sumoto_leden



Itálie 2017

Kapitoly článku

Den pátý:

Brzo k ránu nás vzbudil silný vítr. Kluci už lítali venku kolem motorek. Vyběhl jsem taky ven a začal kurtovat krycí plachtu na motorce. Vítr neustále nabíral na síle. Petrův stan pro 3 osoby najednou vypadal jak vysoká bouda pro psa. Přestali jsme se smát. Už to opravdu nebylo vtipné. Okamžitě jsme holky poslali do místních umýváren a my začali balit věci. No o balení nemůže být moc řeč. Prostě jsme vyndali tyčky ze stanů a stan (plný věcí) odnesly k umývárkám. Bohužel to odnesla naše jedna tyčka. Jako poslední přišly na řadu motorky. zajeli jsme s nimi pod stříšku umýváren a začali si připravovat spaní. Ještě nás stihl navštívit místní správce s tím, že ráno musíme odtamtud zmizet.

 

Říkali jsme si, že už se nic stát nemůže. To by byla pravda, kdyby italští klempíři nezfušovali svojí práci. Koleno okapu, které bylo přesně nad Henkovou motorkou náhle povolilo. Litry a litry vody se řítily na motorku a věci položené na ní. 

Ulehli jsme vedle motorek, nastala už taková běžná konverzace: "Tome já cítím hovno." "Já ho cítím taky." "Já chci domu!!!" "Tak se otočme hlavou na druhou stranu."

Ráno nás probudila uklízečka šůrující místní toalety. Sbalili jsme se a odjeli směr Pisa přes Toskánsko. Ze začátku normální nuda. Rychlost tak 70km/h a hrozný provoz. Čekal nás průjezd Bolognou. Teplota ve stínu 39°C mluví za vše. Kombinace tepla a provozu dávala zabrat nám, motorkám, našim močákům které si museli u každého poradit tak se sedmi litry vody deně. Vyjeli jsme z města a zastavili jsme v prní vesnici na pumpě, kde jsme se dlouho osvěžovali vodou z čističe na automobilové koberečky. "Chlapi jak se to tady sakra jmenuje?" říkám a koukám do mapy. Kluci zastavili paní na skůtru a anglicky z ní tahaly rozumy. Když asi po páté řekla název vesnice, konečně jsme to pochopili: "Pianoro!!!" Toto slovo se stalo symbolem našeho zájezdu. Jakmile bylo něco blbé, nepříjemné nebo jinak nepohodlné, vždy to vystihlo: "Pianoro!!!" Toto jsme přetrpěli a pak začala nádhera. Jeli jsme severem Toskánska. Příroda parádní, provoz minimální, zatáčky maximální.

Po veškerém horku jsme se rozhodli jednoznačně. "Musíme dnes dojet k moři se trochu zchladit!!!". Čekal nás sjezd do Flórencie. Zastavili jsme nad Flórencií. Museli jsme holky vzkřísit. Terce i Kátě už bylo na zvracení a motala se jim hlava. Teplo bylo opravdu maximální. Při pohledu na rozsáhlou Flórencii jsme se rozhodli jednohlasně: "Projet pokud možno kolem Flórencie a dát se k moři." Trochu mě to mrzelo, ale bylo to nejrozumější rozhodnutí.

Objezd města se ale nezdařil a my se ocitli v italském provozu. Samozřejmě křižovatky a všude přítomné kruhové objezdy bez značení. Balada pro cizince! Jediný ukazatel "Roma". Tam nechcem, jedem na opačnou stranu a snažím se držet přehled o světových stranách. Po dlouhých minutách ve velkoměstě se blížíme ven a vidíme ukazatele "Pisa". Trefa! Zázraky  se dějí. Zastavujeme a jdeme do místního pohostinství doplnit vodu. Do této doby nám vždy všichni doplnili vodu bez problémů (benzínky, luxusní hotely a restaurace). Turek v místním kebabu měl ale jiný názor: "How much you pay?" Dali jsme 2 eura za 5 lahví vody z vodovodu. Parádní.

Noční hodina už se blížila a my s chutí vyjeli na 4 proudovou silnici a šinuli si to na Livorno. Dorazili jsme do Livorna a našli kemp. Nyní se zdála naše zlomená tyčka jako problém. Tohle prostě nahradit nejde. Americká páska nepomáhala. Vyztužit to taky nešlo. "Hele rozeberem ji, zkrátíme a znovu složíme." navrhli kluci. Tak se stalo. Byla to parádní práce. Hlavně po tom co jsem zjistil, že tyčka obsahuje skelná vlákna. Moje dlaně brečely.

Povedlo se a my konečně bydleli. Vzali jsme konečně věci a šli navštívit místní pláž přez silnici. Bylo už asi 22:30, všude tma, ale moře parádní!!! Tohle jsme fakt všichni potřebovali (kromě Petra, kterému postačila místní studená sprcha). Patnáct minut v moři a šli jsme ulehnout. 

Den šestý:

Ráno nás vzbudil odjezd místních Němců v dodávkách. Začali jsme balit a vydali se do nedaleké Pisy. Provoz v Pise typicky italské. Ignorace veškerých předpisů. Jestliže čtete někde na internetu, jak je zakázaný vjezd do center měst, ničeho se nebojte. Značka "Trafico limitato" nás doprovázela celou cestu. I místní motorkář nám radil, ať dojedem až k věži. A tak se stalo. Zaparkovali jsme asi 50m od věže. Paráda.

Navštívit Pisu určitě stálo za to! Pokračujem v cestě směr Lago di Garda. Po místních vesnicích cesta vůbec neubíhala. Strašné. Kombinace vedra, provozu a nízké rychlosti nás unavovala, aniž bychom se pohybovali po mapě. Shodli jsme se na tom, že si dáme pravou italskou pizzu. Zastavili jsme v restauraci cestou. Nebylo tak jednoduché sehnat podnik, který má v Itálii kolem 13 hodiny otevřeno. Zasedli jsme ke stolu a v místním jídelním lístku jsme se dočeli, že pizza až od 7pm. Paráda. Dáme si tedy něco jiného.S Petrem jsme si objednali menu s mořskými plody, holky si daly špagety a Henk ravioly. Všichni jídlo celkem v pohodě. Až na Henka. Osm raviol za osm euro bylo fér. Při placení jsme se dozvěděli, že složka účtu obsahuje ještě "coperti", což je dýško pro obsluhu. Dojedli jsme a odešli (někteří hladoví, viď Henku).

Vybral jsem takovou malou cestu přes Toskánsko a zvolil jsem dobře. Krásná cesta bez aut a v krásných serpentýnách. Projížděli jsme vesnicemi s továrnami na zpracování kamene, projížděli jsme tunely a lomy.

Dospěli jsme k rozhodnutí, že se přiblížíme tak na 150km od Gardy. Další den vyrazíme a strávíme největší vedra ve vodě.

Tak se stalo. Dojeli jsme už za tmy k haciendě někde za městem. Já s Terkou jsme hlídali mašiny a zbytek skupiny šel vyjednávat. Spaní klaplo. Nabídli nám trávník před domem. Za haciendou byla velká farma i s prasečákem. "Ty italský prasečáky nějak málo smrdí."

Den sedmý:

Ráno jsme změnili názor. Kombinace sluníčka a prasečáku nás po ránu probudila. Ani ta chuť na snídani moc nebyla. vyrážíme ke Gardě! Uběhlo pár hodin a my koukali na jezero. Dohodli jsme se s místním majitelem chatky, že si můžeme vedle domku nechat mašiny a na pláži pod domkem se můžeme válet. Voda parádní! Čistá, teplá a sladká. "Konečně normální den bez katastrof." říkal jsem. To se ale nelíbilo místní labuti s dvěma malými, která se chtěla válet na stejné dece jako my. Vůbec jsme nevěděli jak ji vyplašit. Vyřešil to za nás až místní Ital po tom, co se na nás 15 minut díval. Po čtyrech hodinách jsme se (s nechutí) rozhodli k odjezdu. Strojili jsme se, když v tom najednou Káti výkřik: "Pozor!!!" a afrika byla na zemi. Normálně by se nic nestalo, kdyby nebyl otevřený jeden z hlinikových kufrů. Nastalo asi půlhodinové rovnání pantů. Povedlo se, ale během toho se přiblížila bouřka s deštěm. U místního obchodu jsme dokoupili zásoby a oblekli nepromoky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist