Jawa 350 překonává Alpy, aneb expedice TransAlp

Jak to začalo

Na začátek tohoto cestopisu a spíše výpravného příběhu bych řekl, že něco pěkného, dobrodružného a nebezpečného můžete zažít v případě, že jste ve správný čas na nějakém rušném místě a nebo nastane situace, která se Vám vryje do paměti na celý život.

Někdy v srpnu minulého roku jsem si koupil motocykl tov. zn. Jawa 350 typ 632 z roku 1982. Vzhledem k tomu, že jsem již od útlého věku tyto motocykly naší, tedy české (československé) výroby obdivoval a posléze se do nich vlastně zamiloval, napadlo mě, že by měli i za hranicemi naší krajiny vidět, jak opravdu vypadá motor „Made in Czechoslovakia“.

Jelikož jsem již předtím několik motocyklů Jawa vlastnil a také na nich něco najezdil, šel jsem za svým bratrem Martinem s nápadem: „Hele nepojedeme do Itálie na Jawách?“ Nějak jsem ihned nedostal odpověď, bratr motorku neměl a já si myslel, že jsem prostě řekl jen takový ten chvilkový nápad a nějak jsem na to zase pozapomněl a dál jsem si jezdil po okolí a krásách Čech. Asi tak za týden za mnou Martin přišel a řekl mi „tak jedeme“ a já jsem na něj koukal, jestli myslí do té Itálie a jestli to myslí opravdu vážně. Jak znám svého bratra, tak to pojal a myslel opravdu vážně. Když se pro něco rozhodne, musí se to tak udělat. S Martinem jsme začali nahrubo plánovat, kam bychom vůbec v Itálii chtěli dojet, kde by byla naše cílová destinace. V úvahu jsme vzali to, že jsme na začátek našich cest chtěli jet kolem 1000 km. Nejvíce jsme uvažovali o severním Jadranu a okolí Benátek, padla tedy jména jako Caorle, Eraclea Mare a podobně. Jelikož jsem ale již v minulých letech několikrát v Itálii byl a to v městečku zvaném Rosolina Mare, což je asi cca 75 km od Benátek směrem dolů do boty, rozhodli jsme se, že to je náš cíl. Rosolina Mare je z od nás vzdálená asi 870 km.

O našem nesmělém nápadu zdolat kus Itálie jsme informovali i našeho dlouholetého kamaráda, souputnika a nebojsu Ondřeje „Medvěda“ Hájka. Myslím, že bylo předem jasné, jak se rozhodne. Medvěd je naše krevní skupina a tak řekl bez dlouhého přemlouvání „ano“, i když bylo předem jasné, že to bude opravdu „zážitek“. Jawu jsem měl ale jenom já, tak začalo shánění motocyklů. Jelikož jsem v té době, tedy na podzim měl Jawu 350/632 a byl s ní spokojen, mít bezkontaktní zapalování je mimochodem super, tak i ostatní zvolili stejný typ. Tak jsme přivezli další dvě téměř totožné Jawy, tzv. „klony“. Jedna z motorek dostala ihned název a to motorka Medvěda. Potom, co někde dlouho spala v garáži, se neuvěřitelně probudila a začala jezdit opravdu výborně. Myslím, že název „vzteklá“ motorka je v tomto případě opravdu výstižný.

Když už jsme měli doma motorky, museli jsme přece celou akci nějak pojmenovat. Martin přivezl atlas s nadpisem Alpen, protože bylo jasné že naše cesta povede přes Alpy. Tady se začal rýsovat celý název našeho počinu. Protože se pojede přes, tak TRANS a protože přes Alpy, tak ALP. A tak vznikl název TransAlp. Jelikož jsme si řekli, že vlastně budeme na Jawách objevovat západní svět, označili jsme celý počin jako expedici a tak vzniklo označení „Expedice TransAlp 2013“.

Další perličkou je, že si Martin s Medvědem museli udělat řidičský průkaz, aby to dostalo legální podobu. Sami asi uznáte, že jezdit po kančích se v tomto formátu opravdu nedá. V tomto je nutné poděkovat Vlastu Blažkovi z Havlíčkova Brodu, protože ten chlapce opravdu dobře ve své autoškole připravil. Myslím, že to jak Martin s Medvědem dělali řidičák by vydalo na samostatný opravdu vydatný humorný článek, Vlasta je prostě klasik.

Myslím, že rovněž stojí za zmínku, že Martin začal trénovat už v prosinci a to na Jawě 250/559 Panelka. Bylo to úsměvné, když před Vánoci „navalen“ v obleční přijel co McDrivu a objednal si číze. Medvěd v té době ještě moc netrénoval, ten to vzal hopem až těsně před naším odjezdem, když pokřtil „zebru“ v Humpolci na přechodu a tím se v ten den stal opravdovým motorkářem. Myslím, že podle jeho slov ve chvilku, kdy sebou říznul na zem a nic se mu vlastně nestalo, motorkářsky dospěl.

Na samotnou cestu jsme se začali urputně připravovat asi tak měsíc předem. Znáte to, pokud jste někdy jeli na Jawě dál, tak je potřeba je trochu připravit. Motorky dostaly bezkontaktní zapalování, některé nové pneumatiky, nakoupili jsme také pár základních náhradních dílů jako lanka a pojistky a zbytek prostě musel vydržet. Je nutno říci, že naše cesta by se jistě neobešla bez izolační pásky, ta je opravdu potřeba.

Jako servisní vozidlo jsme zvolili náš VW Transporter T4 2.4D. Jestli jste někdy viděli jet kolonu sklízecích mlátiček E512, tak za nimi jela vždy pojízdná dílna, a to měl být náš Transporter. Do Transporteru jsme naložili všechny náhradní díly a věci nutné pro provoz motorek, hlavně hodně oleje a vše bylo připraveno.

Cesta skrz Alpen aneb "To dáme!"

28. června 2013 v 08:00 hodin ráno se to stalo a my vyjeli z našeho depa z obce Hořice na Pelhřimovsku, ze dvora našeho dědy, na cesty, na Expedici TranAlp. První kilometry naší cesty se ubíraly k Humpolci, kam jsme zdárně dojeli i když byla poměrně zima a cestou jsme potkali i mlhu. V Humpolci jsme natankovali stroje, dokoupili poslední věci, dali si důležitou kávu a vyrazili směrem na Jihlavu po dálnici D1. Tam se nám potvrdilo, že při téměř konstantní rychlosti 90 km/h nejste nejrychlejší účastník provozu a oceníte i odstavný pruh. Myslím, že ten kdo nejel na motorce po dálnici a ještě k tomu na Jawě, tak si těžko představí boční vítr, když předjíždíte kamion, nebo spíše když jste předjížděni kamionem. Pokračovali jsme do Jihlavy a rozhodli se, že zastavíme až na poslední benzínce ve Znojmě. Do Znojma to bylo zhruba 130 km. Od našeho výjezdu uplynuly asi 2 hodiny a my se ocitli na oné benzínce za Znojmem. Až tady jsme si konečně koupili rakouské dálniční známky. Byla to poslední zastávka v Čechách, tak jsme posvačili štrúdl od Moniky, dali si kávu a po vytoaletění jsme v Hatích překročili hranice naší republiky. První rozdíl mezi silnicí v Čechách a v Rakousku je absence děr a jam ve vozovce a i když už je docela dlouho po letošní zimě, tak v Rakousku nevidíte žádný štěrk na silnicích, což bylo příjemné, protože štěrk je velkým nepřítelem motorkářů a my chtěli spíše jet než letět. Dalším naším cílem měla být Vídeň.

V tu dobu, kdy se naše zraky ubírali k Vídni, bylo cítit, že jízda na našich motocyklech není až zase tak příjemná a jednoduchá, než by se na první pohled mohlo zdát. Zde je vhodné citovat Medvěda: „Prvních 100 km vás ta jízda baví, potom se stává na dalších 100 km utrpením, protože nevíte co na motorce dělat a všechno vás začáná bolet. A po dalších 100 km se s tím smíříte je vám to už úplně jedno.“ K Vídni jsme se přibližovali téměř neměnnou rychlostí kolem 80 - 90 km/h a docházelo nám, že v případě poruchy už je pomoc moc daleko a budeme to muset zvládnout už sami. Prostě jak se říká, potom už jak každý umí. Po cestě Rakouskem poznáte, jak se o svou zemi umí rakušané starat. Všude posekáno a uklizeno, prostě jiný svět. Ještě než jsme se dostali do Vídně, tak naše cesta vedla po silnicích I. třídy. Řekli jsme si, že zastavíme hned ve Vídni a nebo téměř ihned za ní a dáme nějakou pauzu, samozřejmě kávu a dotankujeme. Jenže jsme to nějak tzv. „popletli“ a Vídeň jsme proletěli druhým nejrychlejším pruhem. Na to, že to asi není náš pruh, nás upozornil až jakýsi Rakušan. Hrozil zdviženou rukou a vypadalo to, že asi vzteky co nevidět pukne. Takže jsme přejeli Wiener Neustadt a museli jsme jet dále na Graz. Zastavili jsme až na jedné čerpačce mezi Vídní a Graz. Na pumpě jsme se občerstvili, byl čas oběda a tak jsme si dali jako praví Češi vepřové řízky a samozřejmě kávu, udělali jsme neforemné fotky a usedli zpět do sedel. Další naší zastávkou měl být Graz.

Cestou do Grazu jsme udělali pár fotek na silnici a konečně jsme si našli ten správný jízdní pruh pro naší kolonu, jímž byl samozřejmě pruh odstavný. Cesta se v tu dobu neuvěřitelně vlekla. Při cestě na Graz nám začalo docházet, že jedeme Trans Alp. Začala se snižovat teplota a po nebi se táhly mraky. Někde kolem Grazu jsme natankovali a na zimní kombinézy jsme hodili ještě křiváky, o pár kilométrů dále se ukázalo, že to byla opravdu dobrá volba. Když jste oblečeni v normálním oblečení a navíc si na ně ještě dáte zimní vystlanou kombinézu a celé to zaštítíte křivákem, tak vypadáte buď jako opravdu velký nabušený motorkář a nebo jako, v tomto případě, kosmonaut. Po tom, co bylo použito tolik vrstev oblečení jsme došli k názoru, že na kosmonauta opravdu nikdo nemá a že to musíme zdárně dojet i když záda, ruce, zadek, nohy, no prostě vše co máte na těle bolelo.

V tu dobu jsme měli za sebou už pěknou vzdálenost a na dohled byl Klagenfurt, do Klagenfurtu je to z Hořic skoro 580 km. Jak se cesta zlomila za polovinu, začalo to docela ubíhat. Za Klagenfurtem už není daleko do Villachu a tedy do Itálie už to není o moc dál. Na zdejší vysokohorské benzínce před Villachem jsem ještě dotankoval Transportera, abychom nemuseli zbytečně podporovat předražené italské benzínky. Rozhodně se to vyplatí, skoro 2 Eura za „italský“ benzín je docela mazec a s naftou to není o moc lepší. Dotankovali, dali si kafe za čtyři „éčka“ a jeli jsme dál. Netrvalo to dlouho a pobavila nás cedule směřující k nedalekému městu Hermagor. Tou dobou už byla naše těla jako řízky, takže naklepaná, ale nikoli vláčná, nýbrž vyšťavená. Ale Itálie už byla na dohled a tak jsme se posbírali a jeli jsme, zanedlouho přišla vysněná cedule Italia.

Přejeli jsme hranice a najednou jsme měli takový dobrý pocit, že motorky Made in Czechoslovakia jsou tam, kde jsme je chtěli mít a to i přes to, že do cíle nám zbávalo ještě hodně. Dalším milníkem bylo italské Udine, vzdálené asi 100 km od hranic. Jelikož Udine bylo od domova vzdáleno už asi 740 km, řekli jsme si, že by to mohlo stačit a zbytek dojet až ráno.
Jenomže když jsme přijeli do Udine, tak se to opět stalo. Někdo řekl tu větu, která nás a všechny naše kamarády provázela po několik let, když o něco šlo. Ozvalo se: „To dáme.“ No a bylo to v pr..... Přestože jsme byli už dost unaveni, najednou se v nás nahromadila nějaká energie a dali jsme se do toho znovu. „Dnes do té Rosoliny dojedeme na jeden zátah.“ Po nějakém čase si možná řeknete, že to bylo špatné rozhodnutí, ale opravdu to byla výzva. Té se nedalo bránit a my pokračovali na Mestre. Po cestě to bylo už né tak moc dobrodružné, ale nebezpečné. Setmělo se a navíc ta únava, není to moc dobrá kombinace. Jízda v noci na motorce není nic moc příjemná, jistě mi dá za pravdu každý motorkář. V noci se jelo špatně a díky nízké rychlosti a „italskému“ stylu jízdy ostatních řidičů bylo těžké držet se při sobě. Tady stojí za zmínku, že Medvěda nejde ani v noci přehlédnout, protože jeho vztekle vepřová motorka má nemalou vůli na držení světla, takže pokud bylo v zrcátku vidět poskakující světlo motorky, bylo vše v pořádku.
V Mestre jsme udělali předposlední přestávku s tím, že dál už uděláme jen pětiminutovku na protažení a pak už to dorazíme. Bylo kolem 23:00 hodin a my pokračovali směrem na Benátky. Ještě kousek jsme jeli po dálnici, pak už nás čekalo překvapení v podobě mýtných bran. Za 200 km dálnice platit za každou motorku 16.50 € a za Transportéra 33.50 € je docela mazec. Krátce poté jsme minuli Benátky a už jsme byli na silnici vedoucí na Chioggii, to je takové přístavní město, jemuž Italové říkají malé Benátky. Do cíle nám zbývalo asi 50 km. Zdá se to kousek, ale když za sebou máte na Jawě 350 už skoro 900 km, vidíte na jezdcích vysílení. Martin v tu dobu nedokázal dát svou motorku ani na stojánek. Pětiminutovka za námi, Medvědovo cigáro už bylo pryč, tak do sedel a hurá do Rosoliny Mare.

Posledních 50 km bylo opravdu s vypětím sil. V tu dobbu jsme měli za sebou asi 15 hodin jízdy. Zachránil nás až přírodní energetický nápoj Kitl. Po tom, co ho Medvěd pozřel to vypadalo, jako když prudce dobijete baterky robota. Prý to s ním do 4 minut za řídítky udělalo „čuču-fufu-vuvu-fu“ a byl opět on-line. Bylo 01:00 ráno a my byly v Chioggii. Martin to komentoval, že jsme u moře soudě podle strašného zápachu a odéru rybiny. Je pravda, že jsme si v tu chvíli všichni uvědomili, především díky tomu smradu, že jsme u moře a že jsou tu s námi i naše Jawy. Zbývalo posledních, nekonečných 20 km. Zdálo se, že tam asi nikdy nedojedem, když se mezi dýmem z Jawy objevila cedule Rosolina Mare. Byli jsme v cíli, dokázali jsme to. Dohromady asi 870 km a byli jsme tam, v půl druhé ráno. Po krátké pauze jsme se začali připravovat na zasloužený odpočinek a „spánek“ v Transporteru.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE