Lago Di Garda

Itálie je nejlepší. Jasně o tom vypovídá počet motorek brázdících nádherné silnice severoitalských hor. Naše motorkářská partička, již po sedmé na společné motorkářské dovolené, zamířila tentokrát k LAGO DI GARDA. Naší základnou se stal hotel ROSALPINA**, položený vysoko nad jezerem v obci PREGASINA. Obec leží na západní straně jezera, asi osm kilometrů od RIVA DEL GARDA

Lago Di Garda

Kapitoly článku

Neděle, 22. května

Sjíždíme se v rozpětí tří dnů, a tak první, nedělní vyjížďku absolvujeme jenom ve třech. Není to žádný celodenní výlet, spíš jenom tak na nasátí zdejší atmosféry.
Za tunelem, kterým musíme projet dvakrát každý den, odbočujeme doleva k LAGO DI LEDRO a hned na prvních kilometrech si začínáme užívat krásné zatáčky. Je krásné počasí, které nám tentokrát, až na jednu asi dvacetiminutovou krásnou přeháňku, vydrží celý týden. Asi v polovině VALLE D’AMPOLA zahýbáme doleva a po parádní silnici vyjíždíme velmi slušným počtem nádherných zatáček do 1664 m vysokého PASSO DI TREMALZO. Při předjíždění cyklistů usilovně šlapajících do pedálů k vrcholu mám lehké výčitky svědomí. Oni šlapou a „potí krev“ a já točím plynem, mačkám spojku a řadím. Jinak nic. Jenom se kochám jízdou a nádhernou horskou krajinou. Spodní asi dvě třetiny trasy vedou spíše lesem, horní třetina již otevřeným terénem, a tak se nám otevírají naprosto fantastické výhledy. Na to, že je neděle, jsem tady čekal větší provoz. Ale právě ten úžasný klid je fantastický. Při představě, jaký „blázinec“ je na frekventovaných průsmycích, si říkám zaplať pánbůh za tyhle nádherné, davům prakticky neznámé silnice. Vyjíždíme k horské chatě stojící přímo na hřebenu a asi půl hodinky se kocháme pohledem na okolní hory a trochu fotíme. Jízda z kopce je docela pomalá, ohleduplná k bikerům a bikerkám supícím v protisměru.
V údolí se vracíme do původního směru. Krásně zakroucenou silnici vedoucí údolím AMPOLA sjíždíme do městečka STORO. U pumpy si uvědomujeme, že v neděli je to bezobslužné pracoviště. Po několika pokusech se nám daří vymámit z pumpy benzín, a tak můžeme v klidu pokračovat. Je to jízda „kam se nám zrovna chce“, a tak vůbec nevadí, že „omylem“ vyjíždíme do městečka BONDONE. Pár nádherných zatáček do kopce, stopka a stejné zatáčky z kopce. Nakonec proč ne. Je krásné počasí a nic nás nehoní. V ANFO, na břehu LAGO D’IDRO, si dáváme dobré italské kafíčko, chvilku řečníme o tom, jak se tady fajn jezdí a po chvilce jsme zpátky v sedlech. Nemáme mapu ani navigaci, a tak jedeme doslova podle čuchu. Prvních, snad tak pět km, je nádherná silnice a parádní zatáčky. Následuje křižovatka, na které se dáváme doleva na VOBARNO. Ještě několik kilometrů jedeme po slušné silnici a najednou nás šipka vede doslova mezi ploty. Šířka silnice se dramaticky zmenšuje a dalších asi 12, možná 15 km jedeme sice po asfaltce, na které nenajdete díru, ale nechtěl bych se tady potkat s protijedoucí motorkou, natož autem nebo traktorem. V městečku VOBARNO odbočujeme k LAGO DI GARDA. Je citelně tepleji a provoz houstne. S jednou zastávkou na dotankování a jednou na odpolední kávu se spokojeně vracíme podél západního břehu na svou základnu. Je pozdní odpoledne a začíná se sjíždět zbytek naší partičky. Večer jsme až na jeden kus kompletní.

Pondělí, 23. května

Dnes si objedeme nádherný horský masiv GRUPPO DI BRENTA, s odbočkou k LAGO DI TÓVEL. Je to příjemných 235 km vedených převážně po vyhlídkových nebo poměrně rychlých údolních silnicích. Nepočítám-li dvě asi 1600 m vysoká horská sedla, nemáme v cestě žádný vyšší kopec. Někomu, kdo nemá zkušenosti s ježděním po alpských silnicích, navíc v poměrně velké skupině, kde víc než polovina motorek jede ve dvou, by se to mohlo zdát málo. Není tomu tak. Pokud nechceme jenom jet, ale také si dávat pauzičky na občerstvení, focení a také vidět něco jiného než jenom asfalt, je to tak akorát.
Sjíždíme 5 km dlouhým tunelem a hned za ním odbočujeme do parádního stoupání k LAGO DI TENNO. Už tady si užíváme první fantastické serpentiny. Krátká zastávka na vyhlídce na jezero a pokračujeme dál. Vjíždíme do širokého údolí lemovaného hřebeny masivů TOFINO (2151) a MONTE MISONE (1803) a příjemnou jízdou překonáváme PASSO DURONE. Sjíždíme do TIONE DI TRENTO a tady vjíždíme do VALLE RENDENA, kterým zvolna jedeme do hlavně v zimě hodně frekventovaného střediska MADONNA DI CAMPIGLIO. Vjíždíme do městečka a připadáme si jako na staveništi. Všude se staví. Velkokapacitní garáže hned u vyústění tunelu, kterým je veden obchvat, modernizace hotelů a penzionů. Co se turistů týká, je tu naprosté mrtvo, a tak chvíli kroužíme městem, než parkujeme před jedinou otevřenou kavárnou. Náležitě toho využíváme.
Po krátké relaxaci a občerstvení jdeme do sedel. Naprosto volným tempem přejíždíme nízké sedlo a podél sjezdovek známého lyžařského střediska FOLGARIDA sjíždíme do VAL DI SOLE. V městečku CLES odbočujeme na méně frekventovanou silnici a v TENNO odbočujeme znovu, tentokrát na úzkou silnici vedoucí k LAGO DI TÓVEL, nádherně položenému v nadmořské výšce 1178 m, prakticky v srdci masivu GRUPPO DI BRENTA. Pár fotek, opláchnutí se v naprosto průzračné vysokohorské vodě a pak krátký sjezd k příjemné restauraci schované pod skalním masivem na oběd. Za sebou máme něco málo přes polovinu dnešního okruhu.
Vracíme se do údolí a po východních svazích GRUPPO DI BRENTA, hustě osázených sady jabloní, jedeme k LAGO DI MOLVENO. Je to opravdu moc příjemné ježdění po parádních silnicích s nádherným výhledem na okolní horské masivy a do širokého VAL DI NON. U jezera si dáváme krátkou pauzičku a pokračujeme dál. Před sebou máme ještě několik zajímavých úseků a potom už jenom přímý úsek kolem ARCO do RIVA DEL GARDA a výjezd tunelem. A jsme zpátky u našeho hotelu.

Úterý, 24. května

Ráno je opět krásně. Bude to další příjemný den. Tentokrát jedeme na MONTE ROVER a PASSO MANGHEN. Nejprve nás opět čeká průjezd tunelů do RIVA DEL GARDA. Městský provoz zvládáme bez problému a v klidu absolvujeme i jízdu v koloně až před MORI VECCHIO, kde odbočujeme doleva a hned je veselo. Silnice začíná stoupat, nádherně se kroutit, i výhledy začínají být zajímavé a takhle si to užíváme až do PASSO BORDALA. Terasa místní restaurace je tentokrát jenom pro nás. První kávička a po ní následuje nádherná vyhlídková jízda VALLE DI CEI a sjezd do ALDENO, odkud nás čeká velice krátký rovný úsek podél dálnice do CALLINAO.
Odtud se to začíná zase zvedat a nádherně kroutit, a tak si užíváme fakt parádní ježdění v zatáčkách podél skal a nad srázy. Perfektní povrch, přehledné zatáčky, naprostá absence prasklin nebo u nás populárních výtluků. (Je to fakt zvláštní. Jsme v horách, kde v zimě mrzne jen to praští, sněhu tady bývá podstatně víc než u nás, taky tady prší a pere slunce a ono na silnici nic. Žádné díry, žádné hrby, žádné „opravy“ kamenivem a emulzí. Čím to asi bude? Nebude to náhodou tím, že tady stavby nejsou okrádány na materiálu a jsou dodržovány technologické postupy?) Ale zpátky do sedel. V plánu mám sjezd po KAISER JÄGER STRASSE s nádhernou vyhlídkou BELVEDERE na západní část VAL SUGANA a jezero CALDONAZZO. Smůla. U odbočky nás čeká nekompromisní závora a stopka. Opravuje se, je zavřeno.
Nic se neděje, přece tady nejsme naposledy. Vracíme se do CARBONARE, tady odbočujeme směrem na CALDONAZZO a najíždíme na další, naprosto dokonale zatočenou silnici. Na mapě nic moc, ale jízda mě naprosto dostává. Není tady snad ani padesát metrů rovně. U LEVICO TERME najíždíme na rychlou údolní silnici č. 47 a po ní najíždíme čas až do BORGO VALSUGANE, kde z ní sjíždíme a zastavujeme u benzinky. Krátká pauza a po ní následuje zlatý hřeb dnešního programu. Výjezd do vpravdě kultovního průsmyku italských motorkářů, PASSO MANGHEN (2047). Po loňském přejezdu v opačném směru jsem si myslel, že z jihu je to lepší. Po letošku musím naprosto zodpovědně konstatovat, že to není pravda. Z obou stran je to velká paráda nahoru i dolu. První polovina vede většinou lesem a je přímější. Jakmile ale vyjedeme z hustého lesa, silnice se začíná přímo dramaticky kroutit a některé úseky, hlavně ty, kde na sebe ostré zatáčky těsně navazují, jsou fakt výživné. Kam se hrabe všemi opěvované STELVIO. Nebo jinak. Je to úplně jiné. Vyjíždíme do sedla, motorky odstavujeme na malé parkoviště a děláme „povinnou“ vrcholovou fotku. Chvíle kochání se nádhernou horskou scenerií a krátký přesun k restauraci položené bezprostředně pod průsmykem. (Skvěle tam vaří.) Sjezd údolím CADINO do CASTELLO-MOLINA DI FIEMME je obdobný jako výjezd z jihu. Horní polovina neskutečně zatočená, tak, že místy jedna zatáčka navazuje na druhou, po vjezdu do hustého lesa je to vždy přímý úsek, ostrá zatáčka a zase přímý úsek. A takhle to jde až do údolí. Před vjezdem do dalšího údolí, tentokrát VAL DI CEMBRA, dáváme celou roztrhanou skupinku zase dohromady. Opět lehce zrychlujeme a užíváme si krásně rychlé a přesto stále zatočené úseky. Ani poměrně živý odpolední provoz nám nebrání ve svižné jízdě. Máme toho spolu už dost naježděno, a tak o sobě perfektně víme. Není nebezpečí, že by se někdo ztratil. Každý je schopen případnou ztrátu rychle dojet. TRENTO, to je občas trochu problém. Tentokrát to ale je v pohodě, pouze je trochu horko. Krátká zastávka na dotankování několika strojů a máme před sebou čtvrtý vrchol dnešního okruhu, populární MONTE BONDONE. Je to asi 16 km dokonalých zatáček. Zpočátku většinou v lese, v horních partiích podél sjezdovek. Tady nikdo nemůže nikam odbočit, nahoře se sejdeme v „zahrádce“ hotelu Montana, a tak si každý jedeme své tempo. Někdo tahá za plyn víc, jiný si to zase užívá volnou jízdou. Každý podle svého gusta. U zcela prázdného hotelu je jenom naše partička. Je všední den. Po kávě přejíždíme vrchol, zvolna se posouváme mezi hotely a odtud prakticky až do údolí si užíváme táhlé klesání a perfektně vykroužené zatáčky. Průjezd po periferii RIVA DEL GARDA, pět kilometrů tunelem a zas jsme u našeho hotelu. Toto byl bezesporu asi nejhezčí okruh naší dovolené. Ale to se ukázalo až na konci týdne.


Středa, 25. května

Dnes chceme projezdit jihozápad, tedy oblast okolo VAL TROMPIA A LAGO D’ISEO. Míjíme jezero LEDRO, údolím AMPOLA přijíždíme k jezeru IDRO a tady ostře odbočujeme do strání vedoucích k VALLE DEL CÁLFARO. Příjemná silnice nás vede údolím směrem k nepříliš známému (u nás), ale velice půvabnému PASSO DI CROCE DOMINI (1664). Mimochodem, v hodnocení německého magazínu MOTORRAD se tento průsmyk octnul na desátém místě, plných šest míst před populárním Stelviem. Jedeme si jedeme a tu, kde se vzala, tu se vzala, závoru se stopkou. Nu to tedy ne, říkáme si, nakonec pokud by to byl opravdu velký problém, motorku otočíš skoro vždycky, a tak s určitou opatrností jedeme dál. Nakonec se ukázalo, že tam byl vodou stržený pouze malý kousek silnice, takže pro motorku žádná překážka. Jsem rád, že nás ta závora neodradila. Dál se ukázalo, že neodradila skoro nikoho. Tedy na motorce. Nádherná krajina, skvělý výhled, v horní části zbytky sněhu a jediný deštík za celý týden. Prostě paráda. Za kopcem míjíme další závoru. Sjíždíme do městečka BRENO a tady se díky zhoršení počasí na jihu rozhodujeme změnit směr a místo na jih jet na sever, na PASSO TONALE (1883). Celých těch 33 km údolím je nebetyčná nuda a stále se mi vrací myšlenka, jestli to byl dobrý nápad, jestli na jihu vůbec prší. Přichází ale ÉDOLO. Toto jinak celkem bezvýznamné městečko, které by za jiné situace asi nestálo ani za krátkou zastávku, nám výrazně zpestřuje program.
V městečku samý cyklista, policajt a fanoušek. Policie nám vystavuje stopku minimálně na dvě hodiny. Jede tudy GIRO D’ITALIA a jak na potvoru, nebo spíš ne, nám v protisměru. Obsazujeme stůl v pizzerii přímo na náměstí, kudy vede jejich cesta, a čekáme. Tedy u jídla, pití a příprav na průjezd pelotonu přijíždí kolona reklamních aut a začíná scénka skoro jak z karnevalu. Zahouká siréna, program končí, všichni rychle nasedají a jsou pryč. Za několik minut to bude tady. A je. Několik policejních motocyklů, servisní a novinářská auta a pak kolem nás doslova prolétá několik barevných skvrn. Je to hrozný fofr. To je ale jenom skupinka uprchlíků. Další policejní motocykly, další auta a je to tady nanovo, tentokrát v podobě hlavního pole. Nastává totální blázinec, italští fanoušci šílí, proletí barevná šmouha a je zase klid. Pak ještě několik menších skupinek opozdilců a pomalu se můžeme vydat k motorkám. Až do PONTE DI LEGNO je to spíše placka, tu a tam nějaká ta zatáčka a až tady se silnice začíná zvedat a zatáčet trochu radikálněji. Vyjíždíme do průsmyku tvořícího hranici mezi Lombardií a Trentinem.
V zimě tu je mnohem živěji. Teď to tady doslova zeje prázdnotou. Pořizujeme povinné vrcholové foto a jedeme dál. Protože čas letí, trochu zrychlujeme tempo, údolím VEMIGLIO sjíždíme do VAL DI SOLE, u odbočky na silnici 43 jenom čekáme, až se všichni sjedeme, a jedeme a jedeme, údolní silnicí až k odbočce k jezeru MÓLVENO. Toto už jsme sice jednou jeli, ale to vůbec nevadí. U jezera další zastávka na seskupení a zase se jede. Tentokrát ale nepřijíždíme na naši základnu údolní silnicí jako v pondělí, ale BALINO a kolem jezera TENNO, což je mnohem hezčí cesta.


Čtvrtek, 26. května

Středeční porce kilometrů a představa docela náročné dvoudenní (pátek a sobota) cesty domů zapříčinila to, že na čtvrteční vyjížďku jede místo osmi jenom pět motorek. Pro tentokrát si vymýšlíme o něco kratší okruh. Sjíždíme k LAGO DI GARDA a po západním břehu jedeme do letoviska GARGNANO. Provoz je klidný a díky tunelům, kterých je tady fakt dost, se i ve stoupající teplotě jede příjemně. Mám co dělat, abych nepřehlédl poměrně nenápadnou odbočku k jezeru IDRO. Projíždíme PARCO DI ALTO GARDA BRESCIANO. Silnice, no to je jedna velká nádhera. Krásné, téměř pravidelně se střídající serpentiny a mezi tím série rychlých zatáček podél skal, do kterých je ale krásně vidět. Výhledy na okolní hory a do údolí jsou přímo fantastické. Užíváme si to až k přehradní nádrži VALVESTINA, kde děláme krátkou zastávku.
Zakroucenou silničkou podél jezera odtud pokračujeme až k příjemné, naprosto opuštěné restauraci, kde se lehce občerstvujeme. U BOLLONE přejíždíme horské sedlo a sjíždíme k jezeru IDRO. Je vidět, že ještě zdaleka není turistická sezóna, protože motorkáře potkáváme pouze sporadicky a s cyklisty to není o nic lepší. Většina restaurací je také ještě zavřená a celý kraj jakoby spal. V ANFO jenom dotankujeme nádrže a pokračujeme dál. Jak jsme tento týden začali, tak ho i končíme. Výjezdem do PASSO DI TREMALZO (1894). Tentokrát se mi ten kopec zdá ještě mnohem lepší než při prvním výjezdu a nevím proč, také delší. Asi si to víc užívám. Ve „vrcholové“ horské restauraci si k jídlu dáváme skvělé těstoviny a kávu. Každý z nás možná přemýšlí, jaký ten týden byl, a s jistou dávkou nostalgie se připravuje na zbývající kilometry krásných italských horských silnic, po kterých jsme si tady jezdili. Jízda do údolí je opravdu taková zadržená, jako by se nikomu moc nechtělo. V zatočených úsecích se nás bez problémů drží dva bikeři. Když je tak v zatáčkách pozoruju, říkám si, že je vlastně brzdíme. Stačilo by trochu šlápnout do pedálů. Asi by jim nikdo z nás nebránil. Já to měl trochu znepříjemněné. Někudy se mi dostala do helmy moucha, zrovna k uchu, a to byl teda fakt zážitek. V údolí dělám technickou zastávku, vypouštím z helmy mouchu a jedeme dál. Zbývá nám posledních asi 23 km k hotelu.
A motorkářská dovolená 2011 je minulostí. Když to vezmu po řadě. Toskánsko, Provence, Burgundsko, Sardinie, Provence podruhé, Toskánsko podruhé a jezero Garda. Letos nám navíc vyšlo ještě ke všemu naprosto perfektně počasí. Až na jednu krátkou přeháňku nám ani nekáplo. Co bude příští rok, to se samozřejmě ještě neví. Laťka se stále drží poměrně vysoko. Když si člověk zvykne jezdit po parádních silnicích a ještě k tomu něco vidět, tak se těžko slevuje. Místa, která by navíc byla v alespoň relativně snadném dosahu, se hledají čím dál tím hůř. Třeba se někam vrátíme a budeme jezdit v opačném směru.
V pátek ráno se rozjíždíme. Někteří jdou do sedel motocyklů a vydávají se na dvoudenní túru (tentokrát v Rakousku i sněhem), ostatní mají naložená auta a přívěsy a vyrážejí po dálnici na sever. Každý podle svého gusta a časových možností.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.41
Známkováno: 17x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist