Na CBF po stopách Giro d´Italia

Den 1 – sobota  30.6.2012

Bohužel právě počasí mě vyzkoušelo hned první den. Ale s tím lze dopředu počítat a podle toho se zařídit. Slibovaných 34 stupňů ve stínu skutečně přišlo, ale to už jsem dorazil na místo prvního noclehu, do Pasova. Toho dne jsem vstal ve čtyři ráno a v pět už seděl na nastartované mašině, obtěžkané, alespoň pro první den řádně vyváženými kufry. Cesta z Čelákovic do Prahy, na Strakonice i dál směrem na Strážný ubíhala díky prázdným silnicím skvěle, neboť jsem trasu stihl absolvovat dříve, než Pražáci, mířící na Šumavu. Kolem jedenácté už jsem stál před mládežnickou ubytovnou, která je v Pasově umístěná v areálu hradu, trůnícího nad městem. Hrad se jmenuje Veste Oberhaus. Odtud je překrásný pohled na historické centrum, kterému dominuje dóm Svatého Štěpána, kde si při troše štěstí můžete poslechnout, nebo přinejmenším shlédnout největší varhany na světě. Ještě než jsem vstoupil do ubytovny, podařilo se mi (což u mě není výjimečný jev) ztratit členskou kartu České hostelové asociace, která má mezinárodní platnost. Cena noclehu se snídaní se tak vyhoupla na něco kolem třiceti eur. Procházku městem, které nesmělo chybět zavítat na soutok řek Inn, Ilz a Dunaj, jsem završil pečeným pstruhem a třemi pivky z místních, nebo oblastních pivovarů.

Najeto: 273 km

Den 2 – neděle  1.7.2012

Po vydatné snídani jsem se vydal chvíli po dálnici a pak po příjemných bavorských krajských silnicích vstříc německým Alpám. Za vidění stojí Burghausen, kde je k vidění nejdelší hrad na světě, jehož hradby se táhnou po skalním hřebenu nad městem v délce přes celý kilometr. Od Bad Reichenhallu, známého zpracováním soli vede okreska do turistického centra Berchtesgadenu, kde začíná Deutsche Alpenstraße a odkud je to už coby handgranátem dohodil a zbytek došel k turisticky hojně navštěvovanému jezeru Königssee, nad kterým se zvedá masiv Watzmannu. Před projížďkou po jezeře k snad nejfotografovanějšímu (ale kýčovitému) kostelíku v Německu jsem dal přednost vrcholu Jenner (1874 m n. m.), pod který lze vystoupat od parkoviště u Königssee kabinkovou lanovkou. Je odtud nádherný výhled na vrcholky německých a bavorských Alp a těch 20,8 éček za cestu tam i zpět za to určitě stojí! 
Od Königssee je to už jen kousek do místa dalšího noclehu, Jugendherberge v Bischofswiesenu, ubytovny, která byla pojmenována v době svého vzniku po Adolfu Hitlerovi a u jejíž otevření byl rovněž přítomen. Jak tomu tak v těchto ubytovacích zařízení bývá, pokoj host sdílí s dalšími „mládežníky“, kterým byl v mém případě motorkář ze západoněmeckých Cách s 27 let starým bavorákem, na cestě do Štýrského Hradce. Nad motorkářskou mapou Alp jsem se od něj dozvěděl spoustu zajímavých typů, kudy se vydat.

Najeto: 193 km

Den 3 – pondělí  2.7.2012

Další den byl ve znamení cesty po Deutsche Alpenstraße, vyhlídkové trase, která je vedena půvabnou krajinou Severních Vápencových Alp při jižní bavorské hranici i jejich malebným předhůřím s několika překrásnými jezery zahloubenými ve štěrkových nánosech. Tím největším je Chiemské jezero, nazývané též Bavorským mořem. To hlavní, co si ale z odpočívadla u Chiemsee pamatuju je, že to tam děsně smrdělo. O pár desítek kilometrů dál, o oblasti Bayerischzellu už jsem si začínal užívat první ostré zatáčky a pořádné stoupání. Za zastávku, třeba na sváču nebo koupání, stojí jezera Schliersee a Tegernsee, případně právě z Bayerischzellu využít možnosti vyjet lanovkou na vyhlídkový vrchol Wendelstein do výšky 1838 m n.m. Trasa Deutsche Alpenstraße je místy dost špatně značená a tak bylo nutné přistoupit k častějšímu studiu mapy. Přes Achsenpass vede trasa k Sylvensteinské přehradní nádrži, rovněž skvělé na koupání a pak placeným (tři éčka) úsekem Karwendelskou chráněnou oblastí, kde informační tabule informují, že tu žije spousta vzácných rostlin a živočichů.  Kdyby tam nechcalo, tak to tam mohlo být super na zastávku a pěší výlet do nedotčené přírody. To už se ale blížil večer a místo dalšího noclehu, posledního pod střechou, v Jugendherberge Urfeld u jezera Walchensee. Tam už obloha nevěstila nic dobrého, naopak. V místním Panoramahotelu a restauraci Karwendelblick jsem si objednal pivko a rybu, pod jejímž názvem Renke už dnes vím, co si představit, ne ovšem co se v překladu skrývá pod jejím jménem :).

Najeto: 330 km

Den 4 – úterý  3.7.2012

Přestože zatažená obloha a vytrvalý déšť zpočátku znepříjemňoval cestu na Garmisch a nejvyšší německá hora Zugspitze se schovávala v mracích, cestu Ötztalským údolím vstříc průsmyku Timmelsjoch – Passo Rombo už naopak doprovázela nečekaně polojasná obloha. Před průsmykem, který měl být vrcholným zážitkem toho dne, jsem se ještě zajel podívat do letoviska Obergurgl, které se s svou nadmořskou výškou 1927 m n. m. řadí k nejvýše položeným letoviskům v Evropě. Pak už ale silnice prudce stoupá klopenými zatáčkami s dobrým asfaltem  vzhůru do svahů. Timmelsjoch Hochalpenstraße patří k nejvyšším místům v Evropě, kam je možné dojet po vlastní ose. Za průjezd nejvyšším úsekem trasy z Rakouska do Itálie se ovšem platí mýto (za motorku 12 eur). Na parkovišti těsně pod vrcholem je docela problém najít místo, kde postavit mašinu na boční stojan. Přihlížející motorkáři při jedné takové snaze na mě ukazovali, že je to tak tak a že by se taky mohla převrátit. Nechybělo pár památečních snímků s motorkou ve výšce 2509 m n.m. a pak už mě čekalo jen klesání a klesání nekonečnými serpentinami zase dolů. Ještě před Meranem, už na italské straně se mi podařilo najít pěkný kemp za 11 eur na noc.

Najeto: 210 km

Den 5 – středa  4.7.2012

Ve středu dopoledne mě čekal přesun údolím Val Venosta, které jsem už před lety při cestě na kole do Benátek, pojmenoval údolím jabloní a hradů. Také jsem si u stánku při silnici pár jablíček, meruněk a třešní k svačině zakoupil. Kamióny a pomaleji jedoucí auta celkem slušně brzdí provoz a ne všude se tu dá bezpečně předjet. Pak už mi to ale vynahradil zážitek z třetí nejvýše položené evropské silnice, krkolomnými zatáčkami Stelvia (celým jménem Strada del Passo dello Stelvio), která spojuje právě údolí Val Venosta (Vinsgau) na severu a údolí řek Violy a Addy na jihu. Z poslední vesnice Trafoi silnice stoupá 48 sepentinami o 1200 m výš, což ale kufry obtěžkanému cébéefku nedělalo žádný problém. Na parkovišti před vrcholem i na něm samotném je celkem rušno a s českými státními příslušníky jsme se vzájemně našimi přístroji vyfotili. Byli tu k vidění i lidé s lyžákama na na nohou a lyžemi na rameni, což pro mě vypadalo hodně nezvykle. Nesměl chybět nákup památeční samolepky na kufr (nehorázných 2,5 eur) a pak už mě zase čekalo nekonečné klesání. Na odpočívadlech při silnici je spousta informačních tabulí o tuhých bojích 1. světové války, které se o tento průsmyk vedly. Ruiny kasáren a opevnění jsou zde dodnes patrné. Další směr trasy jsem zvolil na Livigno, kde jsem využil existence daňového ráje pro doplnění  paliva.

Litr benzínu za euro celkem ujde :) Zajímavou alpskou krajinou mě plánovaná trasa zavedla na italsko- švýcarskou hranici, kde jsem se obával nutnosti předložit pas. Průjezd se naštěstí obešel bez zevrubné kontroly přítomných celníků. Zlákalo mě totiž navštívit známé lyžařské letovisko svatý Mořic a posléze nocleh u italského jezera Como. Předtím jsem ale ještě projel Berninský průsmyk ve výšce 2 330 m n.m. a Malojapass (1815 m n.m.). Pozdní odpoledne a celý večer bylo ve znamení nástupu vydatného deště a bouřky, která neměla konce. V Campeggio la Torre u Lago di Como mě „přivítal“ bodrý chlapík, který bohužel neuměl ani slovo anglicky, tím pádem jsem spustil svoje osvědčené „una persóna, una tenta, una nóna“ a když jsem mával peněženkou, mávnul rukou a prý, že je to „oukej“. S rozbalováním stanu bylo třeba kvůli provazům padajícím z nebe, před kterými mě ochránila stříška přilehlé neobsazené chatky, ještě asi tři hodiny počkat. K večeři jsem ochutnal pravé italské lasagne v místní pizzerii.

Najeto: 263 km

Den 6 – čtvrtek  5.7.2012

Sváteční den mě přivítal azurovou oblohou, které jsem využil k rychlému přesunu do Bolzana a do Dolomitů. Rychlý nakonec zase tak nebyl, protože podobně jako ve Val Venosta i krajská silnice přes Morbegno a Sondrio je plná náklaďáků, nebo pomalu jedoucích aut. Dojem z cesty ale vylepšuje pohled na svahy, které pokrývají nekonečné vinice. Silnice pokračuje na východ přes průsmyk Aprica a údolím Camonicado do Passo del Tonale (1884 m n.m.), průsmyku známého z cyklistického závodu Giro d´Italia. Před Bolzanem trasa ještě překonává Passo Mendola, ale pak už klesá do Bolzana, kde byl pro mě docela problém najít začátek Velké dolomitské cesty, vedoucí do průsmyku Costalunga a dál na východ. Ještě před tím jsem ale narazil u Agipu už po druhé v Itálii na problém, kdy po zmáčknutí tankovací pistole nevytekla ani kapka. Stojany v Itálii běžně funguje jen s automatem na kartu, nebo v lepším případě i na bankovky. Vrazil jsem tak do automatu dvacetieurovku, zmáčkl číslo stojanu, benzín ale dlouho netekl. V Itálii je neskutečně drahý, v Bolzanu za 1,8 éček. Z Bolzana vede Velká dolomitská cesta soutěskami s mnoha vodopády k jezeru Lago di Carreza, kde je placené parkoviště. Já jsem zastavil za účelem pořízení prvních dolomitských fotek až v Passo Costalunga (1753 m n.m.), kde byli zase skoro jako všude čeští turisté, konzumující doma nasmažené řízky. Popřáli mi šťastnou cestu a za chvíli už jsem sestoupal do místa svého prvního noclehu, do kempu v městečku Campitello di Fassa. Kemp je sice drahý, 18 eur za noc, je ale opravdu nóbl. Navíc jsem měl ze stanu úžasný výhled, stejný jako doma na plakátu, tj. na masiv Sasso Lungo (Langkofel). V kempu zase spousta Pražáků, prostě skoro jako doma.

Najeto: 273 km

Den 7 – pátek 6.7.2012

V pátek ráno se zatáhlo a déšť vytrval až do dvou hodin odpoledne, kdy se začala konečně trhat zatažená obloha. Zanedlouho se udělalo azůro a toho jsem využil ke sbalení stanu a pokračování v cestě, do sedla průsmyku Pordoi. Dolomity a projíždění průsmyků v této oblasti je úžasný zážitek s překrásnými výhledy, který každému doporučuji. Stojí to za to. Z letoviska Canazei se vyhlídková silnice klikatí do Passo Sella, před kterým jsem dal vzhledem ke krátícímu se časovému prostoru přednost cestě rovnou do Passo Pordoi (2239 m n.m.), odkud jsou krásné výhledy na nejvyšší horu Dolomitů Marmoladu (3342 m n m.), Sellu i masiv Sasso Lungo. Přes malebné městečko Arabba pokračuje silnice serpentinami do průsmyku Falzarego (2117 m n.m.). Výhled z jeho sedla na Marmoladu, do údolí Cortiny d´ Ampezzo, na Sasso di Stirie, nebo na Lagazuoi je nezapomenutelný. S blížícím se večerem jsem vzal pořádně za heft, projel Cortinu a začal směřovat k rakouským hranicím. Nocleh jsem nalezl už za hranicemi ve východním Tyrolsku, v kempu v blízkosti města Strassen a Sillian. Provozovatel si účtoval už příjemnějších 13 eur.

Najeto: 120 km

Den 8 – sobota 7.7.2012

Po snídani sedám na mašinu a vyrážím přes Lienz do korutanského letoviska a poutního místa Heiligenblut, kde je v kostele sv. Vincenece uložen relikviář se Svatou krví. Za tímto městečkem už začíná Großglockner Hochalpenstraße na jejímž začátku je opět mýtnice, kde se vybírá za vjezd motorky poplatek 22 eur. Vzápětí začíná vést silnice dobře klopenými zatáčkami vstříc vrcholům Vysokých Taur. Za zajížďku stojí odbočit k výšině Františka Josefa do 2 369 m n.m., kde je velkokapacitní pětipatrové parkoviště pro auta návštěvníků, kteří chtějí vidět nevyšší horu Rakouska Großglockner (3 797 m n.m) a ledovec Pasterze. Dále po cestě je z odpočívadla je další pěkný výhled od tunelu Hochtor (2505 m n.m.). Ten nej je ale z Edelweißspitze, na motorce nejvýše dosažitelného místa, ve výšce 2571 m n.m. Je odtud překrásný výhled na 37 vrcholů vyšších 3000 m. Auta a motorky jsou tu natěsnány na poměrně malém prostoru a tohle místo si budu pamatovat dlouho, neboť jsem zde přišel o bonus na povinném ručení. Na místě, kde jsem se ještě před chvílí nechával fotit já a nyní se zde fotil někdo jiný, přede mnou stálo auto, které jsem se neprozřetelně rozhodl předjet. Jaksi jsem ale zapomněl, že jsem širší o boční kufry a tím pravým jsem to napral do nárazníku jednoho němčoura. Ten vyskočil z auta a začal hulákat „Stoßstange ist kaputt“, a tak nezbylo nic jinýho, než začít sepisovat hlášení pro pojišťovnu. Samozřejmě se hned seběhli Češi, kteří situaci komentovali slovy „dyť tam nic nemá, co si vymejšlí“ :-D Prasklý to ale měl, takže nebylo co řešit. Po tomhle zážitku jsem pomalejším tempem sjel do údolí Pongau, koupil si dálniční známku a začal směřovat na Salzburg. Na dálnici jsem vzal pořádně za heft a ještě odpoledne jsem byl v Čechách. Navečer jsem dojel do kempu v Chlumu u Třeboně, kde se mi podařilo, zase pravým kufrem, vzít vrata od kempu. V kempu jsem byl naposledy před nějakými 22 lety s rodiči a byl jsem zvědavý, jak to tam vypadá dnes. Překvapilo mě, že tam bylo velké množství kempujících návštěvníků a i kiosky a přilehlá posezení byla plná lidí, přestože počasí posledních dní i v Čechách nebylo nic moc. Restaurace ve městě byly plné lidí a pstruha jsem si tam mohl objednat jen v kiosku v kempu. Za osobu, stan a motorku 135,- Kč.   

Najeto: 521 km

Den 8 – neděle 8.7.2012

Neděle už byla ve znamení přesunu domů do Čelákovic, závěru výletu i dovolené. Byl to každopádně super výlet a ten karambol na závěr na tom nemohl nic změnit. :)  

Najeto: 164 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE