Poznávání Dolomit

V osm hodin klasicky všichni na snídani, tedy kromě Bystřičáků. Honza mě každým dnem překvapuje, jak se i v cizině dokáže skvěle domluvit o tom, co vlastně chce. Jeho perfektní italo-čeština „Hele pocem! Já bych chtěl…, Jasný?, Chápeš?“. Všechny tím dokáže skvěle pobavit. Ale hlavně se domluví:)... Na snídani si dělám jak jinak než svačinku. Po sbalení ještě fotečka před hotelem a vyrážíme zpět přes Passo de Pordoi, tentokrát ale druhým směrem do Canasei. Všichni tankujeme a připavujeme se na chladný vrch v Passa di Fediala 2057 m. n. m.Zmlsaní ze Stelvia čekáme dlouhý a náročný výstup. Po cestě ale v koloně cyklistů, motorek, aut a autobusů pomalu stoupáme táhlými zatáčkami. U passa Fediala, které je pod Marmoládou, je nádherný horský jezero, kde je křišťálová voda a příjemný vzduch. S motorkami se snažíme dostat, co nejvýše to jde, přesto ale Romanova navigace ukazuje „pouhých“ 2147 m. n. m.
 S klukama dáváme offroadovou vložku na stezce pro pěší plné velkých kamenů. Motorky pak parkujeme u restaurace, kde si dáváme tiramisu a něco k pití. Honza chce jako obvykle foto u svého opravdu italského pressa. Pozorujeme nevěrohodně vypadající košíkovou lanovku, která dokáže vystoupat až na samotný vrch Marmolady.
S ulovenou samolepkou odjíždíme dál směr Capriele kolem celého jezera Fediali. V Capriele se dáváme doleva na Passo Falzarego 2648 m. n. m. Passo plné podjezdů a tunelů se specialitkou zatáčky 180°, která se točí ve skalním tunelu. Dlouhé stoupání a výhledy na zasněžené vrcholky hor.
 Po několika kilometrech dorážíme na vrchol Passa. Fotíme se u dřevěného pařezu s obličejem, kupujeme samolepky, holky něco na památku a kluci srulovanou mapu hor ve 3D. Holky si pochvalují tamní WC:)  Mapy upevňujeme na mojí zahrádku na kufru a odjíždíme dál. Zahřálo nás u srdce, že tu mají vystavenou i naší ČZ 175.

Sjíždíme dolů rychlými serpentinami tentokrát už po horší silnici plné omezení rychlosti, které je opravdu dobré dodržovat, pač se silnice v některých místech o několik cm propadá, je plná prasklin a hrbolů a to se 400 kg motorkou dokáže slušně pohnout. Před Cortinou odbočujeme na výhledově nejzajímavější Passo di Giau 2233 m. n. m. Silnice cestou nahoru lemují pastviny a sluncem vybělené kameny hází dlouhé stíny na cestu před námi. Cestou potkáváme o5 bandu debilů, kteří tentokrát jedou na kole. Buď stoupají do kopce a motají se po silnici, jako by měli 3 promil,e anebo vás neočekávaně překvapí doslova zakousnutý v řídítkách letíc se bez hlavě dolů zatáčka nezatáčka jako by jeli olimpiádu. Na Passo de Giau jsem ani ještě neslezl z motorky a už u mě stojí dívčina s deskami a síruje prachy, ale čirou náhodou jsem u sebe zrovna neměl ani jeden jediný zbytečný cent, kterých bych organizaci mohl věnovat. Naše holky mezi tím vyzkoušeli tamní mašinu.. V hospodě venku se neobsluhovalo. Proto jen fotíme a bereme samolepky. Na oběd valíme dál směrem na Cortinu. Vracíme se zpět po cestě, po které jsme vyjeli nahoru, která je plná krás a zajímavostí. A po které kdybych 100x jel, nepřestane mě překvapovat svou krásou. Už teď vím, že sem se určitě znovu vrátím. Přijíždíme do Cortiny a dáváme směr Dobbiaco-Toblach a po cestě hledáme místo na oběd. Nacházíme, ale přejíždíme, proto se otáčíme v zákazu vjezdu a v pohodě jako by nic si to valíme zpět na parkoviště, které jsme přejeli. Jen je škoda, že zrovna dvouproudovou jednosměrnou:)
Přicházíme do Pizzerie a hned si nás velmi ochotně přebírá číšník, který nás velmi roztomile usazuje ke stolu, dovoluje nám si odložit věci k vedlejšímu volnému a přináší servis. 10 dkg klobásy a tyčinky. Dává nám jidelák a s úsměvem odchází. My ho otevíráme a hle,..!! Pizza za 20 Euro. No nic, objednáváme si vždycky jen jednu na půl.
Mezitím, co nám číšník vyřizuje objednávku, my začínáme řešit, kde přespat. Já prezentuji svůj návrh „Co nejdřív bych přejel tenhle zkurvenej cikánov, a začal konečně hledat ubytování mezi lidma.“ Přináší se pizza a opálený číšník kolem nás dál ochotně běhá jako by měl v prdeli vrtuli. A jestli prý nechceme tohle to a támhleto a zda nám nic nechybí a jestli nechceme vyfotit. „No hele jasně, že chceme,“ říká Honza. Číšník bere foťák, poodstupuje a s úsměvem říká „Alegato“, načež mu pohotovně a nahlas odpovím „no jasně,aligátor!“. Až teprve teďka zjišťujeme, že všude kolem nás sedí další Češi. :) Po jídle se Lucka ptá, jestli si do toho hadrového ubrousku, co má tak pěkně složený před sebou, může utřít pusu a ruce. Na to opět pohotovně odpovídám, že za ty prachy si do toho utřu i p…el... Po zaplacení 15 Euro za lacinější pizzu a 18 Euro za servis se naše decentně negativně nalezená skupina s plácáním po ramenou loučí s ochotným číšníkem. Honza: „Jseš pašák!“, Jirka: „Arivederči, ty teplouši!“ Číšník „Gracie!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Sedáme na motorky a jedeme směrem pryč z cikánova. Cestou nás Honza ještě táhne na Passo Tre Croci 1809 m. n. m., kde dojíždíme před závoru, na které po nás chtějí 11 Euro za vstup. Otáčíme se a definitivně prohlašujeme, pryč z cikánova. Cestou ještě jedeme kolem pizzerie, kde Iva dostala zkažený džus a Lucka hořkou trávu. Jejda tudy jsme jeli před 4 dny sem. Konečně Rakousko a my zastavujeme až v Lienzu, kde se domlouváme kdy hledat ubytování. 20 km za Lienzem nacházíme motorkářský hotel za 26 Euro na noc. Není to sice nic moc, ale je tam garáž, příjemná obsluha, konečně dobré jídlo a proti cikánou relativně levno. Poslední večer se nám maličko protáhne, já s Romanem všem vypíjíme aperitiv. Vše jsme si ještě jednou museli zopakovat a alespoň v duchu celou trasu a všechny příhody za zavřenými víčky oživit v paměti. 

 

Den 6 - středa 6.7.

30°C, 450 km, …

Navzdory náročnějšímu večeru jsem se probudil už v 6 hodin ráno a první, co jsem šel udělat, byly fotky ranních panoramat z balkonu hotelu a hned potom jsem chvátal vyndat motorky z garáže, protože jsme blokovali ostatní motorkáře. Honza si dnes trošičku přispal, ale jen co se probudil,  opět si vyrazil dát pár zatáček nad hotel. Konečně nezdravě vydatná snídaně. Opět si dělám svačinku. Balíme a vyrážíme směr poslední krásné zatáčky naší cesty na Groβglockner. Z hotelu je to pár kilometrů a už projíždíme přes Heiligenblut, městečko, kterým začíná Glock. Nad městečkem u kasy taháme z peněženek 19 Euro za vjezd. Opět si to razíme směrem vzhůru krásnou horskou silnicí. Kolem je spousta vodopádů a teď nastává změna - pro změnu všichni brzdí nás a nám všem se daří předjíždět další motorkáře. Přeci jen nás tenhle výlet něco naučil...  Na kruhovém objezdu zabočujeme doleva na vyhlídku Františka Josefa 2369 m. n. m. Kde je opět 7°C a spousta turistů.
 Seznamuji se sympatickým Holanďanem, kterého jsem nejdříve vyhodil i s jeho K1200GT od našich motorek, aby nám nekazil fotku a poté jsem ho šel požádat o vyfocení naší party. Naoplátku fotím jeho i s jeho buchtou a motorkou. Jelikož je to dobrý kamarád, Honza zkouší pohodlnost a váhu jeho stroje. Je nám chladno, proto se oblékáme a vyrážíme zpět na kruháč a pak dál směr Fush.Po cestě zastavujeme u sněhem obsypané brány do Dolomit. Ještě naposledy zablbneme na sněhu a pokračujeme na vyhlídku o pár kilometrů dál. Je tu spousta Čechů, zaparkujeme motorky a jdeme se kochat krásných výhledem. Po krátké kochačce dostáváme chuť na kafe, ale s motorkami raději přijíždíme blíže k restauraci. Mezitím co jsme se kochali se nám mezi motorky nacpal Pražák s autem a Honzovi úspěšně dveřma mastil kufry. A jeho slepice na druhé straně mi ohnula zrcátko. Ještě proběhli nějaké vzájemné tornuta a hurá uklidnit se u kafe. Libí se nám restaurace s výhledem, orientačně zjišťujeme, že cena za hotel je stejná jako v Itálii. Cestou dolů klopíme posledních pár zatáček a dole za druhou kasou nás tamní příslušník usměrňuje na odstavné parkoviště. Prý nás zdrží jen 15 minut kvůli cyklistickému závodu, který se tu zrovna jede. Parkujeme radši ve stínu. Po půl hodině projíždí první pár závodníků, pak 15miut nic a pak další hrstka, a tak to šlo dál a dál… ¨
Celkově nás zdrželi o hodinu 45 minut. Z Gloku odjíždíme v koloně aut a cyklistů. V Brucku se dáváme doprava směrem dálnice A10 a jedem po silnici plné tunelů a skalních převisů. Silnice je až po dálnici kompletně ucpaná. V horku nic příjemného. Před dálnicí ještě tankujeme a okoukáváme Golda. Konečně najíždíme na dálnici, projíždíme přes Salzburg a zastavujeme se opět u jezera Mondsee, kde potkáváme druhou partu Hradečáků. Sdělujeme si první pár dojmů a po chvilce vyrážíme dál. Tentokrát už musíme přidat, takže tachometr nám místy ukazuje i přes 180 km/h. V Linzu maličko ještě poprší, ale před deštěm nás chrání tunely. Ve Fraidstadtu zastavujeme v Harley Davison v klubu, kde si dáváme pivko a pak už doopravdy chvátáme domů. My se od party odtrháváme v Litschau. Honza chtěl ještě malou obíračku, ale nám s Romanem  se do toho moc nechtělo. Kluci čau, díky za dovču!!Po 8 hodině večer dorážíme domů a máme najeto celkem 1850 km. Za těch 6 dní jsme byli ve 4 zemích, přejeli 16 hor a zažili všechny druhy počasí – déšť, sněžení, horko, mráz, i nárazový vítr. Skvělá dovolená, na další rok s naší skvělou partou určitě naplánujeme další cestu.