Na espresso do Itálie

Všichni mně vždy tvrdili, že nejlepší espesso dělají v Itálii. Tak jsem se rozhodl, že si na jedno zajedu. Od Prahy ta Itálie přece nemůže být daleko, ne? Určitě ne dál, než Uhříněves…

Na espresso do Itálie

Kapitoly článku

Prolog

Tahle cesta není určitě nějakým velkým dobrodružstvím, ale pouze ukázkou, že cestování na motorce nemusí vždy znamenat vyčerpání veškeré dovolené na 100 let dopředu a prázdnotou zející konto. Celá cesta se uskutečnila během jediného květnového víkendu v roce 2012. Předem se omlouvám za kvalitu fotek, ale vzhledem k nulovému plánování jsem se na cestu vydal pouze s telefonem.

Pátek

Je pátek, okolo páté hodiny. Vyřizuji poslední telefony, odesílám poslední e-maily a posílám všechny, kteří si vzpomněli na nějaký dokument, který před víkendem nutně potřebují, do pekel horoucích (To víš, že jo…je mi jasný, že celý víkend na tom budeš makat). Po dalším „pohodovém“ týdnu jsem ready na vanu, láhev vína a Ordinaci v růžovce, či jiný hodnotný výplod scénáristů, abych zlikvidoval utrápené mozkové buňky. Ale to, co na mě čeká v následujících dnech, nemá s povalováním u stupidních programů nic společného. Ve středu mi má milovaná oznámila, že se chystá o víkendu na dámskou jízdu. Ve čtvrtek jsem na Google Maps zabodl prst kdesi nahoře v Itálii, tohle místo jsem spojil místem, kde se běžně v týdnu pohybuji, abych získal nějaké oběživo na nákup (nejen) koláčů. Na Banditu jsem přigumicukoval stan, spacák, karimatku a do batohu hodil minimum oblečení, což jak později poznám, byla docela zásadní chyba. A teď celá tahle paráda čeká na parkovišti před kanceláří.
Okolo šesté měním lokaci, kam odesílám všechny s jejich požadavky (z pekel horoucích nechávám pouze první písmenko a zbytek místního názvu měním) a vyrážím směr jih. Do Mníšku pod Brdy po okreskách, ale poté vyhrává preference času a dál mířím po dálnici/hlavní silnici směr Příbram, Strakonice (jo…tady mi naposledy na Cagivě prasklo spojkový lanko), Vimperk. Hoštice míjím a pouze vzpomínám na vcelku příjemné ubytování v chatce za místní hospodou a jízdu končím v kempu co nejblíže hranic – kemp Horní Vltavice. Dojíždím se smrákáním a z neznámých příčin mám celkem mizernou náladu. Parta rozjařených a opilých vodáků, dožadující se „točení do červenýho“ mi moc nepřidává. „Co s tebou ksakru je? Jsi on the road, máš víkend jen pro sebe, tak bys měl nastalou situaci užívat plnými doušky! A místo toho se chováš jak protivnej blb!“  Naštěstí po prvním pivku a bramboráku se nálada prudce lepší. Dávám si ještě pár kousků na další zlepšení nálady a nad mapou plánuji jak dál. Vodáci u vedlejšího stolu oslavují narození potomka jednoho (zde nepřítomného) kamaráda, tak si připíjím taky. Přece tomu malýmu nezkazím celý život! Takový nelida nejsem! Namísto zaslouženého spánku poznávám, že květnové noci nejsou nejteplejší, a že bude nutné vyměnit můj starý spacák, který je v poněkud dětské velikosti. Dál než po prsa ho nenatáhnu, tak se oblékám do toho minima oblečení, které mám s sebou. Ve finále je problém jenom s nohama. Mám ultralehké plátěné tenisky, které vozím pod sedlem, nebo značně použité motoboty. A ani jedno se nevyznačuje přehnaně dobrými izolačními vlastnostmi. Okolo půl páté rozmrzám v alespoň trochu teplejší umývárně. Balím narychlo stan a tlačím motorku po cestě z kempu. Potkávám kepmbábu a ta se usmívá a děkuje, že takhle brzo ráno nestartuju přímo v kempu (ono nebylo moc koho budit – byl jsem tam jen já a ta parta vodáků, kterou by po včerejším večeru asi ani ševelení Bandity nevzbudilo…ale přece). I přes nepříliš úspěšnou noc si do helmy broukám odrhovačku od Willieho Nelsona: On the road again! A to country zrovna nefandím… blbá nálada je absolutně pryč.

Sobota

Začínám cestu přejezdem cípu Německa (skrz Passau) a cestou po Rakousku. V autě si obvykle zapínám navigaci pomalu i na cestu pro rohlíky. Ale tady jedu jako obvykle hezky pouze s papírovou (a bohužel ne příliš podrobnou) mapou a hrubým plánem cesty v hlavě. Jak jsem zmínil, nějaké velké plánování neproběhlo a tak se snažím vyčíst z mapy alespoň nějaké místo, které by stálo za návštěvu a oživilo mé putování. Jako první mé oko spočine na místním názvu Mattighofen. Pojíždím nepříliš zajímavou vesnicí, na konci odbočka doleva dle ukazatele se známým tří-písmenným názvem a ocitám se v oranžovém (dobře … oranžovo - tmavošedém) světě. Na (zcela prázdném) parkovišti samozřejmě obsazuji místo s popisem KTM VIP BESUCHER. Až na tu barvu továrna jako každá jiná, ale plot, který budovy obepíná, si získává mé sympatie. Je to tunel z plexiskla, kde jsou vystaveny výrobky místní továrny. Od 125 ccm DUKEa, přes 990 Adventure až po RC8. Moc pěkné.

Další zastávkou na cestě je Mondsee. Na odpočívadle stojí bílý Bandit 650 a kolem něj pobíhá indián neurčitého věku, který srdečně zdraví všechny příchozí. Vrhá se i ke mně s americkým úsměvem i pozdravem. 

Trochu ho překvapí (ale zcela evidentně příjemně), když mu odpovím mou mizernou, leč na základní konverzaci dostačující Němčinou. Sedáme na piknikovou lavičku a během chvíle znám v hrubých obrysech jeho životní příběh. Skoro to připomíná scénář béčkového filmu. Dlouhá léta byl běžným „úředníkem“ – celý den v kanceláři, práce mu byla vším (i životním partnerem). V osmatřiceti mu lékaři diagnostikovali rakovinu, dva roky se s ní rval a tato zkušenost mu totálně obrátila život naruby. Šplhání po společenském žebříčku přenechal jiným, našel si jednoduchou práci, koupil si motorku a veškerý volný čas tráví na cestách, nebo s přáteli. A ze všeho nejvíc samozřejmě miluje Alpy. Poslední 3 roky tak konečně žije („Sakra chlape, takže je ti něco kolem 43…myslel jsem, že je ti hodně přes 50!“ ). Chvilku zvažuje, že vyrazí se mnou směr moře, ale nakonec se rozhoduje zůstat u původního plánu a navštíví přátele v nedalekém Salzburgu.

Já se dávám dál na jih směr Radstadt a poté užívat si hor. Před výjezdem na Obertauren chci natankovat, jelikož hladová značka se už delší dobu zuřivým blikáním připomíná. Bohužel koně není kde napojit a tak se do kopců vydávám volnějším tempem. Po pár zatáčkách mne dojíždí a ihned předjíždí Varadero…což ve mně probouzí ješitu, beru za plyn a okamžitě si beru „svou“ pozici zpět. Takže dolů z kopce díky mé vysoké míře sebeovládání hezky plachtíme na volnoběh. Pod kopcem nacházím vytoužený zdroj paliva pro motorku (benzínka) i pro mě (kavárna). Dávám za pravdu indiánovi, že jízda v Alpách má své kouzlo a nemusí se zrovna jednat o střelbu s kolenem brousícím asfalt. U Sankt Michael im Lungau se dávám po silnici č. 99, která se klikatí pod dálnicí na jih. Kousek před Spittal an Drau odbočuji směr západ, abych se po pár kilometrech stočil opět směr jih a do Itálie přejel přes Plöckenpass, který mohu pro jízdu na motorce doporučit. Povrch sice horší a cesta není na nějaké sportovní výkony, ale je malebná a moc příjemná.

Po sjezdu do údolí potom po státovkách směr Tolmezzo a Udine. Co se týče ostatních motorek na cestě, tak Alpský Deutscher-styl zahrnující BMW GS a textil volně přechází do stylu Italského – sportovní šestka, Ducati Monster, nebo jen skútr a obvykle džíny a tričko. Jen já styl neměním. Stále špinavec v ošoupané kůži s motorkou ověšenou jak Vánoční stromek. V Udine se chytám místního chopperisty a spolu ovládáme silnici přes Palmanovu až po cílové Grado. Hned po přejezdu náspu, po kterém vede silnice ze severu, se mávnutím loučím se svým parťákem z posledních kilometrů. Teď jen rychle zaparkovat (což jde díky velkému počtu stání pouze pro motorky poměrně rychle), najít si sympatickou kavárnu a splnit cíl mé cesty. Nad esperessem rozjímám a říkám si, že to stálo za to…je fakt dobrý. Jdu se ještě pocourat po pláži, kde si v dostatečné vzdálenosti od ostatních stahuji boty (čímž doplňuji vůni okolního vzduchu o aroma měsíc hnijícího kytovce) a brouzdám se ve vlnkách. No nic…na delší relax není čas, koupat se (a poté jet se solí v kůži) nehodlám a tak sedlám a mířím směr Slovinsko, kde mám naplánováno přespání. Ještě krátké intermezzo, kdy hledám možnost tankování a do self-service stojanu u Monfalcone házím poslední „volná“ Eura.

Z Italské Gorizie se rázem stává Nova Gorica a já obdivuji krásu tyrkysové řeky Soča. Je už večer a docela dost šero, tak chvátám přes Kanal (což je město výrazně hezčí, než by jeho název evokoval) směr Tolmin, kde už za tmy dojíždím do předem vygooglovaného kempu. Místo pro jeden stan se najde, ale bohužel se už nedá koupit nic k jídlu. Gril je prázdný a tak mám pouze možnost nákupu posledních dvou plechovek piva, což využívám. Doplňuji sestavou výživných müsli tyčinek a nad ne moc dobrou a už vůbec ne vyváženou večeří přemýšlím, jak zítra.

Neděle

V noci něco šramotí kolem stanu – prvotní odhad na medvěda měním (je to přece blbost – co by tady dělal medvěd) a tipuji Predátora, který byl seslán z kosmu, aby si ulovil svou první trofej. Ráno na celtě stanu nacházím spícího kačera. Rozmrzám ve sprše (nedostatek oblečení = tepelný diskomfort) a po tichém pobalení opět tlačím Banditu mimo spící kemp, kde startuji.

U první benzínky v Kobaridu podojím bankomat a doplním energii, kterou včerejší večeře nedopřála.  Poté podél řeky Soča vyrážím zdolat průsmyk Vršič. Trochu je mi líto, že večer musím být zase doma, jelikož na pondělí už mám nějaké pracovní plány. Nádherná příroda, téměř opuštěné cesty a velice příjemné počasí.

Na Vršič vyjíždím z jihu. Tedy z té správné strany, jelikož cesta nahoru je asfaltová. Trochu je mi líto, že nemám trochu jiný bike. Naložený těžký čtyřválec potřebuje trochu času, než se po vracáku probere a to už je potom potřeba brzdit do další otočky. Nějaký jednoválec z Mattighofenu, za přítelkyni dceru místního pumpaře a život by byl veselejší. Nahoře je celkem zima, tak po krátkém kochání (a uklidnění) sjíždím směrem do Kranjske Gory. Zde už jsou v zatáčkách kočičí hlavy, což trochu kazí požitek, ale alespoň nemusí anděl strážný tolik spěchat. Wurzenpass je zavřený, takže se vracím na skok do Itálie (Tarvisio) a poté konečně do Rakouska směrem na Villach.

Za Wörther See se dávám na sever směr Neumarkt a Zeltweg (A1 Ring …dnes už asi Red-Bull Ring kontroluji pouze na dálku). Trochu nadávám na Rakouské značení, jelikož stále vede směr placená a nezáživná dálnice a jízdu po okresních silnicích příliš neulehčuje. U Ertzbergu sleduji vykutané stěny v lomech na železnou rudu, které se každoročně skupina šílenců snaží zdolat. To mi hlava nebere, ale klobouk dolů před jejich uměním. Při odjezdu se protahuji a škrtnu si botou o asfalt. Což má za následek, že zbytek cesty strávím v botě bez podrážky, která byla lehce odlepená a po dotyku s asfaltem mne zcela opustila. Následuje Steyr, Enns, Freistadt a přejezd zpět do ČR.
Mám toho plný kecky (nebo minimálně jednu motobotu) a tak cestu z Českých Budějovic na Prahu, tradičně ucpanou nedělním návratem chatařů, trávím povětšinou na středové čáře mezi kolonami. Kolem sedmé se domů vrací (jako z každé jiné vyjížďky) upocená smrdutá avšak šťastná a zrelaxovaná karikatura člověka.

Shrnutí

Na víkendovou vyjížďku toho bylo trochu víc, než by odpovídalo pohodovému courání. Říkal jsem si, že pro příště si stanovím jako maximum cca. 300 km za den (to jsem ale netušil, že pár měsíců poté si dám během jednoho dne sever Polska a Německem zase zpět). Celkem najeto 1500 km. Hrubý odhad nákladů je 350 CZK ubytování, 2750 CZK palivo a cca. 600 CZK jídlo a pití (včetně kávy jakožto středobodu celého výletu). Není to výlet na každý týden, ale není na škodu se tu a tam podívat se dál, než kolem komína. Zvláště pokud to časově nemusí zabrat ani o hodinu víc, než je běžný víkend.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.13
Známkováno: 46x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist