Jawy a aerovky v Dolomitech, aneb zdoláme převýšení skoro 3 kilometry

Výlet s auto a moto veterány do italských Dolomit a rakouských Alp. Hlavním cílem je Passo Stelvio a Berchtesgaden, orlí hnízdo.

Jawy a aerovky v Dolomitech, aneb zdoláme převýšení skoro 3 kilometry

Kapitoly článku

Na základě celkem velkého ohlasu na můj předchozí cestopis „Pávi v Alpách“, ve mě hlodá myšlenka sepsat i zážitky ze starších cest. V létě roku 2008 jsme spolu s kamarády absolvovali výlet do rakouských Alp a italských Dolomit. Bohužel v té době jsem si nedělal zápisky, takže se pokusím z hloubi mé paměti vydolovat pár vzpomínek. K tomu mi dopomáhej paměťová karta s fotkama. Možná z toho nakonec nevznikne ten pravý cestopis s přesnými údaji o trase, kempech, jídelníčku a tak podobně, ale přesto si zaslouží neupadnout v zapomnění. Není to čistokrevný motorkářský výlet, neboť do party patří kromě dvou motocyklů i dvě auta. Berme to tedy jako poctu našim strojům, že zvládly celou cestu bez problémů (tedy když nepočítám takové nepodstatné drobnosti jako třeba brzdy, těsnění pod hlavou, zapalovací cívku, nebo dobíjení). Vždyť jejich průměrný věk byl 59,5 roku. A jen tak pro zajímavost i věk účastníků se pohyboval od 18 do 80 let. A nebo se jen tak kochejte fotografiemi a nešetřete chválou nad naším činem, byť nejsme jediní, kdo s veterány jezdí na delší cesty.

Účastníci:
Venca, jawa 350 panelka + pav, r. v. 1964
Honza, jawa 250 kývačka + pav, r. v. 1957
Jiří se spolujezdcem Martinem, aero 30, r. v. 1936
Zdeněk s otcem, aero 30, r. v. 1937

21. 6. 2008

Břasy - Plzeň – Nepomuk – Strážný – Salzburg
330 km
Většina z nás je z Plzně a nejbližšího okolí, přesto ostrý start je až z Nepomuku, kde bydlí Honza. Při našem příjezdu nás už čeká i se synem Martinem, který se poveze jako spolujezdec v jedné aerovce. Krátce po deváté hodině tedy nastává ta očekávaná chvíle – start! Přes hraniční přechod Strážný míříme směr Salzburg.
Již kolem třetí hodiny odpoledne se v dálce na obzoru začínají objevovat první horské hřebeny. Kemp Aigen na okraji Salzburgu známe už z předchozího roku, přesto nastává mírné bloudění při jeho hledání. I bez navigace víme, že hledaný kemp je pod vysokým kopcem s vysokým vysílačem a spoustou paraglaidistů okolo něj. Ten kopec máme objetý snad ze všech stran. Ale podařilo se a před 16 hodinou už parkujeme naše stroje před recepcí. V paměti mi zůstala značka místního piva Stiegel, kterou čepovali v restauraci. Některé situace nás velice rychle naučí mluvit rakousky, stačí kouzelné slovíčko „fír bír“ a vždy nám jsou podány čtyři lahve. S mírným zpožděním chápeme důvod, proč místní cucají jedno pivo celý večer, ono totiž víc kousků dokáže zrychlovat krok a chůzi mění v běh. Já jako nepíč to neznám na vlastní kůži, ale někteří kolegové vesele pobíhali mezi stanem a onou místností od brzkého rána.

22. 6. 2008

Salzburg – Berchtesgaden – Bad Gastein – Oberverlach
160 km

Po probuzení do krásného slunečného rána jen sbalíme, osušíme stany od rosy a můžeme vyrazit. Nastartujeme, necháme tu našim hostitelům pár obláčků dvoutaktních čmoudíků a hurá dál. Něco málo přes hodinu naší fofrjízdy je Berchtesgaden, kde měl Hitler svojí rezidenci a soustavu bunkrů. Za války byly všechny stavby vybombardovány a po válce komplet zničeny jako nežádoucí vzpomínky na Hitlera. Bez poškození se dochovala horská chata Kehlsteinhaus, známé „orlí hnízdo“, z kterého je dnes vyhledávaný turistický cíl, restaurace a menší muzeum s historií místa. Sem se chceme podívat.

 V prudkých kopcích začínáme dělat zastávky kvůli aerovkám, jejichž 30 koní v litrovém dvoutaktním motoru sice zvládá kopce bez problémů, ale vzhledem k termosifonovému chlazení bez vodní pumpy začínají brzo vařit. Pomáhá odmontování kapoty na jedné straně a kropení chladiče z venku vodou. 

Návštěvníci orlího hnízda mají možnost zaparkovat na velkém parkovišti a odtud mohou fyzicky zdatní jedinci jít pěšky. Většina lidí včetně nás se nechá vyvézt autobusem po úzké silnici na horní parkoviště pod vrchol. Silnice o délce 6,5 km překoná výškový rozdíl 700 metrů. Místy jsou serpentiny tak prudké, že přední kola autobusu jedou těsně po krajnici, přičemž jeho přední část přesahuje nad propast. Pamatuji, že jedna psychicky méně odolná turistka nesnesla pohled do hloubky pod sebou a s hlasitými povzdechy a s děsem v očích si přesedla alespoň na druhou stranu autobusu a přišla tak o krásné výhledy. Trubka.
Z horního parkoviště vede tunel pro pěší do nitra kopce k 124 metrů vysokému pozlacenému výtahu, jímž se lze dostat až do samotné chaty. Přestože fotografování je ve výtahu zakázáno, je škoda tuto zajímavost nezachytit na památku. Honza tedy dřív než si toho obsluha všimne, namíří objektiv na detaily vnitřku výtahu a mačká spoušť. Fotoaparát je celkem chytrý přístroj a ve tmě sám zapne blesk a nerozlišuje, zda půl metru od něj je obličej pikolíka, vozícího turisty. Jeho vyvalené a dokonale osvětlené oči na okraji fotografie jsou důkazem, že si je zakrýt nestačil... Budiž nám útěchou, že nerozumíme proudu sprostých německých nadávek z jeho úst, jistě bychom se pak mohli urazit.
Po několika kilometrech se stavíme u „sommerrodelbahn“. Lanovkou vyjíždíme nad vesnici na vysoký kopec (jaké to překvapení, vždyť okolo takových kopců je...), od horní stanice jezdí jakési vozíky na trubkové dráze zpět z kopce dolů. Prostě nás posadí do cca metrového vozíku s brzdovou pákou mezi nohama, přikurtují a ne zelené světlo na semaforu můžeme fičet.
Dráha vede podél skal,
lesem, loukami s pasoucím se dobytkem, různě se klikatí, zatáčí do prudkých zatáček a strmého klesání, takže slabší povahy neustále tahají za brzdu. Radost z jízdy nám bohužel zkazí bojácné německé dítě, které dojíždím hned po několika zatáčkách, takže jsou podstatně zbržděni všichni za námi.
Další naše cesta pokračuje do Bad Gastein, stoupáme stále výš a výš do hor. Téměř před kolmou skalní stěnou na dohled končí nejen silnice, ale i údolí.
Dál je možné pokračovat pouze vlakem tunelem na druhou stranu hor na nádraží vzdálené přibližně 11 km. Autovlak jezdí kyvadlově v celkem krátkých intervalech a přesně na čas. Nakládáme auta i motorky na otevřený vagón, vše za pomoci personálu upevníme a jdeme do klimatizovaného vagónu. Netřeba připomínat, že čistota a komfort se nedá srovnávat s úrovní naší dráhy. Při vykládání způsobuji menší ostudu, neboť moje jawa nechce nastartovat, musím jí tedy potupně vytlačit na vykládací rampu téměř přes celý vlak. Po roztlačení chytla a můžeme pokračovat.
Silnice se klikatí z prudkého kopce dolů a na tento úsek mám jednu starší vzpomínku. Před dvěma lety jsem právě tudy jel jako spolujezdec s Jiřím aerovkou do Chorvatska. Při neustálém brzdění nám začalo dost ošklivě smrdět obložení a na úzké silnici nebylo možné bezpečně zastavit. Jak mi později Jiří přiznal, ke konci dokonce brzdy dost uvadaly, naštěstí klesání skončilo dřív, než nastal úplný konec brzd. Ve snaze o zpomalení aerovky ještě podřadil zrovna v okamžiku, kdy jsme předjížděli místního postaršího pána na mopedu. Něco takového ho jistě předjelo poprvé v životě a zděšením z toho rachotu a smradu jistě zmateně krouží Alpami dodnes.
Den se chýlí ke konci a je třeba najít kemp, v této oblasti jich je dost, takže není problém, ukazatele nás  zavedou po pár kilometrech do Raft Campu v Oberverlachu. K dispozici jsou i dřevěné chatky, ale my si jako vždy stavíme stany.

23. 6. 2008

Oberverlach – Jaufenpass – Merano
270 km
Probouzíme se do nádherného počasí, sluníčko pálí hned od rána. Naše další cesta vede nádhernou krajinou, většinou širokými údolími mezi vysokými horskými štíty. Okolo poledne projíždíme okolo opuštěné celnice na hranicích Rakouska a Itálie. Tohle úmorné vedro přímo vybízí, abychom se plácnuli někam k vodě. To se nám také povedlo, na mapě nacházíme koupaliště. A není to daleká zajížďka, takže je rozhodnuto. Po krátkém bloudění parkujeme na kraji lesa mezi ostatními auty, rybník je odtud pár minut pěšky. Osvěžení je moc fajn, klidně bych tu vydržel do večera. Poté opět navlíknout do kůže a pokračujeme dál. Už není takové vedro, silnice se začíná točit a více zvedat směrem na Jaufenpass až do nadmořské výšky 2094 metrů.

Mě klasicky občas motorka nejde našlápnout, někdy vůbec, někdy na jeden válec. Takže při zastávkách se už automaticky obracím směrem z kopce, abych mohl roztlačovat. Ale jinak jede parádně. Když chytne. Když chytne, tak už nejde uhasit... Si říkám, co budu dělat, až jednou zastavím v údolí... A Honza při sjíždění serpentinami dolů zjišťuje, že mu u jawy nebrzdí zadní brzda, takže ty největší kopce zvládá pouze s přední, což je o ústa, navíc má za sebou naloženého pava.

Okolo 19. hodiny přijíždíme do kempu, nad kterým jezdí kabinková lanovka a okamžitě začínáme opravovat. Tedy pardon, děláme normální údržbu. Neboť u takhle starých strojů je třeba kontrolovat a udržovat pečlivě a pravidelně. Já sundavám nádrž a měním zapalovací cívku, snad se tím konečně vyřeší to startování. Honza se vrhá na brzdu, zjišťuje, že před cestou tak důkladně namazal ložiska v kole, že mu vazelína vytekla na obložení. Ale čím to v italském kempu odmastit? Vzhledem k tomu, že benzín v nádržích je namíchán s olejem, bohužel přijde vhod meruňkovice. A hle, taky to funguje. Sousedé z obytných přívěsů okolo chodili, kroutili hlavami a určitě přemýšleli, proč jakmile přijedeme do kempu, okamžitě začneme vše rozebírat, ještě dřív než postavíme stany. No třeba je to v Čechách normální folklór. Ale co, aspoň si dokážeme poradit. Ital by byl v koncích, rozhazoval by rukama, rval by si vlasy z hlavy a volal by do všech servisů, jestli neumí opravovat jawy. Po tomto představení si nakrájíme chleba, česnek a na vařiči smažíme topinky. To Italové taky neznají.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 22x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist