Itálie 2016 a tak kolem

Náš první a snad ne poslední mototrip do zahraničí

Itálie 2016 a tak kolem

Kapitoly článku

Už ani nevím jak dlouho jsme mluvili o nějakém pořádném mototripu, ale vždy zůstalo jen u slov a za čáru jsme nikdy nepodívali vyjma cest do Polska za pečeným pstruhem. Shodou okolností kamarádi a rodina byli v době dovolených rozptýleni po Itálii a Chorvatsku, nám už jen zbývalo naplánovat trasu s cílem je navštívit - samozřejmě co nejdelší oklikou. Jako inspiraci jsme si týden před odjezdem pročetli místní deníky a s prstem v mapě hledali idealní silnice a jelikož se plánovalo u piva, dali jsme si na čas :).

1. den

V pátek se po mírné ranní panice vyrazilo z Mnichova Hradiště skrze Prahu směrem na Strakonice. Už v Praze se výlet začal vyvíjet dobře, když jsme na okruhu začali předjíždět autobus plnej bab (asi švédskej opalovací tým). OK, rukavice zvednuta a souběžná jízda s výfukovou a gestikulační zdravicí mohla začít. Bohužel žádná rtěnkou na sklo číslo nenapsala a tak se pokračovalo dále. Pod Prahou se vzal benzín a já ještě stihnul proklít včerejší večeri v podobě pochybné sekané, která mě vykázala na ona místa. 
Poslední zastávka před hranicemi se konala v Kubově Huti, kde jsme se s místní gastronomií důstojně rozloučili smažákem, namontovali tlumivky a rozjeli se vstříc německému Passau. Cestu jsme znali z předešlé expedice do KTM v Mattighofenu, ale přeci jenom na motorce poskytují zdejší silnice vícero radosti oproti autobusu a to i přesto, že tehdejší řidič bral značky a semafory spíše jako návrch.
Passau se projelo pouze okrajově, i když podle dojmu nějakou tu historii skýtá, ale čas a vedro byly neúprosné. Před nájezdem na dálnici č. 3 nás ještě stihnul pobavit týpek na customu se zadní gumou o šíři, že by kde jaké Porsche poslal brečet do kouta. S rychlostí daleko daleko za limitem a rourama od kamen místo výfuku se jal predjíždět až z toho byl málem pěknej highsider.
Po pár desítkách otravných kilometrech konečně přišel sjezd na Ried a mohl začít průjezd klikatých silnic skrze rakouský "venkov". Pořádkové síly se nikde nevyskytovaly a tak jsme si to mohli řádně užít - samozřejmě myslím tamější architekturu :). Cesta směrem na na Eugendorf utekla poměrně rychle, nájezd na okruh kolem Salzburgu se blížil a to i přesto, že se nás navigace snažila podělat - fakt nás nenapadlo hledat Solnohrad. Bohužel kolem probíhalo dost oprav a člověk vystrašen z příběhů z dopravně fašistického Rakouska nechtěl riskovat pokutu za jízdu na prasáka v tvořivších se kolonách. Jenže v tom vedru to byl fakt porod a tak pud sebezáchovy vzal rychle za své. Solnohrad za náma a sjezd na Berchtesgaden před náma.
Tak jsme tu. Stojíme u lanovky pod Orlím Hnízdem a po chvíli mě od sledování panoramat a dumáním nad tím, jaké mejdany tu probíhaly před 75 lety, odtrhl zvuk bublání. Bohužel to nebyl potok vedle, ale moje expanzka doprovázena čichovým vjemem, jako kdyby někdo griloval chcíplý myši. Hej Murphy, tys nekecal. 12 tisíc po ČR bez závad a sotva člověk přejede čáru, musí se to pos...
Dostavení s Adolfem se tedy nekonalo, místo toho přejezd do nejbližšího kempu (naštěstí jen pár km) a rozborka zborka mohla začít. Nicméně té předcházelo nakoupeni piv a panika řádně přikrmená telefonáty. Nářadí poskrovnu a tak se v rámci možnosti začal testovat chládící okruh. Voda obíhá, větrák spíná, kontrolka teploty motoru nic a termostat, který se večer vařil místo večere, otvírá. Kde je sakra problém? Kamošovi keci o osvědčené koncepci vzduch olej (Bandit 1200s) mě začínaj štvát a tak jdu pro další piva :). Od místního mechanika si půjčujeme gola sadu a vizuálně kontrolujeme vodní pumpu - maká jak má. No nic, vadnou komponentu jsme neobjevili a voda obíhá, takže rozhodnutí pokračovat dál radši bez termostatu padlo záhy. Tímto bych chtěl všem poděkovat, hlavně místnímu uživateli Lyžař, který byl hodně nápomocný.

2. den

Se značným zpožděním jedeme po silnici 305 vstříc dalším horským štítům a klikatým silnicím. Čumíme jak blázní na místí krajiný ráz a s velkou radostí hltáme další kilometry. Já se ještě kochám expanzkou, zda-li neutíká voda. Pro úsporu času se najelo na dálnici čislo 8 směr Bad Tolz. Kousek před sjezdem černota nad námi značila průser, který záhy přišel. Nejprve jen ochutnávka a tak 40 km před Garmischem padaly snad už i ryby - druhý zaznamenaný připad po 12. století v Burgundsku :). Mít vodní lyže a lano, byla by zábava. Odhodlaně ho palíme dál až do Garmische, kde zrovná probíhal BMW sraz. Tolik milionů lokalizovaných v jednom místě mají snad jen banky ve Švýcarsku. No nic. Naše japonské stroje vedeme dál smerem na Imst a nepromoky z pracovních potřeb za 180 korun stále odolávají (mohu vřele doporučit), bohužel to samé nemohu říci o svých botách. Nejaká daň za pašovaní vody přes hranice, že bych se dodatečně náprášil? :) Alespoň vetřelec funguje, ještě aby ne v té zimě. Silnici težko komentovat, zatáčky si člověk v tomhle neužije a hory tam asi také mají - někde v mlze.
V Imstu na nás konečně vykouko slunce, ale jen proto, aby nás naštvalo a záhy se nechalo vystřídat opět deštěm. Silnice 186 nás zavedla do města Solden, kde se trip předčasně ukončil. Už nám byla fakt zima, teda hlavně mně díky průtokovému neohřívači v botech. Brzo jsme si našli pokoj v jednom penzionu, který naštětí měl lyžárnu a taková lyžárna má vyhřívací trny, které se okamžitě zabraly - docela klika, protože stan by fakt nefungoval. Milá upovídaná majitelka z Holandska nás zavedla do jednoho pokoje, který byl vybaven manželskou postelí, kde jsme si na čele všimli velkého madla..asi přirážecí madlo lásky:). Takže vařící sprcha a do města na večeri. Od majitelky jsme dostali tip na jednu pizzerii, tak proč to nezkusit. Bohužel sem si doma zapomněl pásek, takže držíc kalhoty a procházejíc kolem luxusního hotelu kde zrovna probíhal Ferrari srázek (krásna F50 před vchodem), no připadal jsem si fakt jak socka. V pizzerii nás číšník usadil ke stolu a zápalil pro nás svíčku, kterou s patřičným komentářem sfoukávám. Jen dva kámoši na cestách sakra, divnej Solden. Na benzince se koupily piva a šlo se zpět. Procházejíc kolem zmiňovaného hotelu můj pocit socky výrazně vzrostl, jelikož krom kalhot jsem držel i igelitku s pivama.

3. den

Po snídani jsme začali balit na cestu. Boty úplně neuschly, ale dalo se. Hory pod mrakem a předpověď hlásila déšť a tak moji pozornost upoutaly dva igelity pravděpodobně od lyžáků, které se zapomocí M3 pásky změnily v neprodišné nepromoky.
Směr passo Del Rombo s rakouskou stranou totálně v mlze. Nahoře se zaplatilo 14€ za průjezd, rozehnalo nějaké stádo krav na silnici a na vršku se v muzeu dočetli, že předci tu procházeli už v době kamenné - holt borci. Projeli jsme tunelem na jehož konci se otevřela italská strana alp a zaskočeni tou náhlou změnou, zastavujeme užívajíc si tu slunnou nádheru. Rozhodnutí sundat nepromoky a vyndat tlumivky padlo rychle - boty v igelitu byly radši ponechány. Zatáčka střídá zatáčku a my nestačíme vstřebávat tu nádheru. Trasa se ubírá směrem na Merano a já fakt nevim proč, mám hroznou chuť na víno:). Silnice SS38 nás přibližuje Passu Stelviu a naše očekávaní rostou, přeci jen Clarkson to prohrálasil za nejlepší silnici světa. 
Začínáme stoupat, horské zasněžené štíty přesahujíc 3500 metrů se opticky zvětšují a tím se zmenšují poloměry vracáků. Přibývají motky, auta, kola.. Výfuk pěkně střílí a my se po chvíli ocitáme na vrcholu (či václaváku). Prodírame se lidma a nevím, zda-li pozornost ostatních budí zvuk dvouválce a nebo mé kvalitní improvizované nepromoky. Parkujeme a záhy jsem upozorněn jedním Italem na něco neobvyklého u mé motorky. Kouknu na pravou stranu a z expanzního přepadu se valí voda. Motor nevaří, ale podezření na špatný tlak v chladícím systému je jisté. No nic, dáme si sváču z místního stánku a klesáme směr Bormio, kde jsou zátačky mnohem zábavnější. Bohužel provoz je veliký a Stelvio v nás zanechává rozporuplné pocity. Být silnice uzavřená jako měl Top Gear, příběh je nějde jinde :).
Po Bormiu (na otevřené přírodní termály nebyl čas) jsme projeli Santa caterinu a posléze skrze passo di Gavia. Silnice byla kolikrát plná bordelu a ve špatném stavu, ale i tak se nám průjezd líbil. Na jedné pláni jsem došel názoru, že pršet už fakt nebude a jal se strhávat nepromoky. Kdybyste jeli kolem a viděli vypálené stopy v trávě...no byla to dlouhá cesta s neprodyšnou verzí:). Klesání taky stálo za to, jednomu by to nahnalo i strach. Dále se jelo přes Ponte di Legno a passo Tonale, které znám velmi dobře ze zímních období, ale cestovat tu v létě na motorce je prostě někde jine. Mimochodem, je tam komplet nová silnice!
V Dimeru se odbočovalo na silnici SS239 s cílem kempit na Lago di Garda. Zatáčky tak akorát nahrávaly  cestovnímu tempu (občas i kolínku mít koule) a my s úsměvem pokračovali. Až do cíle pěknej úsek, který rozhodně stojí za projetí.
Stavba stanu, snížení zásob piva v tamějším kempu a koupaní v jezeru proběhlo ve městě Castelletto. Jo a málem bych zapomněl, motka konečně dostala plnohodnotné chladivo s fridexem, které mělo barvu jak Homerovo hnojivo z elektrárny :).

4. den

Dnešní den byl cíl jasný a to Bibione. Rozhodli jsme se to vzít mírnou oklikou přes Trento, kde nás podělala navigace (alespoň jsme dvakrát viděli centrum) a silnice SS612 byla vystřídána silnicí SS48. Nicméně městečko Cavalase jsme neminuli a tak se stalo, že se to dalo pořádně rozprádit v passu Rolle. Kdybysme měli udělat žebríček, tak Rolle asi vede. Neuvěřitelně klikaté silnice s paradní krajinou (stromy asi import z Kanady) a pokud bych tam měl bydlet, tak mi měsíc co měsíc PPLko vozí gumy. Opravdu nádhera a jen nás mrzí, že baterky v kamerkách to měli na t nejlepší za sebou. Na jih jsme jeli kolem řeky Piava, kde si z nás navigace opět udělala prdel a poslala nás na most, který by skvěle zapadl do tzv. Cesty kostí. Dřevěná prkná při průjezdu dost nadskakovaly, teda pokud zrovna nechyběly, a těch 50 metrů nám přišlo jak 50 kiláků. Po najetí na normální silnici nás uvítala benzínka s obsluhou, která byla vzhledem k faktu, že kámoš jel na rezervu, velmi potřeba. Postarší pěkná upovídáná Italka měla i něco k jídlu a my spokojeni odjíždeli s komentářem, že by se dala voj..., ale musela by u toho takhle mluvit:).
Dál se pokračovalo přes nudný vnitrozemí v pondělní špičce, kde jedinou útěchou byly kruháče.

5. - 6. den

No bibione, co říct. Továrna na lidi a prachy, kde se jede na kvantitu a kvalita je někde vzadu. Alespoň společnost kamarádů(ek) s dětmi na dovolené byla super. Také jsme se tu stihli pořádně spálit a večer kolem nás klidně mohli vypnout lampy, my si vystačili sami. Vzláštní, že játra se nespálily :).
Dopoledne dalšího dne bylo na čase vyrazit s cílovou destinací Sv Marina v Chorvatsku. Jeli jsme (trochu v agónii ze spálených ramen) podél pobřeží směrem na město Trieste, kde buď probíhal sraz skůtrů a nebo to je typický dobravní prostředek pro tamní obyvatele. Každopádně průjezd trval díky zácpám a vedru neumérně dlouho až sem měl strach o motku - naštěstí zbytečně.
Začátek Slovinska byl brážděn po silnici 208 směrem na Buzet a jedním slovem přátelé - užasný. Pak po silnici 44, 500 a 66 na Marinu, ale těsně před ní nás pocit blízkého cíle zbavil opatrnosti a oba jsme málem uklouzli po rybě. Naštěstí jsme chodili do školy a proto víme, že útočí ve dvou a tak se nenechali zaskočit:).
Marina, potápěčský kemp, kerý byl proti Bibione zkrátka někde jinde. Nebylo přelidníno, zázemí výborný a jídlo jakbysmet. Člověk seděl v baru na útesech, v rádiu hrál lehkej housik a kochal se výhledem - jo to by šlo:). Akorát jestli jsem si myslel, že víc bolesti ze spálených ramenou po zapnutí kombi nezažiju, byl sem hodně mimo. Kdo někdy nesl na zádech potápěčskou výstroj, pochopí.

8. den

Nastal čas návratu a trasu jsme zvolili stejnou, protože fakt stála za to. Nicméně tentokrát se Trieste objíždělo a my se motali po silničkách na pomezí Italsko-Slovinských hranic až do Nové Gorice. Oběd proběhl v Kanalu (jedná se o město). Silnice 103/ 203, stačí se podívat na mapu a vše je jasné - opět motorkářský orgáč. Jedete podél řeky v horském údolí s minimálním provozem a jediná vada na kráse byla ta, že nebyl čas projet "zbytek" Triglavského parku.
Přejezd do Rakouska byl plánován po silnici SP110 (passo Pramollo), ale těsně na začátku nás zastavil zákaz vjezdu. Teda nezastavil, jeli jsme to prubnout. Posléze jsme potkali dva Italy, kteří shrabávali seno do slamníku a pomocí gestikulace se dozvěděli, že "tunelo padlo šutro klose". Zadala se tedy alternativní trasa na Alpi Carniche a jelo se (na passo Lanza). No jelo, občas se zařadila i trojka. Úzké rozbité cesty plné štěrku, srázy, že bych si při pádu stihnul dát cigáro, nikde ani živáčka, benzínu pomálu a hlavně, adventure feeling k nezaplaceni:). Po několika km (celkem to má 35 tušim) štěrk začal střídat trus, dle množství evidentně od stáda krav. A taky že jo, zanedlouho jsme jeli skrze stádo a nebylo nám úplně příjemně, když na nás tak divně koukali. Hlavně aby neškyt výfuk, nechtěl bych mít splašený stádo na svědomí:). V podobném duchu se to neslo až do Paluzza, kde byla naštěstí benzínka. Teda ne kvůli benzínu, ale vyschlém Banditu toužíc po oleji. S palivem jsme nakonec usoudili, že vydrží do Rakouska.
Vyjíždíme passo Carnico a sotva míjíme hraniční ceduli Austria, začlo lehce pršet. Ti mají snad dohodu s ďáblem, jinak nevim. V Mauthenu tankujeme, nandáváme tlumivky a nechápeme pohled jedné rakušanky, která coby baťoh jde od jejich naleštěného GSka (s pořadovým číslem 4859, co jsme potkali) očíhnout naše SPZtky. Jako jó, výfuk párkát při příjezdu štěknul a motorky byly špinaví jak po really crossu (všask byl důvod), ale k tomu to snad patří :).
Kolem nás začala zuřit slušná bouře a všechny alternativní mototrasy (grossglockner třeba) byly zavrhnuty. Oblíkli jsme nepromoky (já si vozil náhradní igelity na boty) a jeli na Spittal s cilem najet na A10 a přiblížit se co nejblíže ČR. Rutinu dalničního přesunu rozbíjely blesky spolu s deštěm, duhou, deštěm, bleskem, duhou, deštěm, mýtnym, deštěm a zpěvem v helmě.
Už se nebudu zbytečne rozepisovat a snad jen zmínim, že jsme stanovali u Wallersee nad Solnohradem a další den přijeli kolem páte domu, kde se to řádně zapilo.

Tím končí naše 2 700km dlouhá cesta a pokud jste dočetli až sem, nezbývá než poděkovat za trpělivost a shovívavost. Přikládám ještě video, ale bohužel moje kamera čuměla většinou na silnici (v pr.. bych viděl), ale třeba se bude něco líbit :)

PS.: Před Stakonicema při návratu nás ještě stihnul přivítat vůz "Pomáhat a chranit" s poplatkem za tři kila pro každého:). Jinak celou cestu nic...

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.74
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist