Přes Alpy k moři

7.den: Čtvrtek 10.9.2009 Lido De Sole Bibione - Radstadt 397 km

V devět už jsme seděli na motorkách a štrádovali si to směr Latisana na dálnici a dál směr Udine, Tolmezzo, Villach, Spittal až do Gmündu, kde jsme odbočili na vesničku Malta a dál po Malta Hochalmstrasse ke gigantické přehradě Kölnbreinsperre, která je zasazena mezi dva kopce ve výšce 1933 m.n.m. Její 200 metrů vysoká betonová hráz je opravdu monumentální a když se z ní koukáte dolů, tak máte pocit, jako když koukáte z letadla. Cesta k přehradě je typická alpská horská cesta plná serpentin. Na jednom místě musíte čekat u semaforu na auta a motorky, které jedou v protisměru, protože by se to vše na tu úzkou silničku nevešlo. My jsme čekali cestou nahoru 21 minut a dolů 14 minut. K dolnímu semaforu jsme dorazili jako první z motorek a za námi se za tu dobu čekání shromáždilo slušné množství strojů a když nás semafor pustil dál, tak jsme měli tu čest odvést celou bandu až nahoru. 
Pomalu se začaly u přehrady stahovat mračna a začalo krápat. Tak jsme se rozjeli dolů a dále jsme jeli přes Katschberg a Obertauern do Radstadtu a tak jsme se vyhnuli placení mýtného v tunelech. Cestou jsme trošku zmokli, ale to k tomu asi patří. Ubytování v Radstadtu jsme našli hned, jelikož jsme se ubytovali hned v prvním Zimmer Frei, které jsme potkali. Hezký baráček s velice příjemnými lidmi a 22 Eury na osobu a noc i se snídaní. Večer jsme šli omrknout městečko a dát si pizzu. Po dlouhé době jsem si chtěl dát pivko a servírka mě ujistila, že to je nejlepší pivo Salzburgu, ale po ochutnání mě přepadlo naprosté zděšení, jelikož to chutnalo jako nějaký mošt, či co. Fňuk.
Příhoda:
Na parkovišti přímo u přehrady Kölnbreinsperre parkovala Honda Valkyrie Rune NRX 1800. Motorka z jiné planety. A já šmidlikáč ji nevyfotil.
Technická: mýto dálnice Latisana – hraniční přechod do Rakouska u Villachu 8,30 Euro, mýto Malta Hochalmstrasse 8,20 Euro

8.den: Pátek 11.9.2009 Radstadt – Horní Dvořiště 322 km

Ráno jsme posnídali výbornou snídani a poklábosili jsme s dědou, který nám vyprávěl svou životní pouť během druhé světové války. Říkal také, že během dne bude vykukovat sluníčko a bude až 22 stupňů, což se tak nějak nevyplnilo. Celý den bylo pod mrakem a sluníčka bylo opravdu jen poskromnu a dvacet stupňů zdaleka také nebylo. Navíc cestou k Bad Ischelu jsme brutálně zmokli. Pravý alpský nářez. Naštěstí jsme zrovna projížděli několika tunely, tak jsme to neschytali naplno.
Z Radstadtu jsme si to tedy ráno namířili nejkratší cestou na Hallstatt. Zastavili jsme se na dálnici na sjezdu číslo 60 a podle našeho autoatlasu jsme po pár kilometrech měli sjet na sjezdu číslo 56 na Hallstatt, ale nevím, jak se to mohlo stát, ale sjezd číslo 56 se nějak nedostavil a dálnice nás vyplivla až na sjezdu do Bischofshofenu. No nic. Tak jsme si pomalou jízdou prohlédli krásné město skokanských můstků, zvolili náhradní cestu a zdrželi se tak kolem 20 km, což vlastně nevadilo. A navíc nás tato nová trasa zavedla k nádhernému hradu Hohenwerfen, na který už jsme mlsně koukali z dálnice na Salzburg, když jsme prchali před počasím v červnu. Takže jsme vlastně získali.
Hallstatt nás přivítal přeplněným parkovištěm, ale my jsme si místečko udělali. Následovala prohlídka města a stálo to za to. Hallstatt je opravdu nádherný a já se tam určitě zase někdy strašně rád vrátím. Povinná byla samozřejmě prohlídka místní kostnice.
Po prohlídce městečka jsme museli provést několik povinných fotografií Janči s Beruškou u jezera a jelo se o kus dále na parkoviště dát si polední dlabenec. Pak už nás Kuba vedl dále na Bad Ischl, Gmunden a na dálnici směr Linz. Z Linze jsme jeli přes Freistadt, kde byla docela slušná zácpa přímo na Dolní Dvořiště, kde se ujala vedení Janča a ta nás dovedla až do nedalekého Horního Dvořiště na nádraží ČD, kde jsme měli domluvené spaní. Pan vrchní nás přivítal, dal nám najíst a napít a ukázal nám pokoj. Jeden ze štamgastů nám dokonce nalil svoji domácí slivovičku, takže přivítání zpět do Čech bylo dokonalé.
Příhoda:
 Kuba nás vedl od Gmundenu na dálnici, která směřovala na Salzburg a nebo na Linz a Vídeň. Když jsme najížděli přímo na dálnici, tak jel správně na Vídeň, ale moje drahá polovička se rozhodla, že se vrátí k moři a zahnula na Salzburg. Následoval jsem tedy manželku, protože to se musí a už jsem přemýšlel, za jak dlouho nás dálnice pustí na nějakém sjezdu, abychom tento omyl napravili. Osud k nám byl milosrdně nakloněn a sjeli jsme už po devíti kilometrech. No, aspoň jsme si prohlédli okolí Gmundenu.

9.den: Sobota 12.9.2009 Horní Dvořiště – Liberec 318 km

Ráno nás probudil slejvák a šedivá jednolitá obloha. Snídani jsme neřešili a domluvili jsme se, že zastavíme na nějaké pumpě do třiceti kilometrů na kávičku a nějakou mňamku. Posnídali jsme tedy na Benzině ve Velešíně. Pořád bylo pod mrakem, ale už nepršelo. Obloha se začala vlastně trhat až někde před Benešovem a dál na sever už bylo krásně. Těsně před dálnicí jsme uhnuli a místními komunikacemi jsme jeli přes Český Brod do Kerska, kde na nás už čekal zbytek Pasacheros. Musím tedy říci, že Český Brod je spíše tankodrom a kdybych měl přes něj jezdit častěji, tak si pořídím nějakou krosku. Opravdu by se nad sebou měli šmidlikáči z radnice v Českém Brodě zamyslet.
Do Kerska jsme dorazili skoro přesně v domluvených 13 hodin. Velké vítání a také vyprávění. A hlavně pořádný oběd.
Pak už celé Pasacheros zamířilo pod Ještěd s tradiční zmrzlinovou zastávkou u letadla.
Tak zpátky doma.
Příhoda: 
U čerpací stanice v Nymburku stál Míra před Syslíkovým Drakem a chválil ty nové krásné laďáky, které si pořídil Kuba. Jemně jsme upozornili Míru, že stojí před jinou motorkou a nasměrovali ho o stroj dále. 

Suma sumárum:
Alpsko/mořská výprava se myslím podařila. Počasí nám opravdu přálo a nevyskytla se žádná vážnější komplikace. Beruška, Elenka i Verunka šlapaly jako hodinky a ani jednou nás nezklamaly.
Já jsem si ostatně s Verunkou povídal velice často a moc jsem ji chválil, jak krásně šlape. V prudkých kopcích a dešti jsem ji slovně podporoval a na konci etapy vždy významně pohladil po nádrži. Někdo by řekl: „jenom motorka“, ale Bůh ví, že každá motorka má svou duši, kterou ji vdechne její pán.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE