Podzimní Toskánsko

Úterý 30. 9., 21:30

Tma jako v pytli, lije jako z konve a se Štěpánem nakládáme Intrudera a mého Horneta na přívěsný vozík. Přes celou Prahu jedeme vyzvednout Jirku na Chodov, ale cestou se nám motorky neustále povolují a máme strach že spadnou. Takže na benzínce ještě dokupujeme stahovací popruhy a poté nakládáme i Jirkův stroj a věci a ve 23:00 vyjíždíme z Prahy. Cílem je kemp v Peschiera del Garda u břehu Lago di Gardo. Navigace ukazuje vzdálenost 815 km a 7 hod. 40 min. k cíli. Z toho 763 km po dálnicích. Trasa je následující: Praha – Plzeň – Mnichov – Innsbruck – Bolzáno – Trident (Trento) – Brixen (Bressanone) – Peschiera del Garda. Časem jsme se uklidnili a přestali vystrašeně kontrolovat motorky v každé zatáčce, a za chvíli už jsme to mastili jako bez přívěsu, ačkoli noc byla deštivá po celé naší trase.

Středa 1. 10., 8:30

Ve slunečném ránu přijíždíme do kempu v Peschieře, ležícím na jihovýchodním břehu Gardského jezera. Největší italské jezero je dlouhé 51,6 km a 17,2 km široké. Leží v nadmořské výšce 65 m, ale horské hřebeny, které ho obklopují, jsou až 2 000 m vysoké. Recepční nám dává pro nás strategicky výhodný mobilhome hned u vjezdu do kempu. Skládáme motorky z vozíku a vynášíme motocajky z kufru auta. Ačkoli jsme všichni docela svěží, protože jsme se pravidelně střídali po 1,5 – 2 hodinách v řízení a ve spaní na zadní sedačce, dáváme si dvacet a dopoledne se povalujeme. Ve 12:00 už ale sedíme v sedlech a uháníme na sever po západní straně jezera. Původně jsme si mysleli, že to bude pěkná cesta podél břehu, ale ouvej, je to cesta v docela hustém provozu, každých 200 metrů je kruháč a každých 100 metrů radar. Necháváme se tedy každým radarem vyfotit. Přijíždíme do Riva del Garda na severní straně jezera a dáváme si v kavárničce na molu kávu. Je krásný slunný den a my se kocháme pohledem na okolní štíty gardských hor. Dlouho to samozřejmě nevydržíme a tak nasedáme a jedeme ty kopečky pokořit. Naším prvním cílem je Lago di Ledro ležící pod vrcholem Cima Pari (1 991m). Stoupání je ze začátku tak prudké, že mám strach, abych nepřepadl na žemli, postupně si ale zvykáme a užíváme si nádherné cesty v horách. Stromy ve svěžím vzduchu hrají všemi barvami, teplota je akorát, něco kolem 20 °C.

Silničky jsou dost úzké a často vedou těsně kolem kolmých skalních stěn, takže v pravotočivých zatáčkách jedeme dost naslepo, a proto nás také v jedné z nich překvapí vozovka v opravě. Konkrétně sundaný asfalt a štěrkové podloží. Nic se ale neděje a řežeme to dál, tentokrát k dalšímu rybníku – Lago d´Idro. Pomocí navigace jsme se k němu propletli uzoučkými horskými asfaltkami a sjíždíme k jeho hladině naprosto geniální silnicí plnou zatáček. Jmenuje se Via Provinciale. 
V městečku u jezera jsme se chtěli najíst, ale protože už je po sezóně, nedaří se nám nalézt žádnou restauraci. Krom jedné nálevny, kde nám nabízejí podezřelé tousty, jež odmítáme. Raději se rozhodujeme pro zrychlený návrat. Navigace nás v módu „rychle“ vede směrem na Vobarno po silnici SS45 s následným napojením na dálnici A4/E70 a za necelou hodinku jsme zpět v kempu.

Po 220 km dlouhé vyjížďce parkujeme motocykly, převlékáme se a vyrážíme na víno do města. Tam bohužel neochota číšníků a servírek přetrvává. Je to věčnost, než se někdo uráčí přijít k hostům, je problém si objednat, při placení si host musí číšníka najít sám. Neměli jsme s tím problém pouze v jediné restauraci a nebyli jsme sami. V jedné restauraci si dokonce rozezlený starší Němec šel víno pro sebe a svou partnerku nalít sám a dostal se do potyčky s personálem, který se najednou odkudsi zázračně vynořil. Jak jsme měli poznat, nebyl to místní svízel, ale tohle chování nás provázelo i nasledující dny a to v celém Toskánsku. Jirka tvrdil, že když tu byl naposledy s rodinou a v létě, vše bylo skvělé. Shodli jsme se na tom, že mají za sezónu vyděláno a pár osamocených turistů už je nezajímá…

Čtvrtek 2. 10.

Ráno vstáváme docela brzy, tedy alespoň pro mě, už v 8:00. Je mlha a se Štěpánem se jdeme ještě vykoupat do jezera. Voda je teplejší než vzduch, takže se mi z ní skoro ani nechce. Po snídani kurtujeme motorky k vozíku už jako profíci během pár minut a ostatní věci házíme do auta bez ladu a skladu. Čeká nás přesun do Marina di Bibbona. Cesta je dlouhá 351 km (258 km po dálnicích) a vede kolem Modeny, Boloně, Florencie a Pisy. Počasí je opět pěkné, těšíme se k moři. Po poledni přijíždíme do Camping i Melograni. Vysoká brána je zavřená a v recepci nikdo. Za chvilku zjišťujeme, že se dá brána odsunout, a my tedy vjíždíme dovnitř, skládáme motorky a protože nikdo stále nepřichází, jdeme se nedočkavě projet po okolí a na pláž. Projíždíme širokou asfaltkou mezi mnoha čtverečními kilometry kempů. Brány a vjezdy všech jsou zavřené, jediný pohyb v tomto světě duchů jsou pouze poletující igeliťáky a listí. Můžeme si jen gratulovat, že jsme oba kempy měli telefonicky zajištěné už z Prahy, díky mé italsky hovořící přítelkyni. Ostatně vybírali jsme je pomocí Google Maps a internetu a v naprosté většině už v nich ani nebrali telefony. U moře to docela fouká, tak jen nabíráme písek do bot a vracíme se zpět do kempu. Mezitím dorazila recepční a přiděluje nám mobilhome zase jen 30 m od brány. Tento mobilhome je mnohem prostornější a komfortnější než v Peschieře. Velká společná místnost s kuchyní, dva pokoje, koupelna. Tv se satelitem a před vchodem terasa se stolem a židlemi. Už v Praze jsem si vzal na starost sestavení jídelníčku a nákup a dobrovolně si beru na starost i vaření. Nádobí ale mýt odmítám, to je ženská práce :-) . Takže dělám rychlý oběd, po kterém sedáme na motorky a jedeme na jih do 45 km vzdáleného přístavního městečka Piombina. Z Piombina jezdí trajekty na ostrovy Elbu, Korsiku a Sardinii. My jsme o přepravě trajektem na Korsiku či alespoň Elbu chvilku uvažovali, ale potom jsme to zavrhli jako ztrátu času. Po příjezdu nás tenhle starobylý přístav přivítal teplým pozdně odpoledním sluncem, čehož jsme pro pobavení desítek zamilovaných párů využili tak, že jsme naskákali do moře a hodinu dvě se koupali a díky mým potápěčským brýlím a šnorchlu i propátrali starobylé dno. Olizující se Italové už zřejmě měli zimu a zapínali si svetry a bundy. Když jsme od moře vystoupali po mnoha a mnoha desítkách schodů opět na piazza Giovanni Bovio (náměstíčko s výhledem na ostrov Elba), Jirka zjistil, že je bos a boty má dole na pláži. Než sestoupal dolů a vysupěl zpět, kochali jsme se se Štěpánem pomalým západem slunce. Dali jsme v kavárničce u náměstí každý rychlé kappuccino a jeli zpátky do kempu. Jen navigaci vděčíme za to, že jsme se ve tmě a bez jakýchkoli zapamatovaných orientačních bodů v pořádku vrátili. Večer jako obvykle urážíme hrdla 3 – 5 lahvím vína.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE