Passa bez pasu

III. Den – 3. 7. 2013 (130 km)

     Ranní odjezd třetího dne se bohužel opozdil, protože "páni kluci" chtěli dát jejich „Frühstück“, což je téměř vždy v ceně ubytování (domorodci nechtějí cenu snídaně odečíst). No nedalo se nic dělat a tak se odjezd místo v 7 hodin natáhl až na 8.

Popravdě jsme se alespoň nadlábli, protože jak jsme posléze zjistili, bylo to fajn, neboť déšť, který pak přišel opět na program by nám vaření v trávě neumožnil.

V průběhu cesty jsme byli nuceni objížďkou v Camping Via Claudiasee navštívit i kousek Švýcarska, a pak jsme se opět vrátili do Itálie kousek pod vesničkou Nauders. Po příjezdu k benzince, která byla nedaleko od Stelvia nám bylo hned jasné, že je voda ve vzduchu, když mraky skoro kopírovaly střechy okolních domů, a tak jsme si raději preventivně natáhli nepromoky, což přišlo zanedlouho vhod.


Po projetí nespočtu krásný úseků a množství zatáček jsme se začali blížit k určenému cíli – tj. k Passu dello Stelvio (2760 m.n.m.), kdy nás na příjezd již upozorňovala cedule u cesty s nápisem „visit the National park“. Cesta nahoru je nepopsatelný zážitek, kterým si musí snad každý bláznivý motorkář prožít. Je ale nutné být na pozoru, protože zatáčky, které vás přivedou až na vrchol, jsou velmi, opravdu velmi lomené a při troše nepozornosti, kdy se zrovna v této úzké části potkáte např. s autobusem, vás docela vykolejí. Je velmi zajímavé pozorovat patníky v každé zatáčce, na kterých je uvedena informace v jaké výšce se zrovna nacházíte, apod. Již oblékání nepromoků v dopoledne nasvědčovalo, že na pořadu dne bude déšť, což bylo i z velkého mraku, který jsme si s sebou vezli nahoru a zatím mu úspěšně ujížděli, jasné. Musím přiznat, že nás opravdu dohnal a vrcholu jsme si moc neužili, protože přišel neskutečný slejvák a ochlazení. Byl jsem z toho docela nesvůj,  protože ve výšce 2760 m.n.m. by mohlo přijít skoro cokoliv, klidně i další sníh (mimochodem  přes web kamery  - http://webcam.popso.it/cm/pages/ServeBLOB.php/L/IT/IDPagina/42  umístěné na Stelviu a v okolí, které jsem denně sledoval, napadlo na těchto silnicích před týdnem ze dne na den půl metru sněhu). 


Takže jsme udělali pár fotek, obhlédli překrásné motorky (např. krásné Triumphy), nakoupili suvenýry pro rodinu a fofrem směr Passo Gavia (2652 m.n.m.), na které jsme se dostali kolem neskutečného ze dvou třetin zamrzlého jezera a do oblak trčících zasněžených hor. Blížil se k nám opět jeden hodně černý mrak, který se úplně nabízel k pořádnému sněžení, což naštěstí nepřišlo, a tak jsme pokračovali k dalšímu passu, což bylo Passo del Tonale (1884 m.n.m.) a následně k Passu della Mendola, kdy jsme se ještě před tímto přejezdem ubytovali, a nechali si toto passo až na další den.


Ubytování v Itálii jsem bral jako více problematické než v Rakousku, ale nakonec nás opravdu překvapila jejich neskutečná ochota. Bloudili jsme od jednoho kempu ke druhému, kde jsme si chtěli pronajmout chatku, až jsme se zeptali u místních lidí v rodinném domě na nějaké vhodně ubytování v blízké lokalitě. Pán, který zrovna kropil zahradu, zahodil hadici, skočil do auta, a že nám ukáže fajn ubytování. Neměli jsme co ztratit, a tak jsme jej následovali. Dovedl nás k pěknému hotelu, kde jsme měli ubytování na osobu opět kolem 15 euro. Jelikož cena byla úplně v klidu, pokoj super, šli jsme nakonec i do místní restaurace na večeři, která vyšla na 7 euro a to i s vínem, i když pořádně lezlo do hlavy (určitě to bylo tím čerstvým vzduchem).

IV. Den – 4. 7. 2013 (192 km)

     Jak již jsme předchozí den měli v plánu, pokračovali jsme za hezkého počasí, jako každé ráno, směrem na Passo della Mendola (1363 m.n.m.). Jeli jsme po úchvatných zatáčkách a pestrou krajinou, udělali jsme piknik na místě, které bych chtěl mít doma za oknem. Nezvaný kamarád - dešťový mrak, si nás opět našel a tak nezbývalo než pokračovat svižně směr Lake Carezza, nad kterým se do výšek tyčily krásné hory a fotografové na břehu tohoto jezera nestačili tuto krásnou atmosféru fotit. Dalším passem bylo Passo di Costalunga (1752 m.n.m.) s přesunem přes Passo Pordoi (2239 m.n.m.) a na Passo Falzarego (2117 m.n.m.). Zmíněné Passo Falzarego znám velmi dobře, protže přímo toto passo mě hezky „vyškolilo“ v roce 2009, kdy jako nezkušený motocyklový jezdec jsem pocítil na vlastní kůži záludnost počasí v horách. Nahoru za sluníčka a vedra, přejezd přes kopec a ejhle mraky, pořádný liják a o deset stupňů ochlazení, a já samozřejmě bez nepromoků a nemožnost se kdekoliv schovat.…nu začátky jsou kruté.


Takže opět několik fotek a další passo, které nás přivítalo, bylo Passo Tre Croci (1809 m.n.m.).  Zde byly úseky, které mi připadaly jako z pohádky. Opět samá zatáčka, nádherné cesty, vysoké hory pokryté sněhem, prostě nádhera. Za velkou zmínku stojí hlavně i jezero Lago di Misurina,   kde se kousek od něj tyčí zajímavé hory jako z Grand Canyonu v Arizoně.


Jelikož se blížil večer, začali jsme skoro již na konci severní části Itálie nedaleko přechodu do Rakouska hledat ubytování, což v těchto končinách byl docela problém. Hledali jsme tak dlouho, až v Michalovi chytl terénní oheň a začal testovat místní pole. K jeho smůle ale zapomněl, že jeho hliníkové kufry mají nějakou tu šířku a tak zůstal viset na jedné stráni. My, jako správní kamarádi, jsme ho v tom ze začátku nechali a jen sledovali, jak bezmocně trčí zaseklý za kufr na svahu a místní domorodci vybíhají ze statku a ukazují na něj jako na nějakého mimozemšťana. Až jsme se dostatečně vysmáli, utřeli slzy z helem, šli jsme jej vysvobodit.

Ubytování, jak jsem již naznačil, nebylo zrovna ihned k nalezení, ale po hodině hledání a pátrání přes jejich informační tabule jsme dorazili do nějakého příbytku, kde nás ubytovala jedna starší rodina ve sklepě. Celý dům měli volný, ale sklep byl pro nás asi, z jejich pohledu, tak nejlepší volba, a to ještě za neskutečných 25 euro na osobu, naštěstí aspoň se snídaní.  Nedalo se nic dělat, byla již skoro tma. Cesta do sklepení i s bagáží byla šílená a jediné pidi okno, které jsme měli v pokoji, muselo ihned zafungovat, protože naftalín a nebo kdoví co, bylo cítit po celém pokoji. Docela jsem si vzpomněl na příběh jednoho rakušana, který plnil všechny noviny a měl co dočinění se sklepy…..no raději jsem tu myšlenku hned zavrhl, i když jsem se tam opravdu chvílemi cítil jak u Fritzlů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE