Přes Alpy k moři

První den jsme měli jen jeden malej cíl, přesto s velkým očekáváním, dorazit do známe hospůdky „u Štěpána“, která se nachází v Petrovicích u Sušice, část obce Vojetice, kde mají údajně přepychové hovězí bio maso a byl tam i můj oblíbený kuchař z TV, a Babica to není! Vyráželi jsme až po práci a hlavně po nandání všech věcí na mašinu, což nebylo úplně snadný. Každopádně cesta začala cca v 17:15. Hned po nastoupení na mašinu bylo jasný, že manipulace na místě, hlavně couvání, nebude ještě se zaklíněným spolujezdcem mezi 40 kg bagáže uplně formalita. Protože už jenom to, aby přítelkyně do bagáže nasedla, chtělo praxi minimálně hadí ženy-amatérky, a slézat při každým drobným přetočení motorky nebyla zrovna dobrá volba.
Kousek před půl šestou nabíráme spolucestovatele “Vandráka“ a vyrážíme z Kladna na dálnici na pražský okruh a napojujeme se na plzeňskou dálnici, na který setrváváme až někam na odbočku na Klatovy. Cesta utíkala parádně, hlavně mimo dálnice, počasí lepší být ani nemohlo! Ke Štěpánovi dorážíme v sedm večer, půl hodiny před naší rezervací, tak zatím stavíme stan a těšíme se. Co se kempu týká, byl velmi čistej a udržovanej a hlavně prázdnej! Cena lehce nad standardem, ale opravdu lehce. Bohužel jídlo pro mě bylo oproti očekávání zklamáním. Nevařil už sám Štěpán s chotí a bylo to dost znát, takže suma sumárum mi to přišlo jako v každé třetí dobré restauraci.

Druhý den vstáváme něco před osmou ráno, otíráme rosu a opět nandaváme haldy věcí na mašinu. Začíná to pražit! V Čechách už se nechceme zdržovat, a tak vyrážíme nejkratší cestou na hraniční přechod Železná Ruda,kde vstřebáváme rychlosnídani, koblihy a eisschoko, které mám tak rád:). Cesta kolem Rudy je impozantní, krásné scenérie i kupodivu samotný asfalt,což jak jsme se hned po přejezdu hranic přesvědčily bylo v jiných zemích standardem! Chtěli jsme jet mimo dálnice tak jsme udělali první lehký pohled do mapy a naplánovali cestu směrem k Salzburgu po okreskách, vše skvěle značeno, a tak další mrknutí do mapy, bylo vždycky jen na další záchytný bod.
Kolem oběda, kdy mi teploměr ukazoval 33 už to bylo celkem drsný, hlavně mimo lesy a v polích. Zastavili jsme proto u Lidlu kdesi ve vesnici, a nebyl takový ošklivý Lidl jako u nás, děti! Na podlaze by se dal hrát curling a na všechno byly zvlášt kleštičky, myšleno na pečivo. První zhrození nad cenou bylo, když jsem chtěl ochutnat trochu místních uzenin. Ale překousl jsem to a párky byly excelentní. Sedli jsme si před Lidl na obrubník a ládovali se jak cigáni. Lidi na tohle v zahraničí asi nejsou moc zvyklí, a  tak si nás prohlíželi přes výlohu jako opičky v zoo.Po svačině jsme se vydrápali na mašinu jak postřelený indiáni a uháněli dál směrem na jih. Před náma už byl výrazný obrys majestátních Alp a nad nimi seděly mraky jako poklice na hrnci. Cesta po rakouských silnicích je balzám na těle proti naším tankodromům, a to i na enduro, takže se celkem brzy opět koukáme kudy dál, a Vandrák si pak krátí chvíli na vypůjčeném jízdním kole u zastávky, které tam někdo nechal zarůst do trávy, zatím co já v křoví s papírem hledám vhodný pařez, kam bych mohl schovat poklad..
Po nutné pauze  už pomalu míjíme Salzburg a pokračujeme do dalšího státu, do Německa. Opouštíme kousek za Salzburgem silnici č.20 a stáčíme se německý Lofer přes Bad Reichenhall, po příjezdu do Loferu už je vidět ohromnost Alp a teplota po odpoledni leze na rozumný hodnoty. Z Loferu pak vyrážíme na oblíbenou cestu do Zell am See, která pro mě osobně nebyla až zas bůhvíjak okouzlující...Po Zell am See se vydáváme navštívit oblíbené zimní letovisko Kaprun, kde jsou někde v kopcích k vidění obří přehrady těsně pod vrcholem, kam jsme nedojeli, protože už bylo celkem dost hodin, navíc by vjezdný stálo taky dost euro:(, pak se vracíme směrem zpátky a napojujeme se na silnici č.168 na Mittersill a a po drobném bloudění pak na jih po 108, kteráž byla uchvátná, jak byla obklopena nádhernou přírodou a haldami motorkářů, a navíc zde byl konečně tunel jménem Felbertauemtunnel, na který jsem se těšil už při plánování, byl zpoplatněn asi 8 eury, pokud si dobře pamatuju, ale stálo to za to! Za několik set metrů už sem se začínal bát, že vyjedeme v pekle nebo v Číně, jak byl dlouhej, ale to vyjde nastejno. Když jsme už s menší depresí a rodící se klaustrofobií spatřili pověstné světlo na konci tunelu, tak to bylo přeci jen veselejší, tunel totiž vypadal jak vyloženej z cihel, a to i při osmdesátce bylo drobet na zblbnutí.
Za pasáží při již drobném šeru jsme zastavili na skorovečeři u jednoho malého stánku a několikrát kontrolujeme správnost cen, a bohužel zjištujeme že párek v rohlíku stojí 4 eura a limonáda v půllitru asi 5. Nicméně jsme si plynule anglicky objednali u jednoho mladýho chlapíka, co tam pobíhal. Mezitím jsme společně komentovali hlasitě, jak židovské ceny tu panují a cosi dál, a najednou se ze stánku ozvalo “S čím že bude ten párek, hořčice nebo kečup?“ Bylo jasný, že nám rozuměl, ale bral to s nadhledem, jsme přece Ćeši. Dali jsme se do řeči, pojedli, popili, koukli do mapy a zase vzhůru dolů. Když jsme nadšeni přijeli do Lienzu, tak se pomalu už sluníčko ukrylo za obzor, teplota šla na příjemných 22° a my vlastně ani nevěděli, kam chceme přesně dojet, jediné bylo jasné, že dneska budeme spát v už v Itálii!!! Takže jsme dlouho neváhali a vyrazili dál po silnici B100 směr hranice. Neuběhla ani půlhodinka a světlo z odrazu slunce zmizelo úplně, a tak jsme se raději potupně oddali na pospas navigaci,abychom nepřijeli do kempu o půlnoci.
Těsně před hranicemi s Itálií bereme pro jistotu plné nádrže z obav, že za hranicemi bude benzín dražší, což se naštěstí nepotvrdilo až tak docela, na benzínce byli ale už Italové, byla to Agipka a zrovna byl v bedně fotbal a vůbec si nás proto nevšímali, přesto jsme čekali, než si nás někdo všimne, abychom zaplatili. Z mapy jsme nandali do navigace údaj kudy do kempu a může se jet. Směr Toblach! Kolem deváte večer se dostáváme na hranice, kde se najednou do cesty vřítil uniformovaný blb s plácačkou a zase zmizel, když viděl motorky a ne dodávku nebo kamion, takže jen zamával na přivítanou, naštěstí zbytečně nezdržoval. Do Toblachu jsme dorazili za půl hodiny od hranic a najít kemp nebylo jako dát dítěti dudlík, ve městě nebylo moc ukazatelů a museli jsme trochu hledat, nakonec jsme našli, byl to kemp Olympia a na vrátnici dorážíme asi deset večer, přivítala nás velmi příjemná obsluha, kemp byl tříhvězdičkový a naprosto skvěle vybavený, udržovaný a k tomu všemu za docela rozumné peníze na zahraničí, myslím že jsme za 2 stany, dvě motorky a tři lidi platili asi 33 eur - od 3.9. totiž ve většině kempů mají nastaveny mimosezonní ceny, což byl hlavně u Italů u moře velice markantní rozdíl.