Padesátikubíkový skútr do Itálie a zpět
Text: Martin.Eden | Zveřejněno: 12.7.2012 | Zobrazeno: 31 395x
Kapitoly článku
Druhý den jsem trávil na pláži. I pod slunečníkem jsem se spálil. Koho by to napadlo, že se nenamaže ochranným faktorem. Mám hloupé nápady. Poznal jsem to večer, pálilo to jako čert. Bál jsem se, jak obléknu bundu a pojedu další den domů. Dostal jsem bláznivý nápad, že to zvládnu za jeden den, přes Ljubljanu. Ale stalo se to nemožné. Peněz jsem neměl zase tolik a tak jsem chtěl jen ušetřit. No nic.
Den 3 - pondělí 13.7.
Dal jsem si poslední snídani v tom mizerném hotelu Fortuna, za 40 € na noc. Zaplatil jsem osmdesát za dvě noci. V půl osmé ráno jsem vyrazil. Směr Ljubljana. Cesta necelých 300 km, ale dala mi zabrat. Spíše díky tomu, že jsem se neustále někde ztrácel. Na dálnici jsem nemohl, navíc pršelo. Fotit se moc také nedalo. Což je škoda, ale není to má poslední cesta do Slovinska.
První bloudění nastalo, když jsem se omylem dostal do Caorle. Jakýsi Canale Nicessolo. Zase jsem byl u moře, a to jsem odbočil z cesty i pomocí podrobně prostudované mapy. A už zde jsem na cestě do Portogruara najel více než 50 km. To naštve.
Latisana. Tam jsem zase zabloudil ve městě. Potřeboval jsem stejně benzín, tak jsem natankoval. Pak mě několikrát zmátla směrovka na Udine. Musel jsem se vracet. Konečně, směr Cervignano.
Před městem jsem udělal tři fotky na památku. Jakýsi italský statek. Bylo skoro poledne a já byl naštvaný, protože na tomto místě jsem pochopil, že do Budějovic za jeden den je hloupost. A byla.
Kdyby byl čas dojet až do Trieste. Bohužel, málo času.
Gradisca d' Isonzo. Křižovatka, Pražák, který neumí odpovědět na pozdrav, čuměl jako puk. Taky to náležitě dostal, když mě směrovka do Gorizie vyhodila na dálnici. A tak padesátka na italské dálnici uhání do Slovinska. Ještě že jsem nikde nepotkal policii. Hlavně slovinskou. U nich prý mají strašně drahé dálniční poplatky.
Latisana. Tam jsem zase zabloudil ve městě. Potřeboval jsem stejně benzín, tak jsem natankoval. Pak mě několikrát zmátla směrovka na Udine. Musel jsem se vracet. Konečně, směr Cervignano.
Před městem jsem udělal tři fotky na památku. Jakýsi italský statek. Bylo skoro poledne a já byl naštvaný, protože na tomto místě jsem pochopil, že do Budějovic za jeden den je hloupost. A byla.
Kdyby byl čas dojet až do Trieste. Bohužel, málo času.
Gradisca d' Isonzo. Křižovatka, Pražák, který neumí odpovědět na pozdrav, čuměl jako puk. Taky to náležitě dostal, když mě směrovka do Gorizie vyhodila na dálnici. A tak padesátka na italské dálnici uhání do Slovinska. Ještě že jsem nikde nepotkal policii. Hlavně slovinskou. U nich prý mají strašně drahé dálniční poplatky.
Volčja Draga. Uf. Oddychl jsem si, když jsme zastavil a sledoval vlak Slovinských drah, celý posprejovaný.
Potoče, obědvám někdy okolo třetí odpoledne. Hotel Sivi Čaven. Seděl jsem venku a zaposlouchal se do všudy přítomné italštiny. Jídlení lístek jsem si prohlédl a objednal si pouze to, co doporučil číšník. Takovou nějakou lámanou německoslovinskoitalštinou. Hodinu jsem tam seděl a využíval poslední paprsky slunce. V tu dobu jsem nevěděl, že si do hlavního slovinského města užiji deště.
A znovu jsem zabloudil, Ajdovščina. Postojna, Logatec. Kličkuji pod dálnicí, zatáčky, kopce nahoru a dolů. Skútr dostává zabrat. Do toho mokro, zima. Snědl jsem půlku rohlíku a bypil minerálku. Jako bych měl hypoglykemii. Ale spíše to bylo způsobeno naštvaností z počasí a nemožnosti fotografovat tu nádhernou krajinu.
Vrhnika. Začínám hledat ubytování, blíží se pátá hodina odpoledne. Osmdesát euro, poslední peníze. Nic moc. Ubytování nejde pod padesát. Nikde. Opět zastavuji v nějaké zatáčce, těsně před Ljubljanou. Vidím město, ale nezajíždím. Zima, mlha, déšť. Hledám kde se vyspím.
Potoče, obědvám někdy okolo třetí odpoledne. Hotel Sivi Čaven. Seděl jsem venku a zaposlouchal se do všudy přítomné italštiny. Jídlení lístek jsem si prohlédl a objednal si pouze to, co doporučil číšník. Takovou nějakou lámanou německoslovinskoitalštinou. Hodinu jsem tam seděl a využíval poslední paprsky slunce. V tu dobu jsem nevěděl, že si do hlavního slovinského města užiji deště.
A znovu jsem zabloudil, Ajdovščina. Postojna, Logatec. Kličkuji pod dálnicí, zatáčky, kopce nahoru a dolů. Skútr dostává zabrat. Do toho mokro, zima. Snědl jsem půlku rohlíku a bypil minerálku. Jako bych měl hypoglykemii. Ale spíše to bylo způsobeno naštvaností z počasí a nemožnosti fotografovat tu nádhernou krajinu.
Vrhnika. Začínám hledat ubytování, blíží se pátá hodina odpoledne. Osmdesát euro, poslední peníze. Nic moc. Ubytování nejde pod padesát. Nikde. Opět zastavuji v nějaké zatáčce, těsně před Ljubljanou. Vidím město, ale nezajíždím. Zima, mlha, déšť. Hledám kde se vyspím.
Ljubljana. Zase mě to navedlo na dálnici. Ach jo. Naštěstí tunel, odbočka. Dvor a Medno. Penzion Sobe, 33 €. Bez snídaně.
Osprchoval jsem se. Vyrážím ven. Venkovní terasa, počasí už ujde. Neprší. Dávám si bagetu, nic jiného neměli a na ráno si kupuji druhou. Mají Budvar, třetinku za euro padesát. Dávám si dvě. Prodavačce říkám, německy. Že pracuji v Českých Budějovicích, kde se Budvar vyrábí. Asi netušila co říkám.
Chvíli jsem sledoval slovinské zpravodajství, ničemu nerozumím. Počasí na druhý den. Kolem 20 nad nulou, v červnu. No budiž. Usínám před osmou. Zítra domů. Podle mapy necelých 500 km. Uvidíme...
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz