se ubytovali "Maishofen". Našli jsme tam příjemný, malý, ale velmi útulný pokojík s koupelnou a v přízemí budovy byla restaurace. Dali jsme si véču a šli spát (tak brzo jsem snad nešel spát už od mých 10ti let), usli jsme v 8.
Najeto 330km, čas s přestávkou na GG 7 hodin

Den šestý

Maishofen - Berchtesgaden - Traun  ,aneb logika nefunguje, nebo jo?

První cíl byl jasný, Orlí hnízdo. Ale kde vlastně je? Berchtesgaden je široký pojem, objevili jsme tam sice Königssee, což je nejčistší jezero v Evropě, ale když jsme se vyptávali lidí na Eagle's Nest, Adlersnest, tak nikdo nechápal. Naštěstí tam ale měli chytrý dalekohled, na kterém byl ukazatel toho, na co právě koukáte, podle historických filmů jsem tedy našel barák na vrcholku skal a z ukazatele si přečetl název "Kehlsteinhaus".
Tím bylo vše jasné, tedy nebylo. Cesta vedla do půlky kopce, kde si přesednete do autobusu, který vás vyveze až těsně pod hnízdo. Do hnízda vás vyveze výtah vytesaný ve skále, byl vymyšlen pro co největší bezpečnost samotného Vůdce. Ten z něj však měl strach a tak se tam ukázal pouze 2x. My jsme se nebáli a vyjeli nahoru, dali si občerstvení - první dobré pivo za celých 6 dní, dokonce i nejlevnější (2,70€) a vyrazili zpět. Ještě mě tedy trkla jedna věc, Orlí hnízdo? Proč? Orla jsem neviděl ani jednoho, zato vrány, spousty vran a ty jen čekaly, kdy někdo něco nedojí a pak braly útokem hranolky a další zbytky jídla. Rozhodli jsme se, že se ubytujeme u Atterského jezera, před pár lety jsme tam byli a moc se nám tam líbilo. Nedokázal jsem si však vybavit název žádného tamního města, tak jsem do navigace zadal město Traun, protože kousek od Attersee je i Traunsee a logicky tam tedy bude ono město. Cesta docela utíkala, když pak po nějaké době přišla odbočka na Traun a my do města vjeli, prohlásila Míša zajímavou myšlenku, zda tehdy kolem jezer nebyly hory, zde ale nebylo nic, jen zvlněná rovina. Po ubytování jsme se dozvěděli, že tu teče řeka Traun a jezero je o 80km zpět. Rozhodli jsme se tu zůstat, protože o to kratší cesta nás čekala další den.
Najeto 240km

Den sedmý až devátý

Traun - Komorník - Praha

Vyrazili jsme kolem osmé, počasí bylo dost proměnlivé, chvilkami se zdálo, že nás čeká slejvák, pak zas bylo krásně, měli jsme namířeno do kempu Komorník, cestou jsme nakoupili pár věcí pro rodiče a před polednem jsme dorazili do mě dobře známého, středně velkého kempu. Sezóna ještě nezačla a tak bylo prázdno.
Pronajali jsme si na 2 dny malou chatku. Pak začlo pršet, z těch dvou dnů nepršelo maximálně pár hodin. Ty jsme ale využili ke grilování a pokusu o koupání, ten nám zhatily labutě, které se rozhodly nepouštět nikoho do vody. Po dvou propršených dnech jsme vyrazili zpět domu.

Najeto 320km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE