Jawy a aerovky v Dolomitech, aneb zdoláme převýšení skoro 3 kilometry

26. 6. 2008

Trafoi – Passo Stelvio – Trafoi - Lago di Resia – passo Resia – Weer u Innsbrucku
215 km

Tak nás pomalu čeká odjezd domů, smutná to chvíle, ale i tak ještě zažijeme spoustu zážitků. Pomalu balíme a chystáme se na odjezd k domovu.

 

Včera večer jsem zkoušel nalepit nálepku z Passo Stelvio na masku mojí panelky, vzhledem k tomu, že maska je kulatá, tak na ní vůbec nedržela. Potvora. To je jako naschvál. Takovou dálku sem jedu a nakonec bych se s tím ani nemohl pochlubit? Padá návrh, že bychom si my motorkáři ještě před odjezdem domů zopakovali cestu nahoru, koupit si tam nějakou menší nálepku. Vstáváme tedy a s Honzou vyrážíme znovu na Stelvio, abychom tam byli hned, jak otevřou stánky se suvenýry. Protože s námi nejedou aerovky, je cesta tentokrát o dost rychlejší. Děláme jen pár zastávek na focení a z kopce dolu mrknem na brzdy. Po návratu do kempu jen našťoucháme předem sbalené věci do pavů a můžeme vyrazit. Projíždíme po břehu jezera Lago di Resia a přes passo Resia vjíždíme do Rakouska. Radost nám kazí jen honzovo dobíjení. Opět... Odmontovává kryt zapalování, aby mohl za jízdy podle potřeby spínat kontakt relátka rukou, není to profesionální řešení, nicméně i takto se dá přežít. Původně to nebylo v plánu, ale mám chuť jet kousek přes Švýcarsko, které je po naší levé ruce. Je to sice malá zajížďka, ale aspoň si můžeme do seznamu projetých států připsat o jeden víc. S Honzou se odpojujeme od aerovkářů, kteří jedou kratší trasou. Serpentinami se dostáváme do údolí, kde silnice kopíruje řeku. Údolí se místy mění v úzký kaňon, na jehož dně je jen řeka a silnice a po obou stranách se vzpínají strmé skály. S ostatními kolegy se setkáváme na předem domluveném místě po několika málo minutách čekání.
Až do teď nám přálo krásné, slunečné počasí, ovšem odpoledne se začínají objevovat černé mraky, z kterých se v Innsbrucku také spustil pořádný liják. Tato situace je nepříjemná hlavně pro Honzu, dále nemůže jet s odkrytým zapalováním. Příčinu nefunkčnosti známe, máme i všechny potřebné díly k opravě, ale je třeba rozebrat mechanické relé téměř na prvočinitele. Seřízení takto rozebraného zařízení je nemožné bez vybavení, přesto nám nezbývá nic jiného, než to risknout. Zajíždíme do krytého parkoviště obchodního domu, kde se zdržíme až do tmy. Po zavírací hodině obchoďáku a odjezdu posledních zákazníků se zavírá i parkoviště. Naštěstí personál má pochopení a ukáže nám, jak se ovládá závora jinak zavřeného parkoviště, abychom mohli později vyjet. Cestování za tmy a v dešti je pro nás malá zkouškou nervů. Honza naštěstí jakž takž dobíjí. Ale k mému občasnému problému se startováním se přidává i potíž se slabým zapalováním, není konstruované na nepřetržité svícení a nestíhá vyrábět tolik proudu pro světla na motorce, na vozíku a ještě pro motor.  Takže chvílemi jedu jen na parkovací světla, aby se baterie stačila dobíjet. Klukům v aerovkách se pod plachtou mlží skla, nemají ofukování tak jako u nových aut. Jsme rozhodnuti najít co nejdřív ubytování, první kemp nacházíme někdy před půlnocí. Lahodný zvuk našich dvoutaktů vytahuje majitelku z ložnice, v županu a s prstem na ústech nás utišuje a ukazuje do tmy hned vedle recepce, kam si máme postavit stany.

27. 6. 2008

Weer u Innsbrucku – Hintertux – Lärchenwiese u Achensee
125 km

Do rána přestává pršet, tak přemýšlíme o cílu dnešní cesty. Mraky se nám pořád honí nad hlavami, ale majitelka kempu předpovídá slušné počasí a doporučuje nám výlet na Hintertux. Odpoledne dojíždíme na obrovské parkoviště tohoto lyžařského střediska. Začíná mírně poprchávat, přesto kupujeme lístky na lanovku v přepočtu přibližně za 600 korun, přitom doufáme, že rychle se měnící horské počasí bude milosrdné a nahoře se zase vyjasní. Na vrchol nás vyvezou postupně tři kabinkové lanovky až do nadmořské výšky 3250 metrů. S větší výškou se zvětšuje i hustota mlhy, takže v některých úsecích vidíme jen strmé skály, podél kterých jede lanovka. Jinak by to jistě byl úchvatný zážitek. Ještě že na vyhlídkové terase jsou velkoformátové fotografie, co bychom mohli vidět, kdyby vidět bylo. Vyskáčeme přímo do sněhu, někteří z nás v sandálech a kocháme se výhledy na neproniknutelnou mlhu. Ale kde jinde než na ledovci se může potkat člověk v kraťasech a v sandálech s lyžařem s plnou výbavou?
Odpoledne pokračujeme k hranicím s Německem a v kempu nedaleko Achensee sušíme mokré věci z předešlého dne.

28. 6.

Lärchenwiese u Achensee –  Bad Tölz – Folmava – Plzeň – Břasy
400 km
Dnešní den je vlastně jen rychlý přesun zpět domů. Po rovině udržujeme optimální cestovní rychlost tak 85 km/h. Jiřímu někdy upadne cihla na plyn a po dálnici svojí aerovku rozvášní i přes stovku. To je na můj vkus a hlavně na vkus mojí motorky s plně naloženým pavem poněkud dost, při 120 už mírně svírám sedlo půlkama.Kromě několika málo zastávek na jídlo a protažení těla se stavíme v Bad Tölz. Projdeme si historické centrum města a dokonce nacházíme dům, kde byla policejní stanice v seriálu Big Ben. Komisaře Berghammera jsme nepotkali, asi zrovna řešil nějakou menší vraždu. Po sedmnácté hodině přejíždíme hraniční přechod Folmava a na Babylonu se loučíme s Honzou, který odbočuje na Nepomuk, my ostatní pokračujeme společně na Plzeň.

Viděli jsme moc krásnou krajinu a společně zažili spoustu pěkných příhod. I přes menší technické problémy považuji tento výlet za jeden z nejlepších, který jsem dosud podniknul. Celkem mám najeto okolo 1600 km. Skoro je škoda si ty naše veterány takhle „ošoupat“, ale zas je to lepší, než aby hnili někde ve stodole, nebo ne? V době kdy sepisuji tento cestopis, uběhlo čtyři a půl roku od našeho návratu, za oknem sněží, já se probírám fotografiemi, oživuji vzpomínky a v koutku duše přemýšlím o další cestě.
Ve fotogalerii jsou další snímky, děkuji autorovi Honzovi za svolení k jejich zveřejnění.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE