Itálie 2017

V celkem prudkém dešti jsme vyjeli směrem na sever. Bohužel kvůli "super" italskému značení jsem netrefil silnici vedoucí kolem Gardy, ale jeli jsme směr Madonna di Campiglio. V dešti jsme se už vracet nechtěli a vidina serpentýn kolem Gardy se zdála být nebezpečná. Tato situace mě mrzí i teď, jelikož okolí Gardy musí být parádní. Alespoň mám důvod se tam brzy vrátit.

Nakonec se velká silnice změnilav celkem parádní silničku. Dojeli jsme k blízkému Lago d´Idro a rozhodli se vyzkoušet další pokus o pizzu. Nyní celkem úspěšný. Parádní italská pizza. Až na Henkovu přeloženou pizzu na talíři ve tvaru boty. Hláškou: "Ty v*le už zase." Paralizoval veškeré osazenstvo stolu smíchy. Holky se podělily s hladovým Honzou a my mohli vyjet už na suchou silnici.

Moc kilometrů už jsme neujeli, jelikož 4 hodiny válení si vybraly svojí daň. Už byla zase noc a my ve vsi sháněli spánek. Snažili jsme se domluvit s jednou malou holčinou, to bohužel nevyšlo. Po chvíli u nás zastavila postarší Italka. Nemluvila anglicky ani německy, tekža byla drobná jazyková bariéra. Po dlouhém vysvětlování jsme pochopili, že mají s přítelem rádi motorky. Že mají nějaký motoklub a mají místo na spaní. Vydali jsme se za jejím autem a zkončili jsme na místní motokrosové trati. Parádní místo, sprchy, záchody, posezení. Postavili jsme stany a usli.

​Den osmý:

Ráno už jsme měli skoro zabaleno, když v tom přijeli italská dáma. Každý jsme dostali sušenku a udělala nám italskou kávu. I přes velkou jazykovou bariéru se s námi chtěla pořád bavit. Ukazovala nám jejich moto klubovnu a říkala o svých dětech. Byla to paráda. Takového člověka potkáte párkrát za život. Vypadalo to, že je hrozně ráda, že nám mohla pomoci. Shlédli jsme místní pochod ovcí a oslů na místní pastvu a vyjeli jsme směr Bormio.

Nádherná cesta na Tonale, dále nádherná cesta směrem na Bormio přes Passo Gavia. Passo Gavia bylo daleko hezčí než následující Stelvio. Bez provozu, hezká příroda. U vršku už nějak moje motorka netáhla. Cukala na trojku, pak na dvojku, pak i na jedničku. Pod vrcholem jsme nechali holku chvíli odpočinout a za chvíli jsme to dojeli. Tam už na nás čekali Henk s Káťou. Nechali jsme TDMko chvilku odpočinout a já vyrazil sám (Terka radši jela s Petrem na Fazeru) do Bormia. Následovalo Passo Stelvio. Hezká cesta, ale provoz hrozný. Nějak nechápu, proč je to takové terno.

Sjeli jsme z Passa Stelvio a dali se do Rakous. Kousek od Landecku přišel čas k ulehnutí. Ve vsi podél silnice jsme si dohodli spaní poblíž výběhu pro kozy. Honza se dal s paní do řeči a říkal jí naše předešlé zážitky z Rakouska (vyhnání z pole, vyhrožování,..). Říkala, že nezažila, aby to někomu v Rakousku vadilo a označila pána nějakým sprostým slovem. Spaní jsme měli postaveno a začali jsme vařit večeři. V tom se rozhodly mraky nad námi, že nám to překazí. My se ale nedali. Po zeptání jsme se přestěhovali pod stříšku u místního domku. Vypadali jsme jak bezďáci, co si vaří večeři na vařiči pod celtou od ČSLA. Dokonce se na nás přijel podívat i jeden cyklista ze vsi.

​Den devátý:

Ráno jsme pobalili a vyrazili směrem na Čechy. Cesta probíhala bez problémů. Byla to příjemná změna oproti Itálii. Čekal nás průjezd Salzburgem. Neodporučuji! Město naprosto bez ukazatelů. Vjeli jsme do města z jiho-západu s tím, že pojedu na sever a za městem se napojíme na naší plánovanou trasu. Poté, co jsme se blížili k výjezdu z města, začal Henk troubit. Prasklé spojkové lanko. "Tome ty jsi před dovolenou kupoval tu opravárenskou sadu viď?" 

Oprava na půl hodinky a my mohli vyrazit. "Petře myslíš že jedem správně?" Petr nezávysle na mém názoru odvětil: "Jedme na sever, pak už se někde najdem. Určitě jedem správně." A ono nic. Vyjeli jsme na jiho-východě. Sakra! Opět vjet do města a překodrcat se místním provozem. Italové sice jezdí jako dobytci, ale koukají kolem sebe. Rakušané jezdí podle předpisů, ale jsou schopni vás vytlačovat a nedávat vám přednost. Viva Italia. 

Už jsme byli z města a na jedné z přestávek jsme se rozhodli dojet večer do Čech. našli jsme si jednu malou cestu přes hory přímo k Lipnu. Tu se nám podařilo  i za naprosté tmy najít. Vidíme ceduli Česká republika. Super, jsme doma! V tom Henk zastavuje (asi si ji chce vyfotit). "Došel mi benzín!!" Jak může někomu dojít benzín asi 3m za hranicí? Naštěstí stačilo přepnout na rezervu a my mohli sjet do naší vlasti. Chvíli sjem bloudili po místních vsích, když jsme zastavili u svítícího domku. Tiše jsme zaklepali na okno a milá paná nám dovolila ulehnout pod jejím domem. Postavili jsme bydlení a usnuli. Byli jsme asi 40km od Kvildy, kde hlásili tu noc asi -4°C. Přišlo mi, že u nás nemohlo být o moc více. Noc byla opravdu leodvá (k tomu nejde napsat ani studená). 

Den desátý:

Ráno nás probudila parta místních dělníků, která dělala opodál cestu z kostek. Vstali jsme, zabalili saky paky a vyrazili. Při sjezdu z kopce jsme si všimli, že jsme asi 200m od trajektu přes Lipno (Horní Planá). Rozhodli jsme se nechat se kousek svézt.

Naše cesta se ubrala směrem na Vysočinu. Cestou jsme se stavili v hospodě, aby si Honza zpravil chuť od italské gastronomie. Uprostřed Vysočiny se od nás oddělil Péťa. Já, a Henk jsme pokračovali po silničkách třetí třídy. Parádní zážitek nám zkazil až déšť. Byli jsme už i líní nasadit si nepromoky, a tak jsme opatrně jeli až do Hořic, kde jsme se rozloučili s Henkem a Káťou. Já a Terka jsme dojeli pomalu domu k Jičínu, kde jsme si dali pořádnou teplou sprchu.

Poznatky z této cesty: GPS navigace je opravdu naprd. Nejlepší je naplánovat si jen body kudy projet a zbytek cesty se řídit atlasem. Italové sice jezdí jak čuňata, ale koukají kolem sebe. Za celou dobu v Itálii nás nikdo nějak přímo neohrozil. Rakušané a Češi si hrají na dopravní předpisy, ale nezajímá je co se děje kolem nich. Takhle jsme to dopracovali. Koukáme na tachometr, abychom nejeli náhodou o 3km/h rychleji, ale nestíháme sledovat provoz!

Poděkování: Moc děkuji Péťoj, Kátě, Honzoj a Terce, že se semnou vydali na moji první takhle dlouhou cestu. Budu mít zážitky a traumata na celý život.

​Další fotografie: 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE