Jadranské pálení oktanů 2009

Minulý rok jsme s klukama na motorkách objeli Vysoké i Nízké Tatry a dojeli až na Slovinsko-Ukrajinské hranice. Letošní výběr motodovolené byl kvůli absolutně „nemotorkářskému“ počasí o něco složitější. Uvažovali jsme nad průjezdem Alp a dále až k italskému moři, ale také variantu tuzemského poježdění, které mělo jasnou výhodu lehkého návratu domů v letošním deštivém a chladném počasí. Nakonec jsme se jeden den před odjezdem finálně rozhodli pro variantu číslo jedna – tedy Alpy a Itálie. Plánovali jsme vyjet na legendární motorkářský vrchol Standu Grossglocknera a pokračovat průsmyky stále na jih až k moři. Předpověď počasí však byla k našim plánům nekompromisní. Teplota -3°C a sněžení nás od Standy odradila. V sobotu 4. července tedy odjíždíme z Prahy a chceme dojet až do známého italského letoviska Bibione (cca 800 km).

Jadranské pálení oktanů 2009
Obrovskou výhodou naší letošní cesty byla přítomnost našeho „servisáka“ , čili kamaráda v autě. Všechny věci jsme tedy naházely do kombíka a vyrazili na cestu nalehko. Celkem tedy naše výprava čítala tři motorky (Hornet 900, Transalp 650 a CB 500), tři motorkáře (Swing, Fox, Jazz) a servisáka Peťu Zajdlíka s Oktávkou.
Cesta přes Dolní Dvořiště až na Linz docela slušně ubíhá i přes silnou mlhu na benešovské silnici. Na další kilometry jsou připraveny rakouské a italské dálnice. Ukrajujeme další porce cesty a dáváme motorkám na dálnicích pořádně napít. Lehce nás zbrzdily zácpy u rakouských tunelů a na italských hranicích, jinak byla doprava na sobotu velmi dobrá. Tedy alespoň pro nás na motorkách, servisák si fronty poctivě vystál. Vždycky jsme se ale po čase našli a pokračovali spolu. Po dvanácti hodinách v sedlech jsme se ubytovali v kempu DUNE v obci BIBIONE PINEDA. Servisáka se podařilo utajit, a tak jsme platili cca 13 éček za osobu na noc včetně motorek. Stavíme stany a dopřáváme si rehabilitaci pravého zápěstí a sedacích svalů v teplém a čistém moři. Večer už nikdo na pláži nebyl a tak byl dojem z prvního koupání opravdu úžasný. Po celém dni na cestách to byla nádhera.  
Přes naší totální únavu jsme dostali náhlý nápad zajit na jedno pivko a poklábosit o cestě. Zašli jsme do plážového baru a klábosili až do dvou do rána. 
Druhý den byl zcela odpočinkový. Když jsme se řádně vyspali, zamířili jsme na pláž, poctivě si spálili záda a další části těla, ochutnali italskou pizzu a zamířili zpátky do vln. Navečer jsme na dvou motorkách a nalehko vyrazili do centra Bibione, abychom si prohlédli co letovisko nabízí. Nakonec jsme si koupili grill, prohlédli centrum, natočili pár videí na motorkách a vrátili se do kempu. Bibione je letovistko se vším všudy -hotely, restaurace, obchody, všechno je upravené a čisté. Po večerním grilování jsme z nedaleké pláže zaslechli hlasitou hudbu a rozhodli se navštívit italskou diskotéku. Když jsme po chvíli putování dorazili na místo, zjistili jsme, že to je jen hudební program pro turistická dítka. Jelikož jsme mezi 10-ti letá děcka příliš nezapadli, rozhodli jsme se dojít až do centra letoviska a najít noční zábavu. Na motorkách jsme v centru byli za pár minutek, musí to být přece blízko.
Tak tomu jsme přestali věřit asi po první půl hodině chůze. Hláškami typu: „Za touhle rovinkou už je ten kruháč, tady to poznávám“ jsme se vzájemně utěšovali další dlouhé minuty chůze. Nakonec jsme museli urazit asi 5 kilometrů k prvnímu stánku se zmrzlinou. Původně jsme sice vyrazili na pivko, ale chuť nás dávno přešla. Dali jsme si tedy zmrzku a šlapali zpátky další hodinu podél moře. Byli jsme rádi, alespoň za tu zmrzku. Servisák Zajdlík si dal dokonce dvě za sebou, asi byl nejvíc utahanej. 
Třetí den jsme se přesunuli 50 km podél pobřeží do dalšího letoviska Eraclea. Tam totiž shodou okolností trávili svou rodinnou dovolenou kamarádi a skoropříbuzní – motorkář Láďa, toho času na čtyřech kolech, manželka Eva a jejich dvě holky. Místní kemp byl poměrně drahý (přes 20 E na osobu), a proto jsme se po dlouhém trápení – jelikož téměř žádný Ital neumí ani slovo anglicky, ikdyž nabízí ubytování – dohodli v tamním hotelu a ubytovali se v apartmánu se snídaní. Zaparkovali jsme motorky, dali si koupel v moři a večer společně s Láďou i Evou ogrilovaly nějaké párky a jiné laskominy. Nutno říct, že první várka klobásek se pod zajdlíkovýma rukama plynule změnila v černé uhlí. Peťa totiž zvolil přístup: až dokouřim, tak ty párky otočim....“ a to se ukázalo jako špatná strategie. Jak on sám říká, do kuchyně prostě nepatří. Musel jsem převzít obracečku a dohlédl jsem na druhou várku klobásek. Nad hasnoucím grilem jsme ztrestali litrovou zelenou alias žabí hněv a zpestřili tak Láďovi rodinnou dovolenou. Ten si ji přál tolik zpestřit, že doprovodil rodinu do hotelu a v dešti běžel za námi v naději, že ztrestáme ještě nějakou tu lahvinku. My už ale leželi v postelích a bylo nám všem líto, že jsme po dvou prohýřených nocích nemohli být Láďovi adekvátním parťákem a tak jsme ho po jednom čestném pivku v pyžamu museli zklamat a zalehnout. Promiň Láďo, fakt nebyly síly :-)
V úterý už to náš servisák nevydržel a zatoužil alespoň na jeden den ochutnat svobodu pohybu na dvou kolech. Po přesunu do městečka Jesolo poblíž Benátek si tedy na půl dne půjčil hodně nadupanou mašinu – skútr 125 ccm J. Tento den jsme chtěli dojet s motorkou až přímo k moři a udělat nějaké hezké foto do alba. Ale nebylo to tak snadné, jak se to může zdát. Severní Itálie totiž nemá žádné cesty přímo podél moře a veškerý asfalt končí daleko od vody. Na fotky, kdy motorce omývá přední kolo příliv jsme tedy museli zapomenout. Nakonec jsme přecejenom našli rozumný kompromis v soukromém přístavu Punta Sabbioni, kde jsme pár fotek s motorkou u moře mohli pořídit. Než nás tedy hlídač nevybíravě vyhodil. Zřejmě neměl pro naše naleštěné krasavice pochopení. 
Po nutném focení jsme se vydali do 60 km vzdálených Benátek a užívali si jízdy na lehko. Vlastně jsme celou Itálii jezdili bez motorkářských kalhot a často i bez rukavic. Sice je to méně bezpečné, ale v tom horku o hodně příjemnější. Když jsme přejeli dlouhý most do Benátek, zamířili jsme do přístavu a díky špatně zvolené odbočce zase najeli na zpáteční cestu na most. Když jsme ho přejeli, dohodli jsme se, že už se vracet nebudeme. Sice jsme nic neviděli, ale byli jsme tam a o to jde. Na okolnosti se historie ptát nebude. Konec konců Zajdlík potřeboval vrátit MAŠINU do půjčovny. To jsme taky asi v 7 večer udělali a ubytovali se v prvním kempu za městem. Později se ukázalo, že to nebyla až tak dobrá volba. Cena sice fajn, ale správce kempu byl docela drsňák – ubytoval si nás hned vedle správcovské kukaně, protože motorkáře prostě chce mít na očích a nedopustí žádné rušení nočního klidu. Spát se chodí v 11 večer a zavřený je dokonce i přístup na pláž a kempová restaurace. Byl to první kemp obehnaný ostnatým drátem, který jsme kdy viděli. Kamarádsky jsme mu tedy říkali Terezín
Tyhle podrobnosti nám „kápo“ sdělil až poté, co jsme zaplatili a odevzdaly pasy, asi aby si nás prověřil v databázi CIA, a tak jsme jeho pravidla přijali. Stejně jsme chtěli jít spát. No ale na jedno pivko jsme si přecejen zašli. Zajdlík opět zkoušel ulovit místní krasavice svou mezinárodní balicí větou: „we are free and sexy“ a opět se mu to nepovedlo. Nás to opět nepřekvapilo.
Ve středu jsme se od pobřeží přesunuli ke krásnému jezeru Lago di Garda. Leží severozápadně od Benátek asi 220 km od pobřeží. Cestou jsme si projeli Dolomity a užívali si nádherně vysoké hory, perfektní asfalt a krásné zatáčky. Využili jsme stativ na řídítkách CéBéčka a natočili pár videí z pohledu pilota v těch nádherných utáhlých zatáčkách. Prostě paráda, fakt jsme si to užili. 
Při jednom náhledu do mapy se nám podařilo zvedat jednu Hondičku ze země. Klasický případ – manévrování na parkovišti, špatný povrch, plný rejd a přibrždění předním kotoučem – Pepík prostě uložil CéBéčko na pravý bok. Nic se ale nestalo, valili jsme dál na Lago. Tam jsme asi za půl hodinky dorazili a ubytovali jsme se před vesničkou Malcezine. V kempu jsme našli perfektní nabídku – starý obytný přívěs za 50 éček, to byla paráda. Konečně zase postel a dočasný domov, který nemusíte ráno balit do malého pytlíku. Večer jsme doplnili tekutiny ze zásob a servisák Zajdlík opět vyzkoušel své lovecké schopnosti na ubytovaných Němkách. No, byl blíž, než v kempu u Benátek, ale pořád pár kroků od úspěchu. Ale srandy bylo dost.
Během čtvrtka jsme objeli Lago, nakoupily suvenýry a ukrojili část kilometrů z nutného odjezdu domů. Východní pobřeží Laga je nádherné, cesta vede přímo okolo jezera, nádherný asfalt a zatáčky nás přiměli natočit pár videí a vyfotit si motorky u jezera. Voda v jezeře je nádherně čistá, ale dost studená. Většina turistů ji proto využívá spíš na windsurfing a jiné vodní radovánky, než ke koupání. Nákup suvenýrů jsme uskutečnili ve vesničce Garda a pokračovali jsme dál na jih jezera, kde jsou zábavní parky. Zbytek cesty už nebyl příliš zajímavý, byl dokonce únavný. Cesta se odklání od jezera a napojuje se zpět až v půlce západního pobřeží, které je tvořeno především dlouhými tunely. Tam nás také poprvé za cestu zastihuje déšť, a proto u jedné pumpy navlékáme nepromoky a pokračujeme v nich až k dálnici na Innsbruck. O pár hodin později dorážíme před Innsbruck a ubytováváme se v typickém rakouském Gasthofu. Nabídka je 30 E na osobu včetně snídaně a garáže pro motorku. No ta garáž nás přesvědčila, že éčka pustíme. A pustili jsme je i za pořádný „Schnitzel“ a pár kvasnicových pivek. Jelikož to byla naše poslední noc na motodovolené, bylo by škoda jít spát, a proto jsme na pokoji ztrestali lahev Grantsky. Ta nás slušně nakopla a užili jsme si poslední noc na dovolené v rytmu starých dobrých českých hitů z našich mobilů. 
Ráno nás probouzí připravená snídaně a vytrvalý déšť. Opět jsme se tedy navlékli do nepromoků a po dálnici přes Mnichov, Regensburg a Plzeň jsme miřili do Prahy. Déšť naštěstí hned po chvilce ustal a cesta tak ubíhala poměrně rychle, i když v Německu byl slušný provoz a na německo-českých hranicích nám všem málem došel benzin. Asi 50km nebyla na dálnici v Německu jediná benzinka. Jelikož jsme přes Německo dali motorkám napít a docela slušně valili, spotřeba byla vyšší (6-7 litrů). Proto jsme posledních 20 km jeli 80 km rychlostí a ještě k tomu zalehnutí, aby odpor vzduchu byl co nejmenší. Vypadali jsme asi směšně, když jsme zalehnutí šolichaly motorky v odstavném pruhu, zatímco nás předjížděly kamiony. Vzpomněl jsem si tenkrát na naše začátky na Simsonech a první zkušenosti s jednou stopou. Nakonec jsme našli benzinovou záchranu až na české straně hranice. U stojanu číslo 4 jsem si do motorky natankoval 19 litrů devadesátipěti oktanů a jelikož má nádrž Transalpa 19 litrů, moc mi tam opravdu nezbylo. Byl to dojezd na výpary. Cesta na Plzeň a do Prahy už byla otázka chvilky. Zpestřil nám ji jen motorkář na Goldwingu, který nám dokázal, že i tenhle „překopaný autobus“ dokáže valit téměř 200 km/h. Okolo páté hodiny odpoledne dorážíme do garáže v Praze a opravdu rádi sesedáme z mašin. Zadky bolí nehledě na motorku nebo styl jízdy. Stovky kilometrů v sedle dají prostě zabrat. Druhý den jsem si motorku pořádně umyl a začal jsem vymýšlet, kam bychom mohli jet příští rok……uvidíme.

Video

Ujeté kilometry
– 2200 km
Náklady – cca 8000 Kč
Cestovní poplatky – rakouská dálniční známka 4E, 8E rakouské tunely, 9 E italská dálnice
(1 přejezd)
Účastníci: Petr (Fox), Tomáš (Swing), Pepík (Jazz), Petr (servisák)
Spotřeba – pobřeží pod 5l, dálnice 6,5 l (všechny motorky zhruba takto)

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.27
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist