Italská passa a kouzelné nepromoky

Po loňské vydařené akci do oblasti Mariazellu se rozhodujeme, že dáme něco většího. Po novém roce začíná diskuse kam to bude. Nakonec se shodneme na Itálii – 2 dny tam, 1 den na místě a zase 2 dny zpět. Volíme termín a začínáme plánovat. Dojet až na legendární Stelvio se nám zdá daleko, ale přeci jen láká, protože většina z nás tam ještě nebyla.

Italská passa a kouzelné nepromoky

Kapitoly článku

Žel se nám nedaří najít žádné rozumné ubytování okolo Bolzana. Na 10 emailů přijde 1 odpověď a ta je vždy negativní. Přes Booking.com tedy bereme to, co je nejblíž za rozumný peníz – vesnička Mezzana před pasem Tonale a to je dalších 100km kroucenými silnicemi za Bolzanem. Pokud bude hezké počasí, tak to asi dáme, ale jestli ne? Původní loňská 7 členná skupina se rozrůstá o další zájemce a dostáváme se na číslo 11. To už je služná motorkářská banda. Harlejář nakonec nedostává v práci volno a tak se nás vydává vstříc krásným zážitkům nakonec „jen“ 10. Parta je opět různorodou směsicí motorkářů jak věkově (nejmladší 21, nejstarší 65), strojově i zkušenostně. Pro úplnost seznam účastníků zájezdu: Vítek - Honda CBR 1000; Kubino - Honda HORNET 600; Honza -Kawasaki GPZ 1100; Petr - Kawasaki Z 1000SX; Pepino - Kawasaki Z 800; Růža - Motto Guzzi Breva 750; Lukáš - Suzuki BANDIT GSF 1200S; Pavel -Suzuki DL 650 V-Strom; Radek - Suzuki SV 1000; Richard - Yamaha FAZER FZS 600. Nicméně po dvou plánovacích setkáních u piva to vypadá na naprosto pohodovou partu.

Předpověď počasí opět nic moc, ale po loňské a jiných zkušenostech přestávám i těm norům věřit. Co je ale jisté je to, že nějaké počasí prostě bude.

Den 1 - 18.6.2015

Část skupiny má tradiční sraz v garážích obchoďáku na Novém Smíchově, zbytek se přidá na pumpě za R4. Je zataženo, po dešti a vypadá to, že každou chvíli zmokneme. Takže navlékáme nepromoky. Růža upgradoval jeho minuloroční igelitovou pláštěnku s igelitovým páskem na hezký maskovaný nepromok a k tomu přidává klasické zahradnické gumáky. Sichr je sichr. Honzův tradiční atombordel už nikoho nepřekvapuje. Rozdělujeme se na 2 skupiny a že se sejdeme na OMV před Strážným. No nakonec jsme zase jedna skupina, protože nikdo pořádně neví, v jaké je. A nezmokli jsme. Nepromoky jdou dolů. Hned na křižovatce je hospoda, kterou provozuje jeden náš známý a vehementně nás zval, ať se cestou zastavíme. Kupodivu je zavřeno, ale vědí o nás. Přesto jsou zaskočeni. Hostitel tam není. To bylo jediné jeho štěstí. Konverzace probíhala asi takto: Co si dáte? Co máte? Jenom Guláš. Tak si dáme Guláš. Za chvíli z kuchyně. Kdo je sem pozval? Ať jsou do … Kolik jich je? 10! Gulášů je jen 6. Se na to můžu … Nealko máme, ale jen 4 vychlazené. Někteří jsme to nedali a šli zdlábnout svačinku z domova. Po „obědě“ pokračujeme na Pasov a dále k jezeru Traunsee.  Jezero je hezky schované a příjezd je impozantní. Do poslední chvíle tam nic není, přehoupnete se přes horizont a najednou ho máte jako na dlani, obklopené horami. Pokračujeme do Bad Ischlu, kde se na pumpě radíme kudy dál. Počasí je stále zachmuřené, ale i přesto se rozhodujeme, že to vezmeme přes placenou Postalmstrasse. Na tuto silnici jsem se již „od Náchoda“ těšil, protože to měla být první kroucená horská silnička na naší trase a pan Fryč ji ve svém moto průvodci docela vychvaluje. Pro většinu z nás je zklamáním. Asi proto, že snad v každé zatáčce jsou kamínky a zbytky posypu. Tak toto bych od rakouských sousedů na placené silnici nečekal. Zatáčky za placeným úsekem jsou daleko lepší.  Takže kdo se chce projet, může to vzít z jihu k mýtnici a zase zpátky.

Pokračujeme na 159, která vede údolím kolem řeky Salzach až do cíle naší cesty, vesničky Taxenbach, kde máme zamluveno ubytování. Radek s Kubínem jedou do kempu v Zell am See, kde budou přenocovat a tím ušetří nějaké to euro. Stejně je vzápětí nalejí do nádrže svých miláčků. Dojíždíme kolem 19 hodiny a první informaci kterou dostáváme je, že ve 20 se zavírá kuchyň. Není sezona. Tak sebou musíme hodit, protože se těšíme na pořádný schnitzel. Večer musím ještě udělat „politickou desetiminutovku“, protože držet správnou formaci první vlevo, druhý vpravo se některým opravdu nedaří. Kromě toho pořád stavíme – jednomu dochází benzín, druhému se zasekla navigace, třetí si blbě nasadil rukavice, čtvrtý se ztratil, pátý fotí. Takhle bychom tam opravdu nedojeli. A zítra nás čeká náročná trasa. Připijeme Petrovi na jeho narozeniny a dle únavy postupně odpadáme. Někteří to s místní přítulnou servírkou Nadin vydrží dlouho do rána.

Ujeto: 468km

Den 2. - 19.6.2015

V noci pršelo hodně a téměř nepřetržitě. Motorky žel nemáme pod střechou, takže  jsou durch a některé zažívají invazi slimáků. Fůj. A Petrovi promoknul jeho gelový polštářek. Chudák jeho pozadí a psychika. Je zataženo a norové věští déšť. Jdeme do nepromoků. Musíme jet svižně od začátku, protože na pasu Staller Sattel pouští jen každých 15 minut po celé. Pokud bychom to nestihli na 11, tak budeme muset čekat další hodinu a upravit trasu, abychom zavčas dojeli. V 9 nabíráme kluky v ZellamSee a jedem na Mittersil a přes Felbertauernský  tunel. Silnice do Mittersillu je nuda. Rovina, kruháč, rovina, kruháč... To silnice z Mittersillu k tunelu se kroutí krásným údolím, stále stoupá v našem směru ve dvou pruzích a dá se jet hodně rychle. Paráda. Za tunelem dáme chvilku pauzičku. Nepromoky zafungovaly, nezmokli jsme, takže můžou dolů. Za tunelem je stále provizorní objížďka a zdržení na semaforech. Původní silnice se utrhla i s kusem hory. Pokračujeme údolím kolem divokého potoka až k odbočce na L25, která vede na Staller Sattel. A tady již začíná pravá zábava. Silnice se krásně kroutí, neustále zatáčky, mostky a malé horizonty. Vesměs přehledné úseky. Cestou se ale také opravuje, tak na místo dorážíme za 10 minut 11. Stačíme tak akorát udělat fotky nádherného okolí a výhledu směrem do údolí. Před semaforem už je pěkná kolona. V 11 to vypukne, všechno naskáče na mašiny a do aut a už se to hrne vpřed. Necháváme je ujet, není kam spěchat. V našem směru to máme z kopce. Silnička úzká opravdu jen na jedno auto. I opožděný cyklista v protisměru dá dost zabrat. A co teprve krávy, které blokují cestu za zatáčkou. Je jim evidentně jedno, že tudy projíždí čeští natěšení motorkáři. Celá silnice dolů je na kochačku a opatrnou jízdu. Hezký zážitek.

Vjezdem do Itálie vysvítá i sluníčko. Pokračujeme na Cortinu. Nejedeme přímo, ale odbočujeme na passo Tri Croci k jezeru Misurina . Paráda. Ti, co nedávají pozor kam jedeme, si udělali ještě projížďku slepou silnicí vedoucí na placenou vyhlídku Auronzo. Mýtná brána s poplatkem však zafungovala bezvadně.

Sjíždíme do Cortiny, kde Lukáš s Vítkem jdou na jídlo a dáváme si sraz na passu Falzarego. Výjezd je parádní. Jak se chytí rytmus, přidá se trochu sebedůvěry, tak se poserproužky  začínají hezky tenčit. Na pasu Falzarego přijdou na řadu vlastní zásoby k posilnění těla. Sotva je stačíme vyndat, začíná pršet. Není se moc kam schovat, ale přeci jen pod kouskem střechy neprší. Chudák Růža si dal motorku rovnou pod okap. Poznamenává též něco ve smyslu, že zadek mu nebrzdí vůbec a asi bude muset už tu kapalinu vyměnit. Inu není nad dobrou přípravu mašiny před sezonou nebo výjezdem do ciziny.

Pokračujeme na passo Valparola a do údolí. Tam zjišťujeme, že nemáme Růžu. Když k tomu přidáme jeho poznámku o brzdách, trochu nám všem zatrne. Vítek s Lukášem se vrací zpět a vezmou to přímo do Arabby. Naše skupina pokračuje přes passo Campolongo. Obloha černá a proti jezdí zmoklí kolegové. Zastavujeme a natahujeme nepromoky a kupodivu nezmoknem. Nádherné hory a výhledy nás přivedou do Arabby, kde se potkáváme s pátrači. Růža nikde, telefon nezvedá, na sms nereaguje. Musíme pokračovat dál a doufáme, že se někde setkáme. Vyjíždíme na passo Pordoi. Tady je absolutně přemotorkováno, ale není se čemu divit. Je to naprosto luxusní záležitost. Ze zatáčky do zatáčky, stále nahoru, parádní výhled, parádní asfalt.

Když na vrcholu ukojíme oči krásnými výhledy, sjíždíme do Canazei a poprvé plníme nádrže předrahým italským benzínem. Naivně si myslíme, že ve vnitrozemí bude levněji. Znovu zkoušíme Růžu a zanedlouho dostáváme sms že už je v Bolzanu a že nějak trefí. Uff. Přes passo Costalunga (na ceduli je Carezza, tak nevím, co je správně) pokračujeme do Bolzana. Tak, jak dosud bylo vše krásně značeno, v Bolzanu naopak. Lehce bloudíme, každá navigace tvrdí něco jiného. Tady už je léto v plném proudu, tak se u toho hezky zapotíme. Pár kilometrů jedeme po neplacené dálnici a odbočujeme na passo Mendola. Toto passo zabodovalo naprosto u všech. Parádní zatáčky, rychlé úseky, luxusní asfalt a k tomu jsme tady skoro sami. Silnice se krásně zařezává do skalního masivu a pod vámi se rozprostírá majestátné údolí na úpatí horských velikánů. A nahoře nádherný výhled přes údolí na majestátné hory táhnoucí se do nekonečna. Úchvatná podívaná.

Již dost unavení zdoláváme posledních 50km k cíli. Ubytování máme zamluveno u vesničky Mezzana. Na kruháči, kde odbočujeme k ubytování, se potkáváme s Růžou. Sláva. Dodnes nevíme my, ale ani on, kudy vlastně jel. Dokonce někde platil nějaký tunel, ale ten jsme nikde nenašli. Tento den byl po motorkářské stránce naprosto excelentní.

 Ujeto: 405km

Den 3 - 20.6.2015

Na dnes, pokud bude hezky, je naplánován okruh přes passo Stelvio. Počasí vypadá slibně. Petr s Vítkem dávají odpočinkový den. Prvním dnešním passem je Tonale. Silnice je zase parádní, krásně se zvedá nad údolí, po pravé straně hory, vlevo pod sebou údolí, občas nějaký ten tunýlek. A je hodně rychlá. Samotné passo Tonale je to nejošklivější, co jsem viděl. Krásná horská planina mezi vysokými horami zastavěná paneláky. 

Padáme do údolí a chystáme se na passo Gavio. Už začátek je dost ostrý. Úzká silnička, žádná svodidla. Vůbec nemyslet, že by se člověk někam nevešel. Krásné výhledy do údolí a okolní hory. V horní polovině kopce se nám však kazí počasí a žel i kvalita povrchu. Silnice je silně rozbitá, mrholí a není toho moc vidět. To, co nechápu, jsou cyklisté. V kolik museli vyjet, že už jsou nahoře? Někteří jsou v pohodě, jiní nemají ke smrti daleko. A jsou dost nebezpeční, protože jejich vyhýbání se výmolům je naprosto nepředvídatelné. Nahoře děláme povinné foto na sněhu a sjíždíme dolů. Je totiž neuvěřitelná kosa.

V Bormiu jakž takž rozmrzneme a chystáme se na legendární passo Stelvio. Toto passo se dost kritizuje, že by rozhodně nemělo patřit mezi ty nejlepší. Tak jsem si od něj moc nesliboval. Ale opak je dle mého názoru pravdou. Strana od Bormia je super. To je prostě zážitek. Nekončící tornante, úchvatný pohled na silnici zařezávající se do úbočí hor. Proti nám si to valí jeden veterán za druhým v milionových hodnotách, za námi zase tlačí milionáři ve Ferrari, Porších a Maserati. V horní části opět déšť, mlha a nakonec i sněžení. Škoda, že z vrcholu moc zážitků a výhledů nemáme. Teploměr ukazuje neuvěřitelný 1°C. Někteří kupují předraženou samolepku a Lukáš dává povinně tu jejich klobásu. Prodavači mně silně připomínají naše zmrzlé prodavače kaprů na vánoce. V tomto počasí se nemá cenu moc zdržovat a tak se pomalu spouštíme dolů.

Druhá strana moc motozážitků nepřináší, protože vracáky jsou na otočení kolem nohy a občas mám co dělat, abych to ustál nebo se tam vešel, když něco jede proti. V údolí je léto, 23°C, a ani se nechce věřit, že tam nahoře je tak hnusně. Jedeme do Merana po hlavnější silnici, která se krásně vine mezi sady a vinicemi.  Po malé zastávce Honzovi stávkuje mašina. Škube, nejede. Zastavujeme u pumpy. Po prohlídce a zjištění ničeho, startuje a zdá se, že je vše ok. Nejhorší závady. Doplníme nádrže a zásoby jídla a vyrážíme na ubytování přes passo Pallade.

Honzova motorka šlape jako za mlada, ale pocit to dobrý není. U vesničky Fondo se rozdělujeme na dvě skupiny. Ta rozumnější pokračuje přímo, trhači asfaltu si jedou dát ještě jednou passo Mendola, které včera nadchlo. Jsme sice unavení, ale Petr s Vítkem jsou na tom hůř. Byli se podívat ve vedlejší vesnici vzdálené asi tak 3km a celé to ušli pěšky!

Ujeto: 273

Den 4 - 21.6.2015

Naším dnešním cílem je opět Taxenbach. Obloha je celkem jasná, vypadá to i na sluníčko. Z Mezzany do Merana jedeme lokálními silnicemi. Je to paráda. Nádherně se kroutí horami a nabízí krásné výhledy. Nemá cenu jezdit po hlavních. Nechápu - takové lokální, a v mapě ani neznačené silnice, a jak perfektně jsou udržované včetně moderních tunelů. Lukáš, chtivý krásné fotky, zastavuje na malém štěrkovém parkovišti a mašina jde k zemi. Odnesl to blinkr, trochu padák a kapota. To zamrzí. Naštěstí to je jediný karambol za naší cestu.

Z Merana jedeme na passo Giovo (Jaufenpass). Střídají se utáhlé tornante i krásné rychlé úseky. Je to 40km neutuchající zábavy a perfektního svezení.  Jen provoz je silnější a autobusy a karavany dost často překáží. Pod vrcholem dáváme společné foto, abychom měli památku z tohoto výletu a aby Richard nevezl ten stativ zbytečně.

Po staré brenerské jedeme na Innsbruck. Bude pršet, padají první kapky, nepromoky nasadit. Vydrželi jsme to s nimi až do Zillertallu a někteří radši až do cíle. A nezmokli jsme! Po „státovce“ kopírujeme Insbruckou dálnici a odbočujeme na Zillertall a na Gerlos. Silnice z Zillertalského údolí přes Gerlos se krásně kroutí až k vyhlídce nad vodní nádrž Durlasboden. Gerlos pass objíždíme neplacenou silnicí (na googlemaps je vedena jako hlavní), ale ta je tak rozbitá, že těch 5€ za placený úsek by se možná vyplatilo dát. Je zde ale krásný výhled na údolí a jsou vidět i Krimmelské vodopády. Pak už nás čeká jen rovina, kruháč, rovina, kruháč, … přes Mittersill do ZellamSee a Taxenbachu.

Ujeto: 365

Den 5 - 22.6.2015

Domů se nikomu moc nechce, zvlášť když po takových zážitcích je před vámi nudná cesta. Domlouváme se, že to vezmeme nejkratší cestou přes Pasov. V ZellamSee na Shellce se potkáváme s kempovníky a vyrážíme na Bad Reichenhall. Tento úsek cesty se loučíme s Alpami, ale stále je na co koukat. Alpský masiv německého národního parku Berchtesgaden je přímo dech beroucí.

Kolem Salzburgu a po německých rovinách s kouskem dálnice dorážíme do Pasova. Začíná pršet. Schováváme se u Louise, proběhneme obchod, nasazujeme nepromoky a jedeme na Strážný. Nezmokli jsme. Na pumpě ve Strážném ovšem kouzlo nepromoků přestává fungovat. Čekáme půl hodiny, než přejde to nejhorší a potom se vydáváme k domovu. Cesta je to nepříjemná. Prší, je všední den, takže dost kamionů, nepřehledné úseky. Růža to vzal v jedné zatáčce do pole, naštěstí se mu nic nestalo. Ne že by z toho slezl, ale udělal krásný kruh v obilí a zase najel zpátky na silnici. Konečně víme, od čeho kruhy v obilí jsou. Na pumpě Ono za Strakonicemi se loučíme. Máme různé cesty domů. Všichni dojeli ve zdraví, jen Richard se musel nechat odtáhnout posledních 30km. Ztratil matku z primáru řetězu. Asi moc odstředivých sil v italských pasech. Ale to se dozvídáme až za měsíc na našem zhodnocovacím setkání u piva.

Ujeto: 463

Pár slov závěrem

Asi ani není co dodávat. Prostě to nemělo chybu. Dobrá parta, dobré počasí a kopec zážitků. A těch pass, která jsme neprojeli je ještě hodně, takže se máme ještě na co těšit a začínáme plánovat příští rok.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.19
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist