Ohlédnutí za výletem na WSBK Misano 2009

Jsem jen příležitostný motorkář a do té doby jsem závody WSBK viděl jen v televizi. Jakubovi fandím nejenom já, ale i kolegové z práce. Na rozdíl ode mne mají někteří z nich výrazně blíže ke skutečným bikerům a už nejednou byli Jakuba na závodech podpořit. A pokud vyrazit na závody, tak jak jinak než na motorce. V loňském roce jsem se nechal zlákat k tomu, abych na závody vyrazil s nimi a rozhodně jsem nelitoval.

Ohlédnutí za výletem na WSBK Misano 2009
Skupina fandů okolo „Křižáka“ nebyla ne této výpravě poprvé, ale tak velká skupina jako v loňském červnu se na cestu do Misana do té doby ještě nevypravila. Nakonec se nás dalo dohromady 11 motorek a jedno doprovodné vozidlo. Slušná partička složená jak ze svobodnejch kluků tak taťků od rodin. V plánu byla šestidenní výprava a z toho dva dny na okruhu v Misanu.
Skvělá byla příprava. Křižák si s tím musel dát dost práce. Zajistil pro všechny rezervaci ubytování v Misanu a také naplánoval celou trasu. Konkrétní ubytování po cestě jsme dopředu neřešili, ubytování jsme si zajišťovali až podle toho, kam až jsme dojeli. Pro nás nováčky, pak byla užitečná také „teoretická“ příprava. Pro mne asi bylo nejzajímavější „Desatero pro jízdu ve skupině“. Nikdy jsem v tak velké skupině nejel a tak to pro mne byla úplně nová zkušenost. Velkou pomocí bylo doprovodné vozidlo. Díky tomu jsme mohli jet velmi nalehko a také poměrně svižně. Horst s Veselkou z doprovodného vozidla navíc vždycky zajistili dopředu ubytování pro nás pro všechny a tím nám ušetřili spoustu času s hledáním ubytování na koci každého dne.
Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno z benzinky kousek za Prahou. Zatím nás bylo 10 motorek. Poměrně početná skupinka ve které převažovali naháči. Dvakrát Monster, jedno Tuono, muj Raptor 650 dále pak dvojice japonských muscle biku XJR1300 a GSX1400, dále pak šestkovej Fazer, jeden rychlik na SV1000, jedno lehké enduro GS 650 od BMW a kapotované motorky zastupovalo CBR900. Jedenáctým bikem byl opět Monster, který se k nám přidal v Táboře.
Již při obědě kousek před hranicemi s Rakouskem přišel skvělý nápad za „pár“ korun. Doprovodné vozidlo dostalo bojový úkol nakoupit 11 bílých triček a několik balíků fixek na textil. Výsledek je dobře vidět na fotkách a také byl dobře vidět při závodech v Misanu.
První den jsme jeli z Prahy přes Tábor a České Budějovice. Přes Dolní Dvořiště jsme projeli do Rakouska. V Rakousku jsme se drželi na pěkných okreskách. Jeli jsme poměrně svižně. Vzhledem k tomu, že z účastníků mám toho nejmíň najeto a navíc jsem měl navigaci, tak jsem se držel spíše vzadu. Na to že na prvním místě jel Křižák a tvrdil, že jede zvolna, tak mi to vzadu připadalo jako pěkná „kudla“. Až později jsem zjistil, že ti vzadu musí jet mnohem ostřeji, aby se v koloně udrželi. Přesunul jsem se potom na cca 3 až 5 místo v koloně a už to bylo celkem v pohodě. Najednou nastavené tempo bylo skutečně celkem přijatelné. Protože cesta poměrně odsejpala, tak jsme nakonec dojeli o něco dál než do plánovaného Schladmingu. Přenocovali jsme v Zell am See. Doprovodné vozidlo zajistilo penzion. Dali jsme pořádnej Schnitzel, k tomu pár piv a po procházce po nočním Zell am See jsme se celkem spořádaně uložili do penzionu abychom byli čerství na nejzajímavější část cesty do Misana.
Příští den nás čekal Glossglockner. Část z nás již tímto průsmykem jela, ale pro mne a pár dalších to byl úplně nový zážitek. Měli jsme štěstí na počasí. Ikdyž v horní části průsmyku byl ještě okolo silnice sníh, tak celá cesta byla suchá a také bylo poměrně teplo. Poté co jsme zaplatili dole u brány mýto, tak jsme si dali rozchod s tím, že se setkáme až nahoře na parkovišti. Abychom na sebe navzájem nemuseli čekat. Tady stejně už nehrozilo, že by někdo odbočil kam nemá. Po cestě na Glossglockner se ukázalo kdo to má v rukách a kdo ne. Pro mne nebylo překvapením, že jsem na parkoviště dojel až poslední. Ale i tak jsem si to neskutečně užil. Glossglocknerstrasse nemá smysl příliš popisovat, to chce skutečně zažít. Můžu jen říct že tolik zatáček za sebou jsem do té doby nikde neviděl. Cestu dolů směr Itálie jsme opět jeli každý zvlášť. Tady jsme se mirně roztrhali, ale dole pod kopcem jsme se opět sjeli do jednoho vláčku. Jedenáct motorek najednou, to je už docela pěkná skupina a tak když jsme se natáhli, tak jsme obsadili pořádnej kus silnice. Původně jsme plánovali, že se ubytujeme někde v oblasti Udine a příští den to už docvakneme do Misana. Ale vzhledem k tomu, že se nám podařilo již první den si vyjet trošku náskok a také tentokráte cesta probíhala bez problémů, tak jsme dojeli až do Rimini. Italský silnice už byly výrazně horší než v Rakousku a provoz docela zhoustnul. Poslední kilometry už tak zábavný jako rakouské horské silničky nebyly, ale dojeli jsme až k moři. Doprovodný vůz sehnal ubytování se slušným parkováním pro motorky kousek od pláže. Dali jsme koupačku v moři, chvilku volejbalu a protože na příští den nás čekalo už jen pár kilometrů, tak jsme řádně provětrali pár barů na „kolonádě“. Příští den jsme se už jen přesunuli do Misana, ubytovali se a vyrazili na Superpole.
Předtím než jsme vyrazili na Superpole, tak byla nutná příprava triček, každý si vybral své písmeno z nápisu Jakub Smrž 96 !! a mohli jsme vyrazit. Opět nám všem přišlo neskutečně vhod doprovodné vozidlo, které nás na třikrát všechny dopravilo na motodrom. Superpole vyšlo Kubovi skvěle. Byli jsme asi nejviditelnější česká skupina na motodromu a tak vitězného spaloucha předvedl Kuba přímo před námi. Ikdyž jsme měli pouze dvě vstupenky s přístupem do depa a ostaní pouze na travnaté prostory, tak se nám mezi pitstopy podařilo projít všem. Nebyl to až tak velký problém, protože Italové při kontrole nebyli příliš důslední. Odměnou nám byla společná fotka s Kubou a také vlastnoruční podpis na každé tričko. Po skvělém Kubově vítězství v Superpoli jsme se těšili na samotné závody.
Do té doby jsem měl možnost vidět WSBK pouze v televizi. Teprve na vlastní oči je ale možné vidět jaká je to palba, když okolo tebe v rychlosti hodně nad 200 km/h prolítnou ti divočáci na superbikách a následně to položí na koleno do zatáčky. Rychlost v televizi je zkreslená tím, že kamera jede s motorkou. Skutečnou rychlost motorek na okruhu je možné zažít jedině na vlastní oči. Věřím, že pro většinu z vás je tohle známá věc, ale věřte, že je stále ještě dost lidí co na okruhu nikdy nebyli a těm mohu jen doporučit aby alespoň jednou se na závody zajeli podívat. Jinak to budou mít navždy zkreslené přes okénko televizní kamery.
Závod opět Kubovi vyšel skvěle. V obou jízdách čtvrté místo a přitom nechybělo mnoho a bylo to na bednu. Během dne trošku sprchlo, ale nebylo to tak hrozný. Alespoň byly závody zajímavější.
V pondělí ráno jsme se sbalili na zpáteční cestu. První plánovaná zastávka byla Maranello. Navštívili jsme muzeum Ferrari. Návštěva rozhodně stála za to. Navíc to bylo v podstatě při cestě. Zajeli jsme si jen pár kilometrů. Do té doby jsme měli štěstí na počasí. Ale po odpíchnutí z Maranella se počasí začínalo kazit. Zleva i zprava černý mraky, ale my jsme měli stále nějakou kliku, protože na dálnici směrem na Bolzano bylo stále sucho a teplo. To už jsme se trošku roztrhali. Doprovodné vozidlo již jelo nonstop do Prahy a dvě motorky taky (Milan s CBR a Vláďa s Monsterem). Zbylých devět motorek mířilo po dálnici směrem k Bolzanu a dále do Německa, kde jsme plánovali ještě jedno přenocování. Další rozdělení přišlo po pár hodinách na dálnici. Ve čtyřech jsme se odtrhli od dálničních rychlíků a vydali se směrem na Cortinu. Oťák na Tuonu, Křižák a Leoš na Monsteru, Petr a Roman na japonských mastodontech dojeli až do Německa, kde se kousek za hranicemi ubytovali. My jsme se rozhodli ještě trošku projet přes italské Alpy. Cortina byla super. Skvělá silnice a s počasím jsme stále ještě měli kliku. Až na to, že nahoře na Cortině trošku sněžilo. Což nás přece jen koncem června trošku překvapilo. Naštěstí to bylo jen pár vloček a silnice byla stále suchá. Jen nám trošku přimrzaly ruce k řidítkům. Vzhledem k tomu, že počasí se poměrně dost horšilo, tak jsme se snažili dojet pokud možno co nejdále dříve než začne pršet. Až pozdě večer jsme se ubytovali v rakouském Lienzu.

Do Prahy nam chybělo ještě okolo 600 kilometrů. Vzhledem k počasí nebylo co řešit. Jedeme nejkratší cestou po dálnici směrem domů. Již od rána pršelo. Já normálně v dešti nejezdím. Když prší, tak jezdím autem a ne na motorce, to dá rozum ne ? Tady jsem ale neměl na vybranou. Vzhledem k tomu, že běžně v dešti nejezdím, tak ani nemám nepromoky. Naštěstí, jsme ale s případným deštěm přece jen dopředu trošku počítali. Pavel (Fazer) před cestou pro nás dva nakoupil v pracovních oděvech dvakrát žlutý nepromokavý oblek pro stavební dělníky. V podstatě pláštěnka za pár korun. Nemohu si ji vynachválit. Sice byla po dojetí na vyhození, ale svůj účel splnila. Pod ní jsem byl suchý. Horší to bylo s botama a s rukavicema. Během prvních pár hodin v dešti byly boty i rukavice úplně durch. Tady jsem si nakonec musel tošku vypomoci na benzinové stanici. Z báglu vyndané suché ponožky, na nohy navlečené igelitové tašky zajistily alespoň částečně suché nohy. Igelitové návleky určené pro navléknutí při čerpání paliva nám také částečně držely ruce v suchu ale proti zimně nijak nepomohly. Nejhůř na tom byl asi Vláďa na SV1000. Se svými odlehčenými a odvětranými, téměř závodními rukavicemi asi nejvíce přimrzal k řidítkům. Nejlépe vybavený byl asi Marťas na GS650, ale ani pro něj to nebylo příliš zábavné. Kousek za Mnichovem jsme toho již všichni měli plné zuby. Marťas s Vláďou to nakonec vzdali ještě v Německu. Ubytovali se a šli se vysušit před závěrečnou částí cesty domů. Já s Pavlem, jako dva žluťásci už jsme to nechtěli vzdát. Rozhodli jsme se že už to dotáhneme. Nakonec jsme udělali dobře. Před Plzní již přestalo pršet a u Prahy jsme už byli skoru suchý. Nakonec jsme to tedy dotáhli do Čech jen o pár hodin později než zbylá část party, která to vzala přímo po dálnici přes Německo.
Až na posledních 600 km v dešti byl celý výlet skvělý. Najeli jsme něco okolo 3 000 km během 6 dní. V mém případě tedy asi tolik kolik jinak najedu za celý rok. Sice jsem pár dní po návratu neměl sílu v rukách pomalu ani na to abych se s nima nejedl, ale pokud bych měl možnost do toho jít znovu, tak říkám určitě ANO.

Desatero pro jízdu v koloně:

  1. Jezdí se cik-cak (první jede vlevo, druhý vpravo, třetí zase vlevo...)
  2.  Kličkování ve skupině (ohřívaní gum) je o hubu, tak prosím nedělat
  3.  Pořadí ve skupině je dané jak se vyjelo, není dobré ho moc měnit.
  4.  Když už se někdo chce přesunout dopředu/dozadu tak už tak zase zůstane, nebude pendlovat skupinou
  5. Pokud někomu dochází benzin, popojede dopředu k navigátorovi a ukázáním na nádrž signalizuje, že potřebuje tankovat - je dobře zavčasu abychom zase někoho netlačili ;-)
  6. Při předjíždění se ten kdo zrovna předjel přesune vpravo. aby tak udělal místo dalšímu, poodjede a zařadí se zpět vlevo, další se tím pádem posune vpravo a předjíždí následující v pořadí. Vypadá to komplikovaně, ale není
  7. Jedeme „jako na gumě“ menší rychlost ve městě = menší rozestupy, vetší rychlost na dálnici = větší rozestupy
  8. Pokud někomu ujedeme ve městě na světlech, počkáme buď na nejblizžším vhodném místě, nebo tak aby nás neminul na další křižovatce
  9. Když má někdo neodolatelnou touhu někde „zatáhnout“ ať tak klidně učiní, ale bez ohrožení ostatních a s tím, že se časem zase vrátí. Pokud chce jet „napřed“ ať si pamatuje kam se jede ;-)
  10. Je nás hodně, pokud někdo můžete, vemte si navigaci pro případ, že bychom se někde rozdělili, bude dobře když jedna navigace pojede jako první a druhá někde vzadu

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist