Lake Garda Marathon 2012

Tak nějak si myslím, že každý výlet či dovolená by měly mít svůj vrchol a to ať už v pravém slova smyslu či v jeho přeneseném významu. Uplatňuji tento názor i při cestách na motocyklu. Zároveň musím podotknout, že mi však vůbec není cizí životní krédo o tom, že i cesta je cíl. Podoba a forma takového vrcholu může být různá, ale jezdit nějak jen tak mě prostě dostatečně neuspokojuje. Letošním prvním vrcholem měl být výstup na Tofana di Roses v italských Dolomitech. Byť příprava byla zodpovědná, v okamžiku plánovaného odjezdu jsem naloženou motorku nenastartoval a po celodenních pokusech o oživení motoru jsme byli okolnostmi donuceni přehodnotit plány a odjet k tomuto vrcholu místo na motorkách autem. To je však už jiný příběh.

Lake Garda Marathon 2012

Kapitoly článku

Tak nějak si myslím, že každý výlet či dovolená by měly mít svůj vrchol a to ať už v pravém slova smyslu či v jeho přeneseném významu. Uplatňuji tento názor i při cestách na motocyklu. Zároveň musím podotknout, že mi však vůbec není cizí životní krédo o tom, že i cesta je cíl. Podoba a forma takového vrcholu může být různá, ale jezdit nějak jen tak mě prostě dostatečně neuspokojuje. Letošním prvním vrcholem měl být výstup na Tofana di Roses v italských Dolomitech. Byť příprava byla zodpovědná, v okamžiku plánovaného odjezdu jsem naloženou motorku nenastartoval a po celodenních pokusech o oživení motoru jsme byli okolnostmi donuceni přehodnotit plány a odjet k tomuto vrcholu místo na motorkách autem. To je však už jiný příběh.

Dalším takovým letošním plánovaným vrcholem byl maratonský běh okolo jezera Garda v Itálii. Běhám rád, dlouho a často a takhle dlouhý běh jsem si tak nějak potřeboval zkusit. Volba padla na Gardu jak kvůli termínu (dost času ještě řádně natrénovat) tak i kvůli tomu, že se mi tam prostě moc líbí. V létě jsem se tedy přihlásil a rovnou zaplatil i startovné, abych s případným vyvlékáním se z toho měl alespoň nějaké zábrany. Že pojedu na motorce, jsem počítal od počátku, po nezdařených Dolomitech se mi to dokonce stalo vnitřní povinností. Jen jsem si nebyl jistý, že po závodě druhý den budu schopen na motorku vůbec sednout a dojet zpátky domů. A jak to tedy dopadlo?

1.DEN 12. 10. 2012

K74 – Praha – Rimsting, 517km, 8,5 hodiny jízdy

Jako každý všední den budíček v 5:45. Při pohledu na teploměr vidím pěkně zarovnaných 0 stupňů Celsia. Ještě před odjezdem výpomoc doma – odvézt syna na autobus do školy, nakrmit zvěř na farmě, podojit kozu. Obsah kufrů tvoří zejména vybavení na běh do různých povětrnostních podmínek. Předpověď mizerná jak na cestu, tak na maraton. Držím se zásady věřit v to nejlepší, avšak být připraven na nejhorší. Odjezd plánovaný po snídani a kávě v 9:00 hodin vychází přesně. Na teploměru motocyklu již solidní 4 stupně C. Navlékám všechny vrstvy mého oblečení na moto vyjma nepromoku a topení do řídítek pouštím na třetí stupeň.

Cestou se ještě musím zastavit v Praze s podklady pro účetní k podání čtvrtletního přiznání k DPH, a tak volím kombinovanou cestu z farmy do Prahy. Nejprve krásnou lesní silnicí 268 z Mimoně do Mnichova Hradiště a zbytek rychlý přesun do Prahy po R10. V 11:00 ve Stodůlkách předávám doklady a drže se plánu najíždím ještě na chvíli na D5. Tu opouštím na sjezdu na Rokycany.

Dále naslouchám Pavlovi Liškovi a jeho navigaci, kde volím trasu s vynecháním dálnic s cílem Rakousko, Kufstein. Je celkem pěkné počasí 9 st., jedu na pohodu, vypínám topení do rukojetí, směr přechod Folmava. Krajina mírně zvlněná, sem tam výhledy, zatahuje se. Opouštím ČR, opouštím i pěkné počasí, začíná pršet, zatím jen pomálu. Po projetí Chamu však již prší nepřetržitě, s nasazením nepromoku otálím, stejně chci otestovat údajnou nepromokavost HQ Adventure oblečení KTM. Zatím drží skvěle, opět běží i vyhřívání rukojetí. Projíždím bavorským venkovem, zpočátku roviny samé pole po krajině rozházené obrovské statky a farmy. Krajina a okolí možná v pěkném počasí líbezná, nikoli však za deště a trvajících podzimních pracích na polích. Všechny silnice jsou pokryty vrstvou rozježděného mokrého bahna na němž pneumatiky motocyklu nedrží zrovna nejlépe. Jakékoli míjení vozidel či jízda za nimi přináší řídkou hnědou mlhu, která téměř úplně znemožňuje pohled přes plexi štít motorky. Oproti tomu jsem však viděl největší četnost výskytu zemědělských strojů na ujetý kilometr a strávený čas na motocyklu.

Od 16:00 už prší tak, že byť stále uvnitř v suchu, vytahuji nepromok a navlékám s rozhodnutím dojet dle plánu na Kufstein a tam se někde ubytovat. Konečně zbývá již jen pouhých cca 50 km. Přijíždím do rekreační oblasti u jezera Chiemsee a vzhledem k častému výskytu penziónů již v městečku Rimsting nevydržím a s představou teplé sprchy stavím u prvního Landhotelu biem Hasn. Prší ještě když se naposledy podívám před usnutím ven.


2.DEN 13. 10. 2012

Rimsting –Brenner - Limone sul Garda, 362 km, 7 hodin jízdy

V 6:00 vedle penzionu stojící kostel svými zvony jednoznačně udává start do dne. Sice mírně zataženého, ale již bez deště a se silnicí téměř suchou. Po vydatné snídani sedám v 9: 00 hodin na motorku a pokračuji v původním směru na Kufstein. Teploměr ukazuje solidních 9 stupňů, ideální počasí. V dálce již je vidět předhůří Alp, silnice se stále více kroutí, počasí se zlepšuje a výhledy otevírají. Všude farmy s dobytkem a koňmi. Snažím se postřehnout co nejvíce detailů pro inspiraci.

Při poslední cestě z Dolomit autem jsme díky protestům aktivistů zůstali několik hodin uvězněni na dálnici A12 v autě. Tehdy a stejně tak i dříve vždy při průjezdech Brennerským průsmykem jsem si říkal jaké to je jet tento průsmyk jinudy. Pod dálnicí, na svazích podél, vysoko nad ní. Tentokráte, za již relativně pěkného počasí, si to všechno užívám do sytosti. Nespěchám, mám na tento den naplánovaných pouhých 350 km, hotel rezervovaný, pohoda. Na svazích úžasné výhledy, v místech hluboko v údolí podél řeky Inn zase občas industriální pohledy na gigantické mostní konstrukce dálnice.

Až na chvilkové bloudění v Bolzanu, cesta pokračuje v klidu a pohodě. Trochu mne jen vyděsí situace u prvního italského benzínového čerpadla u něhož zastavuji kvůli tankování. V sobotu tu totiž nelze počítat s otevřenou prodejnou, ale jen s automatem na tankování. U něj se mi ale nedaří  ani hotovost ani platební kartu a stejně jako další odtud odjíždím s nepořízenou. Nádrž už začíná být povážlivě prázdná, a tak trochu znervózňuji. Naštěstí na další pumpě je automat komunikativnější a přestože kartu nebere, přijímá alespoň dvacetieurovku, která v pohodě zajišťuje klid na další stovky kilometrů. Po průjezdu Trentem se již jezero Garda přibližuje, údolí se postupně otevírá a teplota vystoupá až na úžasných 20 stupňů. Cestou plnou tunelů podél západního břehu jezera dojíždím až do městečka Limone sul Garda, kde mě následující den čeká maratonský závod. Nacházím registrační místo k závodu, fasuji číslo s čipem a jedu na hotel. Zde už jen mírné zpestření při parkování motorky. Hotel umístěný vysoko ve svahu na jezerem má parkoviště s parkovacími místy jen výrazně ve sklonu. Po chvilce hledání nacházím jediné alespoň trochu přijatelně rovné parkovací místo. Výlet na motorce na Gardu tímto skončil a začíná fáze dvě, můj první maraton.

3. DEN 14. 10. 2012

Limone sul Garda – Malcesine, 42,195 km, 4 hodiny a 43 minut běhu

Ráno jsem celkem klidný, spím až do 07:30. Pak příprava. Dle předpovědi má celý den pršet a jen 10 stupňů. Volím tedy více oblečení s dlouhými rukávy, cpu do sebe gely, na snídani raději nejdu. V poklidu dojdu od hotelu na start, kde jsem jako jeden z mála navlečený. Pravda, zatím neprší a je docela teplo. Navíc předpokládám v druhé části závodu výrazně pomalejší tempo než většina účastníků. Tak uvidíme. Před startem se navíc na rozdíl od ostatních raději moc nerozcvičuji a nerozbíhávám, abych ušetřil energii. 9:30 start. Celkem pomalé tempo většiny ostatních mne nutí je postupně předbíhat, je mi skvěle. Prvních 10 km podél západního břehu jezera vede z mírného kopce a z velké části tunely. Je stále tepleji a tak asi na 15 km sundávám vrchní vrstvu. V polovině maratonu mám solidní čas 2 hodiny a 8 minut, je mi dobře, nemám hlad a jak zjišťuji, nic mne nebolí, je krásně jen je zdálky vidět oblačnost nad jezerem. Na 28. kilometru se definitivně zatahuje a začíná pršet. Závod se v tu chvíli vrací na východní břeh jezera, a tak se přidává nepříjemný vítr a zároveň mi zvolna dochází síly. Zpomaluji a nedá se s tím nic dělat. Na 34. kilometru oblékám znovu všechny vrstvy a v jednom z tunelů jdu asi 500 metrů. Doufám, že mě to občerství a zároveň věřím, že než dojdu na konec tunelu přestane pršet. Znovu se rozebíhám a pomalým, ale jak později zjišťuji strojově konstantním, tempem běžím až do cíle. Pomalu přestane pršet a chvílemi i svítí slunce. Výsledný čas nic moc, doufal jsem v čas pod 4 a půl hodiny, ale nevadí, jsem rád, že jsem to dal. Po doběhu a malém občerstvení začíná trochu boj o to se dostat zpátky na druhý břeh. Organizátoři sice zajistili pro účastníky zdarma převoz místním trajektem, ten ale jede dle rozpisu a s omezenou kapacitou. Takže pro všechny účastníky lačnící se dostat zpět na druhý břeh do svých sprch není četnost a kapacita trajektů dostatečná. Jeden trajekt nechávám odjet a dostávám se až do dalšího, který odjíždí za hodinku. Po dojezdu na druhou stranu mě ještě čeká výstup od jezera zpět do hotelu, což je po maratonu docela další fyzická útrapa. Do hotelu dorážím už celkem unavený a promrzlý, lezu do sprchy a dávám si opravdu dlouhou a opravdu teplou. Večer  jdu ještě k jezeru do restaurace na dvě pivka a dopřávám si konečně normální jídlo – pizzu diavolu.

4. DEN 15. 10. 2012

Limone sul Garda – K74, 926 km, 12 hodin jízdy

Vstávám okolo sedmé a pohled z okna nevěstí nic pěkného. Prší, prší, prší. Už zase. Fyzicky se cítím celkem dobře, plánuji tedy sednout na moto a jet dokud to půjde, cestou nejmenšího odporu. Balím, navlékám na sebe vše co mám včetně nepromoku, na navigaci žádám Pavla Lišku o nejrychlejší trasu domů a jedu. Prší až do Mnichova. Tedy více jak 400 km deštěm. Nepromokavost všeho oblečení od KTM je dokonalá, jediný kdo ty hodiny v dešti nevydrží je telefon. Postupně se poroučí nejdříve navigace (chvilka bloudění v Mnichově), pak i hudba a nakonec i telefonní spojení. Za Mnichovem, když přestane pršet se ho snažím rozchodit, což se i částečně daří, a tak v jediné světlé chvilce funkčního telefonování volám domů a informuji o stavu. Pak už cestou domů chvilkami funguje jen hudební přehrávač, Liška zůstal zaseklej u Mnichova, telefonování je nemožné. U Prahy zase začíná pršet, a tak zbytek cesty jedu po tmě a v dešti. Domů přijíždím okolo osmé hodiny večerní a připadám si jak po maratonu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.44
Známkováno: 18x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist