Po stopách cestopisu, Dementi v Alpách

V článku jsou užity vulgární výrazy, takže by ho nikdo neměl číst dětem před spaním.

Proč zrovna Dementi, by byl sice dlouhý a jistě zábavný příběh. Ten ale nechám na jindy. Jen aby bylo jasno, nejde o žádné urážky, je to jen název skupiny. Sestava společenstva Dementů byla ve čtveřici:

navigátor a hledač cest Burgr se svou kawasaki kle 500,

lovec offroadu Brko s BMW GS 650,

hlavní mechanik Fike taktéž s BMW GS 650,

má maličkost Hepppy, začátečník, ocásek s Transalpem 650.

Jelikož společnosti jsem ničím nepřispěl, zbylo na mě alespoň sepsat tenhle článek. Odstavce psané kurzívou jsou doplňkem z Burgrových postřehů.

Cestu jsme plánovali několik měsíců dopředu a neustále se něco podělávalo, takže nebylo do poslední chvíle jasno, na jak dlouho a kdy to vlastně bude. Inspirací naší cesty bylo přečtení haldy cestopisů. Z těch jsme pak vybrali jeden, který jsme upravili k obrazu svému a který zde samozřejmě musím uvést jako zdroj: http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/rakousko/alpske-sotolinky-2012-24098.html

Den -1.

Je pátek 31. 7. 2015, den, kdy Dementi vyráží na dovolenou. Po návratu z práce musíme nastrojit na motorky, co není připraveno od včera a vyrazit směr Lipno, abychom zítra rovnou pálili po Rakousku. V práci končím dřív, Brko má dovolenou, Fike montuje doma motorku a Burgra snad pustí dřív taky. Všechno vypadá až podezřele dobře. Takže když jedu dokoupit zbylé drobnosti a nafoukat gumy, zjišťuji, že jsem opravdu dement, přetáhl jsem řetěz a parádně ho dodělal. Namísto směr Lipno  mastím směr Pardubice, jediné místo v okolí, kde mi v pátek odpoledne vymění řetězovku na počkání. Fikemu navíc nepřišli součástky a kluci ztrácí trpělivost. Pojedeme až v sobotu ráno.

„Když jsem se po příchodu z práce dozvěděl, že dneska pravděpodobně nevyrazíme, dost mi to rozhodilo náladu, asi to bylo tím, že jsem se nemohl dočkat toho, jak za sebou nechám „nudnou“ domovinu a vyrazíme vstříc dobrodružství. To bychom asi nebyly my, kdyby vše šlo dle plánu.“

Den 1.

Tak jedeme. Aby bylo o zábavu postaráno, Burgr taky přepíná řetěz a ještě po ránu to u Brka štelují. Fike strhnul pro změnu šroub k oleji, takže vrtá a vkládá vložku. Nemáme na něj čekat, snad nás večer někde dojede. V 9:00 KONEČNĚ vyrážíme z benzínky v Nymburce na tuhle strastiplnou pouť po Alpách. Směr hraniční přechod jedeme nejdelší možnou trasou. I tak se nám celkem daří dohánět kilometrovej skluz ze včera a přitom se nenudíme na budějovické psoudodálnici. Odpoledne už jezdíme po Rakousku, kde je tráva zelenější a asfalt asfaltovější. Ještě nezačalo pořádný ježdění a já už parkuju hubou do pangejtu. Při startu z pole, po fotografování rýsujících se Alp, jsem si nevšiml ukryté díry pod drnem a mé krátké nožičky mě zrazují. Jelikož rychlost je 0,001km/h a okolo je měkká hlína, nic se neděje. Jedem dál. Projíždíme Linz a Salsburg, města, která mají společnou slabost pro semafory. Jsou úplně všude a namísto zelené, hrají na červenou vlnu. Kdo vyjede z jedné křižovatky, nezávisle na rychlosti bude mít na další křižovatce červenou. V Salzburgu už nám z toho slušně hrabe, takže každou červenou oslavujeme tůrováním a skandováním. Rakouští řidiči naší radost nesdílí a převážně se na nás mračí. Mezi městy stíháme pauzičku v Gmündenu na koupačku, pivčo (mírně teplé pivo) a hrátky se zdomácnělou labutí. Ještě ten den dojíždíme k obci Reitz, kde přejíždíme dvě pastviny a bivakujeme u potůčku. Večer začíná mžít, takže připravujeme přístřeší. Opravdoví to geniové, dáváme tvrdou plachtu pod sebe a nad hlavu měkkou plachtu co se dává na auta. Mžení se v průběhu noci mění ve slejvák. Otravný Burgr nás budí, že snad na něj někde teče, či co. Achjo, v jednu v noci pod plachtou stavím stan a u toho kleju jak starý námořník. Brko se tulí k motorce, s Burgrem zalézáme do promoklého stanu.

„Uprostřed plachty se vytvořilo tak 50 litrové jezírko, které se v průběhu noci namáčklo na můj ksicht, v tu chvíli jsem si říkal, že je asi něco špatně... :D“

Den 2.

Ráno chčije a chčije a přestat nehodlá. Čekání se stává marným, takže oblékáme nepromoky a deštěm se řítíme do Imstu setkat se se zbloudilým Fikem, který při stíhací jízdě prožil své malé dobrodružství s chcíplým mobilem. V Imstu už zase praží slunko. Obsazujeme parkoviště, roztahujeme vše, co máme, plachty, spacáky, oblečení, ať se to vysuší. Fikes spal v suchu a drze se směje našemu  vegetění po celém parkovišti. V plném počtu pokračujeme směr Itálie. Hned za hranicemi krátká pauza u Lago di Resia.  Žádné koupání, jen foto a jedem dál, zábava dne je teprve před námi. Po krátkém bloudění přes Švýcarsko nacházíme správnou odbočku a přichází první nálož serpentýn. Zprvu krátké a strmé, ale pak se to trochu roztáhne, a motorkářský rauš může začít. Vyjíždíme na Passo Dello Stelvio. Ta panoramata! Ta projížďka! Nepopsatelná fantazie. Pár fotek u cedule a zase jedeme dál, dolu do Livigna. Někde v půlce cesty vařím zadní brzdu, takže dál už brzdím jen motorem, přední brzdou a vykulenýma očima. Esli někde bude mokro, je ze mě mastnej flek, ale dopadlo to dobře. Náš pozdní ranní start se podepisuje na dojezdovém čase. Okolo desáté hodiny večerní bereme flek na odpočívadle vedle silnice, 1 km nad městem. Do Livigna si zajedeme až ráno pro benzín a alkohol. Tentokrát již poučeni stavíme kvalitní plachtové přístřeší mezi motorkami pro všechny. Díky tomu z nebe nepadla ani kapka. A protože si takovéto spaní velice důkladně připravujeme i v následujících dnech, tak už v žádnou noc nezaprší.

„Tento den byl výjmečně rozamanitý. Posuďte samy: Ráno vstáváme v zimě a slejváku, zamračená ocelová obloha, totálně promokáme, po druhé hodině žhnoucích 35 stupňů, večer na Stelviu ve dvou tisících sedmi stech metrech mlha protnutá ostrým horským sluncem.“

Den 3.

Ráno sjíždíme do Livigna, kde kupujeme benzín za 1,051 Eur/litr. A to je bohům žel poslední dobrá věc dne. Ne nadarmo se říká, že třetí den je kritický. Při zdlouhavé cestě po Švýcarsku si Burgr dopřává trochu rozptýlení, a způsobuje dopravní nehodu. Nikdo zraněn, motorka bez úhony, akorát Švýcar nemohl vydýchat dva škrábance na dveřích auta. Uraženou lištu na blatníku a nárazník neřeší, ale z toho 2cm dlouhého škrábanečku je dost perplex. Sepisujeme euroformulář a po pár hodinách dohadů se rozcházíme v téměř přátelské náladě, s přáním šťastné cesty. Pokračuje příšerně nudná cesta kolem Milána směr Torino, rychlostí šneka se prodíráme junglí kruháčů a semaforů. Tady se jistě pro příště vyplatí utratit nějaké éčko a projet se dálnicí, nebo naplánovat cestu v době kdy není provoz. I my jsme si prožili malé faux-pas na dálnici. Nebudu to rozebírat, ale tohle má Fikeova navigace u mě schovaný. Aby nebylo neštěstí na jeden den málo, při hledání místa ke spánku poblíž Sacra di San Michele se ztrácíme navzájem, okolo jedenácté už začínáme místní domorodce poměrně dost srát, protože Brkův laděný výfuk, není jako relaxační hudba ke spánku, nic moc. Velice taktně avšak energicky nás posílají spát jinam. V noční únavě se těžko poznává levá a pravá ruka, v tom je ten problém. Takže, když se před půlnocí konečně vzájemně nalezneme, máme všeho plný kecky a zaléháme na prvním dost velkém plácku pro spacák. Tím místem je zatáčka v okrajové části vesnice. Lejeme do sebe jedno pivíčško (hodně teplé pivo) a usínáme pod hvězdnou oblohou.

„K nehodě – Za mnou kluci a kolona aut, přede mnou autobus, vyjedu si kousek do strany, abych viděl, jestli můžu předjet, aniž bych se podíval do zpětného zrcátka. Ani si neuvědomím, co se stalo, jak když mě za jízdy někdo plácnul přes rameno, a jediné co vidím je, že letí vzduchem nějaký plast. Auto se kolem mě prohnalo. Brašna odervaná, visící z rámu, ale drží, Švýcar má urvanou lištu a nějaký škrábanec na boku. Nakonec jsme dojely na pobočku místní pojišťovny, nafotily škody, vyplnily formulář a jelo se dál. Nejvíc mě mrzelo způsobené zpoždění.“

Den 4.

Ráno nás budí dělníci jdoucí na stavbu z nějaké nedaleké ubytovny. Všichni se na nás smějí a zdraví nás. Nějaký Ital by si s námi moc rád povídal, ale umí jen italsky. To je smůla, jediné výrazy v mém česko-italském slovníku jsou ciao, uno a carabinieri. Kluci umí navíc vykřikovat pakotíno, ale to nám taky moc nepomůže. Jelikož se nemůžeme hned po ránu ožrat, abychom si rozuměli, je konverzace rukama nohama celkem krátká, a jen se na sebe usmíváme  kývaje hlavou. Z toho, že vyrážíme z ležení stále později, už se stává zvyk. Naštěstí to nemáme daleko. Dnes jedeme na feratu Sacra di San Michele, vedle které spíme sotva párset metrů a pak offroad podle času. Před výstupem na feratu ještě doplňujeme vodu a benzín, cena 1,61eur/litr je slušná puma ale čekali jsme to. Při lezení nemám na výhledy do dálky čas, řítím se nahoru a plavím se na zážitku z lezení. Délka feraty je ku českým feratkám podstatně větší, a na vrchol lezeme teprve po dvou hodinách. Pár foteček u toho kostelíku, jednu kávičku a jede se dál, ať stihnem druhou atrakci, offroad na Mt. Jefferau. Po cestě se ještě zastavujeme u řeky a dáváme si první dovolenkovou koupel. Prozrazuje se, že zas tak moc opálení jsme nebyli. Ještě pár kilometrů a začíná enduro. Fike je od koupele asi neskutečně sexi, protože čeho se dotkne, to teče. Po pár kilometrech na šotolině musí porovnat brašny, a jak tak přerovnává plechovky piva, jedna při doteku jeho ruky doslova exploduje. Ještě že mají carabinieri jinou povolenou hladinku alkoholu pro řidiče. Přece tu plechovku nevyhodíme. Mezitím už Brko pádí nahoru, a dává stroji řádně za uši. Jak se tak stojíce ve stupačkách řítí k něčemu jako mikrotunel, láme se náhle v pase o plexy. Narazil na kamínek, který mu prorazil šusplech a zastavil ho na fleku. Pád se nekonal, motor neproražen, tak jen udělá foto kardinálního kamenného úlovku, který s veškerou zlomyslností pouští zpět do přírody a pokračuje dál k pevnosti. U odbočky na fort Pramand na nás číhá přeštípnutá závora a obří cedule. Z obrázků jsme pochopili, že tu cestovatele nechtějí ze strachu o pád kamení. Na obrázku ale přímo motorka není, takže závoru objíždíme a jedeme k tunelu. Tam zjišťujeme, že tu motorkáře opravdu nechtějí. U vstupu je udělaný hliněný val, a po okolí popadané obří balvany. To je pro mě s naloženým Alpem stopka, na tohle fakt nemám. Burgr se moc netváří, ale říct nic nechce. Brko je rozhodnut, že to zvládneme a Fikes chce sundat brašny a jet to alespoň okouknout. Nakonec jedou “bavoráci“ projet tunel, my s Burgrem se kocháme vyhlídkou. Na konci tunelu je prý druhý zával ještě větší. O návštěvy fakt nemají zájem. V tunelu ještě Brkovi padá motorka postavená lehce z kopce, ze stojanu a při pokusu o její zachycení kolenem láme plexy. Nedá se nic dělat, bereme to na Fort Pramand. Během pár minut je tma jak v ranci a přichází první regulérní pád z motorky za jízdy. A na zemi jsem zase já. V serpentýně mě blokne šutr, místo plynu dávám brzdu a už ležím. Mám chuť nechat motorku ležet, lehnout si vedle ní a plakat. Kluci mi pomáhají se dát dokopy a přejet zbylých 100 m fakt hnusné cesty. Nahoře nás čeká pevnost a kozí bobky. Zaleháváme pod širákem mezi bobky. Pokud bude pršet, zalezeme do pevnosti. Ale jedině všichni společně a držíce se za ruku. Ta atmosféra je fakt strašidelná. Ještě pivíčško, (zas to není kde vychladit) a spát.

Den 5.

Letecký den. Po probuzení Brko s Fikesem sundávají kufry z motorek a jedou si zařádit po okolí pevnosti na lehko. Srandičky, blbinky, a po necelé hodince přijíždí Fike s urvaným zadním blinkrem. Jel omrknout jaké je to za tunelem. Tam se nejprve usmívá na nějakého Němčoura, pak před ním hodí elegantní držku, a na závěr se ho pokusí propíchnout šroubovákem. Vůbec nechci uvažovat, co si o nás ten chlap asi myslí. Pevnost opouštíme až po-o, který si ovšem nedáváme. Bude hlad. Cesta dolů je tak hnusná, že je moc dobře, že včera nebyla vidět. Burgrovi při sjezdu poskočil stroj na kořenech a odkládá motorku na zem. Máme podezření, že nechce být jediný, kdo nepoložil a jen to za zatáčkou narafičil. Samotný pád totiž nikdo neviděl. Od rozcestníku k pevnostem už je to pohoda a zase trochu jízda. Dnešní cíl je Cole de Sommelliere. Není to moc daleko, tak toho snad najezdíme víc. Projíždíme kolem přehrady Rochemolles ještě společně. Pak už si dáváme větší rozestupy, protože jet za někým, znamená sežrat dvě lopaty prachu na kilometr jízdy. První třetina je legrace se skoky, Brko dokonce za jízdy radostí rozhazuje své kufry do všech stran. To je ta jeho poctivá domácí práce, a packy z hliníku. V druhé třetině už přituhuje a v poslední třetině cesty už mám půlky sevřený, že bych mohl štípat dráty. Odměna na vrcholu ovšem stojí za to. Výhled a ten pocit, že jsem to dokázal… huh. Protože koupačky v horských jezerech jsou dobré na revma, skáčeme se všichni osvěžit. Všichni, až na jednoho. Burgr měl příliš velký strach z ledové vody, takže raději dva kilometry před cílem trefí šutrák takovým způsobem, že mu zmuchlá šusplech, i posune a zohne celý svod. Protože to nikdo nevíme, tak na něj nahoře čekáme, svačíme, fotíme, koulujeme se, vozíme se po sněhu, a po hodince už to je nějaký divný, tak jedeme dolů. Chudák tam celou dobu seděl a čekal. Fike se pouští do práce v přírodní dílně. Trubku ohýbá všemi možnými pokusy. Houby platné, motorka řve jak rozčilená saň. Téměř tak hlasitě, jak ten nový supr-laďák na Brkově bávu. Po nějaké té hodince sjíždíme společně pod kopec. Brko to bere zkratkou a tím je dorovnáno, abychom spadli opravdu všichni. Bedlivě sledujeme, zda poletí, a po pár vteřinách jsme odměněni pohledem na Brka, jak skáče do svahu odhazujíce motorku. Že prej mu nějaký šutr schoval zadní brzdu pod stupačku.

 Práce na Burgrově stroji nás zdržují tolik, že už dnes nikam dál nedojedeme a spát se chystáme na piknikovém plácku pod kopcem. Konečně si dáváme studené pivo vychlazené v potoce.

 „Výjezd byl naprosto super, cesta nepříliš zákeřná, bez větších šutrů.“ To jsem si říkal do poslední třetiny výjezdu, kde to začalo - šutry jak lidská hlava všude po cestě. Pak se to náhle stalo – rána zespodu do šusplechu, a motorka se mění v brutálně hlasité práskadlo. První myšlenky – urval jsem svod, zůstanu tady nahoře, končí pro mě dovolená atd... Začal jsem obhlížet škody a ejhle, dvoucentimetrový důlek na svodu, a ještě k tomu je svod vytržený u hlavy válce. Zkusil jsem ho dotáhnout, ale nepomohlo to. Ve finále jsem čekal na místě kolem hodiny a půl, litoval jsem, že se nepodívám na vrchol. Sic jsem přišel o završení cesty nahoru, měl jsem možnost pokecat s jinými cestovateli. Každý, kdo projížděl, se ptal, jestli jsem OK a celková přívětivost a obětavost hřála člověka na srdci.“

Den 6.

Ráno ještě Fike pokouší poohýbat svod, a docela se mu daří, stroj už tolik neřve. Odjíždíme zase kolem poledne. Tak se stavíme v městečku Rochemolles, a dáváme si pořádnou Italskou baštu. Kluci pizzu a já jakési nudle. K tomu chlazené vínečko, a musím uznat, na tohle by se dalo snadno zvyknout. Dnešní plán je Tunnel du Parpaillon ve Francii. Po cestě se stavíme na nákup, aby mohlo Fikemu něco vytéct. Tentokráte je to jogurt, a má ho všude v brašně. Offroad není tak náročný jako včera, vyšší rychlost přináší zase trochu jinou zábavu. V půli cesty narážíme na pojízdnou vysokohorskou mlékárnu. Po pár fotkách a minutkách čekání, bereme dva litry čerstvého alpského plnotučného. Sakra to má šmak. To se s tím patokem z obchodu nedá vůbec srovnávat. Nahoře u tunelu dáme povinnou fotografii. Brko nutně potřeboval fotku nahoře, tak ještě pojezdil po šutrech, pak skrz tunel vodou, bahnem a tmou, a na druhé straně rovnou hop skok dolu. Přímo pod kopcem je rozlehlá louka, ideální pro kemping, což poznali i tři zde stanující skupinky turistů. My na ní kašleme a jedeme ještě dva kilometry dál rozložit si leháro u potoka na odstavném parkovišti. Na fort Pramand byli všude bobky kozí, tady pro změnu lidské. Nás ale nic nerozhodí a už vím, že příště tu lopatku zapomenout nesmím. Jedno chlazené, jedna vysokohorská sprcha a spát. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE